II. část Mater et magistra

 

II. část
Vysvětlení a rozvedení nauky Rerum novarum

 

Osobní iniciativa a státní zásahy do hospodářství

51.       Předem je třeba zdůraznit, že v hospodářské oblasti má přednostní právo soukromé podnikání, ať už jde o iniciativu jednotlivců, kteří podnikají samostatně, nebo spojeni s jinými v různých formách sdružení sledují společné zájmy.

52.       Avšak z důvodů, které již vyložili naši předchůdci, potřebuje hospodářský život také účinné zásahy státní moci ke správné podpoře růstu společenského blahobytu tak, aby bylo dosahováno i sociálního rozvoje k užitku všech občanů.

53.       Tyto státní zásahy, které podporují, podněcují, usměrňují a doplňují činnost jednotlivců, jsou odůvodněny zásadou "subsidiarity"[24], kterou vyslovil Pius XI. v encyklice Quadragesimo anno: "Přece však v sociální filozofii stále platí důležitá zásada, která se nedá vyvrátit ani změnit. To, co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, to se jim nemá brát z rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společenství menší a nižší. To má totiž pak za následek těžké poškození a rozvrat sociálního řádu. Neboť každý společenský zásah svým působením a svou přirozenou povahou má přinášet pomoc údům těla společnosti, nikdy je však nemá ničit a pohlcovat."[25]

54.       Je pravda, že nové vědecké poznatky a pokrok výrobní techniky poskytují zřejmě státu více příležitostí než dříve, aby svým zásahem mírnil rozpory mezi jednotlivými výrobními odvětvími, mezi různými oblastmi téhož státu a napětí mezi různými státy na celém světě. Aby se dále snažil omezovat poruchy zaviněné hospodářskými cykly a účinnými prostředky čelil nástupu nezaměstnanosti širokých vrstev obyvatelstva. Proto se žádá, aby se státní činitelé, odpovědní za veřejné bohatství, mnoha způsoby, rozsáhleji a plánovitěji než dříve, účastnili hospodářsko-politického života. Je také třeba, aby k tomuto úkolu budovali vhodná zařízení, pravomoci, prostředky a pracovní metody.

55.       Jakkoliv mohou být rozsáhlé a hluboké zásahy státu do hospodářského života vhodné, zůstává stále platná zásada, že stát nesmí omezovat svobodné podnikání občanů; naopak je musí podporovat, ovšem tak, aby byla zachována zásadní práva každého člověka. K těm patří především právo a povinnost každého jednotlivce zabezpečit nutné životní potřeby pro sebe a pro svou rodinu. Z toho vyplývá, že každý hospodářský řád musí všem občanům nejen umožnit, ale i usnadnit výdělečnou činnost.

56.       Konečně už sám dějinný vývoj stále jasněji ukazuje, že není možné spořádané a plodné soužití bez spolupráce občanů a politického vedení v hospodářské oblasti. To vyžaduje svorné společné úsilí tak, aby přínos obou co nejlépe odpovídal potřebám obecného blaha vzhledem k zvláštním okolnostem každé doby.

57.       Zkušenost nás totiž opravdu ustavičně přesvědčuje, že tam, kde chybí osobní iniciativa jednotlivých občanů, ustupuje i politická svoboda tyranskému útlaku. To vede k zaostávání mnoha hospodářských oblastí, takže se potom nedostává velmi mnoha spotřebních statků a služeb, na něž jsou odkázány tělesné a duševní potřeby člověka; výrobky a služby, jejichž dosažení specifickým způsobem vyvolává a podněcuje radost z konání a píli.

58.       Kde naopak v hospodářském životě chybí potřebná činnost státu nebo je jen nedostatečná, tam společnost upadá ve veliký zmatek. Tam silnější a bezohlednější jedinci, jakých se bohužel všude najde dost jako plevele mezi obilím, drze využívají nedostatku slabších k svému obohacení.

PROLÍNÁNÍ SPOLEČENSKÝCH SVAZKŮ

Vznik a rozsah tohoto jevu

59.       Jedním z význačných rysů naší doby je bezpochyby prolínání společenských svazků, ona den ze dne houstnoucí splet vzájemných vztahů mezi lidmi, která obohatila jejich život množstvím organizací, částečně soukromoprávních, částečně veřejnoprávních. Je to jev, který má svůj původ v četných okolnostech naší doby, např. v pokroku vědy a techniky, nebývalém růstu výnosnosti hospodářství a ve zvýšené životní úrovni občanů.

60.       Tyto tendence společenského života jsou znamením a zároveň i příčinou rostoucích státních zásahů do oněch oblastí, které se přímo týkají nejosobnějšího života člověka, a proto jsou nejen vysoce důležité, nýbrž také vystavené vážným nebezpečím. Jako příklad můžeme uvést zdravotní péči, výuku a výchovu mládeže, odbornou pomoc při volbě povolání, cesty a prostředky rehabilitace a znovuzačlenění různých skupin postižených osob do společnosti.

