Jak se zorientovat a jak jednat

 

Kapitola pátá: Jak se zorientovat a jak jednat

163. Snažil jsem se prozkoumat aktuální situaci lidstva a zjistit, kde jsou trhliny planety, kterou obýváme, a jaké jsou nejhlubší příčiny zhoršování životního prostředí. Ačkoli nám už tento pohled na skutečnost samu naznačuje směr potřebné změny a napovídá nám, jak činně reagovat, přece se nyní pokusím nastínit cesty dialogu, jež nám pomohou dostat se ze sebedestruktivní spirály, do níž se propadáme.

I. Dialog o životním prostředí vedený v mezinárodní politice

164. Od poloviny minulého století se přes mnohé těžkosti prosadila tendence vnímat planetu jako vlast a lidstvo jako národ, který obývá společný dům. Význam vzájemně propojeného světa nespočívá pouze v tom, že poznáváme dopad škodlivých důsledků života, produkce a spotřeby na všechny, ale především v tom, že se navrhovaná řešení mohou předkládat v globální perspektivě a ne pouze z perspektivy ochrany zájmů některých zemí. Vzájemná závislost nás zavazuje k tomu, abychom uvažovali o jediném světě, o společném projektu. Sama vynalézavost uplatňovaná v obrovském vývoji technologií však nedokáže najít účinné formy mezinárodního řízení zaměřeného na řešení závažných environmentálních a sociálních obtíží. K řešení základních problémů, které nemohou vyřešit opatření jednotlivých zemí, je nezbytná celosvětová součinnost, která povede například k plánování trvale udržitelného a diverzifikovaného zemědělství, k rozvoji obnovitelných a životní prostředí neohrožujících zdrojů energie, k podpoře účinnějšího využívání energie, k prosazení přiměřenějšího přerozdělování lesních a mořských zdrojů a k zajištění přísunu pitné vody pro všechny.

165. Víme, že technologie založené na silně znečišťujících fosilních palivech – zejména na uhlí, ale také na naftě a v menší míře též na plynu –, musí být postupně a bezodkladně nahrazovány. Dokud neexistuje širší rozvoj obnovitelných energií, který by už dávno měl běžet, je legitimní volit méně škodlivé alternativy či sáhnout k přechodným řešením. Mezinárodní společenství však nedošlo k náležité shodě, pokud jde o odpovědnost těch, kteří mají nést větší náklady na přechod k jiným zdrojům energie. V posledních desetiletích vedly environmentální otázky k široké veřejné debatě, která v občanské společnosti vytvořila oblasti značného nasazení a velkorysé angažovanosti. Politika a průmysl reagují pomalu a neodpovídají výzvám světového rozměru. V tomto smyslu lze říci, že zatímco lidstvo postindustriální doby bude možná historicky připomínáno jako nejvíce nezodpovědné, lze si přát, aby se na lidstvo počátku 21. století mohlo vzpomínat proto, že s velkorysostí převzalo svou obrovskou zodpovědnost.

166. Světové ekologické hnutí již ušlo dlouhou cestu, obohaceno úsilím mnoha generací občanské společnosti. Není možné je zde všechny vyjmenovat, podobně jako není možné popsat, čím přispěli do dějin, ale díky velkému nasazení se environmentální otázky stále výrazněji dostávají do veřejné agendy a trvale zvou k nadčasovým úvahám. Světové ekologické summity posledních let však na tato očekávání nebyly schopny odpovědět, neboť kvůli nedostatečné politické rozhodnosti nedospěly ke skutečně významným a účinným globálním environmentálním dohodám.

167. Za zmínku stojí summit o Zemi, který se konal v roce 1992 v Rio de Janeiro. Tam bylo řečeno, že „lidské bytosti stojí v centru úsilí o trvale udržitelný rozvoj“.[1] Prohlášení převzalo několik bodů Stockholmské deklarace (1972), která mimo jiné stanovila mezinárodní spolupráci v péči o ekosystém celé Země, povinnost nést její ekonomické náklady pro ty, kdo znečišťují, a povinnost zvažovat environmentální dopad každého díla či projektu. Dalo si za cíl stabilizovat koncentraci skleníkových plynů v atmosféře, a zvrátit tak tendenci globálního oteplování. Summit též vypracoval agendu s akčním programem a konvenci o biologické diverzitě a deklaroval principy ohledně lesních zdrojů. Třebaže summit byl na svou dobu opravdu inovativní a prorocký, dohody byly uskutečňovány minimálně, protože nebyly zřízeny adekvátní kontrolní mechanismy, které by periodicky ověřovaly a sankcionovaly jejich nedodržování. Deklarované principy nadále vyžadují účinnou a okamžitou realizaci.

168. Mezi pozitivními zkušenostmi lze zmínit například Basilejskou úmluvu o nebezpečných odpadech zavádějící systém ohlašování, závazné kvóty a kontrolu, jako též závaznou Úmluvu o mezinárodním obchodu s ohroženými živočišnými a rostlinnými druhy, která počítá s jejím efektivním uplatňováním a s mechanismy hodnocení. Díky Vídeňské úmluvě o ochraně ozonové vrstvy a jejímu uplatňování prostřednictvím Montrealského protokolu a jeho úprav vstoupil problém ztenčování ozonové vrstvy do fáze svého řešení.

