Rodina v dějinách spásy

 

I. kapitola: Rodina v dějinách spásy

Boží pedagogika

37. Vzhledem k tomu, že řád stvoření je určován svým nasměrováním na Krista, je třeba rozlišovat – aniž bychom však oddělovali – různé stupně, jejichž prostřednictvím Bůh sděluje lidstvu milost smlouvy. Z důvodu Boží pedagogiky, podle níž se Boží plán se stvořením naplňuje v záměru spásy skrze jeho postupné etapy, je třeba pochopit novost manželské svátosti v kontinuitě s přirozeným manželstvím, jak bylo na počátku založeno v řádu stvoření. Z tohoto pohledu je třeba chápat způsob spasitelského Božího jednání i v křesťanském životě. Protože všechno je stvořeno skrze Krista a pro něho (srov. Kol 1,16), křesťané „radostně a uctivě ať odkrývají semena Slova, která jsou v nich ukryta. Zároveň ať pozorně sledují hlubokou přeměnu, k níž dochází mezi národy“ (AG 11). Začlenění věřícího do církve skrze křest se naplno uskutečňuje dalšími svátostmi křesťanské iniciace. V oné domácí církvi, jíž je jeho rodina, věřící uskutečňuje „dynamický proces, probíhající pozvolna postupným přijímáním Božích darů“ (FC 9) prostřednictvím trvalé konverze k lásce, která zachraňuje od hříchu a dává plnost života. Při výzvách současné společnosti a kultury obrací víra svůj pohled na Ježíše Krista a kontempluje a adoruje jeho tvář. On s láskou a něhou hleděl na muže a ženy, s nimiž se setkával, a když jim hlásal požadavky Božího království, doprovázel jejich kroky pravdou, trpělivostí a milosrdenstvím. „Pokaždé, když se vrátíme ke zdroji křesťanské zkušenosti, otevírají se nové cesty a netušené možnosti“ (František, Projev u příležitosti modlitební vigilie při přípravě Synody o rodině, 3. října 2014).

Trojiční obraz v rodině

38. Písmo a Tradice nám otevírají přístup k poznání Trojice, v němž se ukazují znaky rodiny. Rodina je obrazem Boha, jenž „ve svém nejniternějším tajemství není osamocený, ale je rodinou, která je láskou“ (Jan Pavel II., Homilie při mši sv. v semináři Palafoxiano di Puebla de Los Angeles, 28. ledna 1979). Bůh je společenstvím osob. Otcův hlas při křtu označuje Ježíše jako svého milovaného Syna a v této lásce je nám dáno, abychom poznali Ducha Svatého (srov. Mk 1,10-11). Ježíš, který v sobě všechno smířil a spasil člověka od hříchu, nejen navrátil manželství a rodině její původní podobu, ale také pozvedl manželství na svátostné znamení své lásky k církvi (srov. Mt 19,1-12; Mk 10,1-12; Ef 5,21-32). V rodině, kterou shromáždil Kristus, se vrací „obraz a podobnost“ s Nejsvětější Trojicí (srov. Gen 1,26), tajemství, z něhož tryská každá pravá láska. Od Krista skrze církev získává manželství a rodina milost Ducha Svatého, aby svědčila o evangeliu Boží lásky až po završení Smlouvy v poslední den Beránkovy svatební hostiny (srov. Zj 19,9; Jan Pavel II., Katecheze o lidské lásce). Smlouva lásky a věrnosti, ze které žije Svatá nazaretská rodina, osvěcuje princip, jenž dává každé rodině tvářnost a uschopňuje ji, aby lépe čelila útrapám života a dějin. Na tomto základě se každá rodina i při své slabosti může stávat světlem v temnotě světa. „Zde chápeme způsob, jak žít rodinu. Nazaret nám připomíná, co je to rodina, co je to společenství lásky, její střídmou a prostou krásu a její posvátnou a nedotknutelnou povahu. Ukazuje nám, jak je výchova v rodině jemná a nenahraditelná, učí nás poznávat její přirozenou funkci v řádu společnosti“ (Pavel VI., Projev v Nazaretu, 5. ledna 1964).