Zároveň je však tento jev také projevem a výrazem onoho přirozeného a neutlumitelného sklonu člověka k životu ve společnosti, aby tak ve spolupráci s jinými usiloval o hodnoty, po kterých jednotlivci touží, ale nemohou jich sami vlastními silami dosáhnout. Tato snaha vede především v poslední době k zakládání mnoha spolků, sdružení a institucí se zaměřením hospodářským, sociálním, kulturním, rekreačním, sportovním, odborným a politickým, a to jak uvnitř jednotlivých států, tak i na úrovni světové.

61.       Toto prohloubení společenských vztahů má bezpochyby mnohé přednosti. Tak uspokojuje četná práva lidské osoby, především povahy hospodářské a sociální, jako je zajištění nejnutnějších životních potřeb, zdravotní péče, zvýšení všeobecného vzdělání a přiměřené odborné přípravy na povolání. Dále může uspokojit požadavky bydlení, práce, patřičného volného času a potřebného zotavení. Další výhodou je zdokonalení dnešních hromadných sdělovacích prostředků, tisku, filmu, rozhlasu a televize, jejichž prostřednictvím může každý člověk, i v nejvzdálenějším koutku země, vejít v přímý styk s událostmi na celém světě.

62.       Současně však tento rostoucí a různorodý sdružovací proces způsobuje, že se ve všech oblastech lidské činnosti množí předpisy a vazby, které si nárokují právo tyto mnohostranné vztahy mezi lidmi řídit. Proto se lidem stále více zužuje oblast svobodného rozhodování. Užívá se prostředků, vyvíjejí se metody a tvoří se životní prostředí, při nichž člověk opravdu těžko může myslet nezávisle na vnějších vlivech, jednat z vlastní iniciativy, odpovědně užívat svých práv a plnit své povinnosti, plně uplatnit a rozvinout své duševní schopnosti. Není třeba se obávat, že tento zespolečenšťující proces povede k odosobnění člověka, že z něho udělá jedince bez vlastní odpovědnosti? Právě tomu se musí rozhodně odporovat.

63.       Vždyť tento proces zespolečenšťování není výsledkem nezadržitelně působících přírodních sil. Je naopak, jak jsme řekli, dílem samého člověka, který je bytost svobodná a vybavená svou přirozeností k odpovědnému jednání. Přesto je však nucen uznat zákony hospodářského vývoje a podřídit se pokroku kultury a není v jeho moci, aby se úplně zbavil tlaku okolního světa.

64.       Proto se podle našeho názoru tento proces zespolečenšťování může a má dít tak, aby bylo pokud možno nejvíce využito jeho výhod a zároveň zamezeny nebo aspoň zmírněny jeho nevýhody.

65.       K dosažení těchto žádoucích výsledků je však třeba, aby vykonavatelé státní moci měli správný pojem o obecném blahu. To zahrnuje souhrn oněch předpokladů společenského života, které lidem umožňují a usnadňují plný rozvoj všech hodnot jejich osobnosti. Dále považujeme za nutné, aby se struktury podmiňující společenskou efektivitu a rozmanité organizace, v nichž se především projevuje proces zespolečenšťování, vyvíjely na základě vlastních zákonitostí a sledovaly své zájmy v souladu s požadavky obecného blaha. Neméně nutné však také je, aby tyto společenské struktury měly podobu a povahu opravdového společenství, tj., aby ve svých členech viděly lidské osoby a připustily je k činné spolupráci.

66.       Při rozvoji organizačních forem společenských vztahů dosáhnou státy opravdového řádu tím snadněji, čím více se jim podaří uskutečnit rovnováhu mezi možnostmi, jež mají jednotliví občané a skupiny, při zachování soudržnosti celku a státní činnosti, která odpovídajícím způsobem usměrňuje a podporuje snahy jednotlivců.

67.       Dokud se bude společenský život řídit těmito zásadami a mravním řádem, nebude jeho rostoucí složitost znamenat nezbytně nová nebezpečí nebo neúnosná zatížení jednotlivých občanů. Naopak je možno doufat, že bude podporovat uplatnění a rozvoj přirozených vloh osobnosti a účinně přispěje i k upevnění lidského soužití. A to je podle výroku našeho předchůdce Pia XI. v encyklice Quadragesimo anno nezbytným předpokladem, aby mohlo být učiněno zadost právům a povinnostem společenského života.[26]

ODMĚNA ZA PRÁCI

Spravedlnost a slušnost jako měřítko

68.       Hořká bolest nám svírá srdce při pohledu na smutný jev, že v mnoha zemích a v celých světadílech je bezpočtu dělníků vyplácena mzda, která nutí je i jejich rodiny k životu nedůstojnému člověka. Částečnou příčinou tohoto jevu je okolnost, že v těchto zemích byla průmyslová výroba teprve nedávno zavedena nebo dosud dostatečně nepokročila.

