A my se divíme, že vysycháme... (Jan Pokorný)

Hlavní stránka > Rozhovor > A my se divíme, že vysycháme... (Jan Pokorný)

27.10.2018

A my se divíme, že vysycháme... (Jan Pokorný) Doc. RNDr. Jan Pokorný, CSc., rostlinný fyziolog, VŠ-pedagog, od r. 1974 vědecký pracovník v Botanickém ústavu AV v Třeboni. Spoluzakladatel (1998) a ředitel společnosti ENKI, která se zaměřuje na obnovu krajiny, obnovitelné zdroje energií, rybniční hospodaření, ekologii mokřadů a návrat vody do krajiny. Je autorem četných vědeckých publikací a řešitel národních a mezinárodních projektů.

 

Vážený pane docente,

co se týče hospodaření s vodou v krajině, podle Vás opakujeme chyby dřívějších generací. Jako ekolog jste osobou z nejpovolanějších: jak to, že neumíme zacházet s vodou lépe než staré civilizace, které na to nešly vědecky?

Archeologové objevují pozůstatky historických civilizací pod nánosy písku. Jedna z prvních civilizací byla v Mezopotámii mezi řekami Eufrat a Tigris na území dnešní Sýrie, další vznikaly postupně v severní Africe, Řecku, údolí Gangu a v Jižní Americe. Civilizací rozumíme dlouhodobě a trvale osídlená území, kdy zemědělci produkují dostatek potravy pro rozvíjející se města, vojsko i armádu úředníků včetně výběrčí daní. Civilizace odlesňují, odvodňují mokřady na zemědělskou půdu, aby uspokojily potřeby rostoucí populace. Historické civilizace po čase zanikly, předcházel tomu pokles zemědělské produkce, zasolování půd, rostoucí napětí mezi městy a venkovem. Civilizace vyschly, aniž by zvyšovaly obsah skleníkových plynů v atmosféře – nespalovaly uhlí, naftu ani zemní plyn. Civilizace postupně přeměnily území na step a poušť odvodňováním. Ukážeme dále, že současná věda, respektive vědci mají protichůdné názory na funkci vody a vegetace v klimatu.

Čili staré civilizace vyschly a my také vysycháme. Věda to zjevně nezměnila…

Vědci se zabývají dílčími problémy, soustřeďují se na snižování emisí skleníkových plynů a krajina je globálně odlesňována, odvodňována a vysychá. Opakujeme chyby zaniklých civilizací.

 

Trochu to vypadá, že se jako civilizace pohybujeme v začarovaném kruhu. Rozvojem vědy a techniky se nám daří ledacos vyřešit, ale v důsledku toho zároveň zapřičiňujeme nové problémy, které rozpoznáváme a identifikujeme zpravidla se zpožděním a vynakládáme pak další síly a prostředky na to, abychom vyřešili daný stav, zastavili rozběhlé procesy, případně to celé přeměnili v užitek. Možná že varianta, k níž jsme se posléze dopracovali, je efektivnější než původní, jenomže jsme po cestě zase o něco zavadili, něco porouchali, něco ignorovali… To asi nemá technické řešení, ne?

Klimatologie v posledních několika desítkách let vysvětluje klimatickou změnu narůstající koncentrací skleníkových plynů v atmosféře. V těchto dnech Mezivládní panel pro klimatickou změnu (IPCC) publikoval nejnovější doporučení pro adaptaci na klimatickou změnu. Mezivládní panel, který reprezentuje názor stovek vědců, považuje za příčinu klimatické změny zvýšenou koncentraci skleníkových plynů. Státy EU a mnohé další se řídí doporučeními Mezivládního panelu a finančně podporují pálení dřeva  a dalších biopaliv, abychom nespalovali uhlí.

Moje krátká odpověď na Vaši otázku zní: klimatologové považují za příčinu klimatické změny narůstající koncentraci oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů a ignorují přímou úlohu vody a vegetace (krajinného pokryvu) při tvorbě klimatu.

A já bych se s dovolením znovu a zřetelně zeptala: není ale kamenem úrazu to, že u kořene chybně nastartovaných kořenů není ani tak „technická chyba“, jako spíš „lidský faktor“? Neschováváme někdy za technická řešení selhání našich postojů?

Nedoceňujeme a neváhám napsat, ignorujeme dokonalé fungování ekosystémů a zejména stromů a vody v distribuci sluneční energie. „Ignorance“ je lidskou chybou = „lidský faktor“ = „selhání postojů“ = bezmezná pýcha. Ignorancí míním nezájem o poznávání, jak je svět uspořádán, jak příroda funguje. Takové poznání je podmínkou správného hospodaření.

