Evangelium stvoření

 

Kapitola druhá: Evangelium stvoření

62. Proč do tohoto dokumentu adresovaného všem lidem dobré vůle zařazovat kapitolu vztahující se k přesvědčení víry? Jsem si vědom, že na poli politiky a myšlení někteří rozhodně odmítají ideu Stvořitele anebo ji považují za irelevantní a vykazují do sféry iracionality veškeré bohatství, které mohou náboženství nabídnout integrální ekologii a plnému rozvoji lidského rodu. Jindy se zase předpokládá, že náboženství představují určitou subkulturu, kterou je třeba tolerovat. Nicméně věda a náboženství, které poskytují odlišné pohledy na realitu, mohou spolu vést intenzivní a pro obě strany produktivní dialog.

I. Světlo, které nabízí víra

63. Uvědomujeme-li si složitost ekologické krize a jejích rozmanitých příčin, musíme uznat, že řešení nemohou vzejít z jediného způsobu interpretace a proměny reality. Je nezbytné opírat se také o různorodé kulturní bohatství národů, o umění a poezii, o vnitřní život a spiritualitu. Chceme-li doopravdy rozvíjet ekologii, která nám umožní napravit všechno, co jsme zničili, pak nesmíme přehlížet žádné vědecké odvětví a žádnou formu moudrosti – ani tu náboženskou včetně jejího vlastního jazyka. Katolická církev je navíc otevřena dialogu s filozofickým myšlením, což jí umožňuje vytvářet různé syntézy víry a rozumu. Pokud jde o sociální otázky, totéž lze konstatovat v rámci vývoje sociální nauky církve, která se má uprostřed nových výzev neustále obohacovat.

64. Na druhé straně, i když je tato encyklika ve snaze společně hledat cesty osvobození otevřena dialogu se všemi, chci hned od počátku ukázat, jak přesvědčení víry nabízejí křesťanům a částečně také jiným věřícím vznešené motivace k péči o přírodu a ty nejzranitelnější bratry a sestry. Pokud sama skutečnost, že jsme lidé, podněcuje lidi k tomu, aby pečovali o životní prostředí, jehož jsou součástí, pak „křesťané zvlášť vnímají, že jejich úkoly v rámci stvoření, jejich povinnosti k přírodě a Stvořiteli tvoří součást jejich víry“.[1] Pro lidstvo a pro svět je dobrem, že my věřící si lépe uvědomujeme ekologické závazky, které plynou z našeho přesvědčení.

II. Moudrost biblických příběhů

65. Aniž bychom zde předkládali celou teologii stvoření, podíváme se na to, co nám říkají velké biblické příběhy o vztahu lidské bytosti a světa. V prvním vyprávění o díle stvoření v knize Genesis Boží plán zahrnuje stvoření lidstva. Po stvoření muže a ženy se tam praví, že „Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré“ (Gn 1,31). Bible učí, že každá lidská bytost je stvořena z lásky, je učiněna k Božímu obrazu a podobě (srov. Gn 1,26). Toto tvrzení nám ukazuje nesmírnou důstojnost každého člověka, který „není jen něco, nýbrž někdo. Je schopen se poznávat, být svým pánem, svobodně se dávat a vstupovat do společenství s jinými osobami.“[2] Svatý Jan Pavel II. připomněl, že zcela zvláštní láska, kterou Stvořitel chová ke každému člověku, „mu propůjčuje nekonečnou důstojnost“.[3] Ti kdo se nasazují za obranu důstojnosti lidských osob, mohou v křesťanské víře najít nejhlubší příčiny svého úsilí. Jak podivuhodnou jistotou je vědět, že život každého člověka se neztrácí v zoufalém chaosu, ve světě ovládaném čirou nahodilostí či cykly opakujícími se beze smyslu! Stvořitel může říci každému z nás: „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě“ (Jer 1,5). Byli jsme počati v Božím srdci, a tudíž „každý z nás je plodem Boží myšlenky. Každý z nás je chtěn, každý je milován, každý je nezbytný.“[4]

66. Vyprávění o stvoření v knize Genesis symbolickým a narativním jazykem podávají hluboké učení o lidské existenci a její dějinné realitě. Z těchto příběhů plyne, že lidská existence se zakládá na třech úzce souvisejících základních vztazích: vztahu k Bohu, vztahu k bližnímu a vztahu k Zemi. Podle Bible byly tyto tři vitální vztahy narušeny nejenom zvnějšku, ale také v našem nitru. Tímto narušením je hřích. Harmonie mezi Stvořitelem, lidstvem a celým stvořením byla zničena, protože jsme chtěli zaujmout Boží místo a odmítli jsme uznat, že jsme omezená stvoření. To pokřivilo také povahu příkazu podmanit si zemi (srov. Gn 1,28), obdělávat ji a pečovat o ni (srov. Gn 2,15). Výsledkem bylo, že z původně harmonického vztahu člověka k přírodě se stal konflikt (srov. Gn 3,17-19). Proto je důležité, že harmonie, kterou svatý František z Assisi prožíval se všemi tvory, se interpretuje jako uzdravení onoho narušení. Svatý Bonaventura řekl, že skrze všeobecné smíření se všemi tvory se František jistým způsobem vrátil do stavu prvotní nevinnosti.[5] Daleko od tohoto vzoru se dnes hřích plně projevuje svou destruktivní mocí ve válkách, v různých formách násilí a špatném zacházení, opouštěním těch, kdo jsou nejvíce zranitelní, a v útocích proti přírodě.