169. Ve věci péče o biologickou diverzitu a v souvislosti s rozšiřováním pouští byl pokrok mnohem menší. Co se týče klimatické změny, jsou výsledky velmi skromné. Redukce skleníkových plynů si vyžaduje poctivost, odvahu a zodpovědnost, a to především ze strany nejmocnějších a nejvíce znečišťujících zemí. Konference OSN o trvale udržitelném rozvoji pojmenovaná Rio+20 (Rio de Janeiro 2012) vydala obsáhlou, leč neúčinnou závěrečnou deklaraci. Mezinárodní vyjednávání se nemohou výrazněji posouvat kupředu kvůli postoji těch zemí, které upřednostňují své národní zájmy před globálním společným dobrem. Ti, kdo ponesou důsledky, které se pokoušíme zastírat, budou připomínat tento nedostatek svědomí a zodpovědnosti. Během sepisování této encykliky nabyla tato debata obzvláštní intenzity. My věřící nemůžeme neprosit Boha za pozitivní vývoj současných diskusí tak, aby budoucí generace nemusely trpět následky vleklého váhání.

170. Některé strategie ke snížení emisí znečišťujících skleníkových plynů usilují o zavedení internacionalizace environmentálních nákladů a hrozí ukládáním těžkých závazků na snížení těchto emisí zemím s malými zdroji stejně jako těm průmyslovým. Ukládání takovýchto opatření penalizuje chudší rozvojové země. Tímto způsobem je pod rouškou péče o životní prostředí páchána nová nespravedlnost. Také v tomto případě lezeme z louže pod okap. Jelikož se účinky klimatické změny budou projevovat dlouhou dobu, i když budou přijata přísná opatření, některé země s nedostatkem prostředků budou potřebovat pomoc k tomu, aby se adaptovaly na následky, které se už projevují a zasahují jejich ekonomiky. Je jisté, že odpovědnost je společná, avšak diferencovaná, protože, jak říkají bolívijští biskupové, „země, které profitovaly z pokročilé industrializace za cenu enormních emisí skleníkových plynů, mají větší odpovědnost přispět na řešení problémů, které způsobily“.[2]

171. Strategie obchodování s „emisními povolenkami“ může poskytnout prostor k nové formě spekulací a neposlouží k redukci globálních emisí znečišťujících plynů. Tento systém se jeví jako rychlé a snadné řešení, působí dojmem jistého nasazení za životní prostředí, avšak ve skutečnosti neimplikuje žádnou radikální změnu, která by odpovídala okolnostem. Naopak, může být účelově zneužit k tomu, aby některé země i sektory udržovaly nadměrnou spotřebu.

172. Pro chudé země musí být prioritou vykořenění bídy a sociální rozvoj jejich obyvatel. Současně musí vzít v úvahu skandální úroveň spotřeby některých privilegovaných vrstev vlastní populace a lépe bojovat proti korupci. Musí zajisté též rozvíjet méně znečišťující způsoby výroby energie, ale k tomu potřebují pomoc ze strany zemí, které dosáhly svého velkého rozvoje za cenu současného znečištění planety. Přímé využívání hojné solární energie vyžaduje zavedení takových mechanismů a forem pomoci, které rozvojovým zemím umožní přístup k transferu technologií, k technické asistenci a k finančním zdrojům. To se však vždy musí dít s přihlédnutím ke konkrétním podmínkám, protože „ne vždy je odpovídajícím způsobem zvážena kompatibilita těchto zařízení s kontextem, pro který jsou projektována“.[3] Ve srovnání s rizikem klimatické změny by náklady byly nízké. Každopádně je to především etické rozhodnutí, které se zakládá na solidaritě mezi všemi národy.

173. Urgentní je realizace mezinárodních dohod vzhledem ke skromné schopnosti místní správy účinně zasáhnout. Vztahy mezi státy mají chránit svrchovanost každého z nich, ale také určit dohodnuté cesty, aby se předešlo místním katastrofám, které by uškodily všem. Jsou zapotřebí globální regulační rámce, které ukládají povinnosti a brání nepřijatelným akcím, jakou je přesun vysoce znečišťující průmyslové výroby a odpadu mocnějšími zeměmi do chudších zemí.

174. Zmiňme také systém governance oceánů. Třebaže existují různé mezinárodní i regionální úmluvy, fragmentace a absence přísných mechanismů regulace, kontroly a sankcí nakonec ohrožuje veškeré vynaložené úsilí. Narůstající problém odpadů v mořích a ochrany mořských oblastí nezávisle na národních hranicích i nadále představuje zvláštní výzvu. Potřebujeme zkrátka dohodu o režimech governance celé škály zmíněných globálních obecných dober.

