V krizi společenské angažovanosti (I)

 

I. NĚKTERÉ VÝZVY SOUČASNÉHO SVĚTA

52. Lidstvo v současnosti prožívá historický obrat, jenž lze spatřovat ve vývoji, k němuž dochází v různých oblastech. Je třeba chválit úspěchy, které přispívají k růstu blaha lidí například v oblasti zdravotnictví, vzdělávání a komunikace. Nicméně nesmíme zapomínat, že většina mužů a žen naší doby prožívá každodenní strádání s bolestnými důsledky. Narůstají některé patologické jevy. Srdcí mnoha lidí, dokonce i v takzvaných bohatých zemích, se zmocňuje strach a zoufalství. Často vyhasíná radost ze života, roste nedostatek úcty, narůstá násilí, nerovnost se stále více prohlubuje. Člověk musí bojovat o přežití, a to často dokonce o přežití v nedůstojných podmínkách. Tato převratná změna byla způsobena obrovskými kvalitativními, kvantitativními, rychlostními a kumulativními skoky, k nimž dochází ve vědeckém pokroku, v technologických inovacích i v jejich rychlém uvádění do různých oblastí přírody a lidského života. Žijeme v době vědění a informací, jež představují zdroj nových forem moci, která je velmi často anonymní.

„Ne“ ekonomice exkluze

53. Tak jako přikázání „nezabiješ“ klade jasnou mez, aby se zachovala hodnota lidského života, v současnosti musíme říci „ne“ ekonomii exkluze a nerovnosti. Taková ekonomika zabíjí. Není přece možné nezmínit ve zprávách fakt, že podchlazením zemřel stařec nucený žít na ulici, když zpráva o poklesu kurzu na burze uvedena je. Toto je exkluze. Už nelze tolerovat fakt, že se vyhazuje jídlo, když existují lidé, kteří hladovějí. To je sociální nerovnost. Dnes je všechno vydáno napospas konkurenci a zákonu silnějšího, podle něhož mocný pohlcuje slabšího. V důsledku této situace jsou obrovské masy populace vyřazovány a marginalizovány: jsou bez práce, bez perspektiv, bez východisek. Sama lidská bytost je považována za konzumní zboží, které lze použít a potom zahodit. Zavedli jsme kulturu „spotřebuj a zahoď“, která se dokonce propaguje. Nejde už jenom o fenomén vykořisťování a útlaku, ale o něco nového: exkluzí je zasažen kořen sociální sounáležitosti. Člověk sice ve společnosti žije, ne na jejím dně ani na okraji, zbaven jakékoliv moci, nýbrž zcela je z ní vyloučen. Ti, kteří jsou vylučováni, nejsou již ani „vykořisťovaní“, jsou prostě „odpad“.

54. V tomto kontextu někteří dosud hájí tzv. trickle-down theories (teorie o prokapávání bohatství od bohatých k chudým), které předpokládají, že každý ekonomický růst způsobený volným trhem může sám o sobě vést ve světě k větší rovnosti a sociální integraci. Tento názor, který fakta nikdy nepotvrdila, vyjadřuje slepou a naivní důvěru v dobrotu těch, kteří disponují ekonomickou mocí, a v sakralizované mechanismy panujícího ekonomického systému. Jenže zatímco vyloučení stále čekají, rozvinula se globální lhostejnost, která má za cíl udržet životní styl, jenž druhé vylučuje, a získávat nadšení pro tento egoistický ideál. Téměř bez povšimnutí ztrácíme schopnost zakoušet soucit tváří v tvář bolestným výkřikům druhých, již nepláčeme nad bídou druhých ani nás nezajímá péče o ně, jako by to všechno byla odpovědnost, která nám nenáleží a netýká se nás. Kultura blahobytu nás uspává a z klidu nás vytrhne pouze trh tehdy, kdy nabízí něco, co jsme si ještě nekoupili, zatímco mnohé životy, zbavené jakýchkoliv možností, nám připadají jako pouhá podívaná, jež nás nikterak nezneklidňuje.