67. My nejsme Bůh. Země zde byla před námi a byla nám dána. To nám umožňuje odpovědět na obvinění, které bývá vznášeno proti židovsko-křesťanskému myšlení. Tvrdí, že na základě příběhu z knihy Genesis, v němž se hovoří o podmanění země (srov. Gn 1,28), údajně podporuje neurvalé vykořisťování přírody, protože představuje lidskou bytost jakožto vládce a ničitele. To není správná interpretace Bible, jak ji chápe církev. Ačkoli je pravdou, že křesťané někdy interpretovali Písmo nesprávně, dnes musíme důrazně odmítnout úsudek, podle něhož z toho, že jsme stvořeni k Božímu obrazu, a z příkazu podmanit si zemi, lze odvozovat absolutní vládu nad ostatním tvorstvem. Je důležité číst biblické texty v jejich kontextu a se správnou hermeneutikou a pamatovat, že nás vybízejí „obdělávat a chránit“ zahradu světa (srov. Gn 2,15). „Obdělávat“ znamená orat či pracovat na půdě, „chránit“ znamená ochraňovat, opatrovat, hájit, zachovávat, bdít. Předpokládá to vztah odpovědné vzájemnosti mezi člověkem a přírodou. Každé společenství může brát z dober země to, co potřebuje k vlastnímu přežití, ale má také povinnost chránit ji a zaručovat kontinuitu její plodnosti pro budoucí generace. Země v posledku „náleží Hospodinu“ (srov. Žl 24,1), Jemu patří „země i vše, co je na ní“ (Dt 10,14). Proto se Bůh vzpírá každému nároku na absolutní vlastnictví: „Země se nesmí prodávat natrvalo, neboť patří mně. Vy jste pro mne jen cizinci a přistěhovalci“ (Lv 25,23).

68. Tato odpovědnost vůči zemi, která náleží Bohu, znamená, že člověk obdařený inteligencí bude respektovat zákony přírody a choulostivou rovnováhu mezi bytostmi tohoto světa, „neboť on rozkázal, a byly stvořeny! Umístil je na věčné časy, vydal zákon, který nepomine“ (Žl 148,5b-6). Z toho vyplývá skutečnost, že biblické zákonodárství předkládá člověku různé normy nejenom ve vztahu k jiným lidem, ale také ve vztahu k ostatním živým bytostem: „Nebudeš jen přihlížet, když na cestě padne osel tvého bratra nebo jeho býk. […] Narazíš-li na své cestě na ptačí hnízdo s holátky či vejci, na kterémkoli stromě nebo na zemi, a matka bude pečovat o holátka či vejce, nezmocníš se matky spolu s mláďaty“ (Dt 22,4.6). Ve stejné linii se ani odpočinek sedmého dne neukládá pouze člověku, ale také „aby si odpočinul tvůj býk i tvůj osel“ (Ex 23,12). Tak si uvědomujeme, že Bible nezavdává podnět k despotickému antropocentrismu, jenž nebere ohled na jiná stvoření.

69. Zatímco můžeme věcí zodpovědně užívat, jsme povoláni uznat, že ostatní živé bytosti mají před Bohem svou vlastní hodnotu. „Chválí ho a velebí ho už jen tím, že existují“,[6] neboť Pán se těší ze svého díla (srov. Žl 104,31). Právě pro svoji jedinečnou důstojnost a proto, že je obdařena inteligencí, je lidská bytost povolána respektovat stvoření s jeho vnitřními zákony, poněvadž „Pán moudře založil zemi“ (Př 3,19). Dnes církev nemluví zjednodušeně o tom, že ostatní tvorové jsou podrobeni lidské bytosti, jako by neměli hodnotu sami o sobě a my bychom jimi mohli disponovat podle své libovůle. Jak vysvětlili i němečtí biskupové, v souvislosti s jinými tvory „by bylo možné říci, že jejich bytí má přednost před tím, že jsou užiteční“.[7] Katechismus velmi přímočaře a důrazně zpochybňuje zvrácený antropocentrismus: „Každý tvor je svým vlastním způsobem dobrý a dokonalý [...] Různí tvorové, které Bůh chtěl v jejich vlastním bytí, jsou každý svým způsobem odleskem nekonečné Boží moudrosti a dobroty. Proto každý člověk, aby se vyhnul nezřízenému užívání věcí, které pohrdá Stvořitelem a přináší zhoubné následky lidem i jejich prostředí, má respektovat dobrotu, jež je každému stvoření vlastní.“[8]

70. V příběhu o Kainu a Ábelovi vidíme, jak žárlivost přiměla Kaina k tomu, že se proti svému bratru dopustil krajní nespravedlnosti. To způsobilo zlom ve vztahu mezi Kainem a Bohem a mezi Kainem a zemí, ze které byl vyhoštěn. Tento přechod je shrnut v dramatickém rozhovoru mezi Bohem a Kainem. Bůh se ptá: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Kain říká, že neví, a Bůh naléhá: „Cos to udělal? Hlas krve tvého bratra volá ke mně ze země. Proto buď proklet, vyhnán z úrodné země“ (Gn 4,9-11). Zanedbání závazku pěstovat a udržovat správný vztah k bližnímu, o něhož jsem povinen pečovat a kterého mám chránit, ničí můj vnitřní vztah ke mně samému, k druhým, k Bohu i k zemi. Když se zanedbávají všechny tyto vztahy, když se ze země vytratí spravedlnost – praví nám Bible –, veškerý život je v ohrožení. Tomu nás učí příběh o Noemovi, v němž Bůh hrozí, že vyhladí lidstvo pro jeho trvající neschopnost odpovídat požadavkům spravedlnosti a pokoje: „Rozhodl jsem se skoncovat se vším živým, neboť země je plná bezpráví, které lidé páchají“ (Gn 6,13). Již v těchto starobylých příbězích oplývajících hlubokou symbolikou bylo obsaženo přesvědčení, které vnímáme dnes, že totiž všechno je ve vztahu a že autentická péče o náš vlastní život a naše vztahy k přírodě jsou neoddělitelné od bratrství, spravedlnosti a věrnosti ve vztahu k druhým.

