Nakládání s odpady v kostce (Jana Vacíková)

Hlavní stránka > Archiv > Články rok 2014 > Nakládání s odpady v kostce (Jana Vacíková)

2.12.2014

Náš zákon o odpadech z roku 2001 má v sobě zapracovanou již 40. novelu a možná do uveřejnění tohoto článku ještě nějaká přibude. Je těžké s našimi zákonodárci držet krok. Obecné zadání vycházející z EU je jednoduché: omezovat vznik odpadů – nejlépe varianta „zero“, pokud už snad nějaký odpad vznikne, maximálně jej znovupoužít, materiálově využít, termicky využít a jen to, co jinak nejde, skládkovat. Tomu se říká hierarchizace odpadů a teoreticky je to velký hit, hluboká myšlenka. K naplnění těchto ušlechtilých cílů slouží evidence odpadů jednotlivých zemí EU, která má vlastní metodiku, vlastní přepočet odhadů a statistiku.

Pokud je nějaké číslo alarmující, hledá se řešení. Např. v roce 2004 byla v ČR příliš vysoká produkce odpadů na hlavu. Zjistilo se, že v evidenci figuruje chlévská mrva, hnůj, řečí odpadové legislativy odpad 02 01 06: zvířecí trus, moč a hnůj (včetně znečištěné slámy), kapalné odpady, soustřeďované odděleně a zpracovávané mimo místo vzniku. Jakmile se tato komodita začala posuzovat jako statkové hnojivo (podle zákona o hnojivech), klesla produkce odpadů na únosnou míru. Podobnou rošádu je možno provést i s kompostováním, které je možno považovat za předcházení vzniku odpadů nebo za způsob nakládání s biologicky rozložitelným odpadem, jak je libo.

Řeč čísel, evidencí a statistik je zkrátka fascinující, ale jak to chodí ve skutečnosti? Obaly jsou většinou vícedruhové a daleko větší, než ukládá zákon (o obalech); hierarchizace odpadů se dodržuje pouze v případě, že se finančně vyplatí. Základní povinnosti sice platí pro „každého“, nicméně možnosti fyzických osob jsou jen omezené. Nenakupují podle využitelnosti obalů, ale podle úplně jiných kritérií, a s vlastními odpady nakládají v lepším případě dle obecně závazné vyhlášky své domovské obce, která jim ukládá, jak přesně třídit a kam který odpad dávat. V praxi se dodržování těchto místních vyhlášek nevyžaduje, a tak nastupují rozsáhlé informační kampaně, které nabádají k zodpovědnosti. Fámy o nákladních autech, které všechny separované složky naloží na jednu korbu a vyvezou na skládku, mají však daleko větší účinek. Produkce odpadů z domácností, tzv. komunálních, stoupá absolutně (mezi roky 2003 a 2010 o 17%), i relativně (z původních 10 % na 14 % z celkové produkce odpadů). Může nás těšit, že stoupá i podíl separovaných složek (z 27 kg na osobu na 50 kg), ale to je v celkové produkci spíše marginální jev. Nárůst komunálních odpadů má několik příčin: zvyšování životní úrovně, ačkoli to lidem tak ani nepřipadá, lenost a pohodlnost, a ve hře čísel i to, že se zvyšuje množství podnikatelských odpadů, které se evidují jako komunální a říká se jim odpady podobné komunálním. Zákon totiž umožňuje podnikatelům takové odpady zahrnout do smlouvy s příslušnou obcí a pak evidovat jako komunální.

Celková produkce odpadů ve státě překvapivě nestoupá, v některých odvětvích až brutálně klesá. Zemědělství produkovalo v roce 2010 pouhých 9 % své produkce z roku 2003 (viz výše). Stoupá jen produkce odpadů z ČOV (čistíren je daleko víc a problém s kaly už je velmi aktuální.) a ze stavebnictví. Ty tvoří polovinu všech produkovaných odpadů. Jejich nárůst souvisí s důslednější kontrolou. Jednoduše přibývají evidované odpady, jejichž produkce (zavážení roklí apod.) se dříve nepřiznávala, a přibývají dotačně podporovaná recyklační střediska s drtičkami, jejichž provoz je třeba zásobovat vhodným materiálem.

Nakládání s odpady je minimálně v zemích EU velký byznys. Odpady tu budou stále, nicméně i podnikání v této oblasti se musí vhodně načasovat. Zatímco třídičky odpadů z počátku 90. let, které počítaly pouze s výdělkem na výstupu, zkrachovaly, současné třídičky postavené z dotačních titulů, dotované z prostředků obalových společností (jimž to ukládá zákon), přibývají jako houby po dešti nezávisle na tom, zda mají zajištěn dostatečný přísun odpadního materiálu. Podobný boom hrozil i v případě spaloven, pardon zařízení na energetické využití odpadů, tzv. ZEVO, které se staví předimenzované s nedomyšlenou logistikou dopravy potřebných množství odpadů, na místech ne nejvhodnějších (například poblíž železnice a center velkých měst, jako je tomu třeba v Německu), ale politicky nejprůchodnějších (v obcích, jimž stačí slíbit nové chodníky apod.).