„Ne“ novému zbožňování peněz

55. Jedna z příčin této situace tkví v našem vztahu k penězům, protože pokojně přijímáme jejich nadvládu nad sebou a nad společenskými vztahy. Kvůli finanční krizi, kterou procházíme, zapomínáme, že u jejího původu je hluboká antropologická krize: popření primátu lidské bytosti! Stvořili jsme nové modly. Klanění se starozákonnímu zlatému teleti (srov. Ex 32,1-35) dostalo novou a nelítostnou podobu v kultu peněz a v diktátu ekonomie bez tváře a bez opravdového lidského zaměření. Finance i hospodářství jsou světovou krizí odhaleny ve svých vlastních nerovnováhách a ukazují vážný nedostatek ve své antropologické orientaci: lidská bytost se redukuje pouze na jedinou z jejích potřeb – na konzum.

56. Zatímco zisky pouze malého počtu jednotlivců exponenciálně rostou, výdělky většiny se stále více vzdalují od blahobytu této šťastné menšiny. Tato nerovnováha plyne z ideologií, které obhajují absolutní autonomii trhů a finančních spekulací. Proto upírají právo na kontrolu státům, které jsou pověřeny tím, aby bděly nad ochranou obecného blaha. Nastoluje se nová, neviditelná, leckdy virtuální tyranie, která jednostranně a neúprosně diktuje své zákony a svá pravidla. Navíc dluh a jeho úroky vzdalují státy od jejich uskutečnitelných hospodářských možností a občany od jejich reálné kupní síly. K tomu všemu se přidružuje všestranná korupce a sobecké daňové úniky, které nabyly globálních rozměrů. Touha po moci a majetku nezná mezí. V tomto systému, který má sklon pohlcovat všechno za  účelem navýšení zisků, je cokoli křehkého – jako například životní prostředí – bezbranné vůči zájmům zbožštěného trhu, které se staly absolutním zákonem.

„Ne“ penězům, které vládnou místo toho, aby sloužily

57. Za tímto postojem se skrývá odmítnutí etiky a odmítnutí Boha. Na etiku se obvykle hledí s posměšným pohrdáním. Je považována za kontraproduktivní, příliš lidskou, protože relativizuje peníze a moc. Považuje se za hrozbu, poněvadž odsuzuje manipulaci a degradaci lidské osoby. Etika vposledku odkazuje k Bohu, jenž očekává závaznou odpověď, která přesahuje tržní kategorie. Pro tyto kategorie, jsou-li absolutizovány, je Bůh nekontrolovatelný, neovladatelný, ba dokonce nebezpečný, neboť volá lidskou bytost k její plné realizaci a nezávislosti na jakémkoli typu otroctví. Etika – neideologizovaná etika – umožňuje vytvářet rovnováhu a lidštější sociální řád. V tomto smyslu vybízím finanční odborníky a vlády různých zemí, aby vzali v úvahu slova starověkého mudrce: „Nedělit se s chudými o vlastní majetek znamená okrádat je a brát jim život. Majetek, který vlastníme, není náš, patří jim.“[3]

58. Reforma ekonomiky, která nepřehlíží etiku, vyžaduje ráznou změnu postoje politických představitelů, které vybízím k tomu, aby s rozhodností a prozíravě reagovali na tuto výzvu, aniž by samozřejmě přehlíželi specifické charakteristiky každé oblasti. Peníze mají sloužit, a nikoli vládnout! Papež má rád všechny, bohaté i chudé, ale má povinnost Kristovým jménem připomínat, že bohatí mají pomáhat chudým, respektovat je a podporovat. Vybízím vás k nezištné solidaritě a k tomu, aby se hospodářství a finančnictví navrátily k etice, která sleduje zájmy lidské bytosti.