69.       V některých z těchto zemí však je krajní nouze většiny obyvatelstva v křiklavém protikladu k neúměrnému bohatství a vyzývavému přepychu malé hrstky boháčů; v jiných zemích jsou zase lidé nuceni k nadměrným obětem a nelidskému odříkání, aby bylo v krátké době rozmnoženo národní bohatství v míře, která není dosažitelná bez porušení spravedlnosti a lidskosti. V jiných státech se zase vyplýtvá velká část národohospodářského výnosu na zvětšení špatně chápané národní prestiže nebo se vydávají obrovské částky peněz na zbrojení.

70.       V zemích hospodářsky vyspělých se také často stává, že výkony a služby malého významu nebo pochybné hodnoty jsou placeny velmi dobře, ba až extrémně, ale vytrvalá a hodnotná práce celých vrstev pracovitých a poctivých občanů je odměňována příliš nízce. Tak se stává, že jejich mzda nestačí k slušné obživě, nebo aspoň není ve shodě s tím, co skutečně konají k dobru společnosti, nebo není úměrná jejich podílu na zisku podniku, v kterém jsou zaměstnáni, ani jejich podílu na vzrůstu národního důchodu.

71.       Proto považujeme za svou povinnost znovu důrazně upozornit, že jako výška mzdy jakožto odměny za práci nesmí být ponechána pouze zákonitostem volné soutěže, tak nemůže ani být diktována hospodářsky silnějšími jedinci. Musí se naopak bezpodmínečně řídit zásadami spravedlnosti a slušnosti. To znamená, že dělník musí dostat mzdu, aby mohl vést život důstojný člověka a slušně se postarat o svoji rodinu. Při vyměřování spravedlivé mzdy je dále třeba nejprve brát ohled na produktivní výkon, pak na stav podniku, kde pracuje, a dále na potřeby hospodářského rozvoje jednotlivých států, zvláště na plnou zaměstnanost, nakonec na potřeby rozvoje světového hospodářství, to znamená vzájemného prolínání mnoha národních ekonomik, různorodých z hlediska struktur a velikostí.

72.       Je zřejmé, že uvedené zásady platí vždy a všude, avšak jejich konkrétní uplatnění není možno stanovit předem. Zde je třeba vzít v úvahu skutečné možnosti a prostředky, které mohou být a také skutečně jsou u jednotlivých národů různé co do množství i druhu, a kromě toho se také mohou i v téže zemi měnit podle poměrů a okolností.

Harmonizace hospodářského a sociálního rozvoje

73.       Hospodářský život mnoha národů spěje rychle kupředu, zvláště po druhé světové válce. Proto považujeme za vhodné upozornit na důležitou zásadu sociální spravedlnosti: hospodářský rozvoj má jít ruku v ruce s rozvojem sociálním tak, aby všechny vrstvy obyvatelstva měly podíl na vzrůstu národního bohatství. Je třeba dbát a účinně usilovat, aby napětí mezi jednotlivými společenskými třídami, vyplývající z nerovného rozdělení národního bohatství, se nezvětšovala, nýbrž podle možností zmírňovala.

74.       Náš předchůdce Pius XII. správně upozorňuje, že "národní hospodářství jako ekonomika hospodaření lidí začleněných do státního společenství nemá jiný smysl než zabezpečit trvalou hmotnou základnu, na které by se mohla rozvíjet plnost osobního života občanů. Kde se toho trvale dosahuje, tam je lid opravdu bohatý, protože se tam dosahuje obecně dobrého hospodářského stavu a práv všech jednotlivců na užívání pozemských statků podle úmyslů Stvořitele"[27]. Z toho vyplývá, že dobrý hospodářský stav určitého národa se nedá měřit vnějším množstvím statků, kterými disponují občané, nýbrž spíše jeho spravedlivým rozdělením, tak aby všichni obyvatelé se na něm mohli podílet k rozvoji a zdokonalení své osobnosti. To je totiž cíl, na který je národní hospodářství svou povahou zaměřeno.

75.       Zde je třeba upozornit, že dnes hospodářské poměry v mnoha zemích umožňují velkým a středním podnikům zvláště rychlý růst cestou samofinancování jejich prosté i rozšířené reprodukce. Kde se tak děje, tam by měli podle našeho názoru mít dělníci oprávněný nárok na spoluvlastnictví těchto podniků, zejména je-li jim poskytována jenom minimální mzda.