71. I když „bylo na zemi mnoho lidské špatnosti“ (Gn 6,5), a Bůh „litoval, že udělal lidi na zemi“ (Gn 6,6), přesto se prostřednictvím Noema, který si uchoval bezúhonnost a spravedlnost, rozhodl otevřít cestu spásy. Dal tak lidstvu možnost nového začátku. Stačí jediný dobrý člověk, aby se zrodila naděje! Biblická tradice jasně vypovídá o tom, že tato rehabilitace předpokládá znovuobjevení a respektování rytmů, které do přírody vepsala ruka Stvořitele. Je to vidět například na zákonu o Šabatu. Sedmého dne Bůh přestal s veškerou prací, kterou vykonal. Bůh nařídil Izraeli, aby každý sedmý den v týdnu slavil jako den odpočinku, Šabat (srov. Gn 2,2-3; Ex 16,23; 20,10). Kromě toho byl pro Izrael a jeho zemi stanoven každých sedm let také sabatický rok (srov. Lv 25,1-4), během něhož byl zemi dopřán úplný odpočinek, neselo se a sklízelo se jen to nezbytné k přežití a k pohostinnosti (srov. Lv 25,4-6). Nakonec po uplynutí sedmi sedmiletí, tedy po čtyřiceti devíti letech, bylo slaveno jubileum, rok všeobecného odpuštění, a byla vyhlášena „v zemi svoboda všem jejím obyvatelům“ (Lv 25,10). Cílem této legislativy bylo zajistit rovnováhu a rovnost ve vztazích člověka k druhým lidem a k zemi, kde žil a pracoval. Současně však přestavovala i uznání skutečnosti, že dar země a jejích plodů patří všemu lidu. Ti, kdo obdělávali a opatrovali toto území, se měli o jeho plody dělit zvláště s chudými, vdovami, sirotky a cizinci: „Až budete ve své zemi sklízet obilí, nesmíš vyžnout své pole až k samému okraji a paběrkovat zbytky po žni. Ani svou vinici nesmíš sklidit dočista a zbytky hroznů své vinice nesmíš paběrkovat. Necháš je pro chudého a pro cizince“ (Lv 19,9-10).

72. Žalmy často vybízejí člověka k tomu, aby chválil Boha Stvořitele, který „rozprostřel na vodách zemi, jeho milosrdenství trvá navěky“ (Žl 136,6). Zvou však ke chvále také ostatní tvory: „Chvalte ho, slunce a měsíci, chvalte ho, všechny zářící hvězdy! Chvalte ho nebesa nebes a vody, které jsou nad nebesy! Ať chválí Hospodinovo jméno, neboť on rozkázal, a byly stvořeny!“ (Žl 148,3-5). Existujeme nejenom z moci Boží, ale i před ním a s ním. Proto se mu klaníme.

73. Prorocké spisy zvou ke znovunalezení síly v obtížných chvílích rozjímáním o Boží moci, která stvořila veškerenstvo. Nekonečná moc Boží nás nevede k útěku před jeho otcovskou něhou, protože v něm se snoubí cit i síla. Vskutku, každá zdravá spiritualita předpokládá zároveň přijímání Boží lásky i důvěrné klanění se Pánu pro jeho nekonečnou moc. V Bibli je Bůh, který osvobozuje a zachraňuje, tímtéž Bohem, jenž stvořil veškerenstvo, a tyto dva způsoby jednání jsou niterně a nerozlučně spojeny: „Ach, Pane, Hospodine, hle, svou velikou mocí a vztaženou paží jsi udělal nebe a zemi. Tobě není nic nemožné! [...] Vyvedl jsi svůj izraelský lid z egyptské země znameními a zázraky“ (Jer 32,17.21). „Věčný Bůh je Hospodin, který stvořil končiny země; nezemdlí a neunaví se, nelze vystihnout jeho moudrost. Znavenému dává sílu, bezmocnému rozmnožuje zdatnost“ (Iz 40,28b-29).

74. Zkušenost babylonského otroctví způsobila duchovní krizi, která vedla k prohloubení víry v Boha jasným vyjádřením jeho stvořitelské všemohoucnosti, aby byl lid uprostřed svého neštěstí povzbuzen k opětovnému nalezení naděje. Po mnoha staletích ve chvíli další zkoušky a dalšího pronásledování, když se římská říše snažila zavést absolutní nadvládu, věřící znovu nacházeli útěchu a naději umocněním důvěry ve všemohoucího Boha a zpívali: „Veliké a podivuhodné jsou tvé skutky, Pane, Bože vševládný! Spravedlivé a spolehlivé jsou tvé cesty!“ (Zj 15,3). Když Bůh mohl stvořit svět z ničeho, může také do tohoto světa zasáhnout a přemoci každou formu zla. Nespravedlnost tedy není nepřemožitelná.

75. Nemůžeme se hlásit ke spiritualitě, která by opomíjela všemohoucího Boha Stvořitele. Tak bychom se nakonec klaněli světským mocnostem anebo bychom se postavili na Hospodinovo místo a dovolili si bezmezně pošlapávat realitu, kterou stvořil. Nejlepší způsob, jak postavit člověka na jeho pravé místo a zastavit jeho chtivost po absolutní nadvládě nad zemí, je návrat k hlásání osoby Otce, Stvořitele a jediného vládce světa, protože jinak bude mít člověk vždy sklon vnucovat realitě svoje zákony a svoje zájmy.

III. Tajemství veškerenstva

76. Říci v židovsko-křesťanské tradici „stvoření“ je více než říci „Příroda“, protože stvoření souvisí s Božím plánem lásky, v němž má každý tvor svoji hodnotu a svůj smysl. Příroda je často pojímána jako systém, který je analyzován, chápán a řízen. Avšak stvoření může být pochopeno pouze jako dar, který vychází z otevřené ruky Otce všech, jako realita osvícená láskou, která nás svolává ke všeobecnému společenství.

