Závěrem

 

VII. kapitola
Závěr

 

46.       Národy i jednotliví lidé touží po svém osvobození. Úsilí o plný rozvoj je důkazem jejich touhy po překonání mnoha různých překážek, které jim znemožňují přístup k "lidštějšímu životu".

            V poslední době, tzn. po vydání encykliky Populorum progressio, se v jistých částech katolické církve, zejména v Latinské Americe, rozšířil nový způsob řešení problému bídy a nedostatečného rozvoje. Tento způsob činí z osvobození základní složku a první zásadu jednání.

            Kladné hodnoty, ale i úchylky a nebezpečí úchylek, spojené s touto formou nazírání problémů a jejich teologického řešení, byly patřičným způsobem analyzovány učitelským úřadem církve.[83]

            Je záhodno dodat, že touha po osvobození z každé formy ujařmení člověka a společnosti je přání ušlechtilé a správné. Právě k tomu směřuje rozvoj, nebo lépe řečeno osvobození a rozvoj, uvážíme-li úzkou spojitost mezi těmito dvěma skutečnostmi.

            Pouhý hospodářský rozvoj však nedokáže člověka osvobodit. Právě naopak, může přispět k ještě většímu zotročení. Rozvoj, který nezahrnuje i kulturní, transcendentní a náboženský rozměr člověka, přispívá ke skutečnému osvobození tím méně, čím méně uznává existenci těchto rozměrů a nezaměřuje na ně své cíle a své plány. Člověk je jen tehdy naprosto svobodný, když je svůj, když v plnosti požívá svých práv a povinností; totéž je třeba říci o společnosti.

            Hlavní překážkou, kterou je nutné odstranit, aby se dosáhlo opravdového osvobození, je hřích a struktury hříchu, které vznikají z toho, jak hřích postupně roste a šíří se.[84]

            Svoboda, ke které nás osvobodil Kristus (srov. Gal 5,1), podněcuje k tomu, abychom se proměnili ve služebníky všech. Tímto způsobem se proces rozvoje a osvobození uskutečňuje v pěstovánísolidarity, to je lásky a služby bližním, zvláště nejchudším: "Neboť tam, kde chybí pravda a láska, povede proces osvobození k usmrcení svobody, protože ta už pak nebude mít žádnou oporu."[85]

 

47.       Vůči mnoha neblahým zkušenostem posledních let a převážně zápornému obrazu dnešní doby musí církev důrazně prohlásit, že překážky, které brání rozvoji buď v důsledku nadbytku, či nedostatku, je jistě možné odstranit, a také musí hlásat důvěru v opravdové osvobození. Tato důvěra a tato možnost se konečně opírají o vědomí církve v Boží příslib, že nynější dějiny nejsou uzavřeny samy v sobě, ale že jsou otevřeny pro Boží království.

            Církev důvěřuje také v člověka, třebaže zná i zlobu, jíž je schopen. Neboť dobře ví – přestože je tu vážná překážka, hřích, přijatý jako dědičný, který se ve "strukturách hříchu" páchá snadněji –, že existuje v lidské osobě dostatek dobrých vlastností a sil, základní "dobrota" (srov. Gn 1,31); protože je obrazem Stvořitele, vystaveným spasitelnému vlivu Krista, který se "jistým způsobem spojil s každým člověkem"[86], a protože účinné působení Ducha svatého "naplňuje zemi" (Mdr 1,7).

            Není tedy důvod k zoufalství, k pesimismu ani k pasivitě. Musíme totiž, jakkoli s hořkostí, říci toto: jako je možné hřešit sobectvím, honbou za ziskem a touhou po moci, tak je možno hřešit – vzhledem k naléhavým potřebám nesčetného množství lidí trpících nedostatečným rozvojem – strachem, nerozhodností a v podstatě zbabělostí. Všichni jsme povoláni, a dokonce povinni, čelit strašlivé výzvě posledního desetiletí druhého tisíciletí; rovněž i proto, že všem hrozí vážná nebezpečí: světová hospodářská krize, totální válka bez vítězů a poražených. Tváří v tvář takovým ohrožením má rozdíl mezi lidmi a zeměmi bohatými, lidmi a zeměmi chudými malý význam – ledaže větší odpovědnost má ten, kdo více má a může více udělat.

            Avšak toto zdůvodnění není ani jediné, ani hlavní. Je v sázce důstojnost lidské osoby. Její obrana a povznášení nám byly svěřeny Stvořitelem a jejími odpovědnými dlužníky jsou v úzkém smyslu muži a ženy v každé dějinné situaci. Zdá se, jak si již mnoho lidí více nebo méně jasně uvědomuje, že obraz dnešního světa neodpovídá této důstojnosti. Každý je povolán, aby zaujal vlastní místo v tomto mírotvorném tažení a vedl je mírotvornými prostředky, aby bylo dosaženo rozvoje v míru, aby byla zachráněna příroda a svět, který nás obklopuje. Také církev se cítí zapojena do tohoto úsilí, dokonce hluboce zapojena, a důvěřuje v jeho šťastný výsledek.

            Proto se chci po příkladu papeže Pavla VI. a jeho encykliky Populorum progressio[87] prostě a pokorně obrátit na všechny, muže a ženy bez výjimky, aby v přesvědčení o závažnosti přítomné chvíle a o osobní zodpovědnosti každého jednotlivce se podíleli na iniciativách, k jakým vybízí solidarita a přednostní láska k chudým; ať je uskutečňují tím, jak vedou svůj osobní a rodinný život, jak užívají statků, jak si vedou jako občané, jak přispívají k hospodářskému a politickému rozhodování, jak se angažují v národním i mezinárodním měřítku. Vyžaduje to přítomná chvíle a vyžaduje to především důstojnost lidské osoby, neboť ona je nezrušitelným obrazem Boha Stvořitele a tento obraz je v každém z nás stejný.

            V tomto nasazení mají být synové církve příkladem. Oni jsou totiž podle Kristových slov v nazaretské synagoze povoláni, aby "přinesli chudým radostnou zvěst, aby vyhlásili zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, aby propustili zdeptané na svobodu a vyhlásili milostivé léto Páně" (srov. Lk 4,18-19). Musíme zdůraznit důležitou úlohu laiků, mužů i žen, jak to znovu připomnělo poslední synodální shromáždění. Jim náleží produchovňovat pozemskou skutečnost křesťanskou angažovaností. Oni se tu mají projevit jako svědkové a jako tvůrci míru a spravedlnosti.

            Zvláštním způsobem se chci obrátit na všechny, kdo svátostí křtu a vyznáváním téhož kreda mají s námi účast na opravdovém společenství, i když ještě nedokonalém. Jsem si jist, že jak starost, kterou vyjadřuje tato encyklika, tak důvody v ní obsažené, tak i jazyk, jímž jsou vyjádřeny, jsou jim blízké, protože vycházejí z evangelia Ježíše Krista. Můžeme tu nalézt novou výzvu, abychom vydávali společné svědectví o našich společných názorech na důstojnost člověka, stvořeného Bohem, vykoupeného Kristem, posvěceného Duchem svatým a povolaného, aby na tomto světě žil ve shodě s touto důstojností.

            Stejně tak adresuji tuto výzvu těm, kdo se s námi podílejí na dědictví Abraháma, "otce ve víře" (srov. Gn 4,11-12)[88], a na tradici starozákonní neboli Židům. Rovněž těm, kdo jako my věří ve spravedlivého a milosrdného Boha neboli muslimům, a též všem stoupencům velkých světových náboženství.

            Setkání, ke kterému došlo loni 27. října v Assisi, v městě svatého Františka, a jehož cílem bylo, abychom se modlili a zavázali se k úsilí o věc míru – každý ve věrnosti svému vlastnímu náboženskému vyznání –, toto setkání všem ukázalo, jak dalece je mír a jeho nutná podmínka – rozvoj "celého člověka a všech lidí" – též záležitostí náboženskou. Ukázalo, jak velmi záleží plné uskutečnění jednoho i druhého na věrnosti našemu povolání věřících mužů a žen, poněvadž závisí především na Bohu.

 

48.       Církev dobře ví, že nic, co se uskutečňuje v čase, není totožné s Božím královstvím a že všechna taková díla nejsou nic jiného než odlesk a jakoby předzvěst slávy království, které očekáváme na konci dějin, "až se Pán vrátí". Ale očekávání nemůže nikdy být záminkou lhostejnosti ke konkrétním situacím osobním, k situacím života společenského, národního a mezinárodního, které se – zvláště dnes – navzájem podmiňují.

            Nic, co se v určitém dějinném období může a má uskutečnit solidární snahou všech a s pomocí Boží milosti, aby byl lidský život "lidštější", třebas nedokonale a jen prozatímně, nebude ztracené ani marné. Tomu učí 2. vatikánský koncil v proslulém textu konstituce Gaudium et spes: "Neboli hodnoty lidské důstojnosti, bratrského společenství a svobody, všechny tyto dobré plody přírody i našeho přičinění, které jsme v Duchu Páně a podle jeho příkazu zde na zemi rozmnožili, potom opět nalezneme, avšak očištěné od každé skvrny, ozářené a přetvořené, až Kristus odevzdá Otci věčné a všeobecné království ... (které) je tajemně přítomno už zde na zemi."[89]

            Toto Boží království se nyní zpřítomňuje především slavením svátosti eucharistie, oběti Pána. Při tomto slavení se plody země a lidské práce – chléb a víno – tajemně, ale skutečně a substanciálně – proměňují působením Ducha svatého a slovy kněze v tělo a krev Ježíše Krista, Syna Božího a Syna Mariina, skrze kterého se Otcovo království stalo přítomným mezi námi.

            Plody tohoto světa a práce našich rukou – chléb a víno – slouží příchodu definitivního Božího království, neboť Pán je skrze svého Ducha pojímá za vlastní, aby sebe i nás nabídl Otci při obnovování své jediné oběti, která je předzvěstí Božího království a hlásá jeho definitivní příchod.

            Tak Pán prostřednictvím eucharistie, svátosti a oběti, spojuje nás se sebou a váže nás vzájemně poutem, které je dokonalejší než všechny přirozené svazky, a takto sjednocené nás posílá do celého světa, abychom vírou a skutky svědčili o Boží lásce a připravovali příchod Božího království a byli jeho předzvěstí ve stínu přítomného času.

            My všichni, kdo se účastníme eucharistie, jsme vedeni k tomu, abychom prostřednictvím této svátosti objevili hluboký smysl své pozemské činnosti pro rozvoj a mír; abychom z ní čerpali energii k velkodušné službě podle vzoru Krista, který v této svátosti "dává život za své přátele" (Jan 15,30). Služba, k níž se zavazujeme – stejně jako ta, kterou vzal na sebe Kristus, a podíl, který službu naši spojuje s jeho službou –, nebude marná, ale nepochybně přinese ovoce.

 

49.       V tomto Mariánském roce, který jsem vyhlásil, aby katolíci stále častěji pozvedali zrak k Marii, jež kráčí před námi na pouti víry[90] a s mateřskou starostlivostí se přimlouvá za nás u svého Syna, našeho Vykupitele, chci jí a její přímluvě svěřit obtížnou situaci současného světa i snahy, které jsou a budou podnikány, často za cenu velkých utrpení, pro opravdový rozvoj národů, jaký naznačil a hlásal můj předchůdce Pavel VI.

            Jak to vždy dělávala křesťanská zbožnost, poroučíme obtížné situace jednotlivců Nejsvětější Panně, aby je předložila svému Synovi a vyprosila od něho jejich zmírnění a změnu. Ale předkládáme jí i situaci společenskou a mezinárodní krizi se vším, co vzbuzuje starost: bídu, nezaměstnanost, hlad, závody ve zbrojení, pohrdání lidskými právy, konflikty již existující nebo hrozící, částečné nebo totální. To všechno toužíme synovsky složit před její "milosrdné oči" a opakovat ještě jednou s vírou a důvěrou starobylou antifonu: "Svatá Boží Rodičko, prosbami našimi nezhrdej v potřebách našich, ale ode všeho nebezpečí vysvoboď nás vždycky, Panno slavná a požehnaná."

Nejsvětější Panna Maria, naše Matka a Královna, se obrátila k svému Synu se slovy: "Už nemají víno" (Jan 2,3). Ona také vzdává chválu Bohu Otci, že "sesadil mocné z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou" (srov. Lk 1,52-53). Ve své mateřské péči se zajímá o osobní i společenské stránky lidského života na zemi.[91]

            Před zrakem Nejsvětější Trojice svěřuji Marii to, co jsem v této encyklice vyložil s úmyslem vybídnout všechny, aby o tom přemýšleli a skutky napomohli k dosažení opravdového rozvoje národů, jak to zřetelně vyjadřuje modlitba mše svaté na tento úmysl:

            "Bože ... všechny národy mají společný původ a tvoří jednu rodinu: dej, ať bohatství tvých darů, kterými nás všechny zahrnuješ, umožní každému člověku plně rozvinout jeho osobnost, ať se odstraní nespravedlivé rozdíly mezi lidmi a v celé lidské společnosti ať zavládne stejná spravedlnost pro všechny."[92]

            Za to se na závěr modlím jménem všech bratří a sester. Jim také uděluji jako pozdrav a přání všeho dobra zvláštní požehnání.

Dáno v Římě u Svatého Petra dne 30. prosince 1987, v desátém roce mého pontifikátu

Papež Jan Pavel II.

 

[83] Srov. Kongregace pro nauku víry, instrukce o některých aspektech teologie osvobození Libertatis nuntius (6. srpna 1984), Úvod: AAS 76 (1984), s. 876n

[84] Srov. apošt. exhortace Reconciliatio et paenitentia (2. prosince 1984), 16: AAS 77 (1985), s. 215-217; Kongregace pro nauku víry, instrukce o křesťanské svobodě a osvobození Libertatis conscientia (22. března 1986), 38, 42: AAS 79 (1987), s. 569-571

[85] Kongregace pro nauku víry, instrukce o křesťanské svobodě a osvobození Libertatis conscientia (22. března 1986), 24: AAS 79 (1987), s. 564

[86] 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 22; Jan Pavel II., enc. Redemptor hominis (4. března 1979), 8: AAS 71 (1979), s. 272

[87] Pavel VI., enc. Populorum progressio, 5: l.c., s. 259: "Nepochybujeme, že k uskutečnění tohoto programu se k našim katolickým synům a křesťanským bratrům chtějí se svou usilovnou prací připojit také všichni lidé dobré vůle", srov. též 81-83, 87: l.c., s. 296-298; 299

[88] Srov. 2. vat. koncil, deklarace o vztahu církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate, 4; srov. Řím 4,11 n

[89] Gaudium et spes, 39

[90] Srov. 2. vat. koncil, věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 58; Jan Pavel II., enc. Redemptoris Mater (12. března 1987), 5-6: AAS 79 (1987), s. 365-367

[91] Srov. Pavel VI., ap. exhortace Marialis cultus (2. února 1974), 37: AAS 66 (1974), s. 148 n.; Jan Pavel II., homilie ve svatyni Neposkvrněné Panny Marie v Zapopanu v Mexiku (30. ledna 1979), 4: AAS 71 (1979), s. 230

[92] Vstupní modlitba ze mše za rozvoj národů (Český misál, Vatikán, Česká liturgická komise, 1983)

Rozhovor

Věřím, že se probudíme včas (Bedřich Moldan)

Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc. se mnoho let zabývá odbornou problematikou i politikou životního prostředí. Historicky první ministr životního prostředí u nás (1990). Působil a působí v řadě veřejných funkcí:  od r. 1992  čelný představitel Centra pro otázky životního prostředí UK; 1998–2001 vyjednavač pro životní prostředí, vědu a vzdělávání v rámci delegace ČR pro vyjednávání o přistoupení k EU; předseda Komise OSN pro udržitelný rozvoj (2000–2001); od 1999 člen Vědecké rady Evropské environmentální agentury v Kodani, v letech 2002–2005 její předseda; 2004 jmenován členem Skupiny na vysoké úrovni pro Lisabonskou strategii, tzv. "Kokova skupina" v Bruselu.

Z nejposlednějších děl: Podmaněná planeta (2015); Civilizace na planetě Zemi (2018); Životní prostředí v globální perspektivě (2020).

Sledujte nás