Odpady jako součást našeho světa (Jana Vacíková)

Hlavní stránka > Archiv > Články rok 2017 > Odpady jako součást našeho světa (Jana Vacíková)

18.2.2017

Odpady jako součást našeho světa (Jana Vacíková) Co je odpad? Právě platná definice ze zákona o odpadech (č. 185/2001 Sb., ve znění momentálně 42. novely) zní: Odpad je každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit. Už z této definice jasně vyplývá, že nikdo přesně neví, co to ten odpad je, a hlavně, co odpad není. I na to zákon pamatuje a stanovuje, že v pochybnostech, zda věc je či není odpadem, rozhoduje krajský úřad.

 

 

Odpady se dělí do 2 hlavních skupin: nebezpečné a ostatní. Nebezpečné jsou ty, které mají alespoň jednu nebezpečnou vlastnost (výbušnost, schopnost oxidace, hořlavost, dráždivost pro kůži a oči, toxicita, karcinogenita, žíravost, infekčnost, toxicita pro reprodukci, mutagenita, schopnost uvolňovat toxický plyn, senzibilita, ekotoxicita). Každý myslitelný odpad najdeme v Katalogu odpadů (tč. vyhláška MŽP č. 93/2016). Ty, kterých bychom se měli zvlášť obávat, tedy nebezpečné, tam mají hvězdičku.

S postupem vývoje vědy a techniky se pojem nebezpečnosti velmi mění. Vzpomeňme na cínové a později hliníkové nádobí, olověné trubky, „spasitelnost“ DDT, používání PCB atd. Nyní je každá chemická látka či přípravek vybavena jakousi kuchařkou, neboli bezpečnostním listem. Z něho se dá vyčíst chemické složení a nebezpečí v látce se skrývající. Analogicky k tomu mají nebezpečné odpady také svůj průvodní glejt, tedy identifikační list, v němž je uvedeno, v čem tkví jejich nebezpečnost, co dělat v případě ohrožení (potřísnění pokožky, požití, zasažení očí apod.) a jak s nimi dále nakládat. V minulých dobách tomu ale tak nebylo. Pořádná legislativa se tvořila prakticky až po r. 1989.

Tak například nikdy by nevzniklo malebné a současně hrůzostrašně mrtvé Hromnické jezírko v západních Čechách, kdyby v době těžby sulfidické břidlice a následné výroby kyseliny sírové (vitriolu) začátkem 19. století platily současné legislativní předpisy. Teď je z toho přírodní památka, jezdí se tam dívat turisté, ovšem jedná se o slabý roztok kyseliny sírové, zcela bez života. Jezírko vzniklo na konci 19. století, kdy s ukončením těžby došlo k závalu odvodňovací štoly. Poté ještě několikrát v minulosti čelilo snahám zavozit je odpady, naštěstí úspěšně.

Dalším takovým příkladem je odkaliště Mydlovary v jižních Čechách. Tam se v 60. letech minulého století vybudovala úpravna uranových rud s kapacitou 300 000 t rud ročně. Rudy s vyšším obsahem uhličitanů se loužily hydrogenuhličitanem sodným (jedlá soda), ty ostatní kyselinou sírovou, a to až 94%. Takto to probíhalo až do 80. let 20. století. Výsledkem jsou odkaliště v bývalém lignitovém dole o rozloze téměř 300 ha s kontaminovanými podzemními vodami s vysokým obsahem těžkých kovů a radioaktivních látek. 90. léta přinesla konečně legislativu chránící životní prostředí, nicméně osud těchto odkališť je stále nedořešený. Ukládaly se do nich popílky ze spaloven, údajně s vysokým obsahem dioxinů, a také se vysoušely rozemletými odpadními pneumatikami. Příklady takových pohrobků divoké těžby či průmyslu zná jistě každý ze svého okolí.

V současné době se veškeré nebezpečné odpady za zvýšených nároků na jejich shromažďování předávají pouze osobám oprávněným k jejich převzetí. Jejich další osud závisí na jejich vlastnostech a možnostech dalšího zpracování. Máme vysoce zabezpečené skládky nebezpečného odpadu a dekontaminační plochy, dále lze nebezpečné odpady spalovat či energeticky využívat v zařízení, které garantuje dostatečné čištění spalin, pak existují speciální postupy odstranění nebezpečných vlastností, jako je například autokláv odstraňující infekčnost nemocničních odpadů.

Zvláštní skupinu odpadů představují odpady radioaktivní, které se doposud ukládají v dočasných úložištích spravovaných Správou úložišť radioaktivních odpadů (http://www.surao.cz). Největší z nich je úložiště Dukovany určené pro vyhořelé palivo atomových elektráren, nejznámější je vápencový důl Richard u Litoměřic se zajímavou historií. Na místě bývalé těžby vápence tam Hitler stavěl a částečně i dostavěl podzemní továrnu na výrobu komponentů k motorům. Po válce se odtamtud všechno výrobní zařízení vyvezlo, obnovila se těžba vápence, ale už roku 1964 se podzemní prostory začaly používat k ukládání institucionálních radioaktivních odpadů

V komunálních odpadech lze také nalézt odpady nebezpečné. Postupně jsou občané přemlouváni k tomu, aby zbytky nejrůznějších přechovávaných chemikálií (léky, barvy, ředidla, čisticí prostředky, motorové oleje) nevylévali do odpadních vod nebo na zahradu, ani je nevyhazovali do popelnice, ale předávali je do sběrných dvorů nebo na vsích stále ještě v rámci pravidelných svozů NO. Zvláštní skupinu tvoří elektroodpady, které mohou též obsahovat nebezpečné látky (televize, chladničky, zářivky, baterie atd.). Ty se rozebírají ve specializovaných zařízeních.

Eternit a další stavební materiál s obsahem azbestu, který se hojně využíval ve stavebnictví pro svou protihořlavost a odolnost a ještě před několika desetiletími se obyčejnou rozbrušovačkou řezal na potřebný rozměr, má nyní, poté, co se zjistila karcinogenita azbestového prachu, velmi přísné podmínky svého odstraňování a jeho výroba a nové použití jsou zakázány.

Co se týče světa, největší a nejhrůzostrašnější skládky jsou beze sporu v Asii, především v Indii, Číně, Hong-Kongu a Jižní Koreji, ale i v Africe (Nigerie – Lagos), kde bohužel bez jakéhokoli zabezpečení podloží končí i velmi toxický odpad, vzhledem k hustotě obyvatel a razanci vpádu technologií a levných výrob. Lidstvo produkuje 1,3 miliardy t odpadu ročně a stále ještě je většina skládkována.

Pokud dojde ke kontaminaci ropnými látkami (půdy či vody), nastupují speciální postupy zadržení vody nornými stěnami, odsátí kontaminované vody, odtěžení půdy. Tu lze dekontaminovat na vodohospodářsky zabezpečené ploše aplikací biopreparátu (obsahujícího například geneticky modifikované pseudomonády). Bakterie ropné řetězce stráví. Využívají se i na hladině moří při úniku ropy z tankerů. Ropné havárie a jejich důsledky podrobně monitoruje společnost Greenpeace (http://www.greenpeace.org/czech/cz/Kampan/klima_a_energetika/Arktida/honba-za-ropou/ropne-havarie/). Likvidace těchto rozsáhlých havárií je zdlouhavá, velmi nákladná a nebezpečná. Norné stěny se snaží skvrnu lokalizovat, požáry se hasí pěnou, použitím odmašťujících látek a tenzidů převádí ropu do emulze, ta je následně sbírána z hladiny odlučovači nebo zachytávána sorbenty. Současně se provádí čištění zasažených zvířat – koupají se s čisticími prostředky. Většina z nich ale zahyne buď na následky poškození, nebo na následný infarkt a stres.

Speciální problém představuje velký pacifický odpadkový pás v blízkosti Havajských ostrovů a Kalifornie. Zabírá plochu asi 500 000 km2, to je 6x víc než Česká republika. Severopacifický subtropický vír plasty a kaly z moře soustředí do této oblasti. Nestravitelné plastové odpady představují velké nebezpečí v potravinovém řetězci živočichů. V roce 2012 holandský středoškolák Boyan Slat představil na mezinárodní konferenci TEDx Talk poměrně jednoduchou metodu čištění oceánu pomocí plovoucí čisticí stanice, která využívá mořských proudů, odpady po moři nepronásleduje, ale čeká na ně na vhodném místě. Dnes je Boyan Slat zakladatelem a současně prezidentem společnosti Ocean Cleanup (www.theoceancleanup.com), která se myšlenku čištění oceánů snaží převést do praxe. Pod sebou má na stovku odborníků, kteří se specializují na oceánografii, ekologii, námořní právo, recyklaci, ale i finance. Po několika letech výzkumu a zkoušek by v letošním roce měl být spuštěn pilotní projekt, který začne s vlastním čištěním. Současně se dvacetiletý Holanďan věnuje studiu inženýrství letectví a kosmonautiky na univerzitě v Delftu.

Toto je velmi pozitivní příklad a může nás naplňovat nadějí, že úsilí o dobré změny přinášejí užitek. V tom světle bych doporučovala číst nedávnou encykliku našeho papeže Františka Laudato si´. Ne abychom si lebedili, jak je ten náš papež fajn, a už vůbec ne, abychom kritizovali, že píše o něčem, do čeho mu nic není (i takové reakce se objevují). Jde mi o to, aby každý člověk nahlédl, že se ho jednotlivé výzvy encykliky týkají a že i na něm záleží, jak se bude dále vyvíjet svět – jako interakce člověka a jeho prostředí. Jde o to, aby si člověk uvědomil svou zodpovědnost tam, kde sám tento vztah vytváří či ovlivňuje.

 

Tisk   |   Poslat článek známému