77. „Jeho slovem vznikla nebesa“ (Žl 33,6). Tak se nám naznačuje, že svět pochází z rozhodnutí, nikoli z chaosu či náhody, a to jej činí ještě vznešenějším. Ve stvořitelském slově je vyjádřena svobodná volba. Vesmír nevznikl jako výsledek svévolné všemohoucnosti, jako projev síly nebo touhy po sebepotvrzení. Stvoření náleží do řádu lásky. Základním důvodem veškerého stvoření je Boží láska: „Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to“ (Mdr 11,24). Každý tvor je tak objektem něhy Otce, který mu přiděluje místo ve světě. Objektem jeho lásky je dokonce i prchavý život té nejvíce bezvýznamné bytosti. I několik sekund její existence ji objímá svou něhou. Svatý Basil Veliký říkával, že Stvořitel je též „nevyčíslitelnou dobrotou“[9] a Dante Alighieri mluvil o lásce, „z níž pohyb slunce má i všecky hvězdy“.[10] Proto od stvořených věcí stoupáme „až k jeho milujícímu milosrdenství“.[11]

78. Židovsko-křesťanské myšlení zároveň přírodu demytizovalo. Aniž by ji přestalo obdivovat pro její krásu a nezměrnost, nepřisuzovalo jí božský charakter. Tak se opět zdůrazňuje náš závazek vůči ní. Nelze se vracet k přírodě na úkor svobody a odpovědnosti člověka, jenž je součástí světa a má za úkol rozvíjet své schopnosti k ochraně světa a k uskutečňování jeho možností. Uznáváme-li hodnotu a křehkost přírody a zároveň i schopnosti, které nám dal Stvořitel, dovedeme dnes skoncovat s moderním mýtem o neomezeném materiálním pokroku. Křehký svět spolu s člověkem, kterého Bůh pověřil péčí o něj, apeluje na naši inteligenci, abychom poznali, jak máme orientovat, kultivovat a omezovat svoji moc.

79. V tomto vesmíru tvořeném otevřenými systémy, které spolu vzájemně komunikují, můžeme objevit nespočetné formy vztahů a participací. To nás také vede k tomu, že můžeme uvažovat o celku, který je otevřený Boží transcendenci, v jejímž rámci se rozvíjí. Víra nám umožňuje interpretovat tajemný smysl a krásu toho, co se děje. Lidská svoboda může poskytnout svůj inteligentní přínos k pozitivní evoluci, ale může také přivodit nové škody, nové příčiny utrpení a momenty skutečné regrese. Tak se odehrávají fascinující a dramatické lidské dějiny, které se mohou proměnit v rozkvět svobody, růstu, spásy a lásky, anebo v proces úpadku a vzájemného ničení. Proto se církev svým působením snaží nejenom upozorňovat na povinnost péče o přírodu, ale též „především bránit člověka před sebezničením“.[12]

80. Navzdory tomu Bůh, který chce jednat spolu s námi a chce počítat s naší spoluprací, je též schopen vytěžit něco dobrého i ze zla, které působíme, protože „Duch Svatý má nekonečnou invenci, která je vlastní božské mysli, jež se umí postarat i o rozuzlení těch nejsložitějších a neproniknutelných lidských záležitostí“.[13] Bůh chtěl určitým způsobem omezit sám sebe, když stvořil svět, který potřebuje vývoj a kde jsou mnohé věci, které my považujeme za zlo, hrozby či zdroje utrpení, ve skutečnosti součástí porodních bolestí, jež nás podněcují ke spolupráci se Stvořitelem.[14] On je přítomen uvnitř každé věci, aniž by ovlivňoval samostatnost svého stvoření, což také dává základ legitimní autonomii pozemských skutečností.[15] Tato božská přítomnost, která zajišťuje trvání a rozvoj každého bytí, „je pokračováním stvořitelské činnosti“.[16] Boží Duch naplnil svět potencialitami, které umožňují, aby se ze samotného lůna věcí vždy mohlo rodit něco nového: „Příroda není ničím jiným než rozumem jistého umění – a sice umění božského –, které je vepsané do věcí a skrze něž věci směřují k určitému cíli. Jako by stavitel lodí umožňoval dřevu samému pohybovat se tak, aby dostalo podobu lodě.“[17]

81. Lidská bytost, třebaže předpokládá i evoluční procesy, přináší novost, která není plně vysvětlitelná evolucí jiných otevřených systémů. Každý z nás disponuje osobní identitou, která je schopna vstupovat do dialogu s druhými a s Bohem. Schopnost reflexe, přemýšlení, tvořivosti, interpretace, umělecké tvořivosti a další originální schopnosti jsou projevem jedinečnosti, která přesahuje fyzickou a biologickou sféru. Kvalitativní novost spojená se vznikem osobního bytí uprostřed materiálního univerza předpokládá bezprostřední Boží působení, jedinečné povolání k životu a ke vztahu jednoho „Ty“ k jinému „ty“. Na základě biblických textů považujeme lidskou osobu za subjekt, který nemůže být nikdy redukován na kategorii objektu.

82. Bylo by však také chybou myslet si, že jiné živé bytosti musejí být považovány za pouhé objekty podrobené svévolné nadvládě člověka. Je-li příroda chápána jako pouhý předmět zisku a zájmu, má to závažné následky také pro společnost. Takové pojetí, které posiluje svévoli silnějšího, vedlo k nesmírným nerovnostem, nespravedlnostem a násilnostem vůči většině lidstva, protože zdroje se stávají vlastnictvím toho, kdo přijde první, nebo toho, kdo je mocnější, a vítěz bere všechno. Opakem takového modelu je ideál harmonie, spravedlnosti, bratrství a pokoje, který nabízí Ježíš. On sám jej ve vztahu k mocným své doby vyjádřil takto: „Panovníci tvrdě vládnou nad národy a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem“ (Mt 20,25-26).