 

Vy se přednostně zabýváte vodou na různé způsoby (hospodaření, rybníky, mokřady). Na rozdíl od současné klimatické vědy nespatřujete klíč k řešení klimatických změn ve snižování průměrné globální teploty, nýbrž právě v problematice správného hospodaření s vodou. Můžeme předpokládat, že tento jediný – byť komplexní – faktor by mohl ve výsledku zvrátit trend oteplování, nebo má spíše jen podpůrnou a stabilizační funkci pro doby, kdy klima není rozkolísané?

Voda je zásadním médiem utváření klimatu na zemi. Při nadbytku sluneční energie se voda vypařuje a sluneční energie je navázána ve vodní páře. Sluneční energie se z vodní páry uvolní na chladných místech nebo v noci, kdy teplota klesne k rosnému bodu. Tak se vyrovná teplota v čase a prostoru. Na poušti jsou velké rozdíly mezi teplotou denní a noční teplotou, v tropických lesích jsou tyto rozdíly malé, protože se vyrovnávají výparem vody a srážením vodní páry. Odlesňování vede k nárůstu extrémů teplot, voda odtéká řekami i „atmosférickými řekami“ do moří, pevnina ztrácí vodu, netvoří se mraky ani mlha, na pevninu proto přichází více sluneční energie a pevnina se otepluje. Navíc, lesy a vegetace obecně vytváří svoji biomasu z oxidu uhličitého, pokud omezíme růst rostlin nedostatkem vody, váže se do nich méně oxidu uhličitého. Odvodnění, odlesnění, ztráta trvalé vegetace jsou příčinou klimatické změny, nikoli následkem. Děláme z krajiny step (odvodněná pole) a poušť (nepropustné vydlážděné a betonové plochy) a divíme se, že se krajina jako step a poušť chová.

 

Pod každým čtverečním metrem chybí v naší půdě několik set litrů vody. Nakolik může pomoci jednorázové, nebo třeba i opakované „zavodnění“, kdy se do podzemí napumpuje obrovské množství kubíků vody s cílem doplnit hladinu spodních vod?

Jednorázové doplnění stovek litrů vody na metr čtverečný (tedy stovek mm) by znamenalo povodeň větší než v roce 2002, kdy na našich horách napršelo během dvou dnů až 250mm srážek. Půda postrádá organické látky, ztratila schopnost zadržet vodu. Půda takové množství srážek nepojme, navíc velké plochy jsou odvodněny, zabetonovány, zastavěny.

Měla jsem na mysli umělé jednorázové zavodnění tam, kde by právě mohlo fungovat, tedy v místech, kudy by se ta voda dovnitř skutečně dostala – aspoň tak nějak to tedy nedávno zaznělo z našeho politického nebe. Ale chápu, že bohužel i pro tuto variantu Vaše odpověď víceméně platí….

Jen mírně to přeženu: moje žena zalévá květiny často a spíše méně. Voda uschlou půdou v květináči proteče, suchým hadrem nevytřeme. Kořeny vzrostlého stromu se skládají z kořenů kosterních  (až 10m pod 1m2, vedlejší kořeny mají desítky metrů, kořenové vlášení stovky m, vlákna hub propojená s jemnými kořínky i tisíce km pod m2), je to živý organismus, který saje/absorbuje a drží vodu. Pokud jsme takovou živou strukturu ztratili, voda se nemá kde zachytit. Pískem voda proteče, do jílu neproteče.

 

V jednom Vašem článku čtu: „Veřejnost musí žádat od vědců jasná vysvětlení a vědci by se měli zodpovídat z toho, co hlásají.“ Mně ale připadá, že vědci se vyjadřují dost jasně a zodpovědnost pokulhává někde jinde, totiž na úrovni středních článků. Pro politiky bývají zájmy ekonomických lobby zjevně pádnějším argumentem než vědecké rezultáty….