175. Tatáž logika, která ztěžuje přijímání drastických rozhodnutí k zvrácení tendence globálního oteplování, též znemožňuje dosáhnout cíl, jímž je vymýcení chudoby. Potřebujeme zodpovědnější globální jednání, které bude sledovat jednak omezení znečišťování a zároveň povede k rozvoji chudých zemí i oblastí. Zatímco jednadvacáté století udržuje governanci charakteristickou pro minulé doby, je svědkem ztráty moci národních států zejména proto, že ekonomicko-finanční dimenze nadnárodní povahy směřuje k ovládnutí politiky. V tomto kontextu se stává nezbytným rozvoj mocnějších a účinnějších mezinárodních institucí, které budou mít díky dohodám mezi národními vládami nestranně přidělenou autoritu a moc přistupovat k sankcím. Jak prohlásil Benedikt XVI. v rámci už rozvinuté sociální nauky církve: „Řídit světovou ekonomiku, obnovit ekonomiky zasažené krizí, a tak zabránit zhoršení současné situace, které by vedlo k ještě větším nerovnostem; vhodným způsobem zabezpečit celkové odzbrojení, dostatek jídla a mír; zajistit ochranu životního prostředí a regulovat migrační pohyby – to vše si naléhavě žádá existenci světové politické autority, která byla navržena již mým předchůdcem [svatým] Janem XXIII.“[4] V této perspektivě nabývá diplomacie na nebývalé důležitosti s cílem předejít těm nejzávažnějším problémům, které by nakonec zasáhly všechny.

II. Dialogem k nové národní a lokální politice

176. Vítězové a poražení nejsou jenom mezi jednotlivými zeměmi, ale i uvnitř chudých zemí, v nichž je zapotřebí identifikovat různé oblasti zodpovědnosti. Otázky týkající se životního prostředí a ekonomického rozvoje proto už nelze klást jenom na základě rozdílů mezi zeměmi, ale vyžadují, aby se věnovala pozornost národní a lokální politice.

177. Vzhledem k možnosti nezodpovědného užívání lidských schopností nemůže žádný stát přenášet svou povinnost dál, ale sám se musí starat o plánování, koordinaci, dohled a ukládání sankcí v rámci vlastního teritoria. Jak společnost organizuje svůj vlastní rozvoj a pečuje o něj v kontextu nepřetržitých technologických inovací? Faktorem, který působí jako účinný prostředek, je právo, jež stanovuje pravidla chování přijatelného z hlediska obecného dobra. Meze, které má ukládat zdravá, zralá a svrchovaná společnost, se týkají předvídavosti a obezřetnosti, adekvátní regulace, dozoru nad aplikací norem, boje proti korupci, účinné kontroly nad nežádoucími následky výrobních procesů a vhodných zásahů v případě blíže nespecifikovaných nebo potenciálních rizik. Rozvíjí se justice zaměřená na redukci znečišťujících účinků podnikatelských aktivit. Avšak politická a institucionální struktura zde není pouze proto, abychom zamezili špatným praktikám, nýbrž abychom podpořili ty dobré, abychom stimulovali tvořivost hledající nové cesty a usnadňovali osobní i kolektivní iniciativy.

178. Je dramatické, že politika soustředěná na bezprostřední výsledky, podporované také populací žijící konzumním stylem, nutí k produkci s krátkodobým růstem. Vlády odpovídající na zájmy voličů nechtějí provokovat obyvatelstvo opatřeními, která by se mohla dotknout úrovně spotřeby nebo ohrozit zahraniční investice. Krátkozraké snahy o dosažení moci brání tomu, aby se součástí veřejné agendy vlád stala prozíravá environmentální agenda. Zapomíná se tak, že „čas je nadřazen prostoru“,[5] že jsme vždy plodnější, když se snažíme spouštět procesy než ovládat prostory moci. Politická velikost se projevuje tehdy, když se v těžkých chvílích jedná na základě velkých principů a myslí se na dlouhodobé společné dobro. Politické moci se nedaří zhostit se této povinnosti v rámci národního projektu.

179. Na některých místech se rozvíjejí sdužení využívající energie z obnovitelných zdrojů, což umožňuje lokální soběstačnost, a dokonce i prodej nadprodukce. Tento jednoduchý příklad ukazuje, že zatímco současné světové zřízení není schopné převzít zodpovědnost, místní správy jsou schopné to dokázat. A právě zde se může zrodit hlubší vědomí zodpovědnosti, silný smysl pro společenství, zvláštní schopnost pečovat a velkoryseji tvořit, hluboká láska ke své vlastní zemi, jakož i ochota myslet na to, co zanecháme dětem a vnoučatům. Tyto hodnoty mají hluboké kořeny v domorodých populacích. Jelikož se právo z důvodu korupce někdy jeví jako nedostatečné, obyvatelstvo vytváří tlak na politická rozhodnutí. Společnost musí prostřednictvím nevládních organizací a občanských sdružení nutit vlády, aby tvořily přísnější normy, postupy a kontroly. Jestliže občané nekontrolují národní, regionální a komunální politiku, není možné čelit environmentálním škodám. Na druhé straně komunální legislativa může být ještě účinnější, pokud existuje shoda mezi sousedy na podpoře dané environmentální politiky.