83. Cílem putování veškerenstva je plnost Boží, které již dosáhl zmrtvýchvstalý Kristus, jenž je středem zralosti, k níž všechno směřuje.[18] Takto přidáváme další argument ve prospěch odmítnutí jakékoli despotické a nezodpovědné nadvlády člověka nad ostatními tvory. Konečným cílem ostatních tvorů nejsme my. Všichni se naopak spolu s námi a skrze nás ubírají ke společnému cíli, kterým je Bůh, v transcendentní plnosti, kde všechno objímá a osvěcuje vzkříšený Kristus. Člověk obdařený inteligencí a láskou a přitahován Kristovou plností je povolán přivést všechno tvorstvo k svému Stvořiteli.

IV. Poselství každého tvora v harmonii veškerého stvoření

84. Když zdůrazňujeme, že člověk je obrazem Božím, neměli bychom zapomínat, že každý tvor má svůj úkol a že žádný tvor není zbytečný. Veškerý hmotný svět je jazykem Boží lásky, jeho bezmezné náklonnosti vůči nám. Půda, voda, hory – všechno je Božím pohlazením. Dějiny našeho přátelství s Bohem se vždy odehrávají v určitém geografickém prostoru, který se stává velice osobním znamením, a každý z nás chová v paměti místa, jejichž připomínka nás oblažuje. Kdo vyrostl mezi horami anebo kdo jako dítě sedával u potoka, z něhož pil, anebo kdo si hrával na náměstí své čtvrti, se při návratu do oněch míst cítí povolán znovu obnovit svou vlastní identitu.

85. Bůh napsal nádhernou knihu, „jejíž písmena představují množství tvorů přítomných ve vesmíru“.[19] Biskupové Kanady výstižně vyjádřili, že žádný tvor nezůstává mimo tento božský projev: „Od těch nejširších panoramat až k nejnepatrnějším formám života je příroda stálým zdrojem úžasu a úcty. A je také neustálým zjevením božského.“[20] Japonští biskupové též řekli něco velice sugestivního: „Vnímat každého tvora, který zpívá hymnus svojí existence, znamená s radostí žít v Boží lásce a naději.“[21] Tato kontemplace stvoření nám umožňuje skrze všechny věci objevovat nějaké poučení, které nám chce Bůh sdělit, protože „kontemplovat stvoření znamená pro věřícího naslouchat poselství, slyšet paradoxní a tichý hlas“.[22] Můžeme říci, že „vedle zjevení ve vlastním smyslu slova, obsaženého ve Svatých písmech, existují tudíž Boží projevy také v záři slunce i v okamžiku, kdy nastává noc“.[23] Věnuje-li lidská bytost pozornost tomuto projevu, naučí se poznávat samu sebe ve vztahu k ostatním tvorům: „Vyjadřuji se tím, že vyjadřuji svět, prozkoumávám svoji posvátnost tím, že odhaluji posvátnost světa.“[24]

86. Celek veškerenstva i se svými rozmanitými vztahy nejlépe ukazuje na nevyčerpatelné bohatství Boha. Svatý Tomáš Akvinský moudře zdůraznil, že mnohost a různost pocházejí „z úmyslu prvního hybatele“, jenž chtěl, aby „to, co každé věcí chybí k tomu, aby představovala božskou dobrotu, doplňovaly ostatní věci“,[25] protože jeho dobrota „nemůže být náležitě představena jediným tvorem“.[26] Proto potřebujeme vnímat rozmanitost věcí v jejich mnohotvárných vztazích.[27] Důležitost a význam jakéhokoli tvora můžeme tedy lépe pochopit, když jej kontemplujeme v celkovém Božím plánu. Katechismus učí: „Vzájemná závislost tvorů je Boží záměr. Slunce a měsíc, cedr i malý květ, orel i vrabec: pohled na jejich nesčetné rozmanitosti a nerovnosti nám říká, že žádný tvor si sám nestačí, že tvorové existují jen ve vzájemné závislosti, aby se navzájem doplňovali a sloužili jeden druhému.“[28]

87. Když si uvědomujeme odlesk Boha ve všem, co existuje, srdce zakouší touhu klanět se Pánu za všechno tvorstvo a spolu s ním, jak je to zřejmé v nádherném chvalozpěvu svatého Františka z Assisi:

„Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil,
zvláště pak bratr slunce,
neboť on je den a dává nám světlo,
je krásný a září velkým leskem,
vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem.
Ať tě chválí, můj Pane, sestra luna a hvězdy,
stvořils je na nebi jasné, vzácné a pěkné.
Ať tě chválí, můj Pane, bratr vítr
a vzduch i oblaka, jasná obloha i každé počasí,
kterým živíš své tvory.
Ať tě chválí, můj Pane, sestra voda,
která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá.
Ať tě chválí, můj Pane, bratr oheň, kterým osvětluješ noc
a on je pěkný, příjemný, mocný a silný.“[29]

88. Biskupové Brazílie připomněli, že celá příroda, kromě toho, že zjevuje Boha, je místem jeho přítomnosti. V každém stvoření přebývá jeho oživující Duch, který nás volá ke vztahu s ním.[30] Objevování této přítomnosti nás vede k pěstování „ekologických ctností“.[31] Když o tom mluvíme, nezapomínejme, že zde existuje také nekonečná vzdálenost a že věci tohoto světa nemají Boží plnost. Jinak bychom neprokazovali dobro ani tvorům, protože bychom jim nepřiznávali jejich vlastní specifické místo a nenáležitě bychom od nich požadovali něco, co nám ve své nepatrnosti nemohou dát.

