Druhá kapitola

 

31. Prosperita rodiny je rozhodující pro budoucnost světa a církve. Byly provedeny nesčetné analýzy manželství a rodiny, jejich současných těžkostí a výzev. Bude prospěšné zaměřit se na konkrétní skutečnost, protože „požadavky a výzvy Ducha zaznívají také v samotných dějinných událostech“, skrze které „může být církev přiváděna k hlubšímu poznání nevyčerpatelného tajemství manželství a rodiny“.[1] Nepokouším se představit zde všecko, co by bylo třeba říct o různých tématech týkajících se rodiny v dnešní době. Poněvadž ale synodní otcové referovali o skutečnosti rodiny v celém světě, považuji za vhodné zachytit některé jejich pastorační příspěvky a připojit k nim některé své osobní obavy.

Současný stav rodiny

32. „Ve věrnosti Kristovu učení hledíme na skutečnost dnešní rodiny v celé její složitosti, s jejími světlými i stinnými stránkami […]. Antropologické a kulturní změny dnes ovlivňují všechny oblasti života a vyžadují analytický a rozlišující přístup.“[2] Už před několika desetiletími španělští biskupové zaznamenali, že se v rodinách uplatňuje větší prostor pro svobodu „díky rovnoměrnému rozdílení povinností, odpovědnosti a úkolů. […] Větší důraz na osobní komunikaci mezi manželi přispívá k tomu, že se rodinný život stává lidštějším. […] Ani společnost, ve které žijeme, ani ta, k níž směřujeme, nedovoluje držet se nekriticky forem a vzorů minulosti.“[3] Ale „jsme si vědomi podstatného směřování antropologických a kulturních změn, kvůli nimž se jednotlivcům v jejich emočním a rodinném životě dostává méně podpory od společenských struktur, než tomu bylo v minulosti“.[4]

33. Na druhé straně „je třeba věnovat stejnou pozornost rostoucímu nebezpečí, které představuje extrémní individualismus, jenž oslabuje rodinné vazby, takže je nakonec každý člen rodiny nahlížen jako ostrov, což v určitých případech vede k ideji subjektu, který se utváří podle vlastních tužeb považovaných za absolutní“.[5] „Napětí vyvolávaná nadměrně individualistickou kulturou, určovanou majetkem a užíváním si, plodí uvnitř rodin nesnášenlivost a agresivitu.“[6] Chtěl bych ještě připojit zmínku o současném životním rytmu, o stresu a o organizování společnosti a práce, protože to jsou kulturní činitele, které omezují schopnost činit trvalá rozhodnutí. Současně se setkáváme s víceznačností jevů. Například právem si ceníme personalismu, který místo pouhého konformismu upřednostňuje autentičnost. To je hodnota, která může vést k podpoře různých schopností a spontánnosti, ale je-li špatně zaměřena, může vyvolávat trvalé postoje nedůvěry, útěku před povinnostmi, uzavřenosti do pohodlí a arogance. Svoboda volby dovoluje plánovat si vlastní život a zušlechťovat to nejlepší v sobě, ale nemá-li člověk vznešené cíle a osobní kázeň, zdegeneruje, takže už není schopen se velkodušně darovat. V mnoha zemích, v kterých klesá počet manželství, roste počet osob, které se rozhodly žít samy nebo které spolu tráví čas, ale nebydlí společně. Můžeme také zdůraznit chvályhodný smysl pro spravedlnost; je-li však špatně chápán, může z občanů činit klienty, kteří jen požadují poskytování služeb.

34. Pokud tyto činitele ovlivňují naše chápání rodiny, ta může být pak považována za průchozí místo, kam se člověk uchýlí, když je to pro něj výhodné, nebo kde se domáhá svých práv, přičemž závazky ponechává přelétavé nestálosti tužeb a okolností. Dnes je v podstatě snadné zaměňovat skutečnou svobodu za ideu, že každý se rozhoduje, jak se mu líbí, jako by nadto neexistovala pravda, hodnoty a principy pro správnou orientaci, jako by všecko bylo možné a dovolené. Ideál manželství, který se vyznačuje závazkem výlučnosti a stálosti, je pak odsunut stranou, když se pociťuje jako nevýhodný nebo nudný. Člověk se bojí samoty, touží po místě bezpečí a věrnosti, ale současně v něm roste strach, že bude svázán vztahem, který ho bude omezovat v dosahování osobních cílů.

35. Jako křesťané nemůžeme přestat podporovat manželství jen z toho důvodu, abychom v dnes citlivých oblastech nenaráželi nebo abychom byli módní anebo abychom neupadali do pocitu bezmoci tváří v tvář morálnímu a lidskému úpadku. To bychom svět připravili o hodnoty, které mu můžeme a máme nabízet. Určitě nemá smysl zůstat u rétorického pranýřování dnešních nešvarů, jako bychom tím mohli něco změnit. Stejně tak nepomůže ukládat normy mocí autority. Žádá se po nás odpovědnější a velkodušnější úsilí, které spočívá v představování důvodů a motivů ve prospěch manželství a rodiny, aby tak lidé byli ochotnější odpovědět na milost, kterou jim Bůh nabízí.

36. Současně musíme být pokorní a realističtí a přiznat si, že někdy způsob, jakým předkládáme křesťanské zásady a jakým přistupujeme k lidem, přispěl ke vzniku toho, na co si dnes stěžujeme. V tom tedy potřebujeme zdravou sebekritiku. Kromě toho jsme často představovali manželství takovým způsobem, že jeho účel spojovat manžely, pozvání k růstu v lásce a ideál vzájemné pomoci zůstával ve stínu kvůli téměř výlučnému důrazu na povinnost plodit potomstvo. Také jsme vždycky neposkytovali dobré doprovázení mladým manželům v prvních letech po sňatku na základě jejich časových možností, způsobu vyjadřování a jejich konkrétních starostí. Jindy jsme předkládali teologický ideál manželství, který je příliš abstraktní, téměř uměle vykonstruovaný, vzdálený konkrétním podmínkám a skutečným možnostem reálných rodin. Toto přílišné idealizování, zvlášť když jsme nedokázali vzbudit důvěru v milost, neučinilo manželství víc žádoucí a atraktivní, ale spíš naopak.

37. Dlouho jsme si mysleli, že jenom důrazem na věroučné, bioetické a morální otázky, bez podpory k otevření se milosti, jsme už dostatečně rodiny povzbudili, upevnili manželský svazek a naplnili jejich společný život smyslem. Nedaří se nám představovat manželství spíše jako dynamickou cestu růstu a realizace než jako břemeno, které je nutné nést celý život. Nesnadno také dáváme prostor svědomí věřících, kteří v mnoha případech odpovídají co možná nejlepším způsobem na evangelium v rámci svých omezení a mohou růst ve svém osobním rozlišování v situacích, ve kterých selhávají všechna schémata. Jsme povoláni svědomí vychovávat, a ne je nahrazovat.

38. Musíme být vděčni za to, že si většina lidí cení rodinných vztahů, které jsou trvalé a vyznačují se vzájemnou úctou. Proto si váží snahy církve nabídnout prostor pro doprovázení a pomoc v otázkách souvisejících s růstem lásky, překonáváním konfliktů a výchovou dětí. Mnozí oceňují sílu milosti, již zakoušejí ve svátosti smíření a v Eucharistii, která jim umožňuje dostát výzvám manželství a rodiny. V některých zemích, zejména v některých částech Afriky, se sekularismu nepodařilo oslabit určité tradiční hodnoty a v každém manželství dochází k pevnému propojení dvou širších rodin, v němž se dosud uchovává přesně stanovený postup, jak řešit konflikty a obtíže. V dnešním světě oceňujeme také svědectví svazků, které jsou nejen trvalé, ale také plodné a naplněné živou láskou. To otevírá dveře pozitivní, vstřícné pastoraci, která je schopna pomáhat manželům růst v chápání požadavků evangelia. Mnohokrát jsme ale zaujímali obranný postoj a mrhali jsme energií četnými výpady proti upadajícímu světu, a přitom jsme se málo snažili ukazovat cestu ke štěstí. Mnoho lidí cítí, že poselství církve o manželství a rodině neodráží jasně kázání a postoje Ježíše, který předkládal náročný ideál, ale současně neměl nikdy daleko k soucitu se slabými lidmi, jako se Samařankou nebo s cizoložnou ženou.

39. To neznamená přestat varovat před kulturním úpadkem, který nepodporuje lásku a darování sebe. V poradách, které předcházely dvěma posledním synodům, se vyjevily různé příznaky „kultury prozatímnosti“. Mám tím například na mysli rychlost, s níž lidé přecházejí z jednoho citového vztahu k jinému. Domnívají se, jak jsou tomu zvyklí na sociálních sítích, že lásku je možno začít nebo skončit podle libosti uživatele a také že ji může rychle zablokovat. Také mám na mysli obavu vzbuzovanou perspektivou trvalého závazku, nutkavou obavu o svůj volný čas, vztahy, které kalkulují s nákladem a ziskem a které se udržují jedině jako prostředek k zahnání samoty, k získání ochrany nebo k zajištění si nějaké služby. S citovými vztahy zacházíme tak, jako zacházíme s hmotnými předměty a s životním prostředím: všechno je na jedno použití, každý použije a zahodí, plýtvá a rozbíjí, využívá a vysává, dokud to slouží. A potom pryč s tím. Narcismus činí lidi neschopnými podívat se mimo sebe, za hranice vlastních tužeb a potřeb. Ale ten, kdo využívá druhé, bude dříve nebo později sám se stejnou logikou využíván, manipulován a opuštěn. Stojí za povšimnutí skutečnost, že k rozbíjení vztahů dochází často mezi dospělými, kteří hledají jistý druh „autonomie“ a odmítají ideál stárnout spolu a ve vzájemné podpoře se starat jeden o druhého.

40. „S rizikem přílišného zjednodušení můžeme říct, že žijeme v kultuře, která nutí mladé lidi nezakládat rodinu, protože nemají vyhlídky do budoucnosti. Ale tatáž kultura nabízí jiným lidem zase takovou škálu možností, že jsou tím od založení rodiny rovněž odrazováni.“[7] V některých zemích mnoho mladých lidí „odkládá často svatbu z důvodů ekonomických, pracovních nebo studijních. Někdy také z dalších důvodů, jako je vliv ideologií, které znevažují manželství a rodinu, zkušenost selhání jiných manželských párů, čemuž se oni chtějí vyhnout, strach z něčeho, co považují za příliš veliké a posvátné, společenské příležitosti a hospodářské výhody, které vyplývají z pouhého soužití, pouze emoční a romantické pojetí lásky, strach ze ztráty svobody a autonomie, odmítání něčeho, co je považováno za instituční a byrokratické.“[8] Potřebujeme nacházet slova, motivace a formy svědectví, které nám pomohou dotknout se těch nejhlubších strun mladých lidí a tam oslovit jejich schopnost velkodušnosti, nasazení se a lásky, ba přímo hrdinství, a tak je zvát, aby nadšeně a odvážně přijali výzvu k manželství.

41. Synodní otcové poukázali na to, že současné „kulturní tendence představují lidskou afektivitu jako neomezenou, […] afektivitu narcistickou, nestálou a proměnnou, která není vždycky schopna dovést osobu k hlubší zralosti“. Vyjádřili také znepokojení nad „šířením pornografie a komercionalizace těla, k níž přispívá také zneužívání internetu“, a nad „situací osob, které jsou nuceny provozovat prostituci“. V tomto kontextu „manželské páry nejistě, s váhavostí a námahou nacházejí způsoby růstu. Mnohé z nich mají sklon setrvávat na dřívější úrovni emočního a sexuálního života. Krize manželského páru destabilizuje rodinu a může kvůli odloučení a rozvodům vyvolat řadu následků u dospělých, dětí i společnosti, takže oslabuje jedince a společenské vazby.“[9] K manželským krizím se často přistupuje „ukvapeně a bez odvahy k trpělivosti a reflexi, k vzájemnému odpuštění, smíření a také k oběti. Selhání tak vedou ke vzniku nových vztahů, nových párů, nových soužití a nových manželství, a tak se utváří rodinné okolnosti, které jsou složité a pro křesťanský život problematické.“[10]

42. „Také demografický pokles, způsobený protiporodní mentalitou a podporovaný světovými politikami reprodukčního zdraví, vytváří nejen situaci, ve které už nejsou zajištěny vztahy mezi generacemi, ale také působí nebezpečí, že časem dojde k hospodářskému zchudnutí a ztrátě naděje v budoucnost. Porodnost také silně ovlivnil rozvoj biotechnologií.“[11] Je možné připojit další faktory, jako je „industrializace, sexuální revoluce, strach z přelidnění, ekonomické problémy […]. Konzumní společnost také může odrazovat lidi od přijímání dětí už jen z toho důvodu, aby si uchovali určitou svobodu a životní styl.“[12] Je pravda, že správné svědomí manželů, pokud byli v předávání života velkorysí, je může z dostatečně závažných důvodů vést k rozhodnutí omezit počet dětí, ale církev stále „z lásky k této důstojnosti svědomí odmítá všemi svými silami nátlakové zásahy státu ve prospěch antikoncepce, sterilizace nebo dokonce potratu“.[13] Takové zákroky jsou nepřijatelné i v místech s vysokou mírou porodnosti, ale je třeba podotknout, že politici je podporují také v některých zemích, v nichž je míra porodnosti znepokojivě velmi nízká. Jak uvedli korejští biskupové, takové „jednání je rozporné samo v sobě a je zanedbáním vlastní povinnosti“.[14]

43. Oslabení víry a náboženské praxe v některých společnostech má dopad na rodiny, takže zůstávají ve svých obtížích víc osamoceny. Synodní otcové potvrdili, že „jedním z projevů chudoby dnešní kultury je osamocenost, důsledek nepřítomnosti Boha v životě lidí a křehkosti vztahů. Je tu také obecný pocit bezmoci vůči společensko-hospodářské skutečnosti, který často rodiny drtí. […] Rodiny se mnohdy cítí opuštěny kvůli nezájmu a malé pozornosti ze strany institucí. To má zřejmé záporné důsledky ve společenském řádu: demografická krize, potíže ve výchově dětí, obtíže s přijímáním nového života, sklon vnímat přítomnost starých lidí jako břemeno a konečně narůstání emočních problémů, které někdy propuknou v násilí. Je odpovědností státu vytvořit takové legislativní a pracovní podmínky, které zaručí budoucnost mladých a pomohou jim uskutečnit jejich záměr založit rodinu.“[15]

44. Nedostatek důstojného nebo přiměřeného bydlení vede často k odkládání formalizace vztahu. Je třeba připomenout, že „rodina má právo na slušné bydlení, vhodné pro život rodiny a úměrné počtu jejích členů v oblasti, ve které jsou zajištěny základní služby pro život rodiny a společnosti“.[16] Rodina a dům patří k sobě. Tento příklad ukazuje, že musíme zdůrazňovat práva rodiny, a ne jenom práva jednotlivců. Rodina je dobro, které společnost nemůže přehlížet a které potřebuje ochranu.[17] Obrana těchto práv je „prorockým voláním na podporu instituce rodiny, která musí být respektována a bráněna před všemi, kdo je napadají“,[18] zejména v současném kontextu, kde je jí obvykle v politických projektech věnováno málo prostoru. Kromě dalších práv mají rodiny právo „spoléhat se na odpovídající rodinnou politiku ze strany veřejných orgánů v právní, hospodářské, sociální a daňové oblasti“.[19] Někdy rodiny procházejí velikým utrpením, když při onemocnění milované osoby nemají přístup k dostatečným zdravotnickým službám nebo když delší dobu nemohou dostat slušné zaměstnání. „Ekonomický tlak vylučuje rodiny z přístupu ke vzdělání a k aktivnímu kulturnímu a společenskému životu. Současný ekonomický systém vytváří různé formy společenského vyloučení. Rodiny především trpí problémy souvisejícími s prací. Mladí lidé mají málo pracovních příležitostí a nabídka práce je velmi selektivní a nejistá. Pracovní dny bývají dlouhé a často jsou zatíženy dlouhodobými pracovními pobyty mimo domov. Tato situace nepřispívá k tomu, aby členové rodiny byli spolu, aby rodiče trávili čas se svými dětmi, a aby tak mohli každodenně pěstovat své vztahy.“[20]

45. „Mnoho dětí se rodí mimo manželství, zejména v některých zemích, a mnohé z nich pak vyrůstají jenom s jedním z rodičů nebo ve smíšené či náhradní rodině. […] Sexuální zneužívání dětí je pak jednou z nejpohoršlivějších a nejzvrácenějších skutečností dnešní společnosti. Také ve společnostech, které zakusily násilí kvůli válce, terorismu nebo přítomnosti organizovaného zločinu, je dosvědčeno zhoršení situace rodin, a zejména ve velkých metropolích a na jejich periferiích vzrůstá fenomén takzvaných dětí ulice.“[21] Sexuální zneužívání dětí je ještě skandálnější, když k němu dochází tam, kde by měly být chráněny, zejména v rodinách, ve školách a v křesťanských komunitách a institucích.[22]

46. Migrace „je dalším znamením času, k němuž je třeba se postavit a pochopit ho se všemi tíživými důsledky pro život rodiny“.[23] Poslední synod poukázal na velkou důležitost této problematiky prohlášením, že „migrace se různými způsoby dotýká celých populací v různých částech světa. Církev hrála na tomto poli významnou roli. Nutnost věrně svědčit evangeliu a šířit ho (srov. Mt 25,35) je dnes naléhavější než kdy jindy. […] Mobilita lidí, která odpovídá přirozeným dějinným pohybům národů, se může ukázat jako skutečné bohatství jak pro rodinu, která emigruje, tak pro zemi, která ji přijímá. Něco jiného je ovšem nucená migrace rodin v důsledku války, pronásledování, chudoby, nespravedlnosti, která se vyznačuje nestálostí cestování, často spojeného s ohrožením života; taková migrace traumatizuje jednotlivce a destabilizuje rodiny. Doprovázení migrantů vyžaduje zvláštní pastorační programy, které se zaměřují nejen na rodiny samotných migrantů, ale také na členy jejich širší rodiny, kteří zůstali v místech jejich původního bydliště. Tato pastorace se musí provádět s úctou k jejich kulturám, k náboženské a lidské formaci, jichž se jim dostalo, k duchovnímu bohatství jejich rituálů a tradic, a to i zvláštními pastoračními prostředky. […] Zvlášť dramatická a ničivá pro rodiny a pro jednotlivce je migrace tehdy, když se děje nezákonně a provádějí ji mezinárodní sítě pro transport lidí. Totéž platí o migraci žen a dětí bez doprovodu, které jsou nuceny k dlouhodobému pobývání v prozatímních zařízeních a v uprchlických táborech, kde není možné začít s procesem jejich integrace. Extrémní chudoba a další dezintegrující situace vedou někdy rodiny dokonce k prodávání vlastních dětí za účelem prostituce nebo obchodu s orgány.“[24] „Pronásledování křesťanů a národnostních a náboženských menšin v různých částech světa, zejména na středním Východě, je velkou zkouškou nejen pro církev, ale také pro celé mezinárodní společenství. Je třeba podporovat každou snahu o to, aby křesťanské rodiny a společenství mohly zůstat ve svých původních zemích.“[25]

47. Synodní otcové věnovali zvláštní pozornost také „rodinám osob se zvláštními potřebami, v nichž nečekaná vážná výzva řešit nějaké omezení může narušit rovnováhu rodiny, její touhy a očekávání. […] Velký obdiv si zaslouží rodiny, které přijímají s láskou nesnadnou zkoušku postižení dítěte. Vydávají církvi a společnosti vzácné svědectví o věrnosti daru života. V takových okolnostech může rodina společně s křesťanskou komunitou objevit nové přístupy, nové způsoby jednání, odlišný způsob vnímání a identifikace s druhými, když přijmou tajemství křehkosti lidského života a pečují o něj. Osoby s omezením jsou pro rodinu darem a příležitostí k růstu v lásce, vzájemné pomoci a jednotě. […] Rodina, která přijímá pohledem víry přítomnost osob s omezeními, může poznávat a zaručovat kvalitu a hodnotu každého života s jeho potřebami, právy a příležitostmi. S takovým přístupem bude podporovat péči a služby těmto osobám s omezením a bude povzbuzením pro lidi, aby se jich nestranili a projevovali jim v každé fázi života citovou blízkost.“[26] Rád bych zdůraznil, že pozornost projevovaná migrantům a znevýhodněným osobám je znamením Ducha. Obě dvě skupiny jsou totiž určitým typem: slouží jako test toho, jak se projevuje naše milosrdenství v přijímání druhých a jak nabízíme pomoc zranitelným lidem, aby se stali plnohodnotnými členy našeho společenství.

48. „Většina rodin si velice váží starých lidí, zahrnuje je citem a považuje je za požehnání. Zvláštní ocenění si zaslouží asociace a hnutí rodin, které se věnují starým lidem v duchovní a sociální oblasti […]. Ve vysoce industrializovaných společnostech, kde z důvodu klesající porodnosti vzrůstá počet starých lidí, hrozí nebezpečí, že budou považováni za břemeno. Na druhé straně péče, kterou vyžadují, znamená pro jejich blízké obrovské zatížení.“[27] „Zvýšená péče a pozornost věnovaná závěrečné fázi života je dnes o to nezbytnější, čím víc se dnešní společnost snaží odstranit jakýkoli projev smrti a umírání. Zranitelnost a závislost starých lidí je někdy ničemně zneužívána k získání ekonomických výhod. Mnohé rodiny nám ukazují, že k posledním obdobím života je možno přistupovat s důrazem na smysl celé lidské existence, která dochází naplnění a integrace v Pánově velikonočním tajemství. Velký počet starých lidí je přijímán do církevních zařízení, kde mohou žít z hmotného i duchovního hlediska v pokojném rodinném prostředí. Eutanázie a asistovaná sebevražda jsou vážné hrozby pro rodiny na celém světě. V mnohých státech je jejich praxe uzákoněna. Církev, která se pevně staví proti této praxi, si je vědoma své povinnosti pomáhat rodinám, které se starají o své staré a nemocné členy.“[28]

49. Chci se tu také zmínit o situaci rodin, které žijí v krajní bídě a strádají rozličnými způsoby do té míry, že srdcervoucím způsobem živoří na samé hranici života. Obtíže, které mohou postihnout každého, dolehnou na chudé domácnosti mnohem tvrdším způsobem než na ostatní.[29] Když například nějaká žena musí po rozvodu nebo z jiných důvodů živit své dítě sama a musí pracovat bez možnosti dát ho do opatrování někomu jinému, vyrůstá takové dítě o samotě, a tím je vystaveno ve svém osobním zrání různým druhům nebezpečí a překážek. V takových obtížných situacích, které zakoušejí lidé v největší nouzi, se musí církev zvlášť vynasnažit o to, aby projevila pochopení, posilu a přijetí, a nemůže je zatěžovat ukládáním pravidel, které lidi vedou jen k pocitům odsouzení a opuštěnosti od církve, jež je jako pravá matka povolána přinášet jim Boží milosrdenství. Někteří místo aby nabídli uzdravující moc milosti a světlo evangelního poselství, toto poselství „indoktrinují“, a tak ho přeměňují na „mrtvé kameny, které se házejí po druhých“.[30]

Některé výzvy

50. Odpovědi na dva předsynodní dotazníky podávají přehled o velké různorodosti situací a o nových výzvách, které představují. Kromě toho, co již bylo uvedeno, poukazují mnozí respondenti na problémy, s kterými se potýkají rodiny při výchově dětí. V mnoha případech se rodiče vracejí domů unavení a bez chuti mluvit, v mnoha rodinách už neexistuje zvyk společně stolovat. Množí se rozličné příležitosti k rozptýlení, včetně závislosti na televizi. O to víc je pro rodiče nesnadné předávat svým dětem víru. Další respondenti upozorňovali na to, že rodiny jsou vyčerpány nadměrnou úzkostí. Zdá se, že jsou víc zaměstnány zajišťováním si budoucnosti než prožíváním přítomnosti. To je širší kulturní problém, který se prohlubuje strachem o stálé zaměstnání, finance a budoucnost dětí.

51. Také se mluvilo o drogové závislosti jako o jedné z pohrom současné doby, která přináší utrpení do mnohých rodin a nezřídka je přímo ničí. Totéž platí o alkoholismu, gamblerství a dalších závislostech. Rodina by mohla být místem prevence a vštěpování dobrých zásad, ale společnost a politika nedokážou pochopit, že rodina v ohrožení „ztrácí schopnost účinně pomáhat svým členům […]. Vážné důsledky tohoto rozbití pozorujeme v rozvrácených rodinách, ve vykořenění mladých a v opuštěnosti starých, v osiřelých dětech živých rodičů, ve zmatených a nezajištěných dospívajících a mladých dospělých.“[31] Jak uvedli mexičtí biskupové, smutné případy násilí v rodinách jsou úrodnou půdou nových forem společenské agresivity, protože „rodinné vztahy mohou také objasnit sklony k násilnické osobnosti. Takový vliv působí v rodinách, kde chybí komunikace, kde převládají obranné postoje a členové se vzájemně nepodporují, kde chybí rodinné činnosti podporující účast, kde vztahy rodičů mezi sebou jsou často konfliktní a násilnické a vztahy mezi rodiči a dětmi se vyznačují nepřátelskými postoji. Násilí uvnitř rodiny je líhní roztrpčení a nenávisti v základních mezilidských vztazích.“[32]

52. Nikdo si nemůže myslet, že oslabování rodiny jako přirozené společnosti založené na manželství je něco, co podporuje společnost jako takovou. Opak je pravdou: poškozuje zrání jednotlivců, pěstování společenských hodnot a etický rozvoj měst a vesnic. Chybí tu již jasné vědomí, že jenom výlučné a nerozlučitelné spojení muže a ženy sehrává plnou společenskou funkci jako stabilní závazek, který přináší plody v daru nového života. Musíme brát na vědomí širokou rozličnost rodinných situací, které mohou poskytovat určitou stabilitu, ale například faktické soužití nebo vztahy mezi jedinci téhož pohlaví nelze jednoduše stavět na roveň manželství. Žádný vztah, který je nestálý nebo uzavřený předávání života, nemůže zajistit společnosti budoucnost. Kdo se ale dnes zabývá podporou manželství, kdo pomáhá manželům překonávat nebezpečí, která je ohrožují, kdo je doprovází v jejich výchovné roli, kdo celkově podporuje stálost manželského svazku?

53. „V některých společnostech se dosud udržela praxe polygamie, na jiných místech přetrvává uzavírání dohodnutých sňatků… Na mnoha místech, a to nejen na Západě, je hojně rozšířena praxe společného soužití před uzavřením manželství nebo také soužití, ve kterém se nepočítá s přijetím formy institučního svazku.“[33] V některých zemích zákonodárství umožňuje rozvíjení dalších alternativ k manželství, takže manželství charakterizované jako výlučné, nerozlučné, s otevřeností novému životu, je považováno jen za staromódní nabídku mezi mnoha ostatními možnostmi. V mnohých zemích pokračuje právní dekonstrukce rodiny, směřující k přijímání forem založených téměř výlučně na ideálu autonomie vůle. I když je legitimní a správné, že se odmítají staré formy „tradiční“ rodiny, charakterizované autoritářstvím a také násilím, nemělo by to vést k opovrhování manželstvím, nýbrž k objevování jeho pravého smyslu a k jeho obnově. Síla rodiny „je v podstatě v její schopnosti milovat a učit lásce. Přes všechny problémy, které se mohou vyskytnout, rodina může stále růst na základě lásky.“[34]

54. V tomto krátkém pohledu na realitu bych rád zdůraznil, že byť došlo ke značnému zlepšení v uznání práv ženy a její účasti na veřejném životě, v mnohých zemích ještě zbývá mnoho vykonat k prosazení těchto práv. Nepřijatelné zvyky nejsou ještě úplně vykořeněny. Především hanebné zneužívání, jehož jsou někdy ženy oběťmi, násilí v rodinách a různé formy otroctví, které nejsou projevem mužné síly, ale zbabělého úpadku. Slovní, fyzické a sexuální násilí, které je pácháno na ženách v některých manželstvích, přímo protiřečí povaze manželského svazku. Dále myslím na mrzačení ženských genitálií v některých kulturách, ale také na nerovný přístup k důstojným pracovním příležitostem a k pozicím spojeným s rozhodováním. Dějiny nesou těžké stopy výstřelků patriarchálních kultur, v nichž byla žena považována za bytost druhé třídy, ale připomínáme také praxi „náhradního mateřství“ nebo „vykořisťování a komercializaci ženského těla v současné mediální kultuře“.[35] Někteří se domnívají, že mnohé současné problémy jsou způsobeny ženskou emancipací. Ale tento argument není platný, „je falešný, nepravdivý, je to forma mužského šovinismu“.[36] Stejná důstojnost muže a ženy nás naplňuje radostí, protože jejím přijetím dochází k překonávání starých forem diskriminace a v rodinách se rozvíjí smysl pro vzájemnost. I když vznikají formy feminismu, které nemůžeme považovat za vhodné, současně v ženských hnutích žasneme nad dílem Ducha, který působí jasnější uznávání důstojnosti ženy a jejích práv.

55. Muž „plní stejnou rozhodující roli v životě rodiny, zejména jako ochránce a opora manželky a dětí. […] Mnozí muži si jsou vědomi důležitosti této své role v rodině a svoje mužství prožívají tomu odpovídajícím způsobem. Nepřítomnost otce těžce postihuje život rodiny, výchovu dětí a jejich začleňování se do společnosti. Jeho nepřítomnost může být fyzická, afektivní, psychologická a duchovní. Dětem tak chybí vhodný vzor otcovského chování.“[37]

56. Další výzva vyplývá z různých forem ideologie, obecně nazývané gender, která „popírá přirozenou rozdílnost a vzájemnost muže a ženy. Vzhlíží ke společnosti bez sexuálních rozdílů a vylučuje antropologický základ rodiny. Tato ideologie zavádí výchovné programy a právní úpravy, které podporují osobní identitu a afektivní intimitu, jež je radikálně oddělena od biologické rozdílnosti muže a ženy. Lidská identita je tak ponechána na volbě jedince, který si ji časem může také změnit.“[38] Je znepokojující, že některé ideologie tohoto druhu, které tvrdí, že jsou odpovědí na určité někdy pochopitelné snahy, usilují o prosazení se jako absolutní a nezpochybnitelné, a dokonce diktují, jak mají být vychovávány děti. Je třeba zdůraznit, že „biologické pohlaví (sex) a jeho společensko-kulturní roli (gender), je možné odlišovat, stejně jako duši a tělo, ale ne oddělovat“.[39] Na druhé straně „biotechnologická revoluce v oblasti lidského plození přinesla možnost zasahovat do plodícího aktu, a tak ho činit nezávislým na sexuálním vztahu mezi mužem a ženou. Tímto způsobem se lidský život a rodičovství staly modulovými a odlučitelnými skutečnostmi, podléhajícími prvořadě přáním jedince nebo párů.“[40] Jedna věc je mít porozumění pro lidskou křehkost nebo složitost života, druhá věc je přijímat ideologie, které si nárokují rozdělovat to, co jsou neodlučitelná hlediska reality. Nepodlehněme pokušení nahrazovat Stvořitele. Jsme tvorové, nejsme všemocní. Stvoření je tu dřív než my a musí být přijímáno jako dar. Současně jsme povoláni k tomu, abychom střežili naše lidství, a to znamená především přijmout ho a respektovat takové, jaké bylo stvořeno.

57. Děkuji Bohu za to, že mnohé rodiny, které se vůbec nepovažují za dokonalé, žijí v lásce, uskutečňují své povolání a jdou kupředu, byť po cestě mnohokrát upadnou. Úvahy synodu nám ukazují, že neexistuje nějaký stereotyp ideální rodiny, ale že je tu mozaika coby výzva, tvořená z mnoha různých skutečností, plných radosti, dramat a snů. Skutečnosti, které nás znepokojují, jsou výzvy. Nepadněme do léčky, že se vyčerpáme v sebeobranném naříkání, ale raději hledejme nové formy misijní tvořivosti. Ve všech situacích „si je církev vědoma toho, že má přinášet slovo pravdy a naděje. […] Velké hodnoty manželství a křesťanské rodiny odpovídají touze, která je součástí lidské existence.“[41] Jestliže se setkáváme s mnoha obtížemi, jsou ony pro nás – jak prohlásili kolumbijští biskupové – pozváním, „abychom oživili naši naději a učinili z ní pramen prorockých vizí, proměňujících činností a tvořivých forem lásky“.[42]


[1]      Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio (22. listopadu 1981), 4: AAS 74 (1982), 84.

[2]      Relatio Synodi 2014, 5.

[3]      Španělská biskupská konference, Matrimonio y familia (6. července 1979), 3.16.23.

[4]      Relatio finalis 2015, 5.

[5]      Relatio Synodi 2014, 5.

[6]      Relatio finalis 2015, 8.

[7]      Proslov ke Kongresu Spojených států amerických (24. září 2015): L’Osservatore Romano, 26. září 2015, s. 7.

[8]      Relatio finalis 2015, 29.

[9]      Relatio Synodi 2014, 10.

[10]    3. mimořádné všeobecné shromáždění biskupského synodu, Poselství, 18. října 2014.

[11]    Relatio Synodi 2014, 10.

[12]    Relatio finalis 2015, 7.

[13]    Tamtéž, 63.

[14]    Konference katolických biskupů Koreje, Towards a Culture of Life! (15. března 2007).

[15]    Relatio Synodi 2014, 6.

[16]    Papežská rada pro rodinu, Listina práv rodiny (22. října 1983), 11.

[17]    Srov. Relatio finalis 2015, 11–12.

[18]    Papežská rada pro rodinu, Listina práv rodiny (22. října 1983), Úvod.

[19]    Tamtéž, 9.

[20]    Relatio finalis 2015, 14.

[21]    Relatio Synodi 2014, 8.

[22]    Srov. Relatio finalis 2015, 78.

[23]    Srov. Relatio Synodi 2014, 8.

[24]    Relatio finalis 2015, 23; srov. Poselství k Světovému dni migrantů a uprchlíků 2016 (12. září 2015): L’Osservatore Romano, 2. října 2015, s. 8.

[25]    Relatio finalis 2015, 24.

[26]    Tamtéž, 21.

[27]    Tamtéž, 17.

[28]    Tamtéž, 20.

[29]    Srov. tamtéž, 15.

[30]    Závěrečný proslov na 14. řádném všeobecném zasedání biskupského synodu (24. října 2015): L’Osservatore Romano, 26.–27. října 2015, s. 13.

[31]    Argentinská biskupská konference, Navega mar adentro (31. května 2003), 42.

[32]    Mexická biskupská konference, Que en Cristo Nuestra Paz México tenga vida digna (15. února 2009), 67.

[33]    Relatio finalis 2015, 25.

[34]    Tamtéž, 10.

[35]    Katecheze (22. dubna 2015): L’Osservatore Romano, 23. dubna 2015, s. 7.

[36]    Katecheze (29. dubna 2015): L’Osservatore Romano, 30. dubna 2015, s. 8.

[37]    Relatio finalis 2015, 28.

[38]    Tamtéž, 8.

[39]    Tamtéž, 58.

[40]    Tamtéž, 33.

[41]    Relatio Synodi 2014, 11.

[42]    Kolumbijská biskupská konference, A tiempos dificiles, colombianos nuevos (13. února 2003), 3. 

 

Rozhovor

Věřím, že se probudíme včas (Bedřich Moldan)

Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc. se mnoho let zabývá odbornou problematikou i politikou životního prostředí. Historicky první ministr životního prostředí u nás (1990). Působil a působí v řadě veřejných funkcí:  od r. 1992  čelný představitel Centra pro otázky životního prostředí UK; 1998–2001 vyjednavač pro životní prostředí, vědu a vzdělávání v rámci delegace ČR pro vyjednávání o přistoupení k EU; předseda Komise OSN pro udržitelný rozvoj (2000–2001); od 1999 člen Vědecké rady Evropské environmentální agentury v Kodani, v letech 2002–2005 její předseda; 2004 jmenován členem Skupiny na vysoké úrovni pro Lisabonskou strategii, tzv. "Kokova skupina" v Bruselu.

Z nejposlednějších děl: Podmaněná planeta (2015); Civilizace na planetě Zemi (2018); Životní prostředí v globální perspektivě (2020).

Sledujte nás