„Ne“ sociální nerovnosti, která plodí násilí

59. Dnes se v mnoha oblastech vyžaduje vyšší bezpečnost. Pokud se však neodstraní vylučování a nerovnost ve společnosti nebo mezi různými národy, nebude možné vykořenit násilí. Chudí lidé a chudší národy jsou obviňováni z násilí, ale bez rovnosti příležitostí budou různé formy agrese a válek nacházet úrodnou půdou a dříve či později propuknou. Když společenství – místní, národní či světové – odsune jednu svoji část na periferii, neexistují žádné politické programy ani pořádkové složky či zpravodajské služby, které by mohly trvale zajistit klid. Neděje se tak pouze proto, že nerovnost vyvolává násilnou reakci těch, kdo jsou vyřazeni ze systému, nýbrž proto, že tento sociální a ekonomický systém je nespravedlivý ve své podstatě. Jako dobro tíhne k tomu, aby se sdílelo, tak i zlo, s nímž se souhlasí, tedy nespravedlnost, tíhne k tomu, aby šířilo svou zhoubnou sílu a tiše rozkládalo základy jakéhokoli politického a sociálního systému, jakkoli se může zdát pevným. Jestliže každý čin má své následky, pak zlo zahnízděné ve strukturách společnosti obsahuje vždy potenciál rozkladu a smrti. Právě proto, že zlo vykrystalizovalo v nespravedlivé sociální struktury, nelze očekávat lepší budoucnost. Jsme daleko od toho, že bychom již dosáhli „konce dějin“, vždyť podmínky udržitelného a mírumilovného rozvoje se dosud ještě vůbec nevytvořily, natož aby se naplnily.

60. Současné ekonomické mechanismy prosazují stále stupňující se konzum, nicméně se ukazuje, že bezuzdný konzumismus spojený s nerovností dvojnásobně poškozuje sociální struktury. Sociální nerovnost tak dříve či později plodí násilí, které není a nikdy nebude možné řešit pomocí ozbrojeného zásahu. Ten slouží pouze snaze oklamat ty, kteří se dožadují vyšší bezpečnosti, jako bychom dnes nevěděli, že zbraně a násilné represe namísto řešení vytvářejí nové a ještě horší konflikty. Někteří si jednoduše libují v tom, že nepatřičným zobecňováním dávají vinu za svá vlastní zla chudým lidem a chudým zemím a domáhají se řešení v podobě „vzdělávání“, jež je má zklidnit a proměnit v ochočené a neškodné bytosti. Tato skutečnost je ještě více znepokojivá, když sociálně vyloučení nahlížejí, jak bují tato sociální rakovina, kterou je v mnoha zemích – ve vládách, mezi podnikateli a v institucích – hluboce zakořeněná korupce, bez ohledu na politickou orientaci vládnoucí vrstvy.

Některé kulturní výzvy

61. Evangelizujeme i tehdy, když se snažíme reagovat na rozmanité výzvy, které se mohou vynořit.[4] Někdy se projevují jako opravdové útoky na náboženskou svobodu nebo jako nové způsoby pronásledování křesťanů, jež v některých zemích dosáhlo alarmující úrovně nenávisti a násilí. Na mnoha místech jde spíše o rozšířenou vše relativizující lhostejnost, spojenou s rozčarováním a krizí ideologií, jež je reakcí na totalitní systémy. Nepoškozuje to jenom církev, ale i život společnosti vůbec. Zjišťujeme, že v kultuře, v níž chce být každý nositelem vlastní subjektivní pravdy, se budou občané sotva chtít podílet na společném projektu, který překračuje osobní zájmy a touhy.

62. V majoritní kultuře zaujímá čelné místo to, co je vnější, bezprostřední, viditelné, rychlé, povrchní a provizorní. Realita přenechává místo zdání. Globalizace v mnoha zemích přispěla k urychlenému rozkladu kulturních kořenů a k invazi tendencí, které náležejí jiným kulturám, jež jsou sice ekonomicky rozvinuté, ale eticky oslabené. Tak se vyjádřily biskupské synody různých kontinentů. Afričtí biskupové, odvolávající se na encykliku Sollicitudo rei socialis, poukázali před několika lety například na snahu přetvořit africké země na pouhá „kolečka mechanismu a součástky v obrovském soustrojí. Často se to týká i sdělovacích prostředků. Většinou bývají řízeny z center severního světa a neberou vždy náležitý ohled na přednostní zájmy a problémy těchto zemí, nedbají jejich kulturní tvářnosti“[5]. Stejně tak biskupové Asie důrazně upozorňují na „vlivy, které působí zvnějšku na asijské kultury. Objevují se nové formy jednání, které jsou výsledkem přehnané exponovanosti v médiích... Negativní aspekty mediálního a zábavního průmyslu v důsledku toho ohrožují tradiční hodnoty“[6].