V. Univerzální společenství

89. Tvory tohoto světa nelze považovat za statek bez vlastníka: „Je to tvé, Pane, který miluješ život“ (Mdr 11,26). To nás vede k přesvědčení, že jelikož jsme všichni byli stvořeni stejným Otcem, pojí nás se všemi bytostmi univerza neviditelné svazky a tvoříme jakousi univerzální rodinu, vznešené společenství, které nás vede k posvátné, láskyplné a pokorné úctě. Chci připomenout, že „nás Bůh propojil s okolním světem tak těsně, že pustošení půdy představuje jistý druh onemocnění týkající se každého a vyhubení nějakého živočišného druhu můžeme chápat jako zmrzačení“.[32]

90. To neznamená klást všechny živé bytosti na stejnou rovinu a odpírat člověku onu osobitou hodnotu, která v sobě zároveň zahrnuje obrovskou odpovědnost. A neznamená to ani zbožštění Země, které by nás zbavilo povolání spolupracovat s ní a chránit ji v její zranitelnosti. Takováto pojetí by ve snaze utéci od reality, která nás interpeluje, vedla pouze k nové nerovnováze.[33] Někdy lze postřehnout, že s určitou obsedancí je člověku upíráno jakékoli výsadní postavení a za jiné druhy se vede takový boj, jaký se neuplatňuje při obhajobě stejné důstojnosti všech lidí. Je zajisté potřebné znepokojovat se tím, že se s jinými živými bytostmi nezachází zodpovědně, ale měla by nás rozhořčovat především enormní nerovnost, která existuje mezi námi lidmi, protože stále tolerujeme, že někteří přisuzují větší důstojnost sobě než druhým. Nevšímáme si, že někteří se řítí do ponižující bídy bez reálných možností na zlepšení, zatímco druzí nevědí, co dělat se svým majetkem, samolibě vystavují na odiv svoji domnělou nadřazenost a zanechávají za sebou takové množství odpadků, že kdyby tak činili všichni, zničilo by to planetu. Nadále fakticky připouštíme, že někteří se cítí více lidmi než druzí, jako by se narodili s většími právy.

91. Pocit vnitřního spojení s ostatními bytostmi přírody nemůže být autentický, pokud nám v srdci zároveň chybí něha, soucit a starost o druhé lidi. Je evidentní, že není sám v sobě koherentní ten, kdo bojuje proti obchodu se zvířaty, jímž hrozí vyhynutí, ale zůstává lhostejným vůči obchodování s lidmi, nestará se o chudé anebo je odhodlán zničit druhého člověka, který mu není vhod. Nikoli náhodou svatý František ve chvalozpěvu stvoření, jímž chválí Boha, dodává: „Ať tě chválí, můj Pane, ti, kdo odpouštějí pro tvou lásku.“ Všechno je propojeno. Proto je žádoucí, aby se péče o životní prostředí pojila s upřímnou láskou k lidským bytostem a s neustálým nasazením za řešení problémů ve společnosti.

92. Je-li srdce opravdu otevřené všeobecnému společenství, nic a nikdo není z tohoto bratrství vylučován. Je také pravdou, že lhostejnost či krutost k ostatním tvorům tohoto světa se nakonec určitým způsobem vždy přenese na chování k lidským bytostem. Srdce je jedno jediné a tatáž ubohost, která vede ke špatnému zacházení se zvířetem, se zanedlouho projeví i ve vztahu k jiným osobám. Každé špatné zacházení s jinými tvory „odporuje lidské důstojnosti“.[34] Nemůžeme se považovat za doopravdy milující lidi, pokud část reality vylučujeme ze svých zájmů: „Pokoj, spravedlnost a ochrana stvoření jsou tři vzájemně spojené otázky, které nelze oddělit a jednat o nich odděleně, aniž bychom se opakovaně dopouštěli redukcionismu.“[35] Všechno je ve vztahu, a my, všichni lidé, jsme sjednoceni jako bratři a sestry na podivuhodné pouti, spojeni láskou, kterou chová Bůh ke každému svému tvoru a která něžným citem pojí také nás k bratru slunci, sestře luně, sestře řece a matce Zemi.

VI. Společné určení dober

93. Věřící i nevěřící jsou zajedno v tom, že Země je ze své podstaty společným dědictvím, jehož plody mají sloužit všem. Pro věřící je to otázkou věrnosti Stvořiteli, protože Bůh stvořil svět pro všechny. V důsledku toho každá ekologická angažovanost musí zahrnovat sociální perspektivu, která zohledňuje základní práva těch nejvíce znevýhodněných. Princip podřízenosti soukromého vlastnictví všeobecnému určení dober, a tedy všeobecné právo na jejich užívání je „zlatým pravidlem“ sociálního jednání a „první zásadou celého společensko-mravního řádu“.[36] Křesťanská tradice nikdy neuznávala právo na soukromé vlastnictví za absolutní či nedotknutelné a zdůrazňovala sociální funkci jakékoli formy soukromého vlastnictví. Svatý Jan Pavel II. toto učení připomínal velmi důrazně, když řekl, že „Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by někoho vylučoval nebo zvýhodňoval“.[37] Jsou to pregnantní a silná slova. Poznamenal, že „model rozvoje, který by nerespektoval a nepodporoval lidská práva, osobní a společenská, hospodářská a politická, včetně práv národů, by nebyl důstojný člověka“.[38] Velice jasně vysvětlil, že „církev sice hájí legitimní právo na soukromé vlastnictví, ale s nemenší jasností také učí, že každé soukromé vlastnictví je vždy zatíženo sociální hypotékou, protože dobra mají všeobecné určení, které jim dal Bůh“.[39] Proto tvrdí, že „neodpovídá Božímu plánu spravovat tento dar takovým způsobem, že z něho mají užitek jenom málokteří“.[40] To vážně zpochybňuje nespravedlivé návyky části lidstva.[41]

94. Bohatý a chudý mají stejnou důstojnost, protože „oba je učinil Pán“ (Př 22,2), „stvořil malého i velkého“ (Mdr 6,7) a „dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré“ (Mt 5,45). To má praktické důsledky, které vypočítávají biskupové Paraguaye: „Každý rolník má přirozené právo vlastnit přiměřenou parcelu pozemku, kde by mohl postavit svůj dům, pracovat pro obživu rodiny a mít zabezpečenou vlastní existenci. Toto právo musí být zaručeno, aby jeho uplatňování nebylo iluzorní, nýbrž reálné. Znamená to, že kromě vlastnictví musí mít rolník k dispozici prostředky technické přípravy, půjčky, pojištění a přístup na trh.“[42]