76.       V této souvislosti je třeba dbát pokynu našeho předchůdce Pia XI. v encyklice Quadragesimo anno: "Je zcela mylné připisovat buď jen kapitálu, nebo jen práci to, čeho bylo dosaženo jejich součinností. A je naprosto nespravedlivé, když si jeden z těchto činitelů přisvojuje veškerý výsledek díla, a tím přehlíží přínos druhého činitele."[28]

77.       Jak nás poučuje zkušenost, může být tomuto zde naznačenému požadavku spravedlnosti učiněno zadost více způsoby. Chceme se zmínit jen o jednom, který nejlépe odpovídá požadavkům doby: aby dělníci dosáhli vhodným způsobem spoluúčasti na vlastnictví podniku, v kterém pracují. Dnes je totiž ještě nutnější než v době našeho předchůdce "s největším úsilím pracovat na tom, aby se alespoň v budoucnosti nově vytvořené hospodářské statky hromadily v rukou majetných kruhů pouze ve spravedlivé míře, avšak hojně se jich dostalo těm, kdo poskytují svou práci"[29].

78.       Musíme však také dbát o to, že při stanovení správného poměru mezi mzdou a množstvím statků, jež jsou k dispozici, je třeba mít ohled na obecné blaho jak dané ekonomiky, tak i celého lidstva.

79.       Pokud jde o hospodářské blaho jednotlivých států, můžeme jmenovat tyto požadavky: zajistit zaměstnání co možná největšímu počtu dělníků; zabránit vzniku privilegovaných skupin mezi dělnictvem; zachovat správný poměr mezi výškou mzdy a cenami zboží; zaručit co nejširším vrstvám obyvatelstva přístup k oněm statkům a službám, které jim umožní vyšší životní úroveň; odstranit nebo aspoň omezit nerovnosti mezi různými odvětvími hospodářství, tj. mezi průmyslem, zemědělstvím a oblastí služeb; zajistit správnou rovnováhu mezi vzrůstem hmotného blahobytu a rozvojem služeb, především veřejných; podle možností přizpůsobit způsob a metody výroby pokroku vědy a techniky; a konečně postarat se, aby ze zvýšení životní a kulturní úrovně těžila nejen naše doba, nýbrž i budoucí generace.

80.       Požadavkem obecného blaha na světové úrovni je především zamezení nekalé soutěže v hospodářských vztazích mezi národy, podpora svorné, přátelské, a proto úspěšné spolupráce v hospodářské oblasti a konečně účast na účinné pomoci méně vyspělým zemím.

81.       Je zřejmé, že tyto požadavky veřejného blaha, národního i světového, musí být brány v úvahu také při určování částek, jež jsou vypláceny vedoucím podniků nebo kapitálovým vlastníkům.

POŽADAVKY SPRAVEDLNOSTI VZHLEDEM K USPOŘÁDÁNÍ PODNIKŮ

Přizpůsobení člověku

82.       Požadavky spravedlnosti musí být vodítkem nejen při rozdělení hospodářských výnosů, nýbrž i při uspořádání celkového hospodářského procesu. V lidské přirozenosti je totiž zakotven požadavek, aby ten, kdo koná produktivní práci, mohl také spolurozhodovat o chodu záležitostí a svou prací rozvíjet svou osobnost.

83.       Jestliže se tedy při výrobě užívá metod a prostředků, které ohrožují lidskou důstojnost pracovníků, otupují jejich smysl pro odpovědnost nebo jim berou možnost uplatnit svou osobní podnikavost, pak takový způsob hospodaření odporuje spravedlnosti, i když je schopen velkých výkonů a rozděluje spravedlivě hospodářské výnosy.

Několik praktických pokynů

84.       Nelze předem podrobně stanovit, jak má být organizována ekonomika, aby byla ve shodě s lidskou důstojností a budila v člověku smysl pro odpovědnost za jeho práci. Několik praktických pokynů však nacházíme v učení Pia XII.: "Je nutno chránit a podporovat menší a střední podnikatele v zemědělství, řemesle, obchodě a průmyslu; družstevní spojení jim má umožnit výhody velkých podniků; a kde se ještě dnes velký podnik jeví jako ekonomicky výhodnější, pak musí být pracovní smlouva doplněna smlouvou kolektivní."[30]

Podniky řemeslnické a družstevní

85.       V zájmu obecného blaha a v souladu s technickým pokrokem je třeba chránit a podporovat řemeslnické podniky a rodinná zemědělská hospodářství, dále pak družstevní podniky, zejména založené na podpoře obou předešlých.

86.       K otázce zemědělských hospodářství se ještě později vrátíme. Zde považujeme za vhodné zmínit se o řemeslných podnicích a družstvech.

87.       Především je třeba upozornit, že tyto podniky, mají-li být schopné života, se musí svým vybavením a pracovními postupy přizpůsobit potřebám doby. Tyto potřeby vyplývají z vědeckého pokroku a ze změněných potřeb a nároků lidí. O toto přizpůsobení se musí v první řadě postarat sami řemeslníci a členové družstev.