Vědci se vyjadřují protichůdně, například: někteří profesoři Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity a Karlovy univerzity (Ústav pro životní prostředí) opakovaně tvrdí v médiích, že úhyn vzrostlého lesa na horách neovlivní negativně klima na horách, stav vody v řekách. Místní obyvatelé, lesníci, jiní vědci včetně mne se marně snaží ukázat, že uschlý les na horách má vysoké povrchové teploty, přispívá k vysychání krajiny, hory tak ztrácí schopnost vyčesávat vodu z mraků, zrychluje se odtok srážkové vody. Někteří hydrologové tvrdí, že rybníky a mokřady plýtvají vodou, protože se z nich při suchu voda vypařuje, a proto nebudeme stavbu rybníků a obnovu mokřadů podporovat. Snažíme se vysvětlit, že z odvodněných a přehřátých ploch stoupá vzhůru ohřátý vzduch a na jeho místo se nasunuje vlhký vzduch ze sousedních rybníků a lesa a vlhkost je odnášena s ohřátým vzduchem do atmosféry a nevrací se zpět jako mlha nebo drobný déšť. Názory a stanoviska vědců jsou tedy protichůdné. Dokresluje to například výrok mluvčího NP Šumava k ubývání vody v Pramenu Vltavy: „..uschlý les vypaří méně vody, nežli les živý, takže uschnutí lesa nemohlo být příčinou úbytku vody v Pramenech Vltavy“.

Je historickou zkušeností a je opakovaně prokázáno, že v zalesněných oblastech více prší i hluboko v kontinentu, několik tisíc kilometrů od oceánu. Přesto likvidujeme lesy a dokonce dotujeme pálení dřeva, abychom nepálili uhlí a nezvyšovali množství oxidu uhličitého v atmosféře. Likvidujeme tak hlavní klimatizační systém kontinentů – vzrostlý les a narušujeme transport vodní páry od moře do kontinentů.

Dobře. Je od Vás gentlemanské, že jako vědec berete vinu na sebe. Přesto musím kvůli spravedlnosti dodat, že politici ale rozhodně nějaké to máslo na hlavě mají.

„Laskavá lež“ – či jak to nazvat – se mi už mnohokrát nevyplatila. Neměli bychom ji nazývat eufemisticky „gentlemanstvím“. Je na politicích, pro co se rozhodnou, komu dají za pravdu.

Tak to se začínám doopravdy bát.

 

Předpokládáte, že státy s výrazným přebytkem vody (často jde právě o vysokohorské ekosystémy) budou v brzké budoucnosti obchodovat s vodou jako s komoditou, která bude protékat potrubím podobně jako dnes například zemní plyn? Pokud vím, tak v Rakousku byla tato otázka již před nějakými deseti lety předmětem rozsáhlého průzkumu veřejného mínění, ale větší část obyvatel našich sousedů byla proti… Třeba se to mezitím změnilo?

Pokud to dojde tak daleko, že budeme obchodovat s pitnou vodou, znamená to kolaps civilizace, která vodu dováží. Podmínkou funkce krajiny je oběh vody – růst rostlin provázený výparem vody a návrat vypařené vody formou mlhy a drobných srážek. Hovoříme o krátkém oběhu vody, který přitahuje vodu z oceánů, pokud funguje na velkých plochách. Další otázkou je převádění vody do jiného povodí, asi nám na přechodnou dobu nic jiného nezbyde. Vlastně se to děje. Píši tyto řádky v Jindřichově Hradci, město bralo vodu z řeky Nežárky do 80tých let minulého století, nyní máme vodu z nádrže Římov. Kdybychom byli odkázáni na vodu z Nežárky, letos by město vodu nemělo. Budeme-li špatně hospodařit v krajině, nebudeme mít časem vodu ani v přehradách. Dobrá práce vodohospodářů nás v tomto případě „klame“: voda z kohoutku teče a neuvědomujeme si, že ji kolem sebe již nemáme. Průplav DOL počítá s 50m3/s z Dunaje (průměrný průtok 2000m3/s  přes Moravu do povodí Odry, případě Labe. Pojďme co nejdříve porozumět principům, proč vysycháme.

 

Jaké je realistické měřítko využitelnosti biomasy pro energetické účely?

Biomasu pro energetické účely využívají lidé od nepaměti, tedy od té doby, co využívají oheň. Na metr čtverečný v mírném pásmu dopadne za rok 1000 – 1100kWh sluneční energie. Kolik se jí uloží do biomasy, kterou pálíme? Necelé 0,5%. Za rok vyroste na metru čtverečném v našich podmínkách maximálně 1kg rostlinné biomasy (vyjádřeno v sušině), na 1ha za rok tedy maximálně 10tun. 1kg biomasy obsahuje 4kWh energie (spalné teplo), na 1ha je to potom 40 000kWh (40MWh). Od toho je ovšem potřeba odečíst energii potřebnou na obdělávání, hnojiva, transport a účinnost spalování. Dostaneme se nejvýše na 20MWh/ha.rok. To je energetická potřeba jedné větší domácnosti. Více z biomasy nedostaneme, vyšší produkce lze dosáhnout pouze s další dodatkovou energií. Průmyslová revoluce byla nastartována využitím uhlí, lesy byly v té době přetěžovány, proto na popud šlechty vydala Marie Terezie Lesní zákon. Pálení uhlí a dalších fosilních paliv snížilo nároky na pálení dřeva a zachovalo lesy. Podpora pálení dřeva a biomasy pro tlumení klimatické změny je kontraproduktivní, likvidujeme hlavní klimatizační systém pevnin – lesy a vegetaci obecně. Ještě nutno poznamenat, že sluneční energii využíváme ve velkém a nevědomky, neplatíme za ni, a proto si to neuvědomujeme. Bez „sluníčka“ by na Zemi byla teplota okolo – 260 oC (okolo 10K) a atmosféra by byla tuhá, bylo by po starostech.