63. Katolická víra mnoha národů dnes stojí před výzvou, kterou představuje nárůst nových náboženských hnutí, z nichž se některé kloní k fundamentalismu a jiné nabízí spiritualitu bez Boha. Je to na jedné straně výsledek reakce lidí na materialistickou, konzumní a individualistickou společnost, na straně druhé je zde využita nouze té části populace, která žije na periferiích a v chudých čtvrtích, přežívá uprostřed velkých lidských trápení a hledá okamžitá řešení svých potřeb. Náboženská hnutí, jež se vyznačují subtilní pronikavostí, přicházejí uvnitř vládnoucího individualismu zaplnit prázdnotu, kterou zanechal sekularistický racionalismus. Kromě toho je nezbytné uznat, že pokud část našich pokřtěných nezakouší svou příslušnost k církvi, je to způsobeno také málo vlídnými strukturami a nepřívětivým ovzduším v některých našich farnostech a společenstvích či byrokratickým postojem k jednoduchým či složitým problémům našeho lidu. Na mnoha místech převládá administrativní aspekt nad pastoračním, jakož i pouhé udílení svátostí bez jiných forem evangelizace.

64. Proces sekularizace směřuje k vytěsňování víry a církve do soukromé a intimní sféry. Popírání veškeré transcendence navíc způsobilo narůstající etickou deformaci, oslabení smyslu pro osobní i sociální hřích a postupný nárůst relativismu, což dává prostor všeobecné dezorientaci, zvláště ve fázi dospívání a mládí, které je tak citlivé na změny. Jak správně poznamenávají biskupové Spojených států amerických: zatímco církev důrazně trvá na existenci objektivních a pro všechny platných morálních norem, „existují takoví, kteří toto učení prezentují jako nespravedlivé, ba odporující základním lidským právům. Taková argumentace plyne obvykle z určité formy morálního relativismu, který se pojí nikoli bezdůvodně s důvěrou v absolutní práva jednotlivců. Z této perspektivy se na církev nahlíží jako na šiřitelku zvláštního předsudečného postoje, jenž koliduje s individuálními svobodami“[7]. Žijeme v informační společnosti, která nás neuváženě sytí údaji, nivelizovanými na stejnou úroveň, a vede nás k úděsné povrchnosti ve chvíli, kdy dochází na morální otázky. V důsledku toho je zapotřebí výchovy, která učí kritickému myšlení a nabízí cestu osvojování hodnot.

65. Navzdory celému proudu sekularismu, který v mnoha zemích – i tam, kde je křesťanství menšinou – prostupuje společnost, je katolická církev ve veřejném mínění věrohodnou a spolehlivou institucí, pokud jde o oblast solidarity a péče o nejubožejší. Opakovaně sloužila jako prostřednice, aby pomáhala nalézt řešení problémů týkajících se míru, svornosti, životního prostředí, obrany života, obrany lidských a občanských práv a tak dále. A jak velký je přínos katolických škol a univerzit na celém světě! Je velice pozitivní, že tomu tak je. Stojí nás však velké úsilí ukázat, že nastolujeme-li jiné otázky, které u veřejnosti budí menší ohlas, činíme tak ve věrnosti témuž přesvědčení o důstojnosti člověka a obecném blahu.