88.       Za tím účelem potřebují proto dobré všeobecné vzdělání a odbornou průpravu, a navíc se musí spojit ke spolupráci v odborných organizacích. Také stát jim musí pomáhat vhodnou školskou, úvěrovou, daňovou a sociální politikou.

89.       Tato péče státu o řemeslo a družstevnictví je odůvodněna i tím, že tyto vrstvy vytvářejí hodnotné statky a přispívají ke kulturnímu rozvoji.

90.       Proto otcovsky vyzýváme své milované syny na celém světě, kteří pracují v řemeslných a družstevních podnicích, aby si byli vědomi svého důležitého úkolu ve společnosti. Jejich práce má ve všech vrstvách obyvatelstva vzbuzovat smysl pro odpovědné plnění povinností, ducha spolupráce a podněcovat lidi ke kvalitním výkonům.

Odpovědná spolupráce dělníků ve středních a velkých podnicích

91.       Jako již náš předchůdce jsme i my přesvědčeni, že se dělníci právem dožadují aktivní účasti na chodu podniku, který je zaměstnává. Není možné jednou provždy předem stanovit, jak má tato spoluúčast vypadat. Závisí to na konkrétním stavu jednotlivých podniků, který není všude stejný, ba i uvnitř téhož podniku se často náhle a zásadně mění. Přesto však dělníci mají být připuštěni k aktivní spoluúčasti na záležitostech podniku, v němž pracují. To platí o podnicích soukromých i veřejných. Podniky ať se stanou opravdovým lidským společenstvím a to ať vtiskne ráz všem vztahům mezi zaměstnanci podniku, ať už jsou jejich úkoly a povinnosti jakékoliv.

92.       To vyžaduje, aby poměr mezi zaměstnavateli, vedoucími a ostatními zaměstnanci podniku byl prodchnut vzájemnou spoluprací, ohleduplností a blahovůlí; všichni se musí účastnit společného díla s upřímným a pozorným soustředěním všech svých sil. Musí vidět ve své práci nejen prostředek k zisku, nýbrž také splnění své povinnosti a službu k užitku společnosti. To však předpokládá, že při projednávání záležitostí týkajících se podniku a jeho uspořádání bude dopřáno sluchu i dělníkům a bude vyjádřena jejich spoluodpovědnost. Správně říká náš předchůdce Pius XII.: "Úkol, který každý člověk chce splnit na poli hospodářském a sociálním, vyžaduje, aby činnost jednotlivého pracovníka nebyla úplně podřízena vůli jiného."[31] Je ovšem samozřejmé, že si podnik, který chce dostát důstojnosti člověka, musí zachovat také účinnou jednotu svého vedení. Z toho však neplyne, že lidé, kteří v něm denně pracují, smějí být považováni za pouhé podřízené a němé vykonavatele rozkazů, aniž jim je přiznáno právo předkládat svá přání a zkušeností; že se mají mlčky podřídit, když se rozhoduje o jejich pracovišti a pracovních metodách.

93.       Konečně je třeba připomenout, že široká odpovědnost, jež se dnes v četných podnicích ukládá na bedra dělníkům, je naprosto ve shodě s lidskou přirozeností i s dějinným vývojem dnešního hospodářského, společenského a politického života.

94.       Jistě, i dnes vidíme v hospodářském a společenském životě vážné nedostatky, které se příčí spravedlnosti a lidskosti. V celé hospodářské oblasti se šíří mylné názory o jejím smyslu, průběhu, uspořádání a rozdělení úkolů. Nelze však popřít, že vlivem vědeckého a technického pokroku se způsob výroby ve srovnání s minulostí značně zdokonalil. Od dělníků to vyžaduje zručnost a zvýšené odborné znalosti.

95.       Proto dělník musí být vybaven dokonalejšími pracovními prostředky a mít více času, aby mohl získat odborné znalosti a také se dále zdokonalovat ve svých vědomostech a v nábožensko-mravním vzdělání. Za těchto okolností lze mládeži dopřát delší průpravnou dobu pro získání všeobecného vzdělání a odborné přípravy na budoucí povolání.

96.       Tím budou vytvořeny předpoklady, které dělníkům umožní převzít odpovědnější úkoly v podnicích. Také stát na tom musí mít zájem, neboť takto se ve všech vrstvách obyvatelstva posílí smysl pro spoluodpovědnost za obecné blaho.

