První kapitola

 

8. Bible je plná rodin, narození, milostných příběhů a rodinných krizí, a to už od první stránky, kde vstupuje na scénu rodina Adama a Evy s břemenem násilí, ale také s trvající životní silou (srov. Gn 4), až do poslední stránky, kde se odehrává svatba Nevěsty s Beránkem (srov. Zj 21,2.9). Dva domy, o kterých mluví Ježíš, jsou postaveny na skále nebo na písku (srov. Mt 7,24-27) a symbolizují různé rodinné situace svobodně vytvářené těmi, kdo v nich žijí, protože – jak píše básník – „každý dům je svícen“.^[1] Vejděme nyní do jednoho z těch domů pod vedením žalmisty za doprovodu zpěvu, který ještě dnes zaznívá při židovské i křesťanské svatební bohoslužbě:

„Blaze každému, kdo se bojí Hospodina,
kdo kráčí po jeho cestách.
Budeš jíst z výtěžku svých rukou,
bude ti blaze a dobře.
Tvá manželka bude jako plodná réva
uvnitř tvého domu.
Tvoji synové jako výhonky oliv
kolem tvého stolu.
Hle, tak bývá požehnán muž,
který se bojí Hospodina.
Ať ti Hospodin požehná ze Siónu,
abys viděl štěstí Jeruzaléma
po všechny dny svého života,
abys viděl syny svých synů:
Pokoj v Izraeli!“ (Žl 128,1-6).

Ty a tvá manželka

9. Překročme tedy práh tohoto klidného domu, v němž rodina sedí u svátečního stolu. Uprostřed uvidíme otce a matku, dvojici s jejím příběhem lásky. V nich se uskutečňuje ten prvotní plán, kterého se mocně dovolává Kristus: „Nečetli jste v Písmu, že Stvořitel na začátku učinil lidi jako muže a ženu?“ (Mt 19,4). Jako ozvěnu tu slyšíme příkaz z knihy Genesis: „Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 2,24).

10. Dvě velkolepé úvodní kapitoly knihy Genesis nám představují lidský pár v jeho podstatné skutečnosti. V tomto textu na začátku Bible vyniká několik zásadních tvrzení. První, které pak souhrnně cituje Ježíš, říká: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu ho stvořil; stvořil je jako muže a ženu“ (1,27). Je překvapivé, že odpovídajícím vyjádřením „Božího obrazu“ je právě dvojice „muž a žena“. Znamená to snad, že sám Bůh je sexuální povahy nebo že ho provází božská družka, jak věřila některá stará náboženství? Určitě ne, vždyť víme, jak důrazně Bible tyto představy rozšířené u Kanaánců ve Svaté zemi odmítla jako modlářské. Boží transcendence je zachována; ale poněvadž Bůh je současně Stvořitel, je plodnost lidského páru jeho živým a působivým „obrazem“, viditelným znamením jeho stvořitelského úkonu.

11. Dvojice, která miluje a plodí život, je skutečným živým „uměleckým dílem“ (a ne modlou z kamene nebo ze zlata, kterou zapovídá Dekalog), schopným zjevovat Boha stvořitele a spasitele. Proto se plodná láska stává symbolem hlubokých Božích skutečností (srov. Gn 1,28; 9,7; 17,2-5.16; 28,3; 35,11; 48,3-4). Z toho lze vyvodit, proč je vyprávění knihy Genesis ve stylu „kněžské tradice“ proloženo několika genealogickými výčty (srov. 4,17-22.25-26; 5; 10; 11,10-32; 25,1-4.12-17.19-26; 36). Plodivá schopnost lidského páru je cesta, na níž se rozvíjejí dějiny spásy. V tomto světle se plodný vztah páru stává obrazem, v němž se odhaluje a popisuje tajemství Boha, podstatná křesťanská vize Trojice, vize, která kontempluje v Bohu Otce, Syna a Ducha lásky. Bůh jako Trojice je společenství lásky a rodina je jeho živým odleskem. To nám osvětlují slova svatého Jana Pavla II.: „Náš Bůh ve svém nejniternějším tajemství není samota, ale rodina, poněvadž v sobě obsahuje otcovství, synovství a podstatu rodiny, což je láska. Tou láskou je v božské rodině Duch Svatý.“^[2] Rodina tedy není bez vztahu k samotné božské podstatě.^[3] Toto trojiční hledisko lidského páru je nově vyloženo v pavlovské teologii, když ho apoštol klade do vztahu k „tajemství“ spojení Krista a církve (srov. Ef 5,21-33).

