Konfrontace

III. část

Konfrontace: pastorační perspektivy

Hlásat evangelium rodiny v dnešních různých podmínkách

29. Synodní dialog se zaměřil na některé nejnaléhavější pastorační žádosti, jež mají být konkretizovány v jednotlivých místních církvích, ve společenství „cum Petro et sub Petro“. Hlásání evangelia rodiny je pro novou evangelizaci naléhavé. Církev je povolána, aby ho uskutečňovala tak něžně jako matka a tak srozumitelně jako učitelka (srov. Ef 4,15) a s věrností milosrdné Kristově kenosi. Pravda se vtěluje do lidské křehkosti nikoli proto, aby ji odsoudila, ale aby ji spasila (srov. Jan 3,16-17).

30. Za evangelizaci je zodpovědný celý Boží lid, každý podle svého úřadu a charismatu. Bez radostného svědectví manželů a rodin jako domácích církví by hlásání, byť by bylo správné, upadalo do rizika, že bude nepochopeno a že utone v moři slov, které charakterizuje naši společnost (srov. Novo Millennio Ineunte, 50). Synodní otcové vícekrát zdůraznili, že katolické rodiny, v síle milosti pocházející ze svátosti manželství, jsou povolány, aby samy byly aktivními subjekty pastorace rodin.

31. Rozhodující má být položení důrazu na primát milosti, a tedy na schopnost, kterou dává Duch Svatý ve svátosti. Jde o to, aby se nechávalo zakusit, že evangelium rodiny je radostí, která „naplňuje srdce i celý život“, protože v Kristu jsme „vysvobozeni z hříchu, ze smutku, z vnitřní prázdnoty a z osamění“ (Evangelii Gaudium,1). Ve světle podobenství o rozsévači (srov. Mt 13,3) je naší úlohou spolupracovat na setbě; zbytek je dílem Božím. Nesmíme zapomínat ani na to, že církev, která káže o rodině, je znamením protiřečení.

32. Proto se od celé církve vyžaduje misijní konverze; je třeba se nezastavit u čistě teoretického hlásání, odděleného od reálných problémů lidí. Nikdy se nesmí zapomínat na to, že krize víry s sebou nesla i krizi manželství a rodiny a v důsledku toho se často přerušilo předávání samotné víry z rodičů na děti. Při silné víře nemají některá vnucovaná kulturní hlediska oslabující rodinu a manželství žádný dopad.

33. Konverze se týká i používání jazyka, který má být skutečně výmluvný. Hlásání musí přinášet poznání, že evangelium rodiny je odpovědí na nejhlubší očekávání lidské osoby: na její důstojnost a na plnou realizaci ve vzájemnosti, ve společenství a v plodnosti. Nejde jen o to představit nějaký normativ, ale předkládat hodnoty, jež odpovídají na takovouto potřebu, jakou dnes zaznamenáváme i v nejvíce sekularizovaných zemích.

34. Zdrojem spirituality je pro rodinu Boží slovo. Celá pastorace rodiny se musí vnitřně utvářet četbou Písma svatého při modlitbě i v církevním společenství a tak má formovat členy domácí církve. Slovo Boží není jen radostnou zvěstí pro soukromý život lidí, ale také kritériem pro posouzení a světlem pro rozlišení různých výzev, s nimiž se vyrovnávají manželé a rodiny.

35. Mnozí synodní otcové zároveň naléhali na pozitivnější přístup k bohatství různých náboženských zkušeností, aniž by zamlčovali jejich těžkosti. V různých náboženských realitách a při velké kulturní různorodosti, která charakterizuje národy, je vhodné ocenit především pozitivní možnosti a v jejich světle hodnotit meze a nedostatky.

36. Křesťanské manželství je povoláním, které se přijímá po patřičné přípravě na cestě víry a zralého rozlišení, a nelze ho chápat jako pouhou kulturní tradici anebo společenský či právní požadavek. Proto je třeba průběh doprovázení osob i dvojic realizovat tak, aby se předávání obsahu víry spojovalo s životní zkušeností nabízenou celým církevním společenstvím.

37. Opakovaně se vyslovovala potřeba radikální obnovy pastorační praxe ve světle evangelia rodiny cestou překonávání individualistických pohledů, které ji ještě charakterizují. Proto se vícekrát naléhalo na obnovu formace kněží, jáhnů, katechistů a ostatních pastoračních pracovníků prostřednictvím většího zapojení samotných rodin.

38. Rovněž se zdůrazňovala potřeba takové evangelizace, která by jasně a otevřeně odsoudila kulturní, společenské, politické a ekonomické podmiňující okolnosti, jakými je přehnaný prostor poskytovaný tržní logice, jež brání autentickému rodinnému životu, vede k diskriminaci, chudobě, vyloučení a násilí. Proto se má rozvíjet dialog a spolupráce se strukturami společnosti a povzbuzovat a podporovat laici, kteří se jako křesťané angažují v kulturním a společensko-politickém prostředí.

Vést snoubence po cestě přípravy na manželství

39. Komplikovaná sociální realita a problémy, jimž má dnešní rodina čelit, vyžadují zvýšené úsilí celého křesťanského společenství při přípravě snoubenců na manželství. Je třeba připomínat důležitost ctností. Mezi nimi se jeví čistota jako cenná podmínka pro růst ryzí vzájemné lásky. S ohledem na tuto potřebu byli synodní otcové zajedno v tom, že zdůrazňovali potřebu většího začlenění celého společenství, přičemž upřednostňovali svědectví samotných rodin a taktéž zakořenění přípravy na manželství v cestě křesťanské iniciace při zdůraznění pouta mezi manželstvím, křtem a ostatními svátostmi. Rovněž se vyzdvihovala potřeba specifických programů pro bezprostřední přípravu na manželství, které by umožnily skutečnou účast na církevním životě a prohloubily různé aspekty rodinného života.

Doprovázení v prvních letech manželského života

40. První roky manželství jsou životně důležitým a citlivým obdobím, během něhož si manželé stále více uvědomují problémy i význam manželství. Odtud vychází potřeba pastoračního doprovázení, která by pokračovala i po slavení svátosti (srov. Familiaris Consortio, část III.). Jako velice důležitá se při této pastoraci jeví přítomnost zkušených manželských dvojic. Farnost se považuje za místo, kde se zkušené dvojice mohou dávat k dispozici těm mladším, za případného přispění různých sdružení, církevních hnutí a nových společenství. Je nutno povzbuzovat manžele k zásadně důležitému postoji otevřenosti pro velký dar dětí. Je třeba zdůrazňovat důležitost rodinné spirituality, modlitby i účasti na nedělní eucharistii a povzbuzovat manželské dvojice, aby se pravidelně scházely pro podnícení růstu svého duchovního života a solidarity při konkrétních životních potřebách. Liturgie, náboženské úkony a eucharistie slavená pro rodiny, především při výročí svatby, byly zmiňovány jako životně důležité pro podporu rodinné evangelizace.

Pastorační péče o ty, kdo žijí v občanském manželství nebo spolu žijí
bez uzavřeného sňatku

41. Zatímco synoda nadále hlásá a prosazuje křesťanské manželství, povzbuzuje také k pastoračnímu rozlišování situací mnoha lidí, kteří v něm nežijí. Je důležité vstoupit do pastoračního dialogu s těmito lidmi s cílem zdůraznit ty prvky jejich života, které mohou vést k větší otevřenosti vůči evangeliu manželství v jeho plnosti. Pastýři mají odhalovat prvky, jež mohou napomáhat evangelizaci a lidskému i duchovnímu růstu. Nová citlivost dnešní pastorace spočívá ve vystižení pozitivních prvků přítomných v občanských manželstvích a, při respektování náležité rozdílnosti, ve faktických soužitích. Je třeba, abychom v nabídce církve sice jasně prosazovali křesťanské poselství, ale poukázali i na konstruktivní prvky těch situací, které mu ještě nebo již neodpovídají.

42. Rovněž se konstatovalo, že v mnoha zemích „rostoucí počet dvojic žije ad experimentum, bez uzavření kanonického nebo občanského sňatku“ (Instrumentum Laboris,81). V některých zemích k tomu dochází zvláště u tradičního manželství, dohodnutého mezi rodinami a často uzavíraného na etapy. V jiných zemích zase neustále roste počet těch, kdo po dlouhém společném soužití chtějí slavit svatbu v kostele. Prosté soužití je často volbou, jež je dána mentalitou všeobecného odporu vůči institucím a definitivním závazkům, ale také očekáváním existenční zajištěnosti (práce a pevný plat). A konečně v dalších zemích jsou faktické svazky velmi početné nejen z důvodu odmítnutí rodinných a manželských hodnot, ale především proto, že vstup do manželství je ze sociálních důvodů vnímán jako luxus a k faktickým svazkům nutí hmotná nouze.

43. Všem takovýmto situacím je třeba čelit konstruktivně a snažit se je proměňovat v příležitost pro cestu, směřující k naplněnému manželství a rodině ve světle evangelia. Jedná se o to přijmout je a doprovázet s trpělivostí a citlivostí. Za tím účelem nabývá na důležitosti přitažlivé svědectví autentických křesťanských rodin jakožto subjektů při evangelizaci rodiny.

Pečovat o zraněné rodiny (odloučené, rozvedené bez nového sňatku, rozvedené a znova sezdané, rodiny s jedním rodičem)

44. Když manželé pocítí problémy ve svých vztazích, musí vědět, že mohou počítat s pomocí a doprovázením ze strany církve. Pastorace lásky a milosrdenství směřuje ke znovuzískání lidí i vztahů. Zkušenost ukazuje, že vhodnou pomocí a činností usilující o milost smíření se uspokojivě překoná velký počet manželských krizí. Umět odpouštět a pocítit odpuštění je v rodinném životě základní zkušeností. Odpuštění mezi manžely umožňuje zakusit lásku, která trvá navždycky a nikdy nepomine (srov. 1 Kor 13,8). Někdy je však pro toho, kdo dostal odpuštění od Boha, těžké, aby měl sílu poskytnout autentické odpuštění, které by obnovilo osobu člověka.

45. Na synodě jasně zaznívala potřeba odvážných pastoračních rozhodnutí. Synodní otcové znovu s rozhodností potvrzovali věrnost evangeliu rodiny a uznávali, že rozluka a rozvod vždy znamená zranění vyvolávající veliké bolesti u manželů, kteří je prožívají, i u dětí, a upozorňovali na naléhavou potřebu nových pastoračních cest, které by vycházely z reálného faktu zranitelnosti rodiny, s vědomím toho, že je to častěji „protrpěná“ situace než volba uskutečněná v plné svobodě. Jedná se o různé případy dané osobními i kulturními a sociálně-ekonomickými faktory. Je třeba mít na ně diferencovaný pohled, jak navrhoval Jan Pavel II. (srov. Familiaris Consortio,84).

46. Každé rodině je třeba především s úctou a láskou naslouchat a stávat se jejími společníky na cestě, jako byl Ježíš emauzským učedníkům. Pro tyto situace zvláště platí slova papeže Františka: „Církev musí uvádět své členy – kněze, řeholníky a laiky – do tohoto ‚umění doprovázet‘, aby se všichni neustále učili zout si opánky z nohou před posvátným územím druhého (srov. Ex 3,5). Musíme dát svému putování rytmus uzdravující blízkosti, s uctivým pohledem plným soucitu, a zároveň spořádaně a svobodně povzbuzovat ke zrání v křesťanském životě“ (Evangelii Gaudium,169).

47. Specifické posouzení je nezbytné při pastoračním doprovázení odloučených, rozvedených a opuštěných osob. Je třeba přijmout a ocenit především utrpení těch, kdo podstoupili nespravedlivou rozluku, rozvod nebo byli opuštěni či kvůli špatnému zacházení ze strany manželského partnera nuceni přerušit soužití. Není snadné odpustit vytrpěnou nespravedlnost, ale je to cesta umožněná milostí. Odtud vychází potřeba pastorace smíření a zprostředkování, konaná také prostřednictvím specializovaných center pro přijetí, jež je třeba zřizovat v diecézích. Rovněž se stále zdůrazňuje, že je nezbytné loajálně a konstruktivně se ujímat důsledků rozvodu nebo rozluky pro děti, které jsou v každém případě nevinnými oběťmi této situace. Nemohou být „objektem“ sporů, ale je třeba hledat co nejlepší způsoby pro to, aby překonaly trauma z rozpadu rodiny a vyrůstaly, pokud možno, co nejpokojněji. Církev v každém případě vždy musí zdůrazňovat nespravedlnost, která velmi často vyplývá ze situace rozvodu. Zvláštní pozornost je třeba věnovat rodinám s jedním rodičem a především je zapotřebí pomáhat ženám, které musí samy nést zodpovědnost za domácnost a za výchovu dětí.

48. Velký počet otců zdůrazňoval potřebu toho, aby procedury pro uznání případů nulity byly dosažitelnější a pohotovější, a, pokud možno, bezplatné. Jednotlivé návrhy poukazovaly na: odstranění potřeby dvojího souhlasného rozsudku; možnost stanovit administrativní postup se zodpovědností diecézního biskupa; zkrácený proces zavedený v případech notorické nulity. Někteří otcové se však staví proti těmto návrhům, protože by nezaručily spolehlivé posouzení. Je třeba zdůraznit, že ve všech těchto případech se jedná o zjištění pravdy o platnosti svazku. Podle jiných návrhů by se mělo při rozhodnutí o platnosti svátosti manželství brát v úvahu to, jak důležitou úlohu má víra snoubenců při neměnnosti toho, že platná manželství všech pokřtěných jsou svátostí.

49. Urychlení procedury manželských kauz vyžaduje – kromě dostatečné přípravy kněžských a laických pracovníků, zaměřených přednostně na toto – zdůraznění zodpovědnosti diecézního biskupa, jenž by mohl ve své diecézi ustanovit vhodně připravené konzultanty, kteří by stránkám poskytovali bezplatné rady o platnosti jejich manželství. Tuto funkci může vykonávat buď úřad, nebo kvalifikované osoby (srov. Dignitas Connubii, čl. 113,1).

50. Osoby rozvedené, ale nikoli znovu sezdané, které jsou často svědky manželské věrnosti, je třeba povzbuzovat, aby nacházely v eucharistii pokrm, který by jim pomáhal v jejich stavu. Místní společenství i pastýři je mají starostlivě doprovázet, především tehdy, když mají děti nebo žijí v situaci citelné nouze.

51. Rovněž situace rozvedených a znovu sezdaných vyžadují pozorné rozlišení a doprovázení s velkým respektem; je třeba se vyhýbat slovům a postojům, které by jim dávaly pocítit diskriminaci, a má se napomáhat jejich účasti na životě společenství. Pokud si křesťanská komunita na sebe bere starostlivost o ně, neznamená to oslabování její víry a jejího svědectví o nerozlučitelnosti manželství, ale právě touto péčí vyjadřuje spíše svou lásku.

52. Uvažovalo se o možnosti, zda rozvedení a znovu sezdaní mají přistupovat ke svátosti pokání a k eucharistii. Různí synodní otcové trvali na současné disciplíně z důvodu konstitutivního vztahu mezi přijímáním eucharistie a společenstvím s církví i jejím učením o nerozlučitelnosti manželství. Mnozí se vyjadřovali pro přijetí k eucharistickému stolu, které by nebylo zevšeobecněné, ale v některých zvláštních situacích a za přesně stanovených podmínek, především tehdy, když se jedná o nezvratné případy spojené s morální povinností vůči dětem, které by musely podstoupit nespravedlivé utrpení. Případnému přístupu ke svátostem by musela předcházet cesta pokání se zodpovědností diecézního biskupa. Je třeba se ještě hlouběji otázkou zabývat a dobře si přitom uvědomit rozlišení mezi objektivní situací hříchu a zmírňujícími okolnostmi, neboť „přičitatelnost a zodpovědnost za nějaké jednání může být snížena a dokonce potlačena“ různými „psychickými nebo sociálními činiteli“ (Katechismus katolické církve,1735).

53. Někteří otcové podporovali názor, že osoby rozvedené a znovu sezdané anebo spolu žijící mohou využívat plody duchovního společenství. Jiní otcové se ptali, proč by tedy nemohly mít účast i na svátostném společenství. Je proto třeba podnítit hlubší studium této tematiky tak, aby mohla vyjít najevo specifičnost obou forem a jejich spojení s teologií manželství.

54. Ve vystoupeních synodních otců se často vracela problematika smíšených manželství. Rozdílnost manželské disciplíny u pravoslavných církví nastoluje v některých prostředích problémy, o nichž je třeba uvažovat na ekumenickém poli. Obdobně i pro mezináboženská manželství bude důležitý příspěvek dialogu s jinými náboženstvími.

Pastorační pozornost věnovaná osobám homosexuálně zaměřeným

55. Některé rodiny mají zkušenost s homosexuálně orientovanými osobami žijícími v jejich středu. S ohledem na to vzešla otázka, jakou pastorační pozornost je vhodné věnovat takové situaci ve vztahu k tomu, co učí církev: „Neexistuje žádný důvod pro to, aby se naznačovala podobnost nebo se poukazovalo na analogie, byť i jen vzdálené, mezi homosexuálními svazky a Božím záměrem s manželstvím a s rodinou.“ Nicméně muže a ženy s homosexuálními tendencemi musíme přijímat s respektem a ohleduplností. „Je třeba se vyhýbat jakémukoli náznaku nespravedlivé diskriminace vůči nim“ (Kongregace pro nauku víry, Úvahy o plánech na legální uznání svazků mezi homosexuálními osobami,4).

56. Je naprosto nepřijatelné, aby pastýři církve podléhali v této oblasti tlakům, i to, aby mezinárodní organizace podmiňovaly finanční pomoc chudým zemím přijetím zákonů, které by institucionalizovaly „manželství“ mezi osobami stejného pohlaví.

Předávání života a problém klesající porodnosti

57. Není těžké zaznamenávat šířící se mentalitu, která redukuje plození života na proměnnou, závislou na plánech jedince nebo dvojice. Faktory ekonomického řádu často představují natolik rozhodující zátěž, že přispívá k silnému poklesu natality, což oslabuje sociální tkáň, ohrožuje vztahy mezi generacemi a velice znejišťuje pohled do budoucnosti. Otevřenost životu je niternou potřebou manželské lásky. V tomto světle církev podporuje rodiny, které přijímají, vychovávají a obklopují svou láskou děti se zdravotním postižením.

58. I v této oblasti je třeba vycházet z naslouchání lidem a vyzdvihnout krásu a pravdu bezpodmínečné otevřenosti životu jako něčeho, co lidská láska potřebuje, má-li být prožívána v plnosti. Na tomto základě může spočívat vhodná výuka přirozených metod zodpovědného rodičovství, jež napomáhá harmonickému a uvědomělému prožívání společenství mezi manžely ve všech jeho dimenzích, spolu se zodpovědností za plození. Je třeba znovu objevit poselství encykliky Humanae Vitae Pavla VI., která zdůrazňuje potřebnost respektu k důstojnosti člověka při morálním posuzování metod regulace porodnosti. Adopce opuštěných dětí a sirotků, kteří jsou přijímáni za vlastní, je jednou ze specifických forem rodinného apoštolátu (srov. Apostolicam Actuositatem,III.,11), k níž magisterium často vyzývá a podporuje ji (srov. Familiaris Consortio,III.,II.; Evangelium Vitae,IV.,93). Rozhodnutí pro adopci a osvojení poukazuje na jedinečnou plodnost manželské zkušenosti, nejen tehdy, je-li poznamenána sterilitou. Tato volba je významným znamením lásky v rodině a příležitostí pro svědectví vlastní víry i pro navrácení důstojnosti dítěti, jež jí bylo zbaveno.

59. I v manželském svazku je nutno napomáhat afektivnímu životu jakožto cestě k dozrávání při stále hlubším přijímání druhého a stále větším darování sebe. V tomto smyslu je třeba zdůraznit potřebu nabídky formačních cest, které by posilovaly manželský život, a důležitost laiků, kteří by poskytovali doprovod na základě živého svědectví. Velkou pomocí je příklad věrné a hluboké lásky tvořené něhou a úctou, jež je schopna růst v čase a ve své konkrétní otevřenosti pro plození života umožňuje zakoušet tajemství, které nás přesahuje.

Výchovný problém a role rodiny při evangelizaci

60. Jeden ze zásadních problémů, před nímž stojí dnešní rodiny, zajisté představuje výchova, která se pod vlivem současné kultury a velkého účinku sdělovacích prostředků stala náročnější a komplexnější. Je třeba patřičně dbát na požadavky a očekávání rodin, které jsou schopny být v každodenním životě místy růstu a reálného a zásadního předávání ctností, jež formují život. To ukazuje, že rodiče mají mít možnost si svobodně zvolit druh výchovy poskytované dětem podle svého přesvědčení.

61. Církev sehrává při podpoře rodin významnou úlohu vycházející z křesťanské iniciace prostřednictvím přijímajících společenství. V komplexních i běžných situacích se dnes více než včera od ní vyžaduje, aby podporovala rodiče v jejich výchovném úsilí, doprovázela menší i starší děti a mládež při jejich růstu personalizovanými způsoby, jež je dokážou naplno uvádět do smyslu života a vést je ke zodpovědným rozhodnutím ve světle evangelia. Maria ve své něžnosti, milosrdenství a mateřské citlivosti může nasycovat hlad lidstva po životě, a proto ji vzývají rodiny i křesťanský lid. Pastorace a mariánská úcta jsou vhodným výchozím bodem pro hlásání evangelia rodiny.

Závěr

62. Předkládané úvahy jsou plodem synodní práce vykonávané ve velké svobodě a ve stylu vzájemného naslouchání. Mají v úmyslu klást otázky a ukazovat perspektivy, jež mají dozrávat a upřesňovat se úvahami místních církví během roku, který nás dělí od řádného všeobecného shromáždění biskupské synody, plánované na říjen 2015, jež bude věnovaná otázkám povolání a poslání rodiny v církvi a v současném světě. Nejedná se o přijatá rozhodnutí ani o snadné vyhlídky. Avšak kolegiální přístup biskupů se zapojením celého Božího lidu, vlivem působení Ducha Svatého a s pohledem upřeným na Svatou rodinu jako vzor, nás může vést k tomu, abychom hledali cesty pravdy a milosrdenství pro všechny. S tímto přáním pro naši práci se na nás od počátku obracel papež František a vyzýval nás k odvaze víry a k pokornému a čestnému přijímání pravdy v lásce.

 

Harmonogram akcí

Celý harmonogram

Rozhovor

Sledujte nás

Naši patneři

  1. Česká biskupská konference
  2. Cirkev.cz
  3. Teologicka fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovících
  4. JUPAX
  5. Víra.cz
  6. Národní centrum pro rodinu
  7. Česká křesťanská environmentální síť
  8. Katholische Sozialwissenschaftliche Zentralstelle
  9. Caritas et veritas
  10. Hnutí křesťan a práce
  11. Communion and lxiberation
  12. Catholic Social Teaching
  13. Demografie
  14. Webarchiv
  15. Františkova ekonomika
  16. COMECE