Spolupráce dělníků ve všech oblastech

97.       V dnešní době se na celém světě očividně rozrostla zaměstnanecká sdružení a dosáhla státního i mezinárodního právního uznání. Jejich cílem není vést dělníky k třídnímu boji, nýbrž k sociálnímu partnerství, především ve formě hromadných smluv mezi svazy zaměstnanců a zaměstnavatelů. Chceme upozornit na to, jak je nutné nebo aspoň nanejvýš vhodné dát dělníkům možnost, aby mohli projevit své názory a uplatnit svůj hlas i mimo hranice svého podniku, a to ve všech oblastech společenského života.

98.       Důvodem toho je, že jednotlivé výrobní podniky, třebas velmi důležité pro celý národ svou velikostí či výrobou, velmi těsně souvisejí s všeobecným hospodářským a společenským stavem dané země a na něm závisí jejich vlastní prospěch.

99.       Rozhodovat o tom, co prospívá obecnému stavu hospodářství, není záležitostí jednotlivých podniků, nýbrž spadá do pravomoci státního vedení národních a nadnárodních orgánů příslušných pro určité oblasti hospodářské činnosti. Z toho vyplývá, že je vhodné a důležité, aby na těchto místech byli vedle podnikatelů a jejich pověřenců zastoupeni také zaměstnanci nebo zástupci pověření hájit jejich práva, zájmy a přání.

100.   Obracíme se proto s láskou a otcovskou péčí k různým odborným organizacím a odborovým sdružením, které v různých světadílech pracují v duchu křesťanského učení. Je nám známo, za jak těžkých podmínek tito naši milovaní synové usilovali o ochranu práv dělníků a o jejich hmotné i kulturní povznesení, a to jak uvnitř jednotlivých států, tak i na světové úrovni, i jejich úspěchy.

101.   Tuto záslužnou práci je třeba skutečně pochválit. Nelze ji vždy hodnotit podle bezprostředních a viditelných úspěchů, ale má vliv na všechny oblasti lidské práce, vnáší tam správná měřítka křesťanského myšlení a jednání a oživuje je duchem křesťanského náboženství.

102.   Totéž otcovské uznání chceme vyslovit i oněm milovaným synům, kteří v duchu křesťanských zásad záslužně pracují i v jiných odborných organizacích a odborech vedených přirozeným mravním zákonem a respektujících náboženskou a mravní svobodu svých členů.

103.   Nemůžeme na tomto místě opominout uznání a srdečné poděkování také Mezinárodní organizaci práce (ILO), která už po léta svým pilným úsilím úspěšně přispívá k uspořádání hospodářského a společenského řádu podle zásad spravedlnosti a lidskosti. V takovém řádu budou i dělníkům uznána a chráněna jejich práva.

SOUKROMÉ VLASTNICTVÍ

Změněné poměry

104.   Je známo, že se v poslední době stále více oddělují funkce vlastníků kapitálu na jedné straně a managementu na straně druhé, především v největších podnicích. To ztěžuje práci státních orgánů, které mají bdít, aby plány a činnost vedoucích těchto velkých podniků, zejména oněch, které nejvíce ovlivňují hospodářský život společnosti, nebyly v rozporu s některými požadavky obecného blaha. Jak zkušenost ukazuje, zůstávají tyto obtíže tytéž, ať už je potřebný kapitál v soukromém nebo veřejném vlastnictví.

105.   Víme také, že díky různým hospodářským a sociálním zajištěním může stále větší počet lidí hledět bez starostí a s důvěrou vstříc budoucnosti. Dříve se tato důvěra v budoucnost zakládala na soukromém vlastnictví, třebas někdy jen nepatrném.

106.   Dalším rysem naší doby je skutečnost, že mnozí lidé se snaží spíše nabýt odborných znalostí než získat majetek; více si cení výdělek, který plyne z práce a práv s ní souvisících, než příjem z kapitálu nebo práv na něm založených.

107.   To je zcela v souladu s vlastní povahou práce, která je výrazem lidské přirozenosti, a proto je cennější než hojnost hmotných statků, jež jsou svou povahou jenom prostředky. Proto je tento vývoj skutečným znamením pokroku lidské společnosti.

108.   Na základě uvedených změn v hospodářském životě vznikly pochybnosti, zdali za dnešních okolností nepozbyla platnosti nebo významu zásada hospodářského a společenského života, kterou vždy učili a hájili naši předchůdci, totiž že člověku přísluší na základě jeho přirozenosti právo na soukromý majetek, a to i na vlastnictví výrobních prostředků.

Přirozené právo na majetek

109.   Takové pochybnosti však nejsou vůbec odůvodněné. Právo na soukromý majetek, včetně výrobních prostředků, platí v každé době. Je založeno v samé přirozenosti věcí, a ta nás učí, že člověk je dříve než stát, proto státní společnost musí být zaměřena k člověku jako k svému cíli. Ostatně uznání práva na svobodné podnikání jednotlivců v hospodářské oblasti by nemělo smysl, kdyby jim zároveň nebyla dána možnost svobodné volby a používání prostředků nezbytných k výkonu tohoto práva.

Zkušenost a dějinné skutečnosti nás však také poučují, že v politických režimech, které popírají právo člověka na soukromé vlastnictví výrobních prostředků, je též omezeno nebo úplně znemožněno naplňování základních lidských svobod. To dokazuje, že právo na majetek je podporou a současně podnětem pro uplatňování svobody.

110.   Tím lze vysvětlit, že různá politická hnutí a společenská sdružení, která chtějí v lidské společnosti sloučit svobodu se spravedlností a která ještě nedávno odmítala právo na soukromé vlastnictví výrobních prostředků, pod vlivem společenského vývoje značně změnila své mínění, takže dnes toto právo připouštějí.

111.   V této souvislosti chceme upozornit na slova našeho předchůdce Pia XII.: "Hájí-li církev právo na soukromý majetek, sleduje tím vysoký mravní a společenský cíl. Nemá naprosto v úmyslu zachovat beze změny dosavadní stav věcí, jako by v něm viděla projev Boží vůle, ani nechce chránit práva boháčů a plutokratů proti chudým a nemajetným ... Církev se snaží, aby se soukromé vlastnictví stalo tím, čím má být podle plánů Boží moudrosti a přirozeného zákona."[32] Tímto cílem soukromého vlastnictví je ochrana práva člověka na svobodu a nepostradatelný přínos k budování správného společenského řádu.

112.   Řekli jsme už, že hospodářský vývoj mnoha států dosáhl v dnešní době rychlého rozkvětu. Roste-li však výnosnost, žádá spravedlnost, aby i dělníkům byla zvýšena mzda, pokud to umožňuje obecné blaho. Tím se jim dá možnost spořit a nashromáždit si určitý majetek. Je tedy nepochopitelné, když někdo popírá přirozené právo na soukromý majetek, který je výsledkem pilné práce a skrze ni nabývá svého významu. Zároveň také účinně chrání důstojnost lidské osoby a usnadňuje vykonávání odpovědných úkolů v každé oblasti života. Přispívá ke klidu a pořádku v rodinném životě a podporuje i vnitřní mír a blahobyt země.

Skutečné rozšíření majetku

113.   Nestačí však jen zdůrazňovat přírodou dané právo člověka na soukromé vlastnictví, a to i na vlastnictví výrobních prostředků. Se stejným důrazem musí být podniknuto vše, aby všechny vrstvy obyvatelstva mohly tohoto práva také skutečně užívat.

114.   Pius XII. jasně řekl: "Důstojnost lidské osobnosti vyžaduje jako normální a přirozenou životní základnu právo na užívání pozemských statků; tomuto právu odpovídá základní požadavek, aby bylo pokud možno všem umožněno soukromé vlastnictví."[33] Z druhé strany žádá důstojnost lidské práce "ochranu a zdokonalení sociálního řádu, který by všem vrstvám obyvatelstva umožnil vytvoření trvalého, třebas i skrovného vlastnictví"[34].

115.   Rozšíření vlastnictví je třeba v dnešní době zdůrazňovat více než kdy jindy. V stále větším počtu zemí rychle vzrůstá hospodářský blahobyt. Při rozumném použití nabytých zkušeností nebude nesnadné řídit hospodářský a společenský vývoj tak, aby byl co nejvíce umožněn a rozšířen přístup k soukromému vlastnictví spotřebních statků, jako např. obytného domu, pozemků, zařízení pro řemeslnické a zemědělské rodinné podniky nebo akcií a cenných papírů velkých podniků. V zemích hospodářsky a sociálně vyspělých dosáhli už touto cestou potěšitelných výsledků.

Veřejný majetek

116.   Tím vším, co jsme řekli, se však neupírá státu nebo jiným veřejným organizacím právo na vlastnictví - i výrobních prostředků. Tento veřejný majetek je zvláště oprávněn, když jde o případy, které "propůjčují vlastníkům tak velikou moc, že nemůže být přiznána soukromým osobám, nemá-li být ohrožen zájem celku"[35].

117.   Vzrůst státního a veřejného majetku se jeví rysem naší doby. Příčinou tohoto jevu je mimo jiné okolnost, že státu vyvstávají stále větší úkoly, má-li zajistit obecné blaho. Avšak i zde se musí bezpodmínečně dbát zásady subsidiarity, o které jsme se už zmínili. To znamená, že stát a veřejné organizace mohou zvětšovat své vlastnictví jen tehdy, když to zcela zřejmě vyžaduje správně chápané obecné blaho a nehrozí-li nebezpečí, že tím bude příliš omezeno nebo dokonce potlačeno vlastnictví soukromé.