95. Životní prostředí je kolektivní dobro, jmění celého lidstva a odpovědnost všech. Kdo vlastní nějakou jeho část, je tomu tak pouze proto, aby ji spravoval ku prospěchu všech. Pokud tak nejednáme, zatěžujeme své svědomí tím, že odpíráme existenci druhým. Proto si biskupové Nového Zélandu položili otázku, co znamená přikázání „nezabiješ“, když „dvacet procent světové populace spotřebovává zdroje v takové míře, že okrádá chudé národy i budoucí generace o to, co potřebují k přežití“.[43]

VII. Ježíšův pohled

96. Ježíš se hlásí k biblické víře v Boha Stvořitele a zdůrazňuje zásadní danost: Bůh je Otec (srov. Mt 11,25). Ve svých rozhovorech s učedníky Ježíš vybízel k uznání otcovského vztahu, který má Bůh ke svým tvorům, a dojemným způsobem jim připomínal, že každý z nich je v jeho očích důležitý: „Copak se neprodává pět vrabců za dva halíře? A ani jediný z nich není u Boha zapomenut“ (Lk 12,6). „Podívejte se na ptáky: Nesejí ani nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí“ (Mt 6,26).

97. Pán mohl vybízet druhé, aby byli pozorní ke kráse, jež je ve světě, protože on sám byl v nepřetržitém kontaktu s přírodou a věnoval jí pozornost plnou lásky a úžasu. Když procházel končinami své země, zastavoval se, aby kontemploval krásu, kterou zasel jeho Otec, a vybízel učedníky, aby ve věcech vnímali Boží poselství: „Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním“ (Jan 4,35). „Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích“ (Mt 13,31-32).

98. Ježíš prožíval naprostou harmonii se stvořením a ostatní se tomu divili: „Kdo to jenom je, že ho poslouchá i vichřice a moře?“ (Mt 8,27). Nepůsobil jako nějaký asketa odtržený od světa nebo nepřítel radostí života. Sám o sobě říkal: „Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkají: »Je to žrout a pijan«“ (Mt 11,19). Byl dalek filozofiím, které pohrdaly tělem, hmotou a realitou tohoto světa. Tyto nezdravé dualismy však měly v průběhu dějin značný vliv na některé křesťanské myslitele a deformovaly evangelium. Ježíš pracoval vlastníma rukama a byl v denním kontaktu s matérií stvořenou Bohem, aby jí ztvárňoval svojí řemeslnou dovedností. Stojí za zmínku, že převážnou část svého života věnoval tomuto nasazení v jednoduchosti, která nebyla nijak obdivuhodná: „Copak to není tesař, syn Mariin?“ (Mk 6,3). Tak posvětil práci a udělil jí zvláštní hodnotu pro naše zrání. Svatý Jan Pavel II. učil, že „když člověk snáší námahu práce v jednotě s Kristem, který byl pro nás ukřižován, spolupracuje jistým způsobem s Božím Synem na vykoupení lidstva“.[44]

99. Podle křesťanského chápání skutečnosti prochází úděl celého stvoření tajemstvím Krista: „Všecko je stvořeno skrze něho a pro něho“ (Kol 1,16).[45] Prolog Janova evangelia (1,1-18) představuje stvořitelskou činnost Krista jakožto božského Slova (Logos). Tento prolog však překvapuje svým tvrzením, že toto Slovo se „stalo tělem“ (Jan 1,14). Jedna Osoba Trojice vstoupila do stvořeného kosmu a sdílela jeho úděl až na kříž. Od počátku světa, ale především počínaje vtělením, působí Kristovo tajemství v celku přirozené reality, aniž by tím narušovalo její autonomii.

100. Nový zákon k nám promlouvá nejenom o pozemském Ježíši a jeho tak konkrétním a láskyplném vztahu ke světu. Ukazuje jej také vzkříšeného a oslaveného, přítomného v celém stvoření svojí všeobecnou vládou: „Bůh totiž rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost dokonalosti a že skrze něho usmíří se sebou všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví prolitou na kříži zjedná pokoj“ (Kol 1,19-20). To nás vede ke konci časů, až Syn odevzdá všechno Otci, takže bude „Bůh všechno ve všem“ (1 Kor 15,28). Takto se tvorstvo tohoto světa již nejeví jako pouhá přirozená realita, protože Vzkříšený ji tajemně obestírá a orientuje k údělu plnosti. Samy polní květy i ptáci, jež s úžasem nazíral svýma lidskýma očima, jsou teď plni jeho zářivé přítomnosti.


[1] Id.: Poselství ke Světovému dni míru 1990, 15: AAS 82 (1990), 156.

[2] Katechismus katolické církve, 357 [Praha, Zvon 1995].

[3] Srov. Promluva před modlitbou Anděl Páně v Osnabrücku (Německo) s postiženými osobami, 16. listopadu 1980: Insegnamenti 3/2 (1980), 1232.

[4] Benedikt XVI.: Homilie ke slavnostnímu uvedení do Petrovské služby (24. dubna 2005): AAS 97 (2005), 711.

[5] Srov. Legenda Maior, VIII, 1: Františkánské prameny 1134.

[6] Katechismus katolické církve, 2416.

[7] Německá biskupská konference: Zukunft der Schöpfung – Zukunft der Menschheit. Erklärung der Deutschen Bischofskonferenz zu Fragen der Umwelt und der Energieversorgung (1980), II, 2.

[8] Katechismus katolické církve, 339.

[9] Hom. in Hexaemeron, 1, 2, 10: PG 29, 9.

[10] Božská komedie. Ráj, Zpěv XXXIII [česky Praha, SNKLU 1965].

[11] Benedikt XVI.: Katecheze (9. listopadu 2005): Insegnamenti 1 (2005), 768.

[12] Id.: encyklika Caritas in veritate (29. června 2009), 51: AAS 101 (2009), 687.

[13] Jan Pavel II.: Katecheze (24. dubna 1991), 6: Insegnamenti 14/1 (1991), 856.

[14] Katechismus též učí, že Bůh chtěl stvořit svět, který se teprve ubírá ke své definitivní dokonalosti, což implikuje přítomnost nedokonalosti a fyzického zla. Srov. Katechismus katolické církve, 310.

[15] Srov. Druhý vatikánský koncil: Gaudium et spes, 36 [Dokumenty II. vatikánského koncilu. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2002].

[16] Tomáš Akvinský: Summa Theologiae I, q. 104, art. 1, ad 4.

[17] Id.: In octo libros Physicorum Aristotelis expositio, lib. II, lectio 14.

[18] Do této perspektivy se řadí příspěvek P. Teilharda de Chardina, srov. Pavel VI.: Discorso in uno stabilimento chimico-farmaceutico (24. února 1966): Insegnamenti 4 (1966), 992-993; Jan Pavel II.: Lettera al reverendo P. George V. Coyne (1. června 1988): Insegnamenti 11/2 (1988), 1715; Benedikt XVI.: Homilie při slavení nešpor v Aostě (24. července 2009): Insegnamenti 5/2 (2009), 60.

[19] Jan Pavel II.: Katecheze (30. ledna 2002), 6: Insegnamenti 25/1 (2002), 140.

[20] Konference katolických biskupů Kanady. Komise pro sociální otázky: Pastýřský list You Love All That Exists… Al things Are Yours, God, Lover of Life (4. října 2003), 1.

[21] Konference katolických biskupů Japonska: Reverence for Life. A Message for the Twenty-First Century (1. ledna 2001), 89.

[22] Jan Pavel II.: Katecheze (26. ledna 2000), 5: Insegnamenti 23/1 (2000), 123.

[23] Id.: Katecheze (2. srpna 2000), 3: Insegnamenti 23/2 (2000), 112.

[24] Paul Ricoeur: Philosophie de la volonté. 2. Finitude et Culpabilité, Paris 2009, 216 (italský překlad: Finitudine e colpa, Bologna 1970, 258).

[25] Summa Theologiae I, q. 47, art. 1.

[26] Ibid.

[27] Srov. ibid., art. 2, ad. 1; art. 3.

[28] Katechismus katolické církve, 340.

[29] Chvalozpěv stvoření, Františkánské prameny, 263.

[30] Srov. Národní konference biskupů Brazílie: A Igreja e a questão ecológica, 1992, 53-54.

[31] Ibid., 61.

[32] Apoštolská exhortace Evangelii gaudium (24. listopadu 2013), 215: AAS 105 (2013), 1109 [Praha, Paulínky 2013].

[33] Srov. Benedikt XVI.: encyklika Caritas in veritate (29. června 2009), 14: AAS 101 (2009), 650 [Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2009].

[34] Katechismus katolické církve, 2418.

[35] Konference episkopátu Dominikánské republiky: pastýřský list Sobre la relación del hombre con la naturaleza (15. března 1987).

[36] Jan Pavel II.: encyklika Laborem exercens (14. září 1981), 19: AAS 73 (1981), 626 [česky: Sociální encykliky 1891–1991. Praha, Zvon 1996].

[37] Encyklika Centesimus annus (1. května 1991), 31: AAS 83 (1991), 831 [česky: Sociální encykliky 1891–1991. Praha, Zvon 1996].

[38] Encyklika Sollicitudo rei socialis (30. prosince 1987), 33: AAS 80 (1988), 557. [česky: Sociální encykliky 1891–1991. Praha, Zvon 1996].

[39] Promluva k domorodým a vesnickým obyvatelům Mexika, Cuilapán (29. ledna 1979), 6: AAS 71 (1979), 209.

[40] Homilie při mši svaté slavené pro zemědělce v Recife, Brazílie (7. července 1980), 4: AAS 72 (1980), 926.

[41] Srov. Poselství ke Světovému dni míru 1990, 8: AAS 82 (1990), 152.

[42] Paraguajská biskupská konference: pastýřský list El campesino paraguayo y la tierra (12. června 1983), 2, 4, d.

[43] Biskupská konference Nového Zélandu: Statement on Environmental Issues, Wellington (1. září 2006).

[44] Encyklika Laborem exercens (14. září 1981), 27: AAS 73 (1981), 645 [česky: Sociální encykliky 1891–1991. Praha, Zvon 1996].

[45] Proto mohl svatý Justin mluvit o „semenech Slova“ ve světě. Srov.: II Apologia 8, 1-2; 13, 3-6: PG 6,457-458; 467.

 

Rozhovor

Věřím, že se probudíme včas (Bedřich Moldan)

Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc. se mnoho let zabývá odbornou problematikou i politikou životního prostředí. Historicky první ministr životního prostředí u nás (1990). Působil a působí v řadě veřejných funkcí:  od r. 1992  čelný představitel Centra pro otázky životního prostředí UK; 1998–2001 vyjednavač pro životní prostředí, vědu a vzdělávání v rámci delegace ČR pro vyjednávání o přistoupení k EU; předseda Komise OSN pro udržitelný rozvoj (2000–2001); od 1999 člen Vědecké rady Evropské environmentální agentury v Kodani, v letech 2002–2005 její předseda; 2004 jmenován členem Skupiny na vysoké úrovni pro Lisabonskou strategii, tzv. "Kokova skupina" v Bruselu.

Z nejposlednějších děl: Podmaněná planeta (2015); Civilizace na planetě Zemi (2018); Životní prostředí v globální perspektivě (2020).

Sledujte nás