Sociální rozměr evangelizace (IV)

 

IV. SOCIÁLNÍ DIALOG JAKO PŘÍNOS K MÍRU

238. Evangelizace v sobě zahrnuje také cestu dialogu. V této době existují tři oblasti dialogu, v nichž musí být církev přítomna, aby sloužila plnému rozvoji lidské bytosti a usilovala o obecné dobro: dialog se státy, se společností – což zahrnuje i dialog s kulturami a vědami – a dialog s dalšími věřícími, kteří nejsou součástí katolické církve. Ve všech případech „církev mluví na základě onoho světla, které nabízí víra,“[8] poskytuje svou dvoutisíciletou zkušenost a stále uchovává v paměti životy a utrpení lidských bytostí. Meze lidského rozumu jsou zde přesaženy, nicméně význam je stále uchován a spočívá v tom, že rozum je zde vyzván k rozšíření vlastních perspektiv a obohacen je i ten, kdo nevěří.

239. Církev hlásá „evangelium pokoje“ (Ef 6,15) a je otevřena spolupráci se všemi národními a mezinárodními autoritami, v zájmu péče o tak obrovské všeobecné dobro. Při zvěstování Ježíše Krista, který je zosobněným pokojem (srov. Ef 2,14), pobízí nová evangelizace každého pokřtěného k tomu, aby se stal nástrojem usmíření a vydával věrohodné svědectví usmířeného života.[9] Je čas vědět, jak lze v kultuře, která v dialogu vidí především formu setkání, nabízet hledání vzájemného konsenzu a vzájemné dohody, aniž bychom jej však oddělovali od úsilí o spravedlivou společnost, která nikoho nevylučuje a uchovává si svou paměť. Hlavním aktérem – dějinným subjektem tohoto procesu – jsou lidé a jejich kultura, nikoli nějaká třída, frakce, skupina či elita. Nepotřebujeme projekt několika vyvolených pro zase jen několik vybraných, osvícených nebo osvědčených, menšinu, která si přivlastňuje kolektivní cítění. Jde o dohodu o společném životě, o sociální a kulturní smlouvu.

240. Úkolem státu je hájit a podporovat obecné blaho občanské společnosti.[10] Na základě principů subsidiarity a solidarity a se svým značným úsilím o politický dialog a o dosahování konsenzu stát plní zásadní roli, kterou v úsilí o integrální rozvoj všech nelze delegovat na jiný subjekt. Tato role vyžaduje za současných okolností hlubokou sociální pokoru.

241. V dialogu se státem a společností církev nedisponuje řešením všech jednotlivých otázek. Nicméně společně s různými sociálními činiteli podporuje návrhy, jež co nejlépe odpovídají důstojnosti člověka a obecnému dobru. Přitom církev vždycky zřetelně poukazuje na zásadní hodnoty lidské existence, a sděluje tak přesvědčení, která se mohou převést do politického jednání.

Dialog mezi vírou, rozumem a vědami

242. Také dialog mezi vědou a vírou je součástí evangelizace, která podporuje mír.[11] Scientismus a pozitivismus „odmítá vedle forem poznání pozitivních věd uznat jako platné i jiné způsoby poznání“[12]. Církev navrhuje jinou cestu, která vyžaduje syntézu mezi zodpovědným užíváním metodologií vlastních empirickým vědám a dalšími vědami, jako je filozofie, teologie; do utváření uvedené syntézy vstupuje též víra, která pozvedá člověka až k tajemství, které přesahuje přirozenost a lidskou inteligenci. Víra nemá strach z rozumu – naopak, hledá jej a důvěřuje mu, protože „jak světlo rozumu, tak světlo víry mají původ v Bohu“[13] a nemohou si vzájemně protiřečit. Evangelizace je pozorná vůči vědeckému pokroku, aby ho osvěcovala světlem víry a přirozeného zákona a aby pokrok vždycky respektoval centrální postavení a nejvyšší hodnotu člověka ve všech fázích jeho života. Celá společnost se může obohacovat tímto dialogem, který otevírá nové horizonty myšlení a rozšiřuje možnosti rozumu. Také toto je cesta harmonie a usmíření.