Rodina v Písmu svatém

39. Svoji plodnou a plodivou láskou pokračují muž a žena ve stvořitelském díle a skrze posloupnost střídajících se generací spolupracují se Stvořitelem na dějinách spásy (srov. Gen 1,28; 2,4; 9,1.7; 10; 17,2.16; 25,11; 28,3; 35,9.11; 47,27; 48,3-4). Manželství ve své příkladné podobě je vykresleno v Knize Genesis, na niž odkazuje i Ježíš při svém vidění manželské lásky. Muž se cítí být neúplný, protože mu chybí pomoc, která by byla v partnerském dialogu „jemu rovná“ (srov. Gen 2,18.20). Žena je tedy téže podstaty jako muž, což je symbolicky vyjádřeno žebrem, neboli téhož těla, jak to hlásá chvalozpěv mužovy lásky: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla!“ (Gen 2,23) Ti dva se stanou „jedním tělem“ (srov. Gen 2,24). Tuto základní manželskou zkušenost opěvuje výraz vzájemné sounáležitosti, který je přítomný ve vyznání lásky vyslovené ženou v Písni písní. Formulace kopíruje výraz smlouvy Boha s jeho lidem (srov. Lev 26,12): „Můj milý je můj a já jsem jeho... Já jsem svého milého a můj milý je můj“ (Pís 2,16;6,3). U Písně písní je dále významné, jak se zde trvale prolíná sexualita, éros a láska, jakož i setkávání tělesnosti s něhou, citem, vášní, duchovností a naprostým darováním. S vědomím toho, že může existovat noc nepřítomnosti a přerušeného rozhovoru mezi ním a jí (v. 3 a 5), i tak přetrvává jistota o síle lásky před každou překážkou: „Silná jako smrt je láska“ (Pís 8,6). Když biblické proroctví oslavuje smlouvu mezi Bohem a jeho lidem, neodvolává se pouze na manželskou symboliku (srov. Iz 54; Jer 2,2; Ez 16), ale na veškerou zkušenost rodiny, jak dosvědčuje zvláště výrazně prorok Ozeáš. Jeho dramatická manželská a rodinná zkušenost (srov. Oz 1-3) se stává znamením vztahu mezi Pánem a Izraelem. Nevěrnosti lidu neruší nezdolatelnou Boží lásku, kterou prorok zobrazuje jako otce, jenž vede svého syna a „pouty lásky“ ho k sobě připoutává (srov. Oz 11,1-4).

40. Ve slovech věčného života, která Ježíš zanechal svým učedníkům v nauce o manželství a rodině, můžeme rozeznat tři základní etapy Božího plánu. Na počátku je zde původní rodina, když Bůh Stvořitel ustanovil prvotní manželství mezi Adamem a Evou jako pevný základ rodiny. Bůh nejen stvořil lidskou bytost jako muže a ženu (srov. Gen 1,27), ale také jim požehnal, aby byli plodní a množili se (srov. Gen 1,28). „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gen 2,24). Toto spojení bylo posléze zraněné hříchem a manželství ve své historické podobě zaznamenávalo v rámci tradice Izraele různé výkyvy: od monogamie po polygamii, od stability po rozvod, od vzájemnosti po podřízenost ženy mužovi. Možnost rozluky poskytnutou Mojžíšem (srov. Dt 24,1 a násl.), která přetrvávala i v Ježíšově době, lze pochopit v rámci tohoto obrazu. Narovnání padlého světa díky příchodu Spasitele nakonec nejen rehabilituje původní Boží plán, ale vede dějiny Božího lidu k novému naplnění. Nerozlučitelnost manželství (srov. Mk 10,2-9) se nesmí chápat především jako břemeno vkládané na lidi, ale spíše jako dar dávaný lidem spojeným v manželství.