66. Rodina, podobně jako všechna společenství a všechny sociální vztahy, prochází hlubokou kulturní krizí. V případě rodiny se křehkost vztahů stává obzvláště závažnou, protože jde o základní buňku společnosti, o místo, kde se učíme respektovat odlišnost druhých, kde si osvojujeme příslušnost k druhým a kde rodiče předávají dětem víru. Manželství bývá nahlíženo jako pouhá forma citového uspokojení, které lze konstituovat jakkoliv a uzpůsobovat podle senzibility každého. Avšak neodmyslitelný přínos manželství pro společnost přesahuje rovinu emotivity a potřeb vlastních páru. Jak učí francouzští biskupové, nerodí se „z milostného sentimentu, který je ze své podstaty prchavý, ale z hlubokého snoubenci přijatého závazku, v němž se rozhodli uzavřít plné životní společenství“[8].

67. Postmoderní a globalizovaný individualismus přispívá k takovému životnímu stylu, který oslabuje rozvoj a stabilitu vztahů mezi lidmi a rodinným svazkům bere jejich přirozený ráz. Pastorační působení musí ještě lépe ukazovat, že vztah k našemu Otci vyžaduje i podporuje vzájemnost, která uzdravuje, podporuje a upevňuje mezilidské vztahy. Zatímco se ve světě, zvláště v některých zemích, objevují různé formy válek a střetů, my křesťané trváme na uznávání druhého, hojení ran, budování mostů, navazování vztahů a vzájemné pomoci v „nesení břemen jeden druhého“ (srov. Gal 6,2). Nakonec dnes vzniká mnoho forem sdružení zaměřených na obranu práv a na dosahování ušlechtilých cílů. Tak se projevuje touha po angažovanosti u mnoha občanů, kteří chtějí být tvůrci sociálního a kulturního pokroku.

Výzvy k inkulturaci víry

68. Křesťanský základ některých národů, zvláště západních, je živou skutečností. Nalézáme zde, zejména mezi těmi nejpotřebnějšími, morální potenciál, který uchovává hodnoty autentického křesťanského humanismu. Pohled víry na skutečnost nemůže opomíjet uznání toho, co zasévá Duch svatý. Znamenalo by to nedůvěřovat jeho osvobozujícímu a velkorysému působení, pokud bychom si mysleli, že neexistují autentické křesťanské hodnoty tam, kde velká část populace obdržela křest a mnoha způsoby vyjadřuje svoji víru a bratrskou solidaritu. Tady je třeba rozpoznat mnohem více než „semena Slova“, poněvadž jde o autentickou katolickou víru s vlastními způsoby vyjadřování a příslušnosti k církvi. Není správné ignorovat zásadní význam, který má kultura poznamenaná vírou, neboť tato evangelizovaná kultura má, nehledě na své meze, mnohem větší potenciál, než je pouhý součet věřících vystavených útokům nynějšího sekularismu. Evangelizovaná lidová kultura obsahuje hodnoty víry a solidarity, které mohou přispět k rozvoji věřící a spravedlivější společnosti, a vyznačuje se osobitou moudrostí, kterou je třeba s vděčností uznávat.

69. Aby se mohlo evangelium inkulturovat, je třeba naléhavě evangelizovat jednotlivé kultury. V zemích s katolickou tradicí půjde o to, aby se podporovalo, chránilo a upevňovalo již existující bohatství, zatímco v zemích s jinými náboženskými tradicemi či v hluboce sekularizovaných zemích se bude jednat o podporu nových procesů evangelizace kultury, jež možná budou vyžadovat dlouhodobou perspektivu. Nicméně nemůžeme přehlížet, že výzva k růstu je neustálá. Každá kultura a každá sociální skupina potřebuje očišťování a zrání. V případě lidových kultur katolických populací můžeme rozpoznat některé slabosti, které stále potřebují být uzdraveny evangeliem: machismus, alkoholismus, domácí násilí, slabá účast na eucharistii, fatalistická víra či pověry, které vedou k magii, a podobně. Avšak právě lidová zbožnost je tím nejlepším východiskem k jejich uzdravení a osvobození.

70. Je také pravdou, že se někdy více než na motivovanou křesťanskou zbožnost klade důraz na některé menšinové vnější tradiční formy nebo na domnělá soukromá zjevení, kterým se přisuzuje absolutní význam. Existuje jisté křesťanství, které je tvořeno pobožnostmi, jež jsou vlastní určitému individualistickému a sentimentálnímu prožívání víry, které však ve skutečnosti neodpovídá autentické „lidové zbožnosti“. Někteří podporují tyto projevy, aniž by se starali o sociální povznesení a výchovu věřících, a v některých případech tak činí proto, aby získali ekonomické výhody či jakousi moc nad druhými. Nemůžeme také přehlížet, že v posledních desetiletích nastal u katolického lidu zlom v generačním předávání křesťanské víry. Je nepopiratelné, že mnozí cítí zklamání a přestávají se identifikovat s katolickou tradicí, že se zvyšuje počet rodičů, kteří nekřtí své děti a neučí je modlitbě, a že dochází i k určitému exodu do jiných společenství víry. Některé z příčin tohoto zlomu jsou: nedostatek prostoru k dialogu v rodině, vliv sdělovacích prostředků, relativistický subjektivismus, trhem podněcovaný bezuzdný konzumismus, nedostatek pastorační péče o ty nejchudší, absence srdečné pohostinnosti v našich institucích a naše neschopnost oživit mystické přilnutí víry v pluralitním náboženském prostředí.

Výzvy městských kultur

71. Nový Jeruzalém, svaté město (srov. Zj 21,2-4), je cílem, ke kterému se ubírá celé lidstvo. Je zajímavé, že Kniha Zjevení nám říká, že plnost lidstva a dějin se uskuteční ve městě. Potřebujeme vnímat město kontemplativním pohledem, totiž pohledem víry, která objevuje Boha, jenž přebývá v jeho domech, na jeho ulicích a náměstích. Boží přítomnost pak provází každé upřímné hledání jednotlivců i celých skupin, toužící nalézt oporu a smysl života. On žije mezi obyvateli a prosazuje solidaritu, bratrství, touhu po dobru, pravdě a spravedlnosti. Tato jeho přítomnost se nesmí stát umělým konstruktem, nýbrž musí být objevována, odhalována. Bůh se neskrývá těm, kteří ho hledají upřímným srdcem, třebaže tak činí tápavě, nepřesně a zmateně.

72. Ve městě je náboženský aspekt zprostředkováván různými životními styly, zvyky, které se pojí k určitému vnímání času, prostoru a vztahů, jež je odlišné od stylů venkovských obyvatel. V každodenním životě obyvatelé často bojují o přežití a v  tomto boji se ukrývá hluboký smysl existence, který v sobě obvykle zahrnuje i hluboký náboženský smysl. Musíme ho kontemplovat, abychom navázali dialog, podobně jako Pán se Samaritánkou u studny, kde hledala utišení své žízně (srov. Jan 4,7-26).

73. Nadále se rodí nové kultury na těchto rozlehlých lidských územích, kde už křesťan obvykle není nositelem či původcem smyslu, ale obvykle od nich přejímá jiné způsoby vyjadřování, symboly, poselství a paradigmata, která nabízejí nové životní ukazatele, často odporující Ježíšovu evangeliu. Ve městě se rodí a pulzuje zcela nová kultura. Synod konstatoval, že současné proměny těchto obrovských oblastí a kultura, kterou vyjadřují, jsou přednostním místem nové evangelizace.[9] Tento fakt vyžaduje, abychom uvažovali o nových prostorech modlitby a společenství, které budou přitažlivější a srozumitelnější pro městskou populaci. Venkovské prostředí v důsledku hromadných sdělovacích prostředků nestojí mimo tyto kulturní transformace, které působí značné změny také ve zdejším způsobu života.

74. Nezbytnou se stává taková evangelizace, která bude vnášet světlo do nových forem vztahů k Bohu, k druhým a k životnímu prostředí a bude probouzet základní hodnoty. Je nutné být tam, kde se tvoří nové příběhy a paradigmata, přinášet Ježíšovo Slovo do nejhlubších zákoutí duše města. Netřeba zapomínat, že město je multikulturní prostředí. Ve velkých městech lze pozorovat jisté síťové propojení, prostřednictvím něhož skupiny lidí sdílejí svět obrazů a představ, životní sny a spojují se v nových lidských sektorech, kulturních teritoriích a neviditelných městech. Rozmanité kulturní formy fakticky žijí pospolu, ale častokrát uplatňují praktiky segregace a násilí. Církev je povolána napomáhat tomuto nesnadnému dialogu. Existují sice občané, kterým se dostává adekvátních prostředků k rozvoji jejich osobního a rodinného života, ale existují také mnozí „neobčané“, „poloviční občané“ či „městský odpad“. Město produkuje určitý druh trvalé ambivalence, protože nabízí svým občanům nekonečné možnosti, leč vykazuje rovněž četné obtíže, které mnohým brání v plném rozvoji. Tento rozpor vyvolává velmi bolavá utrpení. V mnoha částech světa jsou města dějištěm masových protestů, kde se tisíce obyvatel domáhají svobody, možnosti angažovat se, spravedlnosti a dalších nároků, které – pokud nejsou náležitě interpretovány – nelze umlčet násilím.

75. Nemůžeme ignorovat, že se ve městech snadno rozmáhá obchod s drogami a lidmi, zneužívání a vykořisťování nezletilých, izolace starých a nemocných lidí, různé formy korupce a kriminality. Zároveň se to, co by mohlo být cenným prostorem pro setkání a solidaritu, často mění v místo úniku a vzájemné nedůvěry. Domy a čtvrti se stavějí spíše za tím účelem, aby izolovaly a ochraňovaly, než aby spojovaly a integrovaly. Hlásání evangelia bude v těchto prostředích základem opětovné stabilizace důstojnosti lidského života, neboť Ježíš chce ve městech rozdávat život v hojnosti (srov. Jan 10,10). Jednotný a úplný smysl lidského života, který nabízí evangelium, je nejlepším lékem na nešvary města, třebaže je nutné vzít v úvahu, že jednotvárný a rigidní program a styl evangelizace není pro tyto situace vhodný. Když křesťan do všech důsledků prožívá to, co je lidské, a důsledně se – jako kvas svědectví – angažuje v těchto výzvách v jakékoli kultuře a v jakémkoli městě, stává se lepším a činí město plodným.


 

[3]        Sv. Jan Zlatoústý: In Lazarum, 1,6.

[4]         Srov. Propositio, 13.

[5]         Jan Pavel II.: Ecclesia in Africa, 52 (apoštolská exhortace, 14. 9. 1995). Id. Sollicitudo rei socialis, 22 (encyklika, 30. 12. 1987). Praha, Zvon 1996.

[6]         Jan Pavel II.: Ecclesia in Asia, 7 (posynodní apoštolská exhortace, 6. 11. 1999).

[7]         Biskupská konference USA: Ministry to persons with a Homosexual Inclination: Guidelines for Pastoral Care (2006), 17.

[8]         Francouzská biskupská konference: Conseil Famille et Société. Élargir le mariage aux personnes de même sexe? Ouvrons le débat! (28. 9. 2012).

[9]         Srov. Propositio, 25.

 

Rozhovor

Věřím, že se probudíme včas (Bedřich Moldan)

Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc. se mnoho let zabývá odbornou problematikou i politikou životního prostředí. Historicky první ministr životního prostředí u nás (1990). Působil a působí v řadě veřejných funkcí:  od r. 1992  čelný představitel Centra pro otázky životního prostředí UK; 1998–2001 vyjednavač pro životní prostředí, vědu a vzdělávání v rámci delegace ČR pro vyjednávání o přistoupení k EU; předseda Komise OSN pro udržitelný rozvoj (2000–2001); od 1999 člen Vědecké rady Evropské environmentální agentury v Kodani, v letech 2002–2005 její předseda; 2004 jmenován členem Skupiny na vysoké úrovni pro Lisabonskou strategii, tzv. "Kokova skupina" v Bruselu.

Z nejposlednějších děl: Podmaněná planeta (2015); Civilizace na planetě Zemi (2018); Životní prostředí v globální perspektivě (2020).

Sledujte nás