243. Církev nechce zastavit pokrok věd, jenž je obdivuhodný. Naopak raduje se z enormního potenciálu, který Bůh vložil do lidské mysli. Když vědecký pokrok s akademickou přesností setrvává na poli svého specifického předmětu a předkládá určitý závěr, který rozum nemůže popřít, víra mu neprotiřečí. Stejně tak se věřící nemohou dožadovat toho, aby nějaké jim milé vědecké mínění, které navíc nebylo dostatečně prokázáno, nabylo váhy věroučného dogmatu. Nicméně v některých případech někteří vědci překračují formální předmět své disciplíny a svými tvrzeními či závěry se dostávají mimo pole vědy. V takovém případě se nedostává ke slovu rozum, nýbrž jistá ideologie, která uzavírá cestu autentickému, mírumilovnému a plodnému dialogu.

Ekumenický dialog

244. Angažovanost na poli ekumenismu je odpovědí na modlitbu Pána Ježíše, který v modlitbě žádá, aby „všichni byli jedno“ (Jan 17,21). Věrohodnost křesťanské zvěsti by byla mnohem hlubší, kdyby křesťané překonali svá rozdělení a církev uskutečňovala „plnost katolicity jí vlastní v těch synech, kteří jsou k ní sice křtem přidruženi, ale jsou odloučeni od plného společenství s ní“[14]. Musíme si neustále připomínat, že jsme poutníci a putujeme společně. Proto je třeba své srdce očištěné od nedůvěřivosti otevírat před svými souputníky a upírat svůj zrak především k tomu, co hledáme: pokoj ve tváři jediného Boha. Umění důvěřovat druhému má v sobě cosi řemeslného, podobně jako i pokoj má v sobě kus řemesla. Ježíš nám řekl: „Blahoslavení tvůrci pokoje“ (Mt 5,9). Tímto úsilím se i uprostřed nás naplňuje starozákonní proroctví: „Zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože“ (Iz 2,4).

245. V tomto světle je ekumenismus přínosem k jednotě lidské rodiny. Účast konstantinopolského patriarchy, Jeho Svatosti Bartoloměje I., a canterburského arcibiskupa, Jeho Milosti Rowana Douglase Williamse[15] na biskupském synodu byla autentickým Božím darem a cenným křesťanským svědectvím.

246. Vzhledem k závažnosti negativního svědectví, kterým je rozdělení mezi křesťany, se hledání cest k jednotě stává naléhavým zejména v Asii a Africe. Misionáři na oněch kontinentech opakovaně uvádějí kritiky, stížnosti a výsměch, kterého se jim dostává kvůli pohoršení, které působí rozdělení křesťané. Pokud se soustředíme na přesvědčení, jež nás spojují, a budeme myslet na princip hierarchie pravd, budeme moci kráčet přímo k novým společným formám hlásání, služby a svědectví. Nezměrné množství těch, kteří ještě nepřijali zvěst Ježíše Krista, nás nemůže nechat lhostejnými. Úsilí o jednotu, která usnadňuje přijetí Ježíše Krista, proto přestává být pouhou diplomacií či vynucenou aktivitou a stává se neodmyslitelnou cestou evangelizace. Projevy rozdělení mezi křesťany v zemích, které jsou již zmítány násilím, přidává další násilí ze strany těch, kteří by měli být aktivním činitelem pokoje. Je mnoho skutečností, které nás spojují, a jsou velmi cenné! A pokud opravdu věříme ve svobodné a velkorysé působení Ducha, kolik věcí se jen můžeme učit jedni od druhých! Nejde jen o to, abychom získávali informace o druhých a lépe je poznávali, ale o to, abychom přijímali to, co v nich Duch zasel jako dar, který je určen také nám. Například v dialogu s našimi pravoslavnými bratry máme my katolíci možnost přiučit se tomu, co to je biskupská kolegialita a jak prožívat synodalitu. Skrze výměnu darů nás může Duch stále více přivádět k pravdě a dobru.