Samostatnou kapitolou je tzv. nakládání s použitými výrobky určenými ke zpětnému odběru. To, co se dostalo na seznam daný zákonem, se vymyká zdravému rozumu. Proč zrovna oleje, výbojky a zářivky, pneumatiky a elektrozařízení mají tu výsadu, že ačkoli splňují všechny charakteristiky odpadu, nejsou odpadem, ale použitým výrobkem? Za určitých okolností ale tatáž komodita, stejně znehodnocená, odpadem je a některé i nebezpečným. A tak soudek s vyjetým olejem určený ke zpětnému odběru nemusí být nijak označen ani evidován a soudek s naprosto stejně znečištěným olejem určený k předání osobě oprávněné převzít odpad musí být označen kódem, názvem, jménem oprávněné osoby a obrázkem chcíplé ryby v patřičných rozměrech.

Ve žhavých novinkách sdělovacích prostředků se můžeme dočíst, že senátoři plánují zákaz skládkování využitelných odpadů od roku 2024. Ovšem tento zákaz je v zákoně v podstatě formulován už od roku 1991 (povinnost upřednostnit využití), praxe je však často odlišná. Vývoj zákonných norem a jejich uvádění do života odráží věčný boj mezi liberálním pohledem a snahou všechno určovat shora. To, co se vyplatí, se snadno „vymáhá“. To, co se nevyplatí, to se dotuje nebo se nesplnění sankcionuje. Dotace vede k tomu, že k inovacím v příslušné oblasti, které by problematiku zlevnily, nedochází nebo jen velmi pomalu. Sankce vedou k tomu, že „pachatel“ je ve schopnosti obcházení jednotlivých paragrafů čím dál důmyslnější.

Jenže ať chceme nebo nechceme, odpadů je stále dost a možnosti planety Země nejsou neomezené. Předpokládám, že v daleké budoucnosti budou archeologové odkrývat současné vrstvy skládek a zkoumat civilizace, které je vytvořily. Také si lze celkem snadno představit, že v závěsu za nimi přijdou zpracovatelé, kteří tento mnohdy materiálově bohatý zdroj dokážou vytěžit a zhodnotit. Ano, skládky zabírají místo, ale od začátku našeho právního státu se budují tak, aby vliv skládkovaného materiálu na okolí byl eliminován. To se o černých skládkách nebo vypouštění odpadů do vody (včetně oceánů) říct nedá. Ačkoli u nás většina obyvatel platí paušální částku a pak má ukládání odpadů na příslušná místa „zdarma“, černé skládky z krajiny nezmizely. Je přece tak snadné využít odlehlých polních a lesních cest a nejrůznějších roklí. Přijde mi to tedy komplikovanější než odvézt odpad do sběrného dvora, nicméně děje se to celkem běžně. Starší z nás si jistě pamatují důmyslná potrubí, která znečištěné vody odváděla za města a tam teprve ústila do řeky. Řeka odpad odplavila, naředila a bylo to. Podobně krátkozrace uvažují ti, kdo ukládají odpad do moře, které je přece tak veliké a „ničí“ a pachatel se podobně jako v případě černých skládek tak snadno skryje. Proto se postupem doby v Tichém oceánu v místech, kde se setkávají mořské proudy a vlivem rotace Země vytvářejí obrovský vír, nakupily obrovské hromady plastových odpadků – plasty jsou nestravitelné (ačkoli se o to spousta zvířat i za cenu ztráty života pokouší) a v přírodě se prakticky nerozkládají (trvá to stovky až desetitisíce let podle materiálu a prostředí). Těžko si lze představit horu odpadků, jejíž obvod je prý přes 22 tis km (obvod celé ČR je desetinový!).

Přes všechny hrůzy zůstávám optimisticky laděna a propaguji třídění odpadů. Naše planeta je vlivem člověka těžce zkoušená nejrůznějšími způsoby. Proč to ještě zhoršovat a nedělat aspoň to, co nás stojí tak málo? To, co uložíme do popelnice, už žádnou šanci nedostane (když pominu ty archeology). Takže co to ostatní? Sklo do skláren, papír do papíren, kovy do hutí, zatím celkem jednoduché. Problematickou komoditou jsou plasty. Nejedná se totiž o jeden druh materiálu, takže odpady musí projít třídicí linkou, kde jsou ručně dotřiďovány do sedmi základních skupin. Provozovatel třídičky má zájem na to, aby pak putovaly ke zpracovateli, ovšem některé odpady jsou na trhu neudatelné, a ty pak končí ve spalovně nebo na skládce.

Přikláním se k tomu, že to, jakým způsobem vyhazujeme věci, vypovídá o našem vztahu ke světu víc, než si mnohdy připouštíme. Nevypadá dobře, když například na církevních akcích není pořadateli umožněno třídění odpadů, když je všechno baleno ve fóliích nebo ještě hůř v alobalech, pití se z plastových lahví nalévá do plastových kelímků, jí se plastovými příbory z plastových talířů a na konci se jednoduše všechno nahází do popelnic. Příkladem dobré praxe jsou naopak rockové festivaly, které – ačkoli pojmou obrovské množství účastníků – mezi sebou soutěží o „nejekologičtější“ festival sezóny, což se hodnotí podle logistiky třídění odpadů na nich vzniklých. Samozřejmostí se tam staly zálohované, opakovaně naplňované kelímky, které si drtivá většina účastníků odváží domů jako cennou trofej. Inspiraci ke zlepšení můžeme tedy hledat leckde okolo nás…

Tisk   |   Poslat článek známému