Ježíš a rodina

41. Ježíšův příklad je pro církev příznačný. Boží Syn přišel na svět do rodiny. Během třiceti let svého skrytého života v Nazaretě – společenské, náboženské i kulturní periférii říše (srov. Jan 1,46) –  viděl Ježíš u Marie a Josefa věrnost prožívanou v lásce. Svůj veřejný život zahájil znamením v Káni, které vykonal na svatební hostině (srov. Jan 2,1-11). Hlásal evangelium manželství jako plnost zjevení, jímž se obnovuje původní Boží plán (srov. Mt 19,4-6). Prožíval každodenní přátelské okamžiky s rodinou Lazara a jeho sester (srov. Lk 10,38) a s Petrovou rodinou (srov. Mt 8,14). Naslouchal pláči rodičů kvůli jejich dětem, které navrátil do života (srov. Mk 5,41; Lk 7,4-15), a tak ukázal pravý význam milosrdenství, jež s sebou nese obnovení smlouvy (srov. Jan Pavel II., Dives in Misericordia,4). To se naplno projevuje při setkáních se samařskou ženou (srov. Jan 4,1-30) a s cizoložnicí (srov. Jan 8,1-11), v nichž se před Ježíšovou láskou, poskytovanou zdarma, probouzí vědomí jejich hříchu. Konverze je „trvalý úkol pro celou Církev, v níž ‚však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvalou cestou pokání a obnovy‘. Toto úsilí o obrácení není pouze lidským dílem. Je to dynamismus ‚zkroušeného srdce‘, jež přitahuje a jímž hýbá milost, aby odpovědělo na milosrdnou lásku Boha, který si nás dříve zamiloval“ (KKC 1428). Bůh bezplatně nabízí své odpuštění každému, kdo se otevře působení jeho milosti. K tomu dochází skrze pokání spojené s předsevzetím nasměrovat svůj život podle vůle Boží. To je účinek jeho milosrdenství, skrze něž nás On smiřuje se sebou. Bůh vkládá do našich srdcí schopnost jít po cestě napodobování Krista. Ježíšovo slovo a jeho postoj jasně ukazuje, že Boží království je horizontem, v jehož rámci je definován každý vztah (srov. Mt 6,33). Rodinné svazky, i když jsou důležité, „přesto nejsou absolutní“ (KKC 2232). Způsobem šokujícím pro jeho posluchače Ježíš ve světle Božího království rodinné vztahy relativizoval (srov. Mk 3,33-35;Lk 14,6;Mt 10,34-37;19,29;23,9). Tento obrat v cítění, který Ježíš vnáší do lidské rodiny, vytváří radikální povolání k všeobecnému bratrství. Z nového společenství shromážděného v Ježíšově jménu není nikdo vyloučen, protože všichni jsou povoláni, aby patřili do Boží rodiny. Ježíš ukazuje, jak Boží shovívavost doprovází cestu člověka svou milostí, proměňuje zatvrzelé srdce svým milosrdenstvím (srov. Ez 36,26) a směruje ho k jeho naplnění ve velikonočním tajemství.

 

Rozhovor

Věřím, že se probudíme včas (Bedřich Moldan)

Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc. se mnoho let zabývá odbornou problematikou i politikou životního prostředí. Historicky první ministr životního prostředí u nás (1990). Působil a působí v řadě veřejných funkcí:  od r. 1992  čelný představitel Centra pro otázky životního prostředí UK; 1998–2001 vyjednavač pro životní prostředí, vědu a vzdělávání v rámci delegace ČR pro vyjednávání o přistoupení k EU; předseda Komise OSN pro udržitelný rozvoj (2000–2001); od 1999 člen Vědecké rady Evropské environmentální agentury v Kodani, v letech 2002–2005 její předseda; 2004 jmenován členem Skupiny na vysoké úrovni pro Lisabonskou strategii, tzv. "Kokova skupina" v Bruselu.

Z nejposlednějších děl: Podmaněná planeta (2015); Civilizace na planetě Zemi (2018); Životní prostředí v globální perspektivě (2020).

Sledujte nás