Co je ekologie? (Josef Rajchard)

Hlavní stránka > Archiv > Články rok 2015 > Co je ekologie? (Josef Rajchard)

19.2.2015

Co je ekologie? (Josef Rajchard) Osvětlení pojmu „ekologie“ vzhledem k jeho často zkreslenému chápání ze strany novinářů, politiků a jimi ovlivněné veřejnosti a rovněž vzhledem k názvu naší odborné „ekologické sekce“.

 

S pojmem "ekologie" se dnes setkáváme na každém kroku, v nejrůznějších oblastech lidské činnosti. Stal se poněkud módním slovem, bohužel značně zprofanovaným. Málokdo z těch, kdo toto slovo v běžném životě používají, zná jeho skutečný význam. Neznají jej ani ti, kteří se jím ohánějí na každém kroku, včetně tzv. „ekologických aktivistů“ (označovaných novináři často za „ekology“), demonstrujících sice třeba v podstatě za správnou věc, avšak bohužel bez snahy znát podstatu problematiky, nebo se o to alespoň pokusit. Neznají jej ovšem ani ti, kteří na jakoukoliv zmínku o tomto výrazu reagují odmítavě a pohrdlivě a cokoliv s tímto výrazem spojené považují za podezřelé. Všeobecně panuje proto bohužel v povědomí veřejnosti chybná představa o tom, že ekologie je něco jako nauka o ochraně přírody, životního prostředí, či dokonce hnutí za ochranu životního prostředí.

V pravém slova smyslu slova je EKOLOGIE EXAKTNÍ VĚDNÍ DISCIPLÍNOU, STUDUJÍCÍ VZTAHY ŽIVÝCH ORGANISMŮ A JEJICH PROSTŘEDÍ, VČETNĚ VZTAHU ŽIVÝCH ORGANISMŮ NAVZÁJEM. Je součástí komplexu biologických věd, využívá však i poznatky dalších vědních disciplín: matematiky, fyziky, chemie, geologie atd. Je vědou do jisté míry syntetizující, v určité oblasti (v případě ekologie člověka) schopná aplikovat do přírodních věd i poznatky humanitních oborů. Ekologie není věda vzniklá v posledních letech, definoval ji (jinak dost kontroverzní) badatel ERNST HAECKEL (1834-1919) již v roce 1866 (v díle Generelle Morphologie der Organismen). Název pochází z řeckého "oikos", tj. domov, obydlí, a "logos", slovo ve smyslu věda. Haeckel charakterizoval tuto disciplínu jako "podstatnou část vědomostí, které se týkají hospodářství přírody". Slovní základ „eko- z řeckého „oikos“ je stejný jako v pojmech ekonomie, ekonomika (takže pejorativní výraz „ekoteroristé“, který často používají ekonomisté, cítící se omezováni snahami o šetrný přístup k životnímu prostředí, může z jazykového, ovšem i významového hlediska znamenat i je samotné).

Objekty studia vědní disciplíny ekologie mohou být na různé biologické úrovni: buňky, tkáně, orgány, organismy, populace, společenstva, ekosystémy, biosféra. Těžiště zájmu představují poslední čtyři úrovně, a z nich zvláště ekosystémy.

Ekologii lze dělit podle toho, která složka je středem zájmu studia: používá se proto názvu ekologie krajiny při studiu ekosystému z hlediska krajinářského, ekologie člověka při studiu vzájemných vztahů člověka a jeho prostředí. V případě, že cílem studia je produkční analýza jednotlivých trofických úrovní a sledování koloběhu hmoty a toku energie v ekosystému, jde o produkční ekologii, zvláště blízkou zemědělským oborům. Obecné zákonitosti a výsledky systémové analýzy ekosystému, popř. jejich vyjádření v matematických modelech, jsou náplní systémové ekologie. Všechny dílčí ekologické vědy, ale zejména posledně jmenovaná, hojně využívají matematiky a matematického modelování. Vzájemnými vztahy rostlin a prostředí a rostlinných populací mezi sebou se zabývá ekologie rostlin, podobně vztahy živočichů a jejich prostředí a vztahy mezi živočichy studuje ekologie živočichů. Analogicky lze definovat ekologii mikroorganismů. Podrobněji se např. ekologie živočichů (podobně i ekologie rostlin a ekologie mikroorganismů) dále dělí podle bližšího určení okruhu zájmu na ekologie nižších taxonomických skupin různé úrovně (např. ekologie savců, ptáků, ryb, hmyzu, mechorostů, vstavačovitých rostlin, ...).

