V posledních letech narůstá počet článků spatřujících v chovech hospodářských zvířat velké riziko jak pro pro životní prostředí, tak i udržitelnost lidské populace z pohledu dostatku potravin. Tyto články vycházejí z jednostranných informací, a protože problém nezkoumají do potřebné hloubky, unikají jim četné souvislosti, které jsou pro porozumění situaci klíčové. Projděme si některé argumenty, které naopak jsou opomíjeny a v celospolečenské diskuzi chybí.

 

               Často se argumentuje nepoměrem mezi spotřebovanou vodou na výrobu stravy rostlinné a živočišné. Tvrzení nabývá na významu zejména v posledních letech, kdy se potýkáme s katastrofálními suchy a v některých oblastech dokonce vypadávají dodávky vody do vodovodní sítě. Je na čase s tím něco dělat a omezení spotřeby je na místě. Když se podíváme na množství vody, kterou spotřebují chovy hospodářských zvířat, zdá se být omezení počtu zvířat na místě. Přesto však snížení stavů hospodářských zvířat by situaci ještě zhoršilo. Bylo by chybou si myslet, že zvířata vodu nějak likvidují, tedy že po jejich napití voda nenávratně zmizí z prostředí. Přijatou vodu zvíře vypaří potem, tedy dělá podobnou práci, jako třeba stromy, které naopak jsou za odpar vody do vzduchu chváleny. Další část vody vyloučí močí. Ta se jímá do nádrží a po jejich naplnění se vyváží na pole, čímž ji vracíme zpět do krajiny. S ohledem na ekonomickou realitu téměř všechny chovy hospodářských zvířat neodebírají vodu z vodovodního řádu, ale mají vodu z vlastního pramene. Tedy vodu, kterou z krajiny chovy odeberou, do krajiny opět vrátí.

               Dalším uváděným důvodem v neprospěch chovů užitkových zvířat je spotřeba rostlinné produkce. Přibližně dvě třetiny obilí se spotřebuje jako krmení pro zvířata, která by se po přeorientování populace nemusela chovat. Z hlediska spotřeby se tak chovy užitkových zvířat jeví jako mrhání. Uvědomme si však, že na jednu stranu uvažujeme o snižování stavů zvířat v zájmu úspory polních ploch, abychom nasytili populaci, zároveň však pěstujeme na obrovských lánech kukuřici pro bioplynové stanice, či dokonce z veřejných prostředků dotujeme pěstování řepky olejky, abychom si příměsí řepkového oleje do paliv mohli ničit motory. Krom toho, pěstování řepky jako energetické plodiny pozbývá smyslu. Když vezmeme v úvahu energii vloženou do pěstování řepky a následného získání oleje, tu pak odečteme od energie v oleji obsažené, rázem se pohybujeme v záporných hodnotách. Pouhým pohledem na žlutící se jarní krajinu zjistíme, o jak velkou plochu se jedná. Nedostatek půd pro produkci potravin (a krmiv) nás tak zjevně netrápí.

               Modely varující před chovy zvířat také neuvažují přínosy, které pro krajinu a půdu vedlejší produkty živočišné produkce znamenají. Obilí a luční porosty (píci) skot přemění na hnůj, který je následně převezen a rozmetán na pole. Půda tak dostane potřebnou dávku organické biologicky aktivní hmoty, nezbytně potřebné ke stimulaci půdních organizmů a následnému půdotvornému procesu. Například píce by bez chovu hospodářských býložravců nedostala využití a nejspíš by se na lučních porostech pěstovalo něco jiného, na umělá hnojiva a následně životní prostředí výrazně náročnějšího. Kromě luční píce kvůli snižování stavů býložravců mizí z našich polí i jeteloviny, které mají pro půdotvorný proces, půdní strukturu a následně odolnost půd proti erozím zásadní význam. Tím se ale podrobněji bude zabývat další, komplexnější článek zaměřený na stav půd.

               Závěrem tak lze říci, že pro porozumění zdaleka nestačí cosi jako kupecké počty. Zjednodušené nazírání na hospodářská zvířata jako na konzumenty vody a polní produkty je svojí nedostatečností jednostranné, zavádějící a při rozhodování může takový pohled současný stav výrazně zhoršit.