Hlas a svědectví papeže Františka k imigraci (Jindřich Šrajer)

Hlavní stránka > Archiv > Články rok 2016 > Hlas a svědectví papeže Františka k imigraci (Jindřich Šrajer)

28.4.2016

Hlas a svědectví papeže Františka k imigraci (Jindřich Šrajer) Po dlouhé měsíce dominuje ve sdělovacích prostředcích, v rodinných debatách, v rozhovorech s přáteli či ve veřejných diskusích problematika imigrace. Do Evropy, zvláště do její západní části, tj. do Německa, Francie, Nizozemska, Belgie, se valí statisíce uprchlíků z Blízkého východu a Afriky.....

Již s téměř laxností a nezájmem přijímáme opakované zprávy o tom, kolik migrantů při cestě za bezpečím či lepším životem zahynulo, či zprávy o často nelidských podmínkách uprchlíků v utečeneckých táborech. Očekáváme, že tento velký problém už někdo konečně vyřeší. Dovoláváme se přitom odpovědnosti politiků, příslušných institucí (EU, NATO, OSN,…), kteří by snad měli mít po ruce nějaké rychle řešení.

Slova, svědectví a výzvy papeže Františka

Jednou z nepřehlédnutelných postav, která se k problematice imigrace vyjadřuje a zároveň činí i významná gesta solidarity vůči nejpotřebnějším, je papež František. Po nedávné návštěvě řeckého ostrova Lesbos vydal, spolu s ekumenickým patriarchou Bartolomějem a arcibiskupem Athén a celého Řecka Heiornymosem, společné prohlášení, v němž se apeluje na řešení příčin a následků humanitární krize, dané tragickou situací uprchlíků, migrantů a žadatelů o azyl, kteří unikají z míst konfliktů, jsou oběťmi vysídlování a pronásledování. Zároveň se zde připomíná, že je třeba naplnit služebné poslání Církví ve světě, snažit se o plnou jednotu všech křesťanů a pomáhat pohostinně těm, kdo utíkají z míst konfliktů. Pomoc má být motivována Mt 25,35–36,40: "Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali".

Papež František přitom, jak se zdá, není „snílkem“, který by nereflektoval „zákoutí“ problémů. Kardinál Veglio připomíná, že papež vidí násilnou migraci, kdy migranti bývají oběťmi organizovaného zločinu. Hovoří však o právu migrantů být přijati, ale i o povinnosti toho, aby respektovali zákony a tradice zemí, které je přijímají. Papež také dlouhodobě kritizuje politické a vládní představitele za pomalost, s jakou se snaží řešit migrační krizi, které bylo podle papeže možno předcházet a zmírnit ji – v souvislosti s tím hovoří o podkopávání základů humanistického smýšlení Evropy, která si nemůže dovolit ztrátu hodnot, principů lidskosti, respektu k důstojnosti člověka, subsidiarity a solidarity. Papež hovoří dokonce opakovaně o třetí světové válce, jíž jsme svědky, která se podle něho uskutečňuje po kouscích. Odmítá přitom minimální a elitářské diskuse, které nevedou ke skutečnému řešení nastalých problémů. Má za to, že ve snaze o dialog, o politicky korektní vyjadřování se diskuse stává neplodnou a povrchní. V obavách z jasného vyjádření se jen korektně krouží kolem problémů. Sám papež František několikrát zdůraznil, že je třeba použít všech prostředků, včetně vstupu vojenských mírových sil na některá území, aby se konflikt dále nezakonzervovával.

Papežem zdůrazňované milosrdenství

To, že papež není naivním „evangelijním snílkem“ a neukládá křesťanům, katolíkům neúměrná břemena si, bohužel, mnozí z těchto nemyslí. Postoji a vyjádřeními papeže Františka jsou spíše pobouřeni. Provokuje je zvláště jím opakovaně vyzdvihované Boží milosrdenství, které je určeno všem. Podle zmíněných katolíků nehájí papež dostatečně katolickou víru, nadbíhá muslimům, apod. Někteří – s čímž jsem se osobně setkal – začínají řešit otázku, zda jsou primárně povinování poslušností vůči papeži či svému svědomí.

Na základě výše řečeného mě proto v minulých dnech zaujal článek v Respektu od Martina Šimečka s názvem Co se děje v hlavě evropského katolíka, který odmlouvá papeži? Šimečka ve zmíněném článku vyjadřuje názor, že masový vzdor evropských katolíků vůči papeži, který jim přikazuje zastávat se uprchlíků, je součástí obecného jevu, kdy z našeho světa mizí mravní autority. Dává to do souvislosti s příchodem internetu. Ten podle něho zrovnoprávnil jeho uživatele s autoritami, které měly v minulosti výsadní právo na veřejné mravní postoje. Podle něho to však dnes může na Facebooku udělat každý. Stačí, když prohlásí, že správné je to, co si myslí on, a je přesvědčen, že se tím právě stal mravní autoritou. K čemu potom papež?

Zásadnější je však jiná věc, na kterou Šimečka ve svém článku poukazuje. Tou je jeho obava z nebezpečí rozkolu v církvi. Odmlouvání papeži, kdy nemnozí evropští katolíci jsou hluší a slepí k jeho slovům, gestům a symbolice (viz jeho víkendová návštěva řeckého ostrova Lesbos, z něhož vyzvedl dvanáct muslimských uprchlíků a vzal je s sebou do Vatikánu), může totiž podle něho spustit spirálu nenávisti: začíná u uprchlíků, ale často končí nenávistí vůči sobě navzájem. Tak začínají války. Být katolíkem, píše Šimečka, myslel bych si, že to je dílo ďábla… Šimečka má za to, že se střední Evropa propadá do barbarství, a to především proto, že se křesťané odvrací od papežova poselství a jeho odkazů na ducha evangelia.

Být Kristovými učedníky

Není pochyb o tom, že doba, ve které žijeme, je dramatická a překotná. Problémy narůstají a s tím i neschopnost je adekvátně řešit. Aniž si to snad, my křesťané, dostatečně uvědomujeme, nastalé události nás staví do centra dění. Nejde jen primárně o to, že jsme často objektem pronásledování a útisku, ale především o to, že máme být v tomto světě svědky hodnot evangelia. Svět to od nás právem očekává. Papež, který je náměstkem Krista na zemi, nezdůrazňuje svými postoji především svůj úřad, ale snaží se zpřítomňovat Kristova ducha, jeho lásku ke všem lidem. Ježíš nepřišel zachraňovat katolíky, ani církev, ale hříšného člověka, kvůli němu se nechal přibít na kříž. Pokud budeme, my křesťané, zachraňovat sebe a nebudeme v prvé řadě Kristovými učedníky, nezachráníme ani sebe ani svět. Budeme spíše hodni pohrdání a lítosti. Když se ptám při diskusích se studenty, zda existuje nějaká životodárná alternativa k připravenosti a ochotě pomáhat potřebným, uprchlíkům, odpovědí je mi většinou mlčení. Odmítání potřebných, jejich vyhánění či hanění tuto alternativu nepředstavuje. My, křesťané, stojíme v současnosti před velkými úkoly a výzvami. Papež František nám přesvědčivě připomíná, jak na ně ve věrnosti evangeliu reagovat. Jeho poselství si zaslouží naši pozornost včetně nasazení pro pomoc druhým, těm nejpotřebnějším. Úkolem nás křesťanů není rozdělovat, ale sjednocovat, dosvědčovat Kristovu lásku, která patří všem, vnášet do světa Kristův pokoj.

 

Tisk   |   Poslat článek známému