Ekologické studium na úrovni jednoho druhu je autekologie. Tak lze hovořit např. o autekologické studii kapra obecného, tetřívka obecného, včely medonosné, smrku obecného, apod. Studiem populací se zabývá populační ekologie (demekologie), ve vztahu k lidské populaci demografie. Vědní disciplína, studující celá společenstva, jejich složení, vývoj, vzájemné vztahy mezi jednotlivými populacemi tvořícími společenstva atd. se označuje jako synekologie.

S rozvojem přírodních věd dochází nejen k úzké specializaci, ale také k propojování různých vědních disciplín, často vzájemně zdánlivě nesouvisejících. V přírodě však opravdu souvisí “vše se vším”. Poznatky z oblasti ekologie se promítají i do vzájemně vzdálených oblastí biologických disciplín, setkáváme se tedy s různými mezioborovými vědními disciplínami. Za mnohé příklady uveďme např. ekologickou fyziologii (ekofyziologii rostlin, živočichů, člověka...), která se zabývá studiem změn a adaptací fyziologických funkcí v závislostech na změnách prostředí a sleduje jejich mechanismy. Poznatky této vědy jsou přímo aplikovány např. v zemědělství, v lékařských oborech, týkajících se člověka v extrémních podmínkách: sportovním lékařství, podobně v medicíně týkající se problematiky letců, kosmonautů, potápěčů, horolezců atd. Další mezioborovou vědou je např. ekoimunologie, která sleduje vlivy prostředí na činnost a změny imunitního systému organismu – tyto souvislosti jsou stále významnější vzhledem k stále vyšší frekvenci patologických stavů imunitního systému, kladených do přímé souvislosti se změnami řady faktorů prostředí.

Praktickou aplikací ekologických poznatků se zabývají různé směry aplikované ekologie. Zde je možno rozlišit dva základní směry:

  1. oblasti, kdy je ve středu pozornosti organismus, zejména člověk, a vlivy prostředí na něj působící. Do této kategorie patří hygienické a příbuzné obory, ale také sociální ekologie. Hygiena zkoumá vliv prostředí – fyzikální a chemické vlastnosti ovzduší, vody pitné i např. užitkové (třeba koupaliště) na člověka, výskyt patogenních mikroorganismů jako biotického faktoru prostředí člověka včetně monitorování případných epidemií. Kromě člověka může být objektem aplikovaně ekologického studia tohoto zaměření kterýkoliv pro nás významný druh nebo společenstvo;
  2. disciplíny, kde je v centru pozornosti prostředí (člověka, popř. dalších organismů) jako takové. Do této skupiny aplikovaných ekologických věd lze zařadit krajinnou ekologii, do jisté míry i urbanistiku, a vlastní nauku o ochraně životního prostředí (environmentalistiku). Zde se teprve dostáváme k tomu, co většina laické veřejnosti označuje za ekologii. Aplikované poznatky ze základních ekologických disciplín jsou používány i v různých dalších oborech lidské činnosti: zemědělství, krajinném plánování, architektuře, těžbě surovin atd.

Je tedy zřejmé, že i název „Ekologická sekce“ je terminologicky zavádějící a poplatný nesprávným představám, správnější by byl název „Environmentalistická sekce“.

Pro srovnání lze uvést, že často zaměňované pojmy "ekologie" a "ochrana životního prostředí" jsou v podobném vztahu jako např. "zoologie" (teoretická věda studující všechny živočichy) a "zootechnika" (praktická disciplína zabývající se technologií chovu a využití hospodářských zvířat). Podobně teoretickými základy lékařských věd jsou např. anatomie a fyziologie člověka, biochemie, mikrobiologie, imunologie a další základní obory.

Zájem o studium vztahu organismů (včetně člověka) a prostředí v posledních desetiletích stoupá. Je to způsobeno vzrůstajícím tlakem lidské civilizace na přírodu, majícím negativní dopady v řadě oblastí a obracejícím se ve svých důsledcích také proti člověku samotnému. Hrozí nejen vážné nebezpečí ohrožení biologické rovnováhy, existence genofondu nesmírného množství taxonů organismů, ale i těžké ohrožení zdraví lidských populací. Existují dokonce rizika ohrožení veškerého života určitých oblastí a ve zvyšující se míře se uplatňují ohrožení, která mají celosvětový dopad. I když jsou tato zjištění stále obecněji zjevná a prokazatelná, jejich řešení stále pokulhává za technickým rozvojem. Momentální ekonomický efekt má však bohužel často přednost před zájmy zachování zdravého prostředí Země včetně zdraví lidské populace. Z hlediska posledně jmenovaného je vhodné uvést, že právě medicína se v současné době orientuje více na otázky podmínek prostředí ve vztahu ke zdraví. Podle některých odborníků lékařské sféry nastává další etapa historického vývoje poznání v medicínských vědách – éra ekologická.

                                                                                                                  

Tisk   |   Poslat článek známému