12. Když Ježíš mluví o manželství, odkazuje na další stránku knihy Genesis, na její 2. kapitolu, kde se nachází nádherný portrét lidského páru se zářivými detaily. Zastavíme se jen u dvou z nich. Prvním je neklid muže, který hledá „sobě odpovídající pomoc“ (vv. 18.20), schopnou naplnit samotu, která ho zneklidňuje a kterou neodstraní ani blízkost živočichů a celého stvoření. Původní hebrejský výraz nás odkazuje na přímý, jakoby „čelní“ vztah – z očí do očí – v mlčenlivém rozhovoru, protože v lásce je mlčení často výmluvnější než slova. Je to setkání s tváří, s „ty“, které odráží božskou lásku a které je „nejlepší majetek, pomoc pro sebe a sloup na oporu“ (Sir 36,24), jak praví biblický mudrc. Podobně také volá nevěsta v Písni písní v úžasném vyznání lásky a vzájemném darování se: „Můj miláček patří mně a já jsem jeho […]. Já patřím svému miláčkovi a on je můj“ (2,16; 6,3).

13. Z tohoto setkání, které léčí samotu, se rodí život a rodina. To je ten druhý detail, který můžeme zdůraznit: Adam, který je také mužem všech dob a všech míst naší planety, spolu se svou manželkou dává vzniknout nové rodině, jak to opakuje Ježíš, když cituje Genesis: „Připojí se ke své ženě a ti dva budou jeden člověk“ (Mt 19,5; srov. Gn 2,24). Sloveso „připojit se“ v původním hebrejském textu označuje těsný hluboký soulad, fyzické a niterné přilnutí, a to v takovém rozsahu, v jakém se používá pro popis sjednocení s Bohem: „Má duše lne k tobě“ (Žl 63,9), zpívá žalmista. Tak se evokuje manželské spojení nejen v sexuální a tělesné rovině, ale také ve svobodném darování se z lásky. Plodem tohoto spojení je, že se „stávají jedním tělem“, jak v tělesném objetí, tak ve spojení dvou srdcí a života, a pak i v dítěti, které se z nich narodí, jež je geneticky i duchovně spojí tak, že v sobě ponese obě tato „těla“.

Tvoji synové jako výhonky oliv

14. Vraťme se ke zpěvu žalmisty. V domě, kde muž a jeho manželka sedí u stolu, jsou synové, kteří jsou k nim připojeni „jako výhonky oliv“ (Žl 128,3), totiž plní síly a života. Zatímco rodiče jsou pro dům základem, děti jsou jakoby „živé kameny“ rodiny (srov. 1 Petr 2,5). Je příznačné, že po Božím jménu (JHWH, „Hospodin“) je nejčastějším slovem ve Starém „syn“ (ben), slovo, které odkazuje na hebrejské sloveso s významem „stavět“ (banah). Proto se ve 127. žalmu opěvuje dar synů obrazy, které se vztahují ke stavění domu nebo ke společenskému a obchodnímu životu, jenž se odehrával u městské brány: „Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí. […] Hle, Hospodinovým darem jsou synové, odměnou je plod lůna. Čím jsou bojovníku šípy v ruce, tím jsou synové z mladých let. Šťastný muž, který jimi naplnil svůj toulec; nepřijdou do hanby, když se budou v branách soudit s protivníky“ (vv. 1.3-5). Je pravda, že tyto obrazy jsou odrazem kultury starověké společnosti, ale přítomnost synů je v každém případě znamením plnosti rodiny v průběhu dějin spásy, z pokolení do pokolení.

15. V této perspektivě můžeme také zahlédnout další rozměr rodiny. Víme, že v Novém zákoně se mluví o „církvi, která se schází v domě“ (srov. 1 Kor 16,19; Řím 16,5; Kol 4,15; Flm 2). Životní prostor rodiny se mohl proměnit v domácí církev, v místo slavení Eucharistie, přítomnosti Krista sedícího u téhož stolu. Nelze zapomenout na scénu, kterou vykresluje Apokalypsa: „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě“ (3,20). Tak se vyznačuje dům, který v sobě hostí přítomnost Boha, společnou modlitbu, a tudíž Pánovo požehnání. Právě o tom se mluví v 128. žalmu, který jsme si vzali jako základní text: „Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu“ (vv. 4-5).