Ano, narážíte možná i na to, že rovněž sluneční energie spadá do takzvané „tragédie obecní pastviny“ („the tragedy of the commons“) – jako by to, co je samozřejmé, nemělo samo o sobě žádnou hodnotu a jako by za to nikdo nemusel konkrétně zodpovídat. Tam, kde si těch samozřejmých darů nevážíme, je zjevně snazší chovat se bez skrupulí a zištně.

Tak dalece tragicky jsem to nemyslel. Prostě si mnohé dary neuvědomujeme, sluneční energii nelze nahradit lidskými zdroji. Na druhé straně zatím neznám způsob, že by ji někdo kradl na úkor jiných ve svůj prospěch (uvařil by se). My lidé, ovšem, namísto, abychom ji využívali pro rozvoj života, tak život ničíme (odvodnění, dláždění) a jí (sluneční energii) nezbývá než se měnit v horko. Nemůže se realizovat v rozvoji života, neboť život ničíme a sluneční energii nenecháme ani základní podmínku rozvoje života a jeho forem – vodu.

 

Jak si máme představovat budoucí lidská sídliště? Jako komplexní mini-buňky, které budou „chytré“, tedy energeticky nenáročné a soběstačné, recyklující a obnovující, a které budou zároveň jakýmisi uzavřenými systémy skleníkového hospodářství i destilace vody?

Snižování energetické náročnosti budov je zásadním opatřením. Zejména v 70tých a 80tých letech se stavělo s tím, že energie byla velmi levná. Spotřeba energie  na m2 na topení za rok byla i vyšší než  100kWh, za rozumně ekonomické se považuje 40 – 50kWh.m-2, hodnoty pod 20kWh.m-2 jsou zatím již nákladné a často na úkor pohodlí.

Energeticky soběstačné budovy v našem mírném pásmu je termín šalebný, zavádějící. V létě takové budovy mají positivní bilanci (vyrábí více nežli spotřebují), v zimě jsou ovšem ztrátové a energii z léta nedokáží na zimu uschovat. Potřebují tedy energii v době, kdy je jí nedostatek a je drahá. Recyklace vody na sídlištích, to je velké téma. Jedno předměstí hlavního města Austrálie Canberra recykluje dešťovou vodu do jezera a užívá šedou vodu na zálivku, odpadní vody čistí v umělých mokřadech, na univerzitě v Albury (Austrálie NSW) recyklují šedou vodu, zadržují dešťovou vodu do jezera, po mnoho let mají suché záchody s recyklací živin. Podobné projekty prosazuje UNESCO – IHE Delft a pořádá demonstrační kurzy. Skleníková hospodářství na budovách jsou jedním ze segmentů „smart cities“.

 

Tipujete, že by naše společnost jednou mohla být vstřícná (čti: vstřícnější) vůči „ekologickým uprchlíkům“, tedy těm, kteří se vydávají na cestu právě z důvodu fatálního nedostatku vody ve svých domovinách?

Naše krajina vysychá. Píši tyto řádky koncem října 2018, v jižních Čechách v letošním roce spadla polovina dlouhodobého průměru srážek. Kvůli suchu je nedostatek píce pro dobytek. Vysychání krajiny je kontinentálním problémem Euroasie od Španělska až za Ural. V říjnu tohoto roku jednala na ČVUT Praha za podpory z.s. Consilia Futura skupina předních světových vědců zabývajících se úlohou lesa a vody v klimatu. Vody ubývá v Jižní Americe, Africe, střední Asii, Číně atd. Snahy o obnovu vysušených aridních oblastí jsou zatím ojedinělé. Nedostatek vody začíná být celosvětovým problémem. Je nutné se soustředit na porozumění problému a nápravným akcím. Snižování produkce skleníkových plynů nestačