Amoris laetitia – být blíže Bohu a člověku

Hlavní stránka > Archiv > Články rok 2016 > Amoris laetitia – být blíže Bohu a člověku

18.11.2016

Posynodální apoštolská exhortace papeže Františka Amoris laetitia (Radost z lásky) o lásce v rodině představuje – z pohledu různorodých a často protichůdných reakcí – dokument, který svědčí o bezesporu významném předělu v pastoračním a etickém paradigmatu církve. Ony různorodé reakce, které zmíněný dokumet vyvolává, nelze přitom jednoduše připsat buď tzv. progresistům nebo tradicionalistům. Rozptyl názorů překračuje toto klasické dělení.

 

Zmíněný předěl neznamená, jak se někteří domnívají, jako např. Robert Spaemann, odklon od tradičního učení církve v otázkách manželství a rodiny, ani nebezpečné přizpůsobení se duchu doby, jak se v tomto smyslu vyjadřuje kardinál Raymond Leo Burke, který mimochodem před nedávnem navštívil na pozvání Českou republiku. Paradoxní na pozici Burkeho je především to, že jeho kritika zmíněného dokumentu vychází z obavy z relativizace církví dlouhodobě zastávaných hodnot, a přitom sám relativizuje autoritu papeže a jím předkládaného dokumentu jako oficiálního dokumentu církve. Myšlenky v něm prezentované považuje jen za soukromé názory papeže.

U kritických pozic vůči Amoris laetitia je obecně paradoxní to, že většinově nenalézají oporu v jejím textu. Kritika je do značné míry vystavěna na předpojaté, v církevním prostoru obecně kritizované, „mediální zkratce“. Má se tím na mysli cílená koncentrace na kontroverzní téma sledované problematiky, podle něhož se následně tato hodnotí jako celek. Běžné je to právě při mediální prezentaci církevních vyjádření v otázkách manželství a rodiny. Obvyklým výstupem je, zda tato vyjádření řeší přípustnost používání kondomu či nikoliv. Podobně se kritikové Amoris laetitia zaměřují v podstatě pouze na jedno v něm obsažené, dlouhodobě kontroverzní téma, z pohledu dokumentu však nikoliv ústřední, kterým je otázka dovolenosti či nedovolenosti, pro rozvedené znovu sezdané, přistupovat ke sv. přijímání, aniž by tak kritikové při svém hodnocení náležitě reflektovali celkový obsahový kontext dokumentu, do kterého je tato otázka zasazena.

Nový realistický, biblický a pastorální charakter dokumentu Amoris laetitia

Předložený dokument Amoris laetitia nikterak nezpochybňuje dosavadní učení církve ohledně manželství a rodiny a v něm obsažené důrazy na hodnoty (např. v otázce předávání života), říká jen mnohé o tom, jak s tímto učením nakládat, jak mu rozumět. Předkládá tak „pouze“ nový způsob pochopení a prezentace tohoto učení. Zahrnuje to změnu stylu řeči. Podle vídeňského kardinála Schönborna jde o „lingvistickou událost“. V této souvislosti připomíná, že již na dvou synodách o rodině (2014, 2015), stejně jako v dokumentu Amoris laetitia je patrná změna tónu řeči, který se stává uctivější. Nezahrnuje chvatné a kategorické posuzování a odsuzování různých životních situací.

Dokumentu Amoris laetitia je vlastní zvláště důraz na biblicky fundované citlivé vnímání často v reálu složitých životních situací člověka. Odkazuje se přitom na etiku ctností Tomáše Akvinského jako důležité instrumentarium pro náležité rozlišování v jednotlivých situacích. Tím samotným je vyvrácena i vůči dokumentu Amoris laetitia někdy adresovaná námitka, že hlásá situační etiku. Sám papež ve zmíněném textu zdůrazňuje, že nelze řešení v jednotlivé situaci povyšovat na normu, nýbrž pomocí ctnosti moudrosti/prozíravosti aplikovat danou normu, která se předpokládá, na konkrétní situaci (srov. AL 304).    

Pochopení neznamená přizpůsobení

Domnívám se, že je to právě papežem Františkem v dokumentu Amoris laetitia opakovaně zdůrazňovaná potřeba náležitého rozlišování, které postrádají kritikové tohoto dokumentu. Nelze totiž papežem prezentovanou, biblicky inspirovanou a vstřícnou náklonnost k člověku – vzpomeňme na v Bibli opakovaně Bohem připomínanou, v Ježíši Kristu vrcholným způsobem projevenou vstřícnou náklonnost vůči člověku, zvláště jakkoliv ohroženému a zraněnému – a důraz kladený na nutnost pochopení jeho situace považovat za nežádoucí přizpůsobování se církve problematickým trendům doby. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že se za zmíněnou kritikou může spíše skrývat představa církve jako jakéhosi proskleného zámku, ze kterého církev hledí na lidstvo, aby lidi soudila nebo třídila a přijímala pouze spravedlivé a ty, kteří si myslí, že jsou dokonalí. Smutné na tom je, že se v takovém případě poměřuje pravověří spíše délkou kardinálské vlečky či třásní na rochetě, než vnímavostí vůči potřebám člověka, který je na cestě k Bohu. Nejen v Amoris laetitia, ale i v jiných dřívějších vyjádřeních papež František zdůrazňuje, že církev má být věrnou snoubenkou svého Ženicha a Jeho učení, a to také tím, že aktivně hledá ztracené a zbloudilé ovečky, podpírá kajícníky a hříšníky. Trpělivě a s něhou je doprovází na jejich životních cestách při jejich častém klopýtání a dopomáhá jim k realizaci Bohem předloženého a církví rozpoznaného ideálu.

Být blízko Bohu a člověku

To, v čem je výpověď Amoris laetitia nakonec zásadní, je to, že se nebojí kriticky podívat na dosavadní způsob prezentace církevního učení o manželství a rodině a pastorační přístupy k lidem a předkládá nové pastorační perspektivy, které jsou charakteristické svou blízkostí konkrétnímu člověku. Ústřední motivací k nim má být radostná láska, která nepřehlíží problémy člověka, nevyčerpává se jejich planou kritikou, ale ukazuje cesty, které vedou ke štěstí, a tedy k Bohu. Znamená to také ctít svědomí člověka, které – jak říká papež František – nemá být nahrazováno, ale vychováváno, a to především při věrnosti učení církve formou osobního doprovázení, které je spojené s náležitým odpovědným rozlišováním v jednotlivých situacích. Dokument Amoris laetitia tak rozkrývá samotnou podstatu křesťanské víry, jejího ideálu, kterým je dokonalost vztahu. Ukazuje nám pozitivní sílu této víry, která se uskutečňuje ve dvojím nerozlučitelném vztahu, vztahu k Bohu a člověku. Jinak řečeno, Amoris laetitia nám ukazuje, jak být blíže Bohu a člověku, resp. ukazuje, že nelze být blízko Bohu, pokud nebudeme blízko člověku, stejně jako nelze být blízko člověku, pokud nejsme blízko Bohu. Tímto úhlem pohledu bychom se měli na předložený dokument dívat a kritiku adresovat především do svých vlastních řad: zda žijeme autenticitu evangelia v této konkrétní, v mnoha ohledech nedokonalé, přesto Bohem milované, realitě. Dokument Amoris laetitia nám v tomto směru nastavuje zrcadlo.  Díky Bohu za ně!

Jindřich Šrajer

 

                                                                                                                 

Tisk   |   Poslat článek známému