Vztahy se židovstvím

247. Mimořádný pohled obracíme k židovskému lidu, jehož smlouva s Bohem nikdy nebyla odvolána, protože „když Bůh někomu něco daruje, je to neodvolatelné“ (srov. Řím 11,29). Církev, která se židovstvím sdílí důležitou část Písma svatého, považuje lid smlouvy a jeho víru za posvátný kořen své vlastní křesťanské identity (srov. Řím 11,16-18). Jako křesťané nemůžeme židovství považovat za cizí náboženství ani nepočítáme židy mezi ty, kteří jsou voláni k tomu, aby opustili modly a obrátili se k pravému Bohu (srov. 1 Sol 1,9). Věříme spolu s nimi v jediného Boha, který působí v dějinách, a spolu s nimi přijímáme společné zjevené slovo.

248. Dialog a přátelství se syny Izraele je součástí života Ježíšových učedníků. Náklonnost, která se mezi námi rozvinula, nás vede k upřímné a hořké lítosti nad úděsným pronásledováním, kterému byli vystaveni, a zejména nad tím, na němž svůj podíl měli a mají křesťané.

249. Bůh nadále působí v lidu staré smlouvy a dává zrod pokladům moudrosti, které plynou z kontaktu s Božím slovem. Proto se také církev obohacuje, když přijímá hodnoty židovství. I když jsou některá křesťanská přesvědčení pro židovství nepřijatelná a církev se nemůže zříci hlásání Ježíše jakožto Pána a Mesiáše, existuje mezi námi bohatá komplementarita, která nám umožňuje společně číst texty hebrejské Bible a vzájemně si pomáhat při zkoumání bohatství slova, jakož i sdílet mnohá etická přesvědčení a společnou starost o spravedlnost a rozvoj národů.

Mezináboženský dialog

250. Postoj otevřenosti v pravdě a lásce musí charakterizovat dialog s věřícími nekřesťanských náboženství, navzdory různým překážkám a obtížím, zejména fundamentalismům na obou stranách. Tento mezináboženský dialog je nezbytnou podmínkou míru ve světě, a proto je povinností pro křesťany, jakož i pro ostatní náboženská seskupení. Zmíněný dialog je v první řadě místem rozhovoru o lidském životě, nebo jednoduše, jak navrhují indičtí biskupové, „postojem otevřenosti vůči nekřesťanům tak, že sdílíme jejich radosti a jejich bolesti“.[16] Tak se naučíme přijímat druhé v jejich odlišném způsobu života, myšlení a vyjadřování. Tímto způsobem budeme moci společně vzít na sebe povinnost sloužit spravedlnosti a pokoji, což se musí stát základním měřítkem jakéhokoli vzájemného sdílení. Dialog, ve kterém se hledá sociální mír a spravedlnost, nehledě na jeho čistě pragmatický aspekt, je sám o sobě etickým úsilím, které vytváří nové sociální podmínky. Snahy související s nějakým specifickým tématem se mohou stát procesem, v němž obě strany skrze vzájemné naslouchání docházejí k očištění i obohacení. Proto i tyto snahy mohou být projevem lásky k pravdě.

251. V tomto vždy vstřícném a srdečném dialogu netřeba nikdy přehlížet podstatnou souvislost mezi dialogem a hlásáním, které vede církev k tomu, aby udržovala a zintenzivňovala své vztahy s nekřesťany.[17] Smířlivý synkretismus by byl v konečném důsledku totalitarismem těch, kteří usilují o usmíření bez ohledu na hodnoty, které je přesahují a jimiž nemohou libovolně disponovat. Pravá otevřenost implikuje nejen věrnost svým nejhlubším přesvědčením a jasnou i radostnou identitu, ale také ochotu „chápat druhé… s vědomím, že dialog může každého obohatit“[18]. Nepotřebujeme diplomatickou otevřenost, která všemu přitakává ve snaze vyhnout se problémům, protože by to byl způsob, jak bychom druhého podváděli a upírali mu dobro, které jsme přijali jako dar, jenž se má velkoryse sdílet. Evangelizace a mezináboženský dialog si ani zdaleka neprotiřečí, ale vzájemně se podporují a živí.[19]

252. V této době nabývá značné důležitosti vztah s muslimskými věřícími, dnes obzvláště přítomnými v mnoha zemích s křesťanskou tradicí, kde mohou svobodně praktikovat své náboženství a začleňovat se do společnosti. Netřeba nikdy zapomínat, že ti, „kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, se klaní jako my jedinému a milosrdnému Bohu, který bude v poslední den lidi soudit“[20]. Posvátné spisy islámu obsahují části křesťanského učení; Ježíši Kristu a Marii patří hluboká úcta a je obdivuhodné vidět mladé i staré muslimy, muže i ženy, kteří jsou schopni denně věnovat čas modlitbě a věrně se účastnit svých náboženských obřadů. Zároveň jsou mnozí z nich hluboce přesvědčeni, že celý jejich život patří Bohu. Uznávají také nezbytnost odpovídat Bohu etickým úsilím a milosrdenstvím vůči chudým.