180. Nelze pomýšlet na uniformní recepty, protože každá země má specifické problémy a omezení. Pravdou je také, že politický realismus může požadovat přechodná opatření a technologie, na ty však musí vždy navazovat návrh a přijetí postupných závazných opatření. Současně je však mnoho práce i na národní a lokální úrovni, například prosazování forem energetických úspor. S tím souvisí i podpora průmyslové produkce, která vykazuje maximální energetickou účinnost a minimální využití surovin, přičemž se z trhu stahují energeticky málo účinné nebo více znečišťující produkty. Můžeme též zmínit dobrou organizaci přepravy nebo stavebních technologií a rekonstrukce budov, která vede ke snížení spotřeby energie a úrovně znečištění. Na druhé straně se lokální politické působení může zaměřit na regulaci spotřeby, na vývoj ekonomie odpadů a na jejich recyklaci, na ochranu určitých živočišných či rostlinných druhů a na plánování diverzifikovaného zemědělství se střídáním plodin. Je možné podporovat zlepšování zemědělství v chudých zemích prostřednictvím investic do venkovských infrastruktur, do organizace místního nebo národního trhu, do zavlažovacích systémů či do rozvoje trvale udržitelných agrárních technologií. Je možné podporovat formy spolupráce nebo společné organizace, které budou hájit zájmy malých producentů a chránit lokální ekosystémy před drancováním. Je mnoho věcí, které lze udělat!

181. Kontinuita je nutná, a proto nelze měnit politiku související s klimatickou změnou a s ochranou životního prostředí pokaždé, když nastoupí nová vláda. Výsledky vyžadují mnoho času a jsou spojené s bezprostředními náklady, přičemž nemohou být viditelné v rámci volebního období jedné vlády. Proto bez tlaku obyvatel a institucí bude vždy existovat neochota k zásahům, a to zvlášť tehdy, když je třeba řešit naléhavé záležitosti. Politik, který přijímá tuto zodpovědnost i s cenou, kterou je třeba zaplatit, nejedná podle logiky výkonu a okamžitého výsledku současné ekonomie a politiky. Bude-li mít naopak odvahu výše uvedenou zodpovědnost přijmout, bude moci znovu zakusit důstojnost, kterou mu jako člověku dal Bůh, a zanechá po sobě v dějinách svědectví velkorysé zodpovědnosti. Je třeba dát větší prostor zdravé politice, která je schopná reformovat instituce, koordinovat je a zavádět do nich dobré praktiky, jež umožní čelit nepřístojným tlakům a netečnosti. Nicméně je třeba dodat, že i ty nejlepší mechanismy nakonec podlehnou, pokud jim chybí velké cíle, hodnoty a smysluplné humanistické uvažování, jež dovede každé společnosti propůjčit šlechetné a velkorysé zacílení.

III. Dialog a transparentnost v rozhodovacích procesech

182. Abychom mohli předvídat, jaký environmentální dopad budou mít podnikatelské aktivity a projekty, je třeba transparentních politických procesů, které jsou otevřeny dialogu. Korupce, která zakrývá skutečný environmentální dopad nějakého projektu výměnou za určité výhody, často vede k pochybným dohodám, které se vyhýbají povinnosti poskytovat informace a vést důkladnou debatu.

183. Analýza environmentálního dopadu by neměla následovat až po vypracování výrobního projektu či jakékoli politiky, plánu či programu. Má se s ní pracovat hned od začátku a musí být vypracována interdisciplinárním a transparentním způsobem, který je nezávislý na jakémkoli ekonomickém či politickém tlaku. Musí být spojena s analýzou pracovních podmínek a s možnými účinky na fyzické a mentální zdraví osob, na lokální ekonomiku a na bezpečnost. Tak je možné mnohem realističtěji předvídat ekonomické výsledky, počítat s různými možnými scénáři a eventuálně předjímat potřebnou větší investici, jež by vyřešila nežádoucí účinky, kterým je možné předejít. Vždy je nutné dospět ke konsenzu mezi různými sociálními aktéry, kteří mohou nabídnout různé pohledy, řešení a alternativy. V debatě však musí dostat privilegovaný prostor místní obyvatelé, kteří si kladou otázku, co chtějí pro sebe a pro své děti, a mohou brát v úvahu cíle, které přesahují okamžitý ekonomický zájem. Je zapotřebí opustit ideu „zásahů“ do životního prostředí a poskytnout prostor politice, které se účastní všechny zainteresované strany. Participace vyžaduje, aby byli všichni patřičně informováni o různých aspektech i o různých rizicích a možnostech, a neredukuje se jen na počáteční rozhodování o nějakém projektu, ale implikuje též mechanismy neustálé kontroly a monitorování. Ve vědeckých a politických diskusích je potřebná upřímnost a pravda. Nestačí se omezovat pouze na to, co je nebo není dovoleno legislativou.

184. Když se vyskytnou případná environmentální rizika, která se týkají současného nebo budoucího společného dobra, vyžaduje tato situace, „aby se rozhodnutí činila na základě srovnání předpokládaných rizik a prospěchu v případě každé zvolené alternativy“.[6] To platí především tehdy, když nějaký projekt může způsobit nárůst spotřeby přírodních zdrojů, nárůst emisí a znečištění, zvýšenou produkci odpadů nebo významnou změnu v krajině či v lokalitě výskytu chráněných druhů nebo ve veřejném prostoru. Některé projekty, které nejsou podloženy důkladnou analýzou, mohou hluboce ovlivnit kvalitu života na daném místě, a to z rozličných příčin – například nepředpokládaná hlučnost, omezení výhledu, ztráta kulturních hodnot, účinky využití nukleární energie. Konzumní kultura, která upřednostňuje krátkodobé a soukromé zájmy, může favorizovat příliš rychlé procedury nebo podporovat zatajování informací.