118.   Chceme též připomenout, že státní a veřejné hospodářské podnikání může být svěřeno jen těm občanům, kteří vynikají mimořádnými odbornými znalostmi, charakterovou vyspělostí a velkým smyslem pro odpovědnost vůči společnosti. Činnost těchto vedoucích musí být pozorně sledována. Je také nutno zabránit, aby se ani v samotné státní správě hospodářská moc nesoustřeďovala v rukou několika málo lidí, protože to by bylo na škodu veřejného blaha.

Sociální funkce a povinnosti vlastnictví

119.   Naši předchůdci opětovně zdůrazňují, že s právem na soukromý majetek je zároveň nerozlučně spojena sociální funkce majetku. Podle plánů Stvořitele mají pozemské statky skýtat důstojnou obživu všem lidem. "Komu se z Božího dobrodiní dostalo většího množství statků, ať již tělesných a vnějších, ať již darů ducha, dostalo se mu jich k tomu účelu, aby jich používal k svému zdokonalení, ale též k tomu, aby jich využíval jako dobrý služebník Boží prozřetelnosti k prospěchu ostatních. 'Kdo má dary ducha, nesmí mlčet; kdo má hojnost statků, ať neochabuje v milosrdné dobročinnosti; kdo se živí prací svých rukou, ať užívá své dovednosti také k užitku bližních'" (sv. Řehoř Veliký).[36]

120.   V dnešní době se sice značně rozrostly a stále ještě vzrůstají úkoly státu a veřejných organizací; z toho však nelze vyvozovat, jak se mnozí domnívají, že tím sociální funkce majetku pozbyla svého významu. Tato sociální funkce majetku pochází totiž ze samotného práva na vlastnictví. Navíc se v každé době vyskytují četné případy bolestných situací skryté, a přece velké nouze, na něž nepostačuje úsilí veřejné péče a v nichž tato péče nemůže pomoci. Zde se otvírá široké pole možností pro soukromou dobročinnost a křesťanské charitativní působení. A konečně je zřejmé, že rozličné akce, při nichž jde o povznesení ideálních hodnot, bývají s větším zdarem podnikány soukromou iniciativou jednotlivců nebo skupinami občanů než orgány veřejnými.

121.   Musíme ještě připomenout, že i evangelium potvrzuje právo na soukromý majetek. Zároveň však tam Kristus často důtklivě napomíná, aby se z bohatství štědře dávalo chudým, a tak bylo proměňováno ve statky nebeské. "Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je kazí mol a rez a kam se zloději prokopávají a kradou. Shromažďujte si však poklady v nebi, kde je ani mol, ani rez nekazí a kam se zloději nemohou prokopat a krást."[37]

A božský mistr slibuje, že každý skutek lásky, prokázaný chudým, bude oceněn, jako kdyby byl prokázán jemu samému. "Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali."[38]

 

[24] Quadragesimo anno, 80: AAS 23 (1931), s. 203

[25] Tamtéž, 79: s. 203

[26] Srov. tamtéž, 136-137: s. 222a

[27] Svatodušní poselství z 1. června 1941: AAS 33 (1941), s. 200

[28] Quadragesimo anno, 53: AAS 23 (1931), s. 195

[29] Tamtéž, 61: s. 198

[30] Rozhlasové poselství z 1. září 1944: AAS 36 (1944), s. 254

[31] Projev z 8. října 1956: AAS 48 (1956), s. 799-800

[32] Rozhlasové poselství z 1. září 1944: AAS 36 (1944), s. 253

[33] Vánoční poselství z 24. prosince 1942: AAS 35 (1943), s. 17

[34] Tamtéž, s. 20

[35] Pius XI., enc. Quadragesimo anno, 114: AAS 23 (1931), s. 214

[36] Lev XIII., enc. Rerum novarum, 19: Acta Leonis XIII, XI (1891), s. 114

[37] Mt 6 19-20

[38] Mt 25,40

 

Rozhovor

Věřím, že se probudíme včas (Bedřich Moldan)

Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc. se mnoho let zabývá odbornou problematikou i politikou životního prostředí. Historicky první ministr životního prostředí u nás (1990). Působil a působí v řadě veřejných funkcí:  od r. 1992  čelný představitel Centra pro otázky životního prostředí UK; 1998–2001 vyjednavač pro životní prostředí, vědu a vzdělávání v rámci delegace ČR pro vyjednávání o přistoupení k EU; předseda Komise OSN pro udržitelný rozvoj (2000–2001); od 1999 člen Vědecké rady Evropské environmentální agentury v Kodani, v letech 2002–2005 její předseda; 2004 jmenován členem Skupiny na vysoké úrovni pro Lisabonskou strategii, tzv. "Kokova skupina" v Bruselu.

Z nejposlednějších děl: Podmaněná planeta (2015); Civilizace na planetě Zemi (2018); Životní prostředí v globální perspektivě (2020).

Sledujte nás