16. Bible představuje rodinu také jako místo katechetického vyučování. To je zřejmé z popisu slavení Paschy (srov. Ex 12,26-27; Dt 6,20-25) a později je to přímo vyjádřeno v židovské hagadě, neboli dialogickém vyprávění k rituálu pesachové večeře. Jeden žalm pak vyzvedá zvěstování víry v rodině takto: „Co jsme slyšeli a poznali, co nám otcové vyprávěli, nezatajíme jejich synům, příštímu pokolení budeme vypravovat slavné Hospodinovy činy i jeho moc, podivuhodné skutky jím vykonané. Dal totiž Jakubovi nařízení a stanovil příkaz pro Izraele, aby o tom, co poručil našim otcům, poučili své syny. Má to znát příští pokolení, synové, kteří se narodí, mají to vyprávět svým dětem“ (78,3-6). Rodina je tedy místo, kde se rodiče stávají prvními učiteli víry svým dětem. Ony se učí tomuto „řemeslu“ od osoby k osobě: „Když se tě v budoucnu zeptá tvůj syn […], řekneš mu…“ (Ex 13,14). Tak mohou generace jedna za druhou, „jinoši a s nimi panny, starci spolu s dětmi“ (Žl 148,12), zpívat Pánu svou píseň.

17. Rodiče jsou povinni konat své výchovné poslání s vážnou odpovědností, jak často učí bibličtí mudrci (srov. Přís 3,11-12; 6,20-22; 13,1; 22,15; 23,13-14; 29,17). Děti jsou zase volány k tomu, aby přijali a uskutečňovali přikázání: „Cti svého otce i svou matku“ (Ex 20,12), kde sloveso „ctít“ označuje plnění rodinných a společenských povinností v celém rozsahu, které nesmějí být zanedbávány z domnělých náboženských důvodů (srov. Mk 7,11-13). Vždyť ten, „kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady“ (Sir 3,3-4).

18. Evangelium nám také připomíná, že děti nejsou majetkem rodiny, ale že mají svou osobní životní cestu. Ježíš se sice představuje jako vzor poslušnosti svým pozemským rodičům, když se jim podřizuje (srov. Lk 2,51), ale ukazuje také, že životní volby dítěte a jeho křesťanské povolání mohou vyžadovat, aby se od nich odloučilo s tím, že se má věnovat Božímu království (srov. Mt 10,34-37; Lk 9,59-62). Vždyť Ježíš sám, když mu bylo dvanáct let, sdělil Marii a Josefovi, že jeho posláním je něco, co přesahuje jeho dějinnou rodinu (srov. Lk 2,48-50). Proto poukazuje na to, že je třeba pěstovat jiné hlubší svazky, a to i ve vztazích ve vlastní rodině: „Moje matka a moji příbuzní jsou ti, kdo slyší a plní Boží slovo“ (Lk 8,21). Na druhé straně v pozornosti, kterou Ježíš věnuje malým dětem – jež byly ve společnosti starověkého Blízkého Východu považovány za osoby bez zvláštního práva, ba přímo za majetek rodiny –, jde tak daleko, že je kvůli jejich prosté a samozřejmé důvěře k druhým představuje dospělým jako jejich učitele: „Amen, pravím vám: Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království. Kdo se tedy poníží jako toto dítě, ten je v nebeském království největší“ (Mt 18,3-4).

Cesta utrpení a krve

19. Idyla zobrazená v 128. žalmu nepopírá hořkou realitu, která prostupuje celé Písmo svaté. Je to přítomnost bolesti, zla, násilí, které trhá rodinný život a jeho hluboké společenství života a lásky. Ne bez důvodu je Kristova řeč o manželství (srov. Mt 19,3-9) začleněna do diskuse o manželské rozluce. Boží slovo je ustavičný svědek této temné stránky, která se otevírá už na počátku, když kvůli hříchu se vztah lásky a čistoty mezi mužem a ženou přemění v nadvládu: „ale přece budeš toužit po muži, a on ti bude vládnout“ (Gn 3,16).

20. Mnohými stránkami Bible prochází cesta utrpení a krve, která začíná tam, kde Kain násilně zabil svého bratra Ábela. Dále čteme o sporech mezi dětmi a ženami patriarchy Abraháma, Izáka a Jákoba, o tragédiích s proléváním krve v rodině Davidově, o četných rodinných nesnázích v příběhu o Tobiášovi nebo o hořkém vyznání opuštěného Joba: „Vzdálili se ode mě moji bratři, moji známí jsou mi zcela odcizeni. […] Můj dech je protivný mé ženě, zapáchám svým vlastním bratřím“ (Job 19,13.17).

21. Sám Ježíš se narodí do prosté rodiny, která velmi brzy musí uprchnout do cizí země. Přichází do domu, kde leží nemocná Petrova tchyně (srov. Mk 1,30-31), a hluboce se ho dotkne zpráva o smrti v domě Jaira a Lazara (srov. Mk 5,22-24.35-43; Jan 11,1-44). Slyší beznadějný nářek vdovy v Nain nad jejím mrtvým synem (srov. Lk 7,11-15). Věnuje pozornost prosbě otce epileptického chlapce v malém venkovském městečku (srov. Mk 9,17-27). Přichází do domů celníka Matouše a Zachea (srov. Mt 9,9-13; Lk 19,1-10) a mluví s hříšníky, jako je i ta žena, která se vkradla do farizeova domu (srov. Lk 7,36-50). Zná úzkosti a napětí v rodinách a mluví o nich ve svých podobenstvích: o dětech, které odcházejí z domova za dobrodružstvím (srov. Lk 15,11-32), nebo o nezvedencích s nepochopitelným chováním (srov. Mt 21,28-31) či o obětech násilí (srov. Mk 12,1-9). Dále projevuje citlivou vnímavost tam, kde hrozí, že svatba skončí trapně kvůli nedostatku vína (srov. Jan 2,1-10) nebo pro nezájem hostů přijmout pozvání (Mt 22,1-10), a také zná sklíčenost ze ztráty jedné mince v chudé rodině (srov. Lk 15,8-10).

22. V tomto krátkém přehledu můžeme vidět, že Boží slovo není nějakým výčtem abstraktních tezí, ale společníkem na cestě také těch rodin, které jsou v krizi nebo procházejí nějakou bolestí, a ukazuje jim cíl cesty, kde Bůh „jim setře každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest“ (Zj 21,4).

Výtěžek tvých rukou

23. Na začátku 128. žalmu je zobrazen otec jako dělník, který prací svých rukou zajišťuje hmotný blahobyt a pokoj své rodiny: „Budeš jíst z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře“ (v. 2). Práce jako základní součást důstojnosti lidského života je zřejmá od prvních stránek Bible, kde se praví: „Hospodin Bůh vzal tedy člověka a usadil ho v zahradě Edenu, aby ji obdělával a chránil“ (Gn 2,15). Je to znázornění pracovníka, který přetváří hmotu a využívá energii stvořeného světa, a tak získává „chléb námahy“ (Žl 127,2) a vedle toho zušlechťuje sebe sama.

24. Práce zároveň přispívá k rozvoji společnosti a zajišťuje rodinu, její stabilitu a plodnost: „Abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života, abys viděl syny svých synů“ (Žl 128,5-6). Kniha Přísloví také představuje úkol matky v rodině, jejíž práce je popsána do všech každodenních podrobností a která si získává chválu manžela a dětí (srov. 31,10-31). Apoštol Pavel byl hrdý na to, že nežil na úkor druhých, protože pracoval svýma rukama, a tak si zajišťoval obživu (srov. Sk 18,3; 1 Kor 4,12; 9,12). Byl tak přesvědčen o nezbytnosti práce, že stanovil pro své komunity pevnou zásadu: „Kdo nechce pracovat, ať nejí“ (2 Sol 3,10; srov. 1 Sol 4,11).

25. Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že nezaměstnanost a nejistá práce se stává soužením, jak to dokládá nevelká kniha Rut a jak to připomíná Ježíš v podobenství o dělnících, kteří jsou nuceni nečinně sedět na návsi (srov. Mt 20,1-16), nebo jak ho sám zakoušel u nuzných a hladových, kteří za ním přicházeli. Tento stav je žalostně přítomný v mnoha zemích, v nichž nedostatek pracovní příležitosti bolestně narušuje rodinný klid.

26. Nesmíme zapomínat ani na společenský úpadek, který působí hřích, když se lidé chovají tyransky vůči přírodě, devastují ji a využívají ji sobeckým nebo přímo brutálním způsobem. To má za následek dezertifikaci půdy (srov. Gn 3,17-19) a hospodářskou a sociální nevyváženost, proti níž se jasně zvedá hlas proroků, od Eliáše (srov. 1 Král 21) po Ježíše, který se sám vyslovuje proti nespravedlnosti (srov. Lk 12,13-21; 16,1-31).

Něha objetí

27. Kristus zavedl jako rozpoznávací znamení svých učedníků především zákon lásky a darování se druhým (srov. Mt 22,39; Jan 13,34). Učinil to stanovením principu, který otec a matka ztělesňují ve svém životě: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ (Jan 15,13). Ovocem lásky je také milosrdenství a odpuštění. V tom smyslu je velmi příznačná scéna, která představuje cizoložnou ženu na chrámovém nádvoří v Jeruzalémě, obklopenou žalobci, která pak zůstane sama s Ježíšem, jenž ji neodsoudí, ale vyzve ji, aby žila důstojnější život (srov. Jan 8,1-11).

28. Na tomto horizontu lásky, jenž je podstatný v životě křesťanských manželů a rodiny, vystupuje také další ctnost, která bývá v této době uspěchaných a povrchních vztahů značně opomíjena, a to je něžnost. Uvažujme o něžném a hlubokém žalmu 131. Stejně jako v jiných textech (srov. Ex 4,22; Iz 49,15; Žl 27,10) se tu spojení věřícího s jeho Pánem vyjadřuje rysy otcovské a mateřské lásky. Objevuje se zde jemná a něžná důvěrnost, která je mezi matkou a jejím děťátkem, novorozencem, který po kojení dřímá v náručí své matky. Jedná se – jak to udává hebrejské slovo gamul – o dítě odstavené, které se vědomě tulí k matce, jež ho nese na svých prsou. Je to tedy důvěrný vztah vědomý, a ne pouze biologický. Proto žalmista zpívá: „Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši jako dítě na matčině klíně“ (Žl 131,2). Podobně můžeme myslet na jinou scénu, kde prorok Ozeáš klade Bohu coby otci do úst tato dojemná slova: „Když byl Izrael ještě chlapcem, zamiloval jsem si ho […], učil jsem (ho) chodit, bral jsem je na svá ramena […]. Pouty laskavosti jsem je táhl, provazy lásky: byl jsem k nim jako ti, kdo zdvihají dítě ke svým tvářím, a skláněl jsem se k němu, abych mu dal najíst“ (11,1.3-4).

29. Tímto pohledem víry a lásky, milosti a věrnosti jsme kontemplovali vztah mezi lidskou rodinou a Boží Trojicí. Boží slovo nám říká, že rodina je svěřena do rukou muže, ženy a dětí, aby utvářeli společenství mezi osobami k obrazu jednoty Otce, Syna a Ducha Svatého. Samo plození a výchova dětí je odrazem stvořitelské činnosti Otce. Rodina je povolána k tomu, aby se setkávala k denní modlitbě, četbě Božího slova a ke slavení Eucharistie, a tak rostla v lásce a stále víc se proměňovala v chrám, v němž přebývá Duch.

30. Každé rodině se staví před oči ikona svaté Rodiny nazaretské. Ta ve svém každodenním životě zakoušela námahu, a dokonce i úzkostnou hrůzu, když musela například snášet nepochopitelné násilí Herodovo. Tato její zkušenost se tragicky opakuje v mnoha rodinách uprchlíků, kteří se i dnes cítí odmítaní a bezmocní. Naše rodiny jsou jako mudrci z východu zvány, aby kontemplovaly Dítě a Matku, aby se před ním sklonily a adorovaly ho (srov. Mt 2,11). Jako Maria jsou vyzývány, aby s odvahou a klidně odpovídaly na životní výzvy v dobách těžkých i příznivých a aby ve svém srdci uchovávaly podivuhodné Boží skutky a rozjímaly o nich (srov. Lk 2,19.51). V pokladnici Mariina srdce je také každá událost všech našich rodin, které ona bedlivě střeží. Proto nám může pomáhat jim rozumět, abychom v rodinných událostech poznávali poselství, které nám v nich chce sdělit Bůh.