185. V každé diskusi ohledně nějaké podnikatelské aktivity by se měla položit řada otázek, aby se rozlišilo, zda povede k opravdovému integrálnímu rozvoji: Za jakým účelem? Z jakého důvodu? Kde? Kdy? Jakým způsobem? Na koho je zaměřena? Jaká jsou rizika? Za jakou cenu? Kdo platí náklady a jak to učiní? V tomto šetření musí mít některé otázky prioritu. Víme například, že voda je omezeným nepostradatelným zdrojem a zároveň představuje základní právo, které je podmínkou k uplatňování jiných lidských práv. To je nezpochybnitelné a přesahuje každou jinou analýzu environmentálního dopadu v nějaké oblasti.

186. V deklaraci z Ria z roku 1992 se tvrdí, že „tam, kde hrozí vážné nebo nezvratné škody, nedostatek dokonalých vědeckých jistot nemůže představovat důvod k tomu, aby se prodlévalo s přijetím účinných opatření“,[7] která zabrání zhoršení životního prostředí. Tento princip obezřetnosti umožňuje ochranu těch nejslabších, kteří mají málo prostředků k tomu, aby se hájili a zajistili si nevyvratitelné důkazy. Pokud objektivní informace vedou k předpokladu vážných a nezvratných škod, i kdyby neexistoval neoddiskutovatelný důkaz, musí být jakýkoli projekt zastaven nebo modifikován. Tímto způsobem se obrací důkazní břemeno, takže v těchto případech je třeba předkládat objektivní a rozhodující důkaz o tom, že navrhovaná aktivita nezpůsobí závažné škody životnímu prostředí nebo těm, kteří ho obývají.

187. To neznamená stavět se proti jakékoli technologické inovaci, která vede ke zlepšení kvality života obyvatel. V každém případě však ziskovost nesmí být jediným kritériem, které se zohledňuje, a ve chvíli, kdy se na základě vývoje informací vyskytnou nové elementy ke zvážení, musí dojít k novému hodnocení za účasti všech zainteresovaných stran. Výsledkem diskuse může být rozhodnutí nepokračovat v projektu, mohla by jím však být i jeho modifikace nebo vypracování alternativních návrhů.

188. V otázkách týkajících se životního prostředí existují diskuse, v nichž je těžké dospět ke konsenzu. Ještě jednou poznamenávám, že církev si ani neosobuje právo definovat vědecké otázky, ani se nesnaží nahrazovat politiku, ale zve k čestné a transparentní debatě, aby partikulární potřeby nebo ideologie neškodily společnému dobru.

IV. Politika a ekonomika v dialogu za lidskou plnost

189. Politika se nesmí podřizovat ekonomice a ekonomika se nesmí podřizovat diktátu a výkonnostnímu paradigmatu technokracie. Když dnes uvažujeme o společném dobru, nevyhnutelně potřebujeme, aby politika a ekonomika společně a s rozhodností začaly sloužit životu, a to zejména lidskému. Záchrana bank za každou cenu, přičemž za to platí populace a chybí pevné rozhodnutí k revizi a reformě celého systému, potvrzuje absolutní vládu financí, která nemá budoucnost a po zdlouhavém a nákladném zdánlivém zachraňování může pouze plodit nové krize. Finanční krize z let 2007–2008 byla příležitostí k rozvinutí nové ekonomiky, která by byla pozornější k etickým principům a k novému regulování spekulativní finanční aktivity a virtuálního kapitálu. Nevyskytla se však žádná reakce, která by vedla k přehodnocení zastaralých kritérií, které i nadále řídí svět. Produkce není vždy racionální a často je vázána na ekonomické proměnné, které přisuzují produktům cenu, jež neodpovídá jejich reálné hodnotě. To často určuje nadprodukci některého zboží s environmentálním dopadem, který není nutný a současně poškozuje mnohé regionální ekonomiky.[8] Finanční bublina bývá obvykle též bublinou v produkci. V konečném důsledku to, co se rozhodně neřeší, je problém reálné ekonomiky, která umožňuje diverzifikaci a zlepšování produkce, adekvátní fungování podniků, rozvoj malého a středního podnikání, jež vytváří pracovní příležitosti a podobně.

190. V tomto kontextu je třeba vždy připomínat, že „ochrana životního prostředí nemůže být zajištěna pouze na základě finanční kalkulace nákladů a výnosů. Životní prostředí je jedním ze statků, které tržní mechanismy nejsou s to odpovídajícím způsobem chránit nebo rozvíjet.“[9] Ještě jednou, je třeba vyvarovat se magického pojetí trhu, které má sklon domnívat se, že problémy se vyřeší pouze zvýšením zisku podniků nebo jednotlivců. Je realistické očekávat, že ten, kdo je posedlý maximalizací zisku, se zastaví, aby uvažoval o environmentálních dopadech, které zanechá dalším generacím? V systému výnosů není prostor k uvažování o rytmech přírody, o jejich cyklech rozkladu a regenerace a o komplexitě ekosystémů, které mohou být lidským zásahem těžce narušeny. Navíc když se mluví o biodiverzitě, nanejvýš se o ní uvažuje jako o rezervě ekonomických zdrojů, které by se dalo využít, ale nebere se seriózně v úvahu reálná hodnota věcí, jejich význam pro osoby a kultury, ani zájmy a potřeby chudých.

191. Jsou-li kladeny tyto otázky, někteří reagují obviněním, že za nimi je iracionální nárok zastavit pokrok a lidský rozvoj. Musíme se však přesvědčit, že zpomalení rytmu produkce a spotřeby může dát prostor jinému způsobu pokroku a rozvoje. Snahy o trvale udržitelné využívání přírodních zdrojů nejsou zbytečnou útratou, ale investicí, která může nabídnout jiné střednědobé ekonomické výhody. Nejsme-li ve svém pohledu omezení, objevíme, že diverzifikace inovativnější produkce s menším environmentálním dopadem může být velmi výnosná. Jde o to, aby se otevřela cesta různým příležitostem, které nepředstavují zastavení lidské kreativity a lidského snu o pokroku, ale spíš usměrňují tuto energii novým způsobem.

192. Tvořivější a lépe zaměřený rozvoj produkce by například mohl vyrovnat nerovnost mezi nadměrnými technologickými investicemi do spotřeby a nedostatečnými investicemi do řešení naléhavých problémů lidstva. Mohl by vytvořit inteligentní a výnosné formy opětovného využití, obnovení funkčnosti a recyklace. Mohl by zlepšit energetickou účinnost měst a tak dále. Diverzifikace produkce skýtá lidské inteligenci obrovské možnosti tvorby a inovace, přičemž chrání životní prostředí a vytváří víc pracovních příležitostí. Taková tvořivost by byla rozkvětem lidské vznešenosti, neboť bychom se snažili inteligentně, odvážně a odpovědně podporovat udržitelný a spravedlivý rozvoj v rámci širšího pojetí kvality života. Naopak méně důstojné, méně tvořivé a povrchnější je trvat na způsobech drancování přírody jen proto, aby se nabízely nové možnosti spotřeby a okamžitého zisku.

193. Každopádně, jestliže v některých případech trvale udržitelný rozvoj vyžaduje nové způsoby růstu, v jiných případech – tváří v tvář nenasytnému a nezodpovědnému rozmachu – je zapotřebí uvažovat také o tom, aby se poněkud zpomalil krok, aby se stanovila některá rozumná omezení a také abychom se vrátili zpátky dřív, než bude příliš pozdě. Víme, že chování těch, kteří stále více konzumují a ničí, je neúnosné, zatímco jiní nemohou žít v souladu s vlastní lidskou důstojností. Proto nastal čas přijmout jistý úbytek v některých částech světa, čímž se zajistí zdroje, aby bylo možné zdravě růst v jiných částech. Benedikt XVI. říkal, že „je nezbytné, aby technologicky rozvinuté společnosti byly ochotny podporovat jednání, které se vyznačuje střízlivostí, přičemž omezí svou spotřebu energie a zlepší podmínky jejího využívání“.[10]

194. Aby povstaly nové formy pokroku, potřebujeme „změnit model globálního rozvoje“,[11] což implikuje odpovědnou úvahu „nad smyslem ekonomiky a jejím cílem, abychom napravili její dysfunkce a překroucení“.[12] Nestačí kompromisně smiřovat péči o přírodu s finančním ziskem nebo zachování životního prostředí s pokrokem. V tomto kontextu jsou kompromisní řešení pouze malým oddálením katastrofy. Jde zkrátka o redefinování toho, co je pokrok. Technologický a ekonomický rozvoj, který nezanechává lepší svět a integrálně vyšší kvalitu života, nemůže být považován za pokrok. Na druhé straně, mnohokrát se v kontextu rostoucí ekonomiky snižuje reálná kvalita života osob v důsledku devastace životního prostředí, nízké kvality potravinových produktů nebo vyčerpání některých zdrojů. Řeči o udržitelném růstu se v tomto kontextu nezřídka stávají prostředkem k odvádění pozornosti a ospravedlňování, takže ekologická problematika je absorbována logikou finančnictví a technokracie, čímž se sociální a ekologická odpovědnost podniků víceméně redukuje na záležitosti marketingu a image.

195. Princip maximalizace zisku, který má sklon izolovat se od jakéhokoli jiného uvažování, je konceptuálním překroucením ekonomiky. Pokud se zvyšuje produkce, je malý zájem o to, že se produkuje na úkor budoucích zdrojů nebo zdravého životního prostředí. Pokud vykácení lesa zvýší produkci, nikdo ve svých počtech neměří ztrátu, s níž je spojeno zpustošení daného území, destrukce biodiverzity nebo zvýšené znečištění. Znamená to, že podniky hromadí zisky, přičemž kalkulují a platí pouze minimální část nákladů. Za etické lze považovat pouze takové jednání, při němž se vynakládá veškeré úsilí „na transparentní ocenění ekonomických a sociálních nákladů spojených s užíváním společných přírodních zdrojů a břemeno těchto nákladů, aby je plně nesli ti, kdo tyto zdroje zneužívají, a nikoli ostatní národy nebo budoucí generace“.[13] Účelová racionalita, která nabízí pouze statickou analýzu skutečnosti v zájmu momentálních potřeb, je přítomná jak tehdy, když zdroje přiděluje trh, tak i tehdy, když to činí stát, jenž všechno plánuje.