253. Pro dialog s islámem je neodmyslitelná náležitá formace zúčastněných stran nejenom proto, aby byli pevně a radostně zakořeněni ve své identitě, ale proto, aby byli schopni uznat hodnoty druhých, porozumět starostem, které stojí za jejich požadavky, a zdůrazňovat společná přesvědčení. My křesťané bychom měli s vlídností a úctou přijímat islámské imigranty, kteří přicházejí do našich zemí, stejně jako doufáme a prosíme, aby byli křesťané přijímáni a respektováni v zemích s islámskou tradicí. Prosím a pokorně žádám tyto země, aby vzaly v potaz svobodu, které se těší muslimští věřící v západních zemích, a zajistily křesťanům svobodu, aby mohli slavit svou liturgii a prožívat svoji víru! Tváří v tvář případům násilného fundamentalismu, jenž nám působí starosti, nás musí náklonnost k autentickým věřícím islámu vést k tomu, že se vyvarujeme nevraživého zobecňování, protože pravý islám a náležitá interpretace Koránu se staví proti každému násilí.

254. Nekřesťané věrní svému svědomí mohou díky nezištné Boží iniciativě žít „ospravedlněni milostí Boží“[21], a tak být „přidruženi k velikonočnímu tajemství Ježíše Krista“[22]. Avšak díky posvěcující milosti, mající svůj svátostný rozměr, může Boží působení v jejich životě vytvořit určitá znamení, obřady a posvátné projevy, které přibližují další lidi ke společné zkušenosti putování k Bohu.[23] Nemají význam a účinnost svátostí ustanovených Kristem, ale mohou být jakýmisi přívody, které vytváří tentýž Duch, aby vysvobodil nekřesťany z ateistického imanentismu a z pouze individuálních náboženských zkušeností. Tentýž Duch vzbuzuje na každém místě projevy praktické moudrosti, které pomáhají snášet životní potíže a žít více v pokoji a souladu. Také my křesťané můžeme mít užitek z tohoto bohatství, které se v průběhu staletí ustálilo a může nám pomáhat lépe prožívat naše vlastní přesvědčení.

Sociální dialog v kontextu náboženské svobody

255. Synodní otcové připomněli důležitost respektování náboženské svobody, která je základním lidským právem.[24] Zahrnuje „svobodu zvolit si náboženství, které člověk považuje za pravé, a veřejně projevovat svoji víru“[25]. Zdravý pluralismus, který opravdu respektuje druhé a hodnoty jako takové, neimplikuje privatizaci náboženství ve snaze jej umlčet a zatlačit do soukromé sféry svědomí každého jednotlivce, nebo jej vytěsnit do zavřených kostelů, synagog a mešit. Vposledku by vlastně šlo o novou formu diskriminace a autoritářství. Náležitý respekt vůči minoritám agnostiků či nevěřících se nesmí svévolně vnucovat tak, že by umlčoval přesvědčení majorit věřících anebo ignoroval bohatství náboženských tradic. To by v dlouhodobé perspektivě podněcovalo spíše zášť než toleranci a pokoj.

256. Zabýváme-li se otázkou veřejného vlivu náboženství, je třeba rozlišovat různé způsoby jeho prožívání. Jak intelektuálové, tak žurnalistické komentáře často sklouzávají k hrubému a málo akademickému zobecňování, když mluví o nedostatcích náboženství a přitom nejsou schopni rozlišit, že ani všichni věřící, ani všichni náboženští představitelé nejsou stejní. Někteří politici využívají tohoto zmatku k ospravedlnění diskriminačních opatření. Jindy jsou s pohrdáním odmítány spisy, které vznikly na základě nějakého náboženského přesvědčení, a zapomíná se, že klasické náboženské texty vykládají smysl věcí pro všechny doby a že mají motivační potenciál, který otevírá stále nové obzory, podněcuje k přemýšlení, otevírá mysl i vnímavost. Jen úzkoprsost dovoluje racionalistickým vizím, aby tyto cenné texty znevažovaly. Je rozumné a inteligentní pokládat tyto spisy za tmářské jenom proto, že vznikly v kontextu náboženské víry? Nesou v sobě hluboké humanistické principy, které mají racionální hodnotu, ačkoli jsou prodchnuty náboženskou symbolikou a naukou.

257. Jako věřící se cítíme nablízku také těm, kteří se nepokládají za součást žádné náboženské tradice, upřímně však hledají pravdu, dobro a krásu, které podle nás mají své nejzazší vyjádření a svůj pramen v Bohu. Vnímáme je jako cenné spojence v úsilí o obranu lidské důstojnosti, při vytváření mírumilovného soužití mezi národy a při ochraně stvoření. Zvláštním prostorem jsou takzvané nové areopágy, jako „nádvoří národů“, kde „věřící a nevěřící mohou vést dialog o zásadních tématech etiky, umění a vědy a o hledání transcendence“[26]. Také toto je cesta míru pro náš raněný svět.

258. Na základě některých sociálních témat, která jsou důležitá vzhledem k budoucnosti lidstva, jsem se snažil opět podtrhnout nevyhnutelnou sociální dimenzi evangelní zvěsti a chtěl jsem všechny křesťany povzbudit k tomu, ať ji vždy projevují svými slovy, postoji i skutky.


 

[8]         Benedikt XVI.: Promluva k Římské kurii (21. 12. 2012).

[9]         Srov. Propositio, 14.

[10]       Srov. KKC, 1910; Kompendium sociální nauky církve, 168.

[11]       Srov. Propositio, 54.

[12]       Fides et ratio, 88.

[13]       Sv. Tomáš Akvinský: Summa contra Gentiles, I, VII; srov. Fides et ratio, 43.

[14]       II. vatikánský koncil: Unitatis redintegratio, 4. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2002.

[15]       Srov. Propositio, 52. V dubnu 2013 se stal novým canterburským arcibiskupem Justin Welby – pozn. red.

[16]       Konference katolických biskupů Indie: The Rule of the Church for a Better India.  8, 9 (závěrečná deklarace ze zasedání, 8. 3. 2012).

[17]       Srov. Propositio, 53.

[18]       Jan Pavel II.: Redemptoris missio, 56 (encyklika o stálé platnosti misijního poslání, 7. 12. 1990). Praha, Zvon 1994.

[19]       Srov. Benedikt XVI.: Promluva k Římské kurii (21. 12. 2012).

[20]       Lumen gentium, 16.

[21]       Mezinárodní teologická komise: Křesťanství a ostatní náboženství, 72 (1996).

[22]       Ibid.

[23]       Srov. ibid., 81–87.

[24]       Srov. Propositio, 16.

[25]       Benedikt XVI.: Ecclesia in Medio Oriente, 26 (14. 9. 2012).

[26]       Srov. Propositio, 55.

 

Rozhovor

Věřím, že se probudíme včas (Bedřich Moldan)

Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc. se mnoho let zabývá odbornou problematikou i politikou životního prostředí. Historicky první ministr životního prostředí u nás (1990). Působil a působí v řadě veřejných funkcí:  od r. 1992  čelný představitel Centra pro otázky životního prostředí UK; 1998–2001 vyjednavač pro životní prostředí, vědu a vzdělávání v rámci delegace ČR pro vyjednávání o přistoupení k EU; předseda Komise OSN pro udržitelný rozvoj (2000–2001); od 1999 člen Vědecké rady Evropské environmentální agentury v Kodani, v letech 2002–2005 její předseda; 2004 jmenován členem Skupiny na vysoké úrovni pro Lisabonskou strategii, tzv. "Kokova skupina" v Bruselu.

Z nejposlednějších děl: Podmaněná planeta (2015); Civilizace na planetě Zemi (2018); Životní prostředí v globální perspektivě (2020).

Sledujte nás