Obsah + úvod

 

OBSAH:

Úvod [1]

I. Jednota lásky ve stvoření a v dějinách spásy

• Otázka terminologie [2]
• "Erós" a "agapé" - odlišnost a jednota [3-8]
• Novost biblické víry [9-11]
• Ježíš Kristus - vtělená Boží láska [12-15]
• Láska k Bohu a láska k bližnímu [16-18]

II. Caritas. Uplatňování lásky církví, "komunitou lásky"

• Láska (caritas) církve jako projev trojiční lásky [19]
• Láska (caritas) jako úloha církve [20-25]
• Spravedlnost a láska [26-29]
• Mnohotvárné struktury charitativní služby v kontextu současné společnosti [30]
• Specifický profil charitativních aktivit církve [31]
• Subjekty zodpovědné za charitativní působení církve [32-39]

Závěr [40-42]

 

Biskupům,

kněžím a jáhnům,

Bohu zasvěceným osobám

a všem věřícím laikům

o křesťanské lásce

 

Úvod

1.    „Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm“ (1 Jan 4,16). Tato slova prvního listu svatého apoštola Jana vyjadřují obzvláště zřetelně jádro křesťanské víry, tedy křesťanský obraz Boha, a také z toho vyplývající obraz člověka i jeho životní cesty. Ve stejném verši nám kromě toho Jan nabízí, abychom tak řekli, určitou souhrnnou formulaci křesťanské existence: „My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám.“

Uvěřili jsme v Boží lásku – právě tímto způsobem může křesťan vyjádřit základní rozhodnutí svého života. Na počátku křesťanského života není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s Osobou, která otevírá před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření. Jan ve svém evangeliu vyjádřil zmíněnou událost následujícími slovy: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). Když křesťanská víra postavila do středu lásku, převzala to, co bylo jádrem víry Izraele, a zároveň dala tomuto jádru novou hloubku i šířku. Věřící Izraelita se totiž každodenně modlí slovy knihy Deuteronomium, o nichž ví, že obsahují jádro jeho existence: „Slyš, Izraeli, Hospodin, náš Bůh, je jediný Bůh. Miluj Pána, svého Boha, z celého srdce, z celé duše a ze všech sil“ (Dt 6,4–5). Ježíš spojil a sjednotil přikázání lásky k Bohu s přikázáním lásky k bližnímu, které je obsaženo v knize Levitikus: „Budeš milovat svého bližního jako sebe samého“ (Dt 19,18; srov. Mk 12,29–31). Jelikož Bůh nás miloval jako první (srov. 1 Jan 4,10), láska už není pouze „přikázáním“, nýbrž odpovědí na dar lásky, s nímž nám Bůh vychází v ústrety. Ve světě, kde se Božímu jménu někdy přisuzuje pomsta, ba dokonce povinnost nenávidět a jednat násilně, je právě toto poselství velmi aktuální a má konkrétní vypovídací hodnotu. Z uvedeného důvodu si ve své první encyklice přeji hovořit o lásce, jíž nás Bůh naplňuje a kterou máme sdělovat druhým. Právě to také budou dvě základní části tohoto listu, které jsou mezi sebou vzájemně hluboce propojeny. První z nich bude mít spíše spekulativní charakter, protože v ní bych si přál na počátku svého pontifikátu upřesnit některé zásadní charakteristiky té lásky, kterou Bůh tajemně a nezištně nabízí člověku, a zároveň objasnit niternou souvislost mezi touto Láskou a skutečností lidské lásky. Druhá část bude mít konkrétnější ráz, poněvadž bude pojednávat o uplatňování přikázání lásky k bližnímu ze strany církve. Daná tematika je velmi rozsáhlá, obsáhlé pojednání by však překročilo záměr této encykliky. Mým přáním je proto položit důraz na některé základní prvky, aby se tak ve světě podnítilo obnovené odhodlání lidí rozhodněji odpovídat na Boží lásku.