196. Jaké je místo politiky? Připomeňme princip subsidiarity, který zaručuje svobodu k rozvoji aktuálních schopností na všech úrovních, ale současně též vyžaduje větší zodpovědnost vůči společnému dobru ze strany toho, kdo disponuje větší mocí. Je pravdou, že některé ekonomické sektory dnes mají větší moc než samotné státy. Nelze však ospravedlnit ekonomiku bez politiky, která není s to osvojit si takovou logiku, která by byla schopná zvládat různé aspekty současné krize. Logika, která neposkytuje prostor upřímné starosti o životní prostředí, je toutéž logikou, v níž chybí prostor pro starost o integraci těch nejzranitelnějších, protože „za stávajícího »privátního« modelu »úspěchu« se nejeví smysluplným investovat tak, aby si neúspěšní, slabí či méně obdaření mohli v životě razit cestu“.[14]

197. Potřebujeme politiku, která uvažuje v širokých perspektivách, která uskutečňuje nový integrální přístup a zahrnuje do interdisciplinárního dialogu různé aspekty krize. Mnohokrát je sama politika zodpovědná za svou vlastní diskreditaci z důvodu korupce a nedostatku kvalitních veřejných strategií. Neplní-li stát svůj vlastní úkol na nějakém území, mohou se vyskytnout jisté ekonomické skupiny, vydávat se za dobrodince, osobovat si reálnou moc, cítit se oprávněnými nezachovávat pravidla, a dokonce i poskytovat prostor různým formám organizované kriminality, obchodování s lidmi, obchodu s drogami a násilí, které se těžko vykořeňují. Pokud politika není schopna skoncovat se zvrácenou logikou a navíc zůstává uzavřena v nesourodých diskurzech, ani nadále nebudeme řešit velké problémy lidstva. Strategie reálné změny vyžaduje nové promyšlení celkových procesů, neboť nestačí zabývat se povrchními ekologickými úvahami, když není kritice vystavena logika, která stojí za současnou kulturou. Zdravá politika by měla být s to přijmout tuto výzvu.

198. Politika a ekonomika mají sklon navzájem se obviňovat, kdo může za chudobu a devastaci životního prostředí. Očekává se však od nich, aby uznaly své chyby a nalezly formy interakce zaměřené na společné dobro. Zatímco jedni se plahočí pouze za ekonomickým ziskem a druzí jsou posedlí pouze uchováním nebo rozšiřováním své moci, zůstávají nám jen války nebo pochybné dohody, v nichž to, co obě strany nejméně zajímá, je zachování životního prostředí a péče o nejslabší. I zde platí princip, že „jednota má převahu nad konfliktem“.[15]

V. Světová náboženství v dialogu s vědami

199. Nelze tvrdit, že empirické vědy kompletně vysvětlí život, vnitřní esenci všech tvorů a celek skutečnosti. To by znamenalo nepatřičně překračovat vymezené metodologické hranice. Uvažuje-li se v tomto úzkém rámci, vytrácí se estetická citlivost, poezie, a dokonce i schopnost rozumu uchopit smysl a cíl věcí.[16] Chci připomenout, „že klasické náboženské texty vykládají smysl věcí pro všechny doby a že mají motivační potenciál, který otevírá stále nové obzory […]. Je rozumné a inteligentní pokládat tyto spisy za tmářské jenom proto, že vznikly v kontextu náboženské víry?“[17] Bylo by zjednodušující domnívat se, že etické principy se mohou představovat čistě abstraktně, nezávisle na jakémkoli kontextu. To, že jsou formulovány náboženským jazykem, jim neubírá na hodnotě ve veřejném diskurzu. Etické principy, které je rozum schopen postihnout, se mohou vyskytovat pokaždé v různém hávu a vyjadřovat se rozličným jazykem, a to i náboženským.

200. Na druhou stranu, jakékoli technické řešení, které vědy podávají, nebude moci vyřešit závažné problémy lidstva, pokud lidstvo ztratí směr a zapomene na ušlechtilé důvody, které umožňují vzájemné soužití, oběť, dobrotu. V každém případě je zapotřebí apelovat na věřící, aby žili v souladu se svou vírou a neprotiřečili jí svými skutky. Je potřeba naléhat na to, aby se věřící znovu otevírali Boží milosti a čerpali z hlubin svého přesvědčení o lásce, spravedlnosti a míru. Jestliže nás špatné chápání našich principů vedlo k tomu, že jsme někdy omlouvali zneužívání přírody nebo despotickou vládu lidské bytosti nad stvořením, nebo nás dovedlo k válkám, nespravedlnosti a násilí, musíme jako věřící uznat, že jsme tímto způsobem byli nevěrní pokladu moudrosti, který bychom měli střežit. Kulturní omezení různých historických období mnohokrát ovlivňovaly toto povědomí o vlastním etickém a duchovním dědictví, avšak právě návrat k vlastním pramenům umožňuje náboženským vyznáním, aby lépe odpovídala na aktuální potřeby.

201. Většina obyvatel planety se prohlašuje za věřící a to by mělo náboženská vyznání vést k tomu, aby vstupovala do vzájemného dialogu zaměřeného na péči o přírodu, na obranu chudých, na budování sítě vzájemné úcty a bratrství. Nezbytný je také dialog mezi samotnými vědami vzhledem k tomu, že každá je zvyklá uzavírat se do mezí vlastního slovníku a specializace a má tendenci izolovat a absolutizovat vlastní vědění. Brání to adekvátnímu vyrovnání se s problémy životního prostředí. Stejně tak nezbytný je otevřený a uctivý dialog mezi různými ekologickými hnutími, mezi nimiž nechybí ideologické boje. Závažnost ekologické krize od nás všech vyžaduje, abychom mysleli na společné dobro a kráčeli po cestě dialogu, k němuž je potřebná trpělivost, askeze a velkorysost, přičemž máme vždy na paměti, že „realita je důležitější než idea“.[18]


[1] Deklarace Summitu Země o životním prostředí a rozvoji (14. června 1992), Princip 1.

[2] Bolívijská biskupská konference: pastýřský list o životním prostředí a lidském rozvoji v Bolívii El Unverso, don de Dios para la Vida (2012), 86.

[3] Papežská rada pro spravedlnost a pokoj: Energia, Giustizia e Pace, IV, 1, Città del Vaticano (2013), 56.

[4] Benedikt XVI.: encyklika Caritas in veritate (29. června 2009), 67: AAS 101 (2009), 700.

[5] Apoštolská exhortace Evangelii gaudium (24. listopadu 2013), 222: AAS 105 (2013), 1111 [česky Praha, Paulínky 2013].

[6] Papežská rada pro spravedlnost a mír: Kompendium sociální nauky, 469 [česky Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2008].

[7] Deklarace z Ria o životním prostředí a rozvoji (14. června 1992), Princip 15.

[8] Srov. Mexická biskupská konference. Biskupská komise pro sociální pastoraci: Jesucristo, vida y esperanza de los indígenas y campesinos (14. ledna 2008).

[9] Papežská rada pro spravedlnost a mír: Kompendium sociální nauky církve, 470 [česky Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2008].

[10] Benedikt XVI.: Poselství ke Světovému dni míru 2010, 9: AAS 102 (2010), 46.

[11] Ibid.

[12] Ibid., 5.

[13] Benedikt XVI.: encyklika Caritas in veritate (29. června 2009), 50: AAS 101 (2009), 686.

[14] Apoštolská exhortace Evangelii gaudium (24. listopadu 2013), 209: AAS 105 (2013), 1107.

[15] Ibid., 228: AAS 105 (2013), 1113.

[16] Srov. encyklika Lumen fidei (29. června 2013), 34: AAS 105 (2013), 577: „Světlo víry, díky svému spojení s pravdou lásky, není cizí hmotnému světu, protože láska je vždy prožívána v těle i v duši. Světlo víry je vtělené světlo, jež vychází ze zářivého Ježíšova života. Osvěcuje také hmotu, má důvěru v její řád a uznává, že se v ní otevírá cesta harmonie a stále hlubšího porozumění. Víra je tak prospěšná pro vědecký pohled: vybízí vědce, aby zůstával otevřený vůči skutečnosti v celém jejím nevyčerpatelném bohatství. Víra probouzí kritické vědomí, neboť brání vědě spokojit se jen s vlastními formulacemi a pomáhá jí pochopit, že příroda je vždy přesahuje. Tím, že vybízí k úžasu před tajemstvím stvoření, rozšiřuje víra obzory rozumu, aby lépe objasňoval svět, jenž je přístupný vědeckému bádání.“

[17] Apoštolská exhortace Evangelii gaudium (24. listopadu 2013), 256: AAS 105 (2013), 1123 [česky Praha, Paulínky 2013].

[18] Ibid., 231.

 

Rozhovor

Věřím, že se probudíme včas (Bedřich Moldan)

Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc. se mnoho let zabývá odbornou problematikou i politikou životního prostředí. Historicky první ministr životního prostředí u nás (1990). Působil a působí v řadě veřejných funkcí:  od r. 1992  čelný představitel Centra pro otázky životního prostředí UK; 1998–2001 vyjednavač pro životní prostředí, vědu a vzdělávání v rámci delegace ČR pro vyjednávání o přistoupení k EU; předseda Komise OSN pro udržitelný rozvoj (2000–2001); od 1999 člen Vědecké rady Evropské environmentální agentury v Kodani, v letech 2002–2005 její předseda; 2004 jmenován členem Skupiny na vysoké úrovni pro Lisabonskou strategii, tzv. "Kokova skupina" v Bruselu.

Z nejposlednějších děl: Podmaněná planeta (2015); Civilizace na planetě Zemi (2018); Životní prostředí v globální perspektivě (2020).

Sledujte nás