Třetí kapitola

58. V rodinách a mezi nimi musí stále nově zaznívat prvotní hlásání, to, co je „nejkrásnější, největší, nejpřitažlivější a současně nejdůležitější“,[1] a „má být v centru evangelizační činnosti“.[2] Je to principiální zvěst, „a ve všech etapách a momentech katecheze se jí má stále znovu naslouchat a různými způsoby ji hlásat“.[3] Neboť „není nic solidnějšího, hlubšího, jistějšího, konzistentnějšího a moudřejšího než tato zvěst“ a „veškerá křesťanská formace je především prohlubováním kérygmatu“.[4]

59. Naše učení o manželství a rodině se musí stále inspirovat světlem této zvěsti o lásce a něžnosti a být jí proměňováno, jinak se stane jenom obhajobou chladné nauky bez života. Vždyť tajemství křesťanské rodiny může být plně pochopeno jenom ve světle nekonečné Otcovy lásky, která se zjevila v Kristu, jenž se dal úplně za nás a žije uprostřed nás. Proto toužím kontemplovat živého Krista, který je přítomen v mnoha příbězích lásky, a svolávat oheň Ducha Svatého na všechny rodiny světa.

60. Tato krátká kapitola tedy shrnuje učení církve o manželství a rodině. Také zde budu citovat různé příspěvky synodních otců z jejich úvah o světle, které nám dává víra. Jejich východiskem byl Ježíšův pohled; poukázali na to, že on „hleděl na ženy a muže, které potkával, s láskou a něžností, a při hlásání požadavků Božího království provázel jejich kroky pravdou, trpělivostí a milosrdenstvím“.[5] Stejně Pán provází dnes nás v našem úsilí žít a předávat evangelium o rodině.

Ježíš obnovuje a naplňuje Boží plán

61. Proti těm, kdo zapovídali manželství, Nový zákon učí, že „všechno, co Bůh stvořil, je dobré, a žádný pokrm není zakázaný“ (1 Tim 4,4). Manželství je Pánův „dar“ (srov. 1 Kor 7,7). Zároveň v důsledku tohoto kladného hodnocení se klade silný důraz na to, že je třeba o tento Boží dar pečovat: „Manželství ať je u všech v úctě a manželské lože neposkvrněné“ (Žid 13,4). Tento Boží dar zahrnuje sexualitu: „Nezkracujte v té věci jeden druhého“ (1 Kor 7,5).

62. Synodní otcové připomněli, že Ježíš „s poukazem na prvotní plán s lidským párem znovu potvrzuje nerozlučitelnost spojení muže a ženy, i když připouští, že »Mojžíš vám dovolil rozvod se ženou pro tvrdost vašeho srdce, ale na začátku to tak nebylo« (Mt 19,8). Nerozlučitelnost manželství (»Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!«: Mt 19,6) nelze chápat především jako »jho« vložené na lidi, ale jako »dar« udělený lidem spojeným v manželství. […] Boží blahosklonnost stále provází člověka na jeho cestě, uzdravuje a proměňuje zatvrzelé srdce svou milostí, a tak ho skrze cestu kříže zaměřuje k jeho počátku. Evangelia jasně ukazují příklad Ježíše, který […] hlásal zvěst o smyslu manželství jako plnost zjevení, jež obnovuje původní Boží plán (srov. Mt 19,3).“[6]

63. „Ježíš, který všechno smířil se sebou, přivedl manželství a rodinu k jejich původní formě (srov. Mk 10,1-12). Rodina a manželství byly vykoupeny Kristem (srov. Ef 5,21-32), obnoveny k obrazu Nejsvětější Trojice, tajemství, z něhož pramení každá pravá láska. Manželská smlouva, uzavřená při stvoření a zjevovaná v dějinách spásy, dosahuje plného zjevení svého smyslu v Kristu a v jeho církvi. Od Krista prostřednictvím církve dostává manželství a rodina milost nezbytnou k tomu, aby svědčily o Boží lásce a žily život ve společenství. Evangelium o rodině prostupuje dějinami světa od stvoření člověka k Božímu obrazu a podobě (srov. Gn 1,26-27) do naplnění tajemství smlouvy v Kristu na konci věků při Beránkově svatbě (srov. Zj 19,9).“[7]

64. „Ježíšův příklad je vzorem pro církev. […] On zahájil svoje veřejné působení znamením při svatební hostině v Káně (srov. Jan 2,1-11). […] Sdílel každodenní okamžiky přátelství s rodinou Lazara a jeho sester (srov. Lk 10,38) a s rodinou Petrovou (srov. Mt 8,14). Slyšel pláč rodičů pro jejich děti a vracel jim je k životu (srov. Mk 5,41; Lk 7,14-15), a tak ukazoval pravý smysl milosrdenství, které s sebou nese obnovení smlouvy (srov. Jan Pavel II., Dives in misericordia, 4). To je jasně zřejmé v setkání se samařskou ženou (srov. Jan 4,1-30) a s cizoložnicí (srov. Jan 8,1-11), v nichž se vědomí hříchu probouzí tváří v tvář Ježíšově bezpodmínečné lásce.“[8]

65. Vtělení Slova do lidské rodiny v Nazaretě svou novostí pohne dějinami světa. Potřebujeme se ponořit do tajemství Ježíšova narození, do Mariina »ano« při andělově zvěstování, když je počato Slovo v jejím lůně, a také do »ano« Josefa, který dal Ježíši jméno a ujal se Marie. Potřebujeme kontemplovat radost pastýřů u jeslí, klanící se mudrce, útěk do Egypta, při němž Ježíš zakouší bolest svého lidu ve vyhnanství, pronásledování a ponížení. Potřebujeme kontemplovat nábožné očekávání Zachariášovo a radost, která je spojena s narozením Jana Křtitele, naplnění příslibu, které bylo ukázáno v chrámě Simeonovi a Anně, údiv učitelů Zákona, když naslouchají moudrosti dospívajícího Ježíše. Dále potřebujeme nahlédnout do dlouhých třiceti let, v nichž si Ježíš prací svých rukou vydělával na chléb, odříkával tradiční modlitby a formulace víry svého lidu a seznamoval se s vírou svých předků, až ji nakonec dovedl k plodnosti v tajemství Království. To je tajemství Vánoc a skrytost Nazareta, provoněného rodinným životem! To je tajemství, které tolik okouzlovalo Františka z Assisi, Terezii od Dítěte Ježíše a Karla Foucaulda a u kterého se občerstvují také křesťanské rodiny, aby obnovily svou naději a radost.

66. „Smlouva lásky a věrnosti, z níž žije svatá Rodina nazaretská, osvětluje princip, který utváří každou rodinu a dává jí schopnost zvládat lépe těžkosti života a dějin. Na tomto základě se každá rodina, přes svoji slabost, může stát světlem v temnotě světa. »Zde chápeme, jak má žít rodina. Nazaret nám připomíná, co je to rodina, co je to společenství lásky, její prostá a jednoduchá krása, její posvátný a neporušitelný ráz. Ukazuje nám, jak jemná a nenahraditelná je výchova v rodině, poučuje nás o její přirozené funkci ve společenském řádu« (Pavel VI., Promluva v Nazaretě, 5. ledna 1964).“[9]

Rodina v církevních dokumentech

67. 2. vatikánský koncil se v pastorální konstituci Gaudium et spes zabýval tím, „jak podpořit důstojnost manželství a rodiny“ (srov. č. 47–52). „Manželství definoval jako společenství života a lásky (srov. 48), čímž postavil lásku do středu rodiny […]. »Pravá láska mezi manželem a manželkou« (49) obsahuje vzájemné darování se, zahrnuje a integruje sexuální rozměr a afektivitu v souladu s Božím plánem (srov. 48–49).“ Koncilní dokument také podtrhuje „zakořenění manželů v Kristu: Kristus Pán »vychází vstříc věřícím manželům svátostí smíření« (48) a zůstává s nimi. Ve vtělení přijímá lidskou lásku, očišťuje ji, dovádí ji k plnosti. Svým Duchem daruje manželům schopnost ji žít, když proniká každou část jejich života vírou, nadějí a láskou. Tímto způsobem jsou manželé zasvěceni a prostřednictvím zvláštní milosti budují Kristovo tělo a vytvářejí domácí církev (srov. Lumen gentium, 11). Proto, aby církev plně pochopila své tajemství, hledí na křesťanskou rodinu, která ho zjevuje ryzím způsobem.“[10]

68. „Blahoslavený Pavel VI. prohloubil nauku o manželství a o rodině v linii 2. vatikánského koncilu. Zejména encyklikou Humanae vitae osvětlil vnitřní vztah mezi manželskou láskou a plozením života: »Tato láska proto od manželů žádá, aby si byli vědomi svého poslání k odpovědnému rodičovství. Dnes se na ně právem klade zvláštní důraz, a proto je nutné ho správně chápat. […] Z tohoto důvodu tedy poslání k odpovědnému rodičovství vyžaduje, aby manželé uznávali svoje povinnosti vůči Bohu, vůči sobě navzájem, vůči rodině a vůči lidské společnosti a přitom zachovávali správnou hierarchii hodnot« (č. 10). V apoštolské exhortaci Evangelii nuntiandi Pavel VI. podtrhl vztah mezi rodinou a církví.“[11]

69. „Svatý Jan Pavel II. věnoval rodině zvláštní pozornost ve svých katechezích o lidské lásce, v dopise rodinám Gratissimam sane a zejména v apoštolské exhortaci Familiaris consortio. V těchto dokumentech papež definoval rodinu jako „cestu církve“. Také představil obecnou vizi povolání muže a ženy k lásce a předložil základní linie pro pastoraci rodin a pro úlohu rodiny ve společnosti. Zvlášť když pojednával o manželské lásce (srov. Familiaris consortio, 13), popsal způsob, jakým manželé ve vzájemné lásce přijímají dar Kristova Ducha a jak žijí svoje povolání ke svatosti.“[12]

70. „Benedikt XVI. se v encyklice Deus caritas est vrátil k tématu pravdy o lásce mezi mužem a ženou, která se plně osvětluje jenom ve světle lásky ukřižovaného Krista (srov. 2). Zdůrazňuje: »manželství založené na výlučné a definitivní lásce se stává ikonou vztahu Boha k jeho lidu, opačně platí, že způsob, jakým miluje Bůh, se stává mírou lidské lásky« (11). Kromě toho v encyklice Caritas in veritate podtrhuje důležitost lásky jako principu života ve společnosti (srov. 44), která je místem, kde se učíme zkušenosti se společným dobrem.“[13]

Svátost manželství

71. „Písmo a Tradice nám otevírají přístup k poznávání Trojice, která se zjevuje s rysy rodiny. Rodina je obraz Boha, který […] je společenstvím osob. Otcův hlas při křtu označuje Ježíše jako jeho milovaného Syna a v této lásce je nám dáno poznat Ducha Svatého (srov. Mk 1,10-11). Ježíš, který se sebou usmířil všechny věci a vykoupil člověka z hříchu, nejen přivedl manželství a rodinu k jejich původní podobě, ale také povýšil manželství na svátostné znamení své lásky k církvi (srov. Mt 19,1-12; Mk 10,1-12; Ef 5,21-32). V lidské rodině shromážděné Kristem je obnoven »obraz a podoba« Nejsvětější Trojice (srov. Gn 1,26), tajemství, z kterého pramení každá pravá láska. Z Krista přijímá manželství a rodina prostřednictvím církve milost Ducha Svatého, aby byly svědky evangelia o Boží lásce.“[14]

72. Svátost manželství není společenská konvence, prázdný rituál nebo pouhé vnější znamení závazku. Svátost je dar k posvěcování a spáse manželů, protože „jejich vzájemná sounáležitost je prostřednictvím svátostného znamení reálným zpřítomněním Kristova vztahu k církvi. Manželé jsou proto pro církev stálou připomínkou toho, co se událo na kříži. Jsou pro sebe navzájem a pro své děti svědky spásy, na které se podílejí prostřednictvím svátosti.“[15] Manželství je povolání, nakolik je odpovědí na zvláštní volání k životu v manželské lásce jako nedokonalé znamení lásky mezi Kristem a církví. Proto rozhodnutí vstoupit do manželství a založit rodinu musí být plodem vyrostlým z rozlišování povolání.

73. „Vzájemné darování sebe, kterým se zakládá svátostné manželství, má kořeny v milosti křtu, jímž se uzavírá základní smlouva každého jednotlivce s Kristem v církvi. Vzájemným přijetím a s Kristovou milostí si snoubenci vzájemně slibují úplné darování se, věrnost a otevřenost pro přijetí života. Oba uznávají tyto pro manželství konstitutivní prvky jako dary, které jim nabízí Bůh, a přijímají vážně svůj vzájemný závazek ve jménu Božím a v přítomnosti církve. Víra jim tak umožňuje přijmout dobra manželství jako závazky, kterým je možno lépe dostát s pomocí svátostné milosti. […] Proto církev pohlíží na manžele jako na srdce celé rodiny, která sama zase obrací svůj pohled k Ježíši.“[16] Svátost není nějaká „věc“ nebo „síla“, protože ve skutečnosti sám Kristus „vychází vstříc věřícím manželům svátostí manželství. Zůstává s nimi a dává jim sílu následovat ho a brát na sebe svůj kříž, povstávat ze svých pádů, vzájemně si odpouštět, nést břemena jeden druhého.“[17] Křesťanské manželství je znamení, které nejen označuje, jak Kristus miloval svou církev ve smlouvě zpečetěné na kříži, ale zpřítomňuje tuto lásku ve společenství manželů. Svým spojením jako jedno tělo zpřítomňují sňatek Božího Syna s lidskou přirozeností. Proto „v radostech jejich lásky a jejich rodinného života jim Kristus uděluje už zde na zemi, aby předem okoušeli svatební hostinu Beránka“.[18] I když „analogie manžela-manželky a Krista-církve“ je „analogie nedokonalá“,[19] zve nás k prosbě za to, aby Pán do každého lidsky omezeného manželství vléval svou božskou lásku.

74. Sexuální spojení zakoušené jako lidská láska a posvěcené svátostí je pro manžele cestou růstu v životě milosti. Je to „snubní tajemství“.[20] Význam a hodnota jejich tělesného spojení je vyjádřena ve slovech manželského slibu, kde se snoubenci jeden druhému darují a vzájemně se přijímají, aby spolu sdíleli celý život. Tato slova dávají sexualitě smysl, protože ji osvobozují od jakékoli víceznačnosti. Obecněji to znamená, že celý společný život manželů, celá síť vztahů, které se tvoří mezi nimi, s jejich dětmi a se světem, bude proniknuta a umocněna svátostnou milostí, která prýští z tajemství Vtělení a Paschy, v němž Bůh vyjádřil celou svou lásku k lidstvu a důvěrně se s ním spojil. Nikdy nebudou sami jen se svými silami, když budou stát před jakoukoli výzvou, která je potká. Jsou povoláni k tomu, aby odpovídali na Boží dar svým úsilím, svou tvořivostí, svou vytrvalostí v každodenním boji, ale budou moci vždycky vzývat Ducha Svatého, který posvětil jejich spojení, aby se přijatá milost v každé nové situaci nově projevila.

75. Podle tradice latinské církve jsou udělovateli svátosti manželství muž a žena, kteří uzavírají sňatek;[21] projevením vzájemného souhlasu a vyjádřením ho v tělesném darování se přijímají veliký dar. Jejich souhlas a tělesné spojení jsou prostředky Božího působení, které z nich činí jedno tělo. Ve křtu byla posvěcena jejich schopnost spojit se v manželství jako Pánovi služebníci, kteří odpovídají na Boží volání. Proto když dva manželé nekřesťané přijímají křest, není nutné, aby obnovovali manželský slib; stačí, že ho neodmítají, protože přijetím křtu se jejich spojení samo sebou stává svátostným. Kanonické právo uznává také platnost některých manželství, které se slaví bez ordinovaného služebníka.[22] Přirozený řád tak byl proniknut vykupitelskou milostí Ježíše Krista, a proto „mezi pokřtěnými nemůže být platná manželská smlouva, která by nebyla svátostí“.[23] Církev může vyžadovat, aby sňatek byl konán veřejně, v přítomnosti svědků a s dalšími podmínkami, které se v průběhu dějin mění, ale to neodnímá snoubencům jejich ráz udělovatelů svátosti ani neoslabuje ústřední význam souhlasu muže a ženy, který je tím, co ustavuje svátostný svazek. V každém případě se budeme muset ještě více zamýšlet nad tím, jak Bůh působí při svatebním obřadu. Veliký důraz na něj kladou východní církve, které přikládají zvláštní význam požehnání novomanželů jako znamení daru Ducha.

Semena Slova a nedokonalé situace

76. „Evangelium o rodině také živí ta semena, která ještě čekají k růstu, a slouží také jako základ péče o stromy, které usychají a které nesmějí být zanedbávány.“[24] Manželé tak na základě Kristova daru ve svátosti mají být „trpělivě vedeni dál, aby dospěli k bohatšímu poznání tohoto tajemství a k jeho plnějšímu zapojování do svého života“.[25]

77. S odvoláním na biblické učení, podle kterého všechno bylo stvořeno skrze Krista a vzhledem k němu (srov. Kol 1,16), připomněli synodní otcové, že „řád vykoupení osvětluje a naplňuje řád stvoření. Přirozené manželství je tedy možno plně pochopit ve světle jeho svátostného naplnění. Jenom v pohledu upřeném na Krista se v plné hloubce poznává pravda o lidských vztazích. »Je skutečnost, že tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova. […] Kristus, nový Adam, právě zjevením tajemství Otce a jeho lásky plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání« (Gaudium et spes, 22). Zvlášť prospěšné je christocentrické chápání přirozených vlastností manželství, které tvoří dobro manželů (bonum coniugum)“,[26] k němuž patří jednota, otevřenost k přijetí života, věrnost a nerozlučitelnost, a v křesťanském manželství také vzájemná pomoc na cestě k plnějšímu přátelství s Pánem. „Rozpoznávání přítomnosti semina Verbi (semen Slova) v jiných kulturách (srov. Ad gentes, 11) lze aplikovat také na manželství a rodinu. Kromě vlastního přirozeného manželství existují také kladné prvky přítomné ve formách manželství u jiných náboženských tradic“,[27] i když v nich nechybí ani stíny. Můžeme tvrdit, že „každý člověk, který touží založit na tomto světě rodinu, která bude učit děti radovat se z každé činnosti, jejímž záměrem je přemoci zlo – rodinu, která ukazuje, že Duch je živý a působí –, si zaslouží vděčnost a uznání, ať je příslušníkem jakéhokoli národa, náboženství nebo země“.[28]

78. „Kristův pohled, jehož světlo osvěcuje každého člověka (srov. Jan 1,9; Gaudium et spes, 22), inspiruje pastorační péči církve o věřící, kteří spolu žijí ve faktickém soužití nebo uzavřeli pouze občanský sňatek nebo jako rozvedení uzavřeli další manželství. V perspektivě Boží pedagogie se církev obrací s láskou k těm, kteří mají účast na jejím životě nedokonalým způsobem: spolu s nimi prosí o milost obrácení, povzbuzuje je ke konání dobra, k tomu, aby se s láskou starali jeden o druhého a aby se dali do služby společnosti, ve které žijí a pracují. […] Když soužití dvojice v takovém stavu nabude zjevné stability tím, že se stane veřejným svazkem – a vyznačuje se hlubokým citovým vztahem, odpovědným přístupem k dětem, schopností obstát ve zkouškách – může být považováno za příležitost, dovést je – tam, kde je to možné – ke slavení svátosti manželství.“[29]

79. „V obtížných situacích a v případě zraněných rodin je třeba vždycky mít na paměti obecný princip: »Duchovní správci ať si uvědomí, že jsou pro lásku k pravdě povinni dobře rozlišovat různé situace« (Familiaris consortio, 84). Stupeň odpovědnosti není ve všech případech stejný a mohou existovat činitele, které omezují schopnost člověka se rozhodovat. Proto při jasném konstatování nauky církve je třeba se chránit soudů, které by nebraly v úvahu složitost různých situací, a je nutné věnovat pozornost způsobu, jakým lidé zakoušejí a snášejí bolest spojenou se stavem, v něm žijí.“[30]

Předávání života a výchova dětí

80. Manželství je na prvním místě „důvěrné společenství života a manželské lásky“,[31] které je dobrem pro samotné manžele,[32] a sexualita „je zaměřena na manželskou lásku muže a ženy“.[33] Proto také „manželé, kterým Bůh nedopřál, aby měli děti, přesto mohou vést smysluplný manželský život po stránce lidské i křesťanské“.[34] Nicméně toto spojení je „svou přirozenou povahou“ zaměřeno na plození.[35] Dítě, které se narodí, „se nepřidružuje k vzájemné lásce manželů zvenčí; pučí v samém srdci tohoto vzájemného darování, jehož je plodem a naplněním“.[36] Neobjevuje se až na konci nějakého procesu, ale je přítomno od začátku jejich lásky jako podstatný prvek, který nelze popřít, aniž by se mrzačila láska sama. Tato láska od samého začátku odmítá jakýkoli podnět k uzavírání se do sebe a otevírá se plodnosti, která ji prodlužuje za její vlastní existenci. Žádný pohlavní akt manželů tedy nemůže popírat tento význam,[37] i když z různých důvodů nemusí pokaždé zplodit nový život.

81. Dítě si zaslouží, aby se narodilo z takové lásky, a ne jakýmkoli jiným způsobem, protože „není něco, co se rodičům dluží, ale je to dar“,[38] který je „plodem specifického úkonu manželské lásky jeho rodičů“.[39] Proto „podle řádu stvoření jsou manželská láska mezi mužem a ženou a předávání života podřízeny jedno druhému (srov. Gn 1,27-28). Tímto způsobem dal Stvořitel muži a ženě podíl na díle svého stvoření a současně je učinil nástroji své lásky tím, že svěřil do jejich odpovědnosti prostřednictvím předávání lidského života budoucnost lidstva.“[40]

82. Synodní otcové prohlašují, že „je jasně zjevné šíření mentality, která plození života redukuje na proměnnou závislou na plánech jedince nebo páru“.[41] Učení církve „napomáhá harmonickému a uvědomělému prožívání společenství mezi manžely ve všech jeho rozměrech, spolu s odpovědností za plození života. Je třeba znovu objevit poselství encykliky Humanae vitae Pavla VI., která podtrhuje potřebu respektovat důstojnost osoby při morálním hodnocení metod regulace porodnosti. […] Také rozhodnutí se pro adopci nebo pěstounskou péči je projevem plodnosti, která patří k manželskému životu.“[42] Se zvláštní vděčností církev „podporuje rodiny, které přijímají, vychovávají a zahrnují svou náklonností různě postižené děti “.[43]

83. V této souvislosti pociťuji naléhavost konstatovat, že je-li rodina svatyní života, místem, kde se plodí život a dostává se mu péče, pak je strašlivým protikladem, když se rodina stane místem, kde je život odmítán a ničen. Hodnota lidského života je tak veliká a právo na život nevinného dítěte, které vyrůstá v lůně své matky, je tak nezcizitelné, že není žádným způsobem možné pokládat za právo na vlastní tělo možnost rozhodovat o tomhle životě, který má smysl sám v sobě a který nemůže být nikdy předmětem ovládání jiným člověkem. Rodina chrání život v každé jeho fázi, včetně té poslední. Proto „těm, kteří pracují ve zdravotnických zařízeních, se připomíná mravní povinnost výhrady svědomí. Stejným způsobem církev nejen považuje za nutné potvrzovat právo na přirozenou smrt, bez agresivních terapeutických zákroků a eutanázie“, ale také „rozhodně odmítá trest smrti“.[44]

84. Synodní otcové chtěli také zdůraznit, že „jednou z podstatných výzev, před níž rodiny stojí, je bezesporu výchova dětí, která je dnes náročnější a složitější z důvodu současné kulturní skutečnosti a kvůli silnému vlivu médií“.[45] „Církev hraje významnou roli při podporování rodin prostřednictvím přijímajících společenství, počínajíc křesťanskou iniciací.“[46] Současně se mi zdá velmi důležité připomenout, že integrální výchova dětí je „velice závažná povinnost“ a současně „prvotní právo“ rodičů.[47] Není to jen úkol nebo břemeno, ale také bytostné a nezastupitelné právo, které jsou rodiče povoláni hájit a které jim nikdo nesmí upírat. Stát nabízí výchovné programy subsidiárním způsobem, to znamená, že podporuje nepřenosnou funkci rodičů, kteří mají právo moci si svobodně vybrat druh výchovy – dostupné a kvalitní –, kterou chtějí svým dětem podle svého přesvědčení poskytnout. Škola rodiče nenahrazuje, nýbrž je doplňuje. To je základní princip: „Všichni ostatní účastníci výchovného procesu mohou jednat jménem rodičů jen s jejich souhlasem a v některých případech dokonce jen s jejich pověřením.“[48] Nicméně „došlo k rozštěpení mezi rodinou a společností, mezi rodinou a školou. Shoda ve výchově se dnes rozbila, a tudíž spojenectví společnosti a rodiny na poli výchovy se ocitlo v krizi.“[49]

85. Církev je povolána přiměřenou pastorační činností s rodiči spolupracovat, a tak přispívat k naplňování jejich výchovného poslání. Má to činit tak, že jim bude stále pomáhat, aby si vážili své zvláštní role a uvědomovali si, že přijetím svátosti manželství se stávají skutečnými služebníky výchovy. Výchovou svých dětí budují církev,[50] a když tak činí, přijímají povolání, které jim Bůh dává.[51]

Rodina a církev

86. „S vnitřní radostí a hlubokou útěchou hledí církev na rodiny, které zůstávají věrny učení evangelia, povzbuzuje je a je jim vděčná za svědectví, které vydávají. Tím totiž svědčí o kráse manželství jako o nerozlučitelném a navždy věrném svazku. V rodině, »kterou lze nazývat domácí církví« (Lumen gentium, 11), zraje první zkušenost církve coby společenství osob, v němž se skrze milost zrcadlí tajemství Nejsvětější Trojice. »Zde se učí, jak je práce těžká i radostná, učí se bratrské lásce, velkodušně odpouštět znovu a znovu, a především uctívat Boha prostřednictvím modlitby a oběti vlastního života« (Katechismus katolické církve, 1657).“[52]

87. Církev je rodina rodin, ustavičně obohacovaná životem všech domácích církví. Proto „silou svátosti manželství se každá rodina stává dobrem pro církev ve všech směrech. V této perspektivě bude určitě cenným darem pro církev v naší době uvažování o vzájemném vlivu rodiny a církve: církev je dobrem pro rodinu a rodina je dobrem pro církev. Ochrana Pánova daru ve svátosti manželství není jen zájmem jednotlivých rodin, ale také celého křesťanského společenství.“[53]

88. Zakoušení lásky v rodinách je trvalou silou života církve. „Cíl manželství tvořit jednotu je ustavičnou výzvou k růstu a k prohlubování této lásky. Manželé ve svém láskyplném spojení zakoušejí krásu otcovství a mateřství a sdílejí společně plány a námahy, touhy a starosti; učí se vzájemně o sebe pečovat a odpouštět si. V této lásce slaví své šťastné chvíle a podpírají se v nesnadných obdobích svého života. […] Krása vzájemného a bezpodmínečného obdarovávání se, radost z rodícího se života a láskyplná péče všech členů rodiny, od těch nejmenších až po pokročilé věkem, jsou některé plody, které činí odpověď na povolání rodiny jedinečnou a nenahraditelnou“,[54] a to jak pro církev, tak pro celou společnost.


[1]      Apoštolská exhortace Evangelii gaudium (24. listopadu 2013), 35: AAS 105 (2013), 1034.

[2]      Tamtéž, 164: AAS 105 (2013), 1088.

[3]      Tamtéž.

[4]      Tamtéž, 156: AAS 105 (2013), 1089.

[5]      Relatio Synodi 2014, 12.

[6]      Tamtéž, 14.

[7]      Tamtéž, 16.

[8]      Relatio finalis 2015, 41.

[9]      Tamtéž, 38.

[10]    Relatio Synodi 2014, 17.

[11]    Relatio finalis 2015, 43. (Humanae vitae, č. 10, viz: http://teologietela.paulinky.cz/dokumenty/dokument/Humanae-vitae-1.html).

[12]    Relatio Synodi, 2014, 18.

[13]    Tamtéž, 19.

[14]    Relatio finalis 2015, 38.

[15]    Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio (22. listopadu 1981), 13: AAS 74 (1982), 94.

[16]    Relatio Synodi 2014, 21.

[17]    Katechismus katolické církve, 1642.

[18]    Tamtéž.

[19]    Katecheze (6. května 2015): L’Osservatore Romano (7. května 2015), s. 8.

[20]    Lev Veliký, Epistula Rustico Narbonensi Episcopo, inquis. IV: PL 54, 1205A; srov. Hinkmar z Remeše, Epist. 22: PL 126, 142.

[21]    Srov. Pius XII., encyklika Mystici Corporis Christi (29. června 1943): AAS 35 (1943), 202: „Matrimonio enim quo coniuges sibi invicem sunt ministri gratiae.“

[22]    Srov. Kodex kanonického práva, kán. 1116; 1161–1165; Kodex kánonů východních církví, 832; 848–852.

[23]    Kodex kanonického práva, kán. 1055 § 2.

[24]    Relatio Synodi 2014, 23.

[25]    Jan Pavel II., apoštolská exhortace Familiaris consortio (22. listopadu 1981), 9: AAS 74 (1982), 90.

[26]    Relatio finalis 2015, 47.

[27]    Tamtéž.

[28]    Homilie při mši svaté na závěr 8. světového setkání rodin, Filadelfie (27. září 2015): L’Osservatore Romano, 28.–29. září 2015, s. 7.

[29]    Relatio finalis 2015, 53–54.

[30]    Tamtéž, 51.

[31]    2. vatikánský koncil, Pastorální konstituce Gaudium et spes, 48.

[32]    Srov. Kodex kanonického práva, kán. 1055 § 1: „Ad bonum coniugum atque ad prolis generationem et educationem ordinatum.“

[33]    Katechismus katolické církve, 2360.

[34]    Tamtéž, 1654.

[35]    2. vatikánský koncil, Pastorální konstituce Gaudium et spes, 48.

[36]    Katechismus katolické církve, 2366.

[37]    Srov. Pavel VI., Encyklika Humanae vitae (25. července 1968), 11–12: AAS 60 (1968), 488–489.

[38]    Katechismus katolické církve, 2378.

[39]    Kongregace pro nauky víry, Instrukce Donum vitae (22. února 1987), II, 8: AAS 80 (1987), 97.

[40]    Relatio finalis 2015, 63.

[41]    Relatio Synodi 2014, 57.

[42]    Tamtéž, 58.

[43]    Tamtéž, 57.

[44]    Relatio finalis 2015, 64.

[45]    Relatio Synodi 2014, 60.

[46]    Tamtéž, 61.

[47]    Kodex kanonického práva, kán. 1136; srov. Kodex kánonů východních církví, 627.

[48]    Papežská rada pro rodinu, Lidská sexualita: pravda a význam (8. prosince 1995), 23.

[49]    Katecheze (20. května 2015): L’Osservatore Romano, 21. května 2015, s. 8.

[50]    Srov. Jan Pavel II., apoštolská exhortace Familiaris consortio (22. listopadu 1981), 38: AAS 74 (1982), 129.

[51]    Srov. Proslov ke shromáždění římské diecéze (14. června 2015): L’Osservatore Romano, 15.–16. června 2015, s. 8.

[52]    Relatio Synodi 2014, 23.

[53]    Relatio finalis 2015, 52.

[54]    Tamtéž, 49–50. 

 

Rozhovor

Věřím, že se probudíme včas (Bedřich Moldan)

Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc. se mnoho let zabývá odbornou problematikou i politikou životního prostředí. Historicky první ministr životního prostředí u nás (1990). Působil a působí v řadě veřejných funkcí:  od r. 1992  čelný představitel Centra pro otázky životního prostředí UK; 1998–2001 vyjednavač pro životní prostředí, vědu a vzdělávání v rámci delegace ČR pro vyjednávání o přistoupení k EU; předseda Komise OSN pro udržitelný rozvoj (2000–2001); od 1999 člen Vědecké rady Evropské environmentální agentury v Kodani, v letech 2002–2005 její předseda; 2004 jmenován členem Skupiny na vysoké úrovni pro Lisabonskou strategii, tzv. "Kokova skupina" v Bruselu.

Z nejposlednějších děl: Podmaněná planeta (2015); Civilizace na planetě Zemi (2018); Životní prostředí v globální perspektivě (2020).

Sledujte nás