Nález ústavního soudu a etika televizního vysílání (Jiří Šenkýř)

Hlavní stránka > Archiv > Články rok 2018 > Nález ústavního soudu a etika televizního vysílání (Jiří Šenkýř)

13.3.2018

Nález ústavního soudu a etika televizního vysílání (Jiří Šenkýř) Následující článek reflektuje Nález Ústavního soudu I. ÚS 4035/14 ze dne 30. ledna 2018.

 

Shora uvedené datum je docela důležité. Tento Nález upravil dlouhodobě používaný pohled na zásady objektivity a vyváženosti v televizních zpravodajských a politicko-publicistických pořadech. V době, kdy lež se stává hojně používaným nástrojem manipulace, je změna náhledu na otázky spojené s pravdivostí pořadů významná. Jak často kolem sebe slyšíme: „To je pravda, říkali to v televizi“.

Jaká byla dosavadní praxe?

Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání vyžaduje, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti /§31, odst. 3/. Nástroje ochrany při porušení tohoto ustanovení jsou tři: sankce Rady pro rozhlasové a televizní vysílání do výše 2,5 mil. Kč, občanskoprávní žaloba, kterou se poškozený domáhá ochrany soudem, a právo na odpověď podle §35 vysílacího zákona, kterou se poškozený domáhá odvysílání svého stanoviska ve stejném rozsahu a ve stejném pořadu. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen RRTV) dbala, aby §31 byl důsledně dodržován a provozovatelé více méně  nastavenou regulaci dodržovali.

Co řekl Ústavní soud?

Soud porovnával svobodný projev zaručený čl. 17 Listiny s právní úpravou ve vysílacím zákoně. V odst. 34 Nálezu soud potvrzuje: „V rámci demokratické pluralitní společnosti je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy“. Dále v odst. 35 – 39 rozebírá roli médií, protože „v informační společnosti narostla důležitost masových médií“, které zprostředkovávají informace a umožňují veřejnou diskuzi a tvorbu názorů. Vedle svobody projevu médií stojí naplňování dalších ústavně chráněných hodnot, jakož i zásadní schopnost médií ovlivňovat veřejné mínění. Zákon o vysílání klade provozovatelům vysílání určité povinnosti, aby byla zajištěna ochrana osob dotčených obsahem vysílání i splnění minimálních požadavků na obsah vysílání. „Mezi ty patří i věcnost, úplnost a pravdivost informací a respekt k právům druhých.“ Výkon svobody projevu zahrnuje i povinnosti a odpovědnost novinářů. Masová média plní roli „hlídacího psa“ tím, že pravdivě informují o otázkách, jež jsou předmětem obecného zájmu a komentují je. „Každé médium se může v souvislosti s každým vysílaným programem dovolávat ochrany odvoláním se na svobodu projevu, ať jde o politické vysílání, kritické vypořádání se s otázkami veřejného zájmu nebo o umělecké či zábavní pořady“… novinářská svoboda se totiž vztahuje na možnost uchýlit se k určitému stupni zjednodušení, nadsázky či dokonce provokace. Úlohou médií tedy není poskytovat sterilní informace, nýbrž odrážet realitu včetně v ní obsažených kontroverzí, nejednoznačností, vrstevnatostí a emocionality. Pro hodnocení konkrétního mediálního sdělení je důležitý odst. 40 Nálezu: „Teprve tehdy, když se takto chápaný projev dostane do konfliktu s jinými právními statky chráněnými ústavním pořádkem nebo zákony vydanými za účelem, pro který lze svobodný projev omezit ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny (jde o práva a svobody druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti), nastanou podmínky pro to, aby byl zkoumán sledovaný účel konkrétního programu, způsob zpracování tématu, jakož i programem dosažený či předpokládaný účinek.“

Ústavní soud zdůraznil rozdílnou úlohu médií veřejné služby a ostatních médií. „Veřejnoprávní vysílání má naplňovat ušlechtilé kulturní cíle a kultivovat publikum a jeho vkus a rovněž zvyšovat právní povědomí publika a vychovávat ve smyslu demokratických a morálních hodnot. … Vliv na formování veřejného mínění, vkusu a nálady ve společnosti pochopitelně mají i média soukromá, nicméně od těch se ze strany publika očekává především zábava a ze strany vlastníků zisk.“

Zásahy do práva na svobodu projevu u televizního vysílání ze strany veřejné moci mají své místo především tam, „kde jiné prostředky ochrany práv osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné. Jeho význam je celospolečenský, tedy ochrana základních společenských hodnot“. Platí tedy, že je třeba „v první řadě brojit soukromoprávními prostředky, při jejich nedostatečnosti uplatnit sankce správní a na posledním místě právo trestní“.

V odst. 53 – 55 Nálezu upřesňuje Ústavní soud některé aspekty objektivity a vyváženosti. „Zákonem uložené požadavky pravdivosti, objektivity a vyváženosti vysílaných pořadů nacházejí ústavní oporu právě z tohoto důvodu: ochraně nezbytných požadavků pro vedení informované demokratické diskuse o věcech veřejného zájmu. … Ústavní soud považuje za zásadní prvky objektivity odstup od sdělovaného tématu a neutralitu k němu, nebo alespoň přiznání vlastní zaujatosti, avšak při dodržení přesnosti a úplnosti sdělení. Významným pro vyváženost sdělení je zastoupení jednotlivých zájmů, které se ve sdělení střetávají, podle jejich významu. … Menšinové zastoupení společenského jevu není důvodem pro jeho případné zesměšňování v televizním zpravodajství. V takovém případě bylo zcela na místě … uplatnit prostředky ochrany nejen soukromých práv, ale zejména základních společenských hodnot, jimiž je ochrana  menšin.“

V odst. 63 připouští Ústavní soud infotainment ve zpravodajství: „Jakkoliv může být hodnota tzv. infotainmentu žurnalisticky a esteticky sporná, je především na vlastníku soukromého média, aby při dodržení minimálních obsahových požadavků hledal svůj způsob uplatnění na trhu (a byl za to případně kritizován účastníky tohoto trhu, ne státem). Svoboda projevu jako základní politické právo chrání nejen šíření myšlenkově závažných sdělení. Právo každého vyjadřovat své názory zahrnuje i právo na jejich vyjádření humornou formou, s přiměřenou měrou nadsázky či ironie. Toto právo se vztahuje na veřejnoprávní média a tím spíše i média soukromá.“

Co se po Nálezu může změnit a jak reagovat?

Lze očekávat změnu rozhodovací praxe RRTV. Na soukromá média se bude pohlížet mírněji než na veřejnoprávní. Úspěšnost nebo neúspěšnost soukromých médií bude ponechána trhu. I když ÚS ponechává regulaci ve společensky závažných případech beze změny, samo otevření prostoru pro infotainment (česky „srandičky“) ve zpravodajství může být nebezpečný, protože otevírá nový prostor pro manipulaci diváků. V případě, kdy humornou formou bude zesměšňována nějaká menšina, je docela náročné rozhodnout, zda byl či nebyl porušen zákon. Představa, že lze snadno rozlišit mediální lež od pravdy, je naivní a sami mediální specialisté s tím mají problém. Požadavky ÚS na novou úroveň rozhodování RRTV znamenají v praxi větší počet mediálních odborníků a to znamená větší rozpočet. (Jak známo, na státním rozpočtu se podílí vláda, poslanci a prezident.) Když projdeme celý Nález, je zde řada rámců pro náročná rozhodování: např. „věcnost, úplnost a pravdivost informací“, „novinářská zjednodušení, nadsázka a provokace“, „účel konkrétního programu, způsob zpracování tématu, jakož i dosažený či předpokládaný účinek“, „přiznání vlastní zaujatosti, avšak při dodržení přesnosti a úplnosti sdělení“.

Důraz ÚS na soukromoprávní cestu v ochraně před médii je jistě dobře zamýšlený, ale v praxi (zatím) obtížně realizovatelný. Dosud divák poslal e-mailem stížnost na RRTV a o ostatní se postarali odborníci placení státem. Podat soukromoprávní žalobu je mnohem složitější – na rozdíl od RRTV např. nemá divák zpravidla nahrávku pořadu k dispozici. Právo na odpověď se za dobu existence zákona 231/2001Sb o vysílání snad uplatnilo jednou nebo dvakrát. Škoda, že ÚS nedal nějakou lhůtu pro přizpůsobení se novému pojetí regulace. Zásadním problémem soudních řešení je neporovnatelně delší doba proti rychlosti, se kterou pracují média. Konkrétní kauza, kterou v tomto Nálezu řešil ÚS v roce 2018, je z roku 2012. Za tu dobu prakticky už nikdo neví, o co ve vysílání šlo. Teze ÚS o tom, že soukromá média jsou od toho, aby vytvářela zisk, již pravděpodobně přestává platit. Zdá se, že média ve vlastnictví oligarchů mohou být provozována i za jiným účelem. Významné je, že ÚS potvrdil nezastupitelnou roli veřejnoprávních médií a zdůraznil jejich poslání v kultivaci společnosti. Proto by RRTV měla mnohem více než dosud hodnotit jeho kulturní a výchovné poslání, což je úkol pro nějaké nové výzkumné oddělení.

Lze také ocenit, že ÚS pro slovo „objektivita“ se nebojí použít jako synonymum slovo „pravda“, o čemž byla v roce 2000 velká diskuze při schvalování vysílacího zákona.

Závěr

Nález ÚS je velká výzva: abychom si více vážili svobody slova a poprali se s novým pojetím regulace elektronických médií. Už nebude tolik platit, že zpravodajství je „pod kontrolou“ a že je objektivní. Rozvolnění regulace znamená, že je „pod kontrolou“ jen částečně a chybějící část si musí občané nahradit vlastní mediální gramotností. Otázkou je, zda jim někdo v této věci pomůže. Možná jedna rada na závěr: Kdo se necítí dostatečně mediálně gramotný, ať raději vynechá komerční média.

Celý Nález ÚS najdete na stránkách RRTV v rubrice Judikáty:

https://www.rrtv.cz/cz/files/judikaty/04fb5037-efdb-4fca-8e8e-26929d02d0ad.pdf

                                                                       

 

 

 

Tisk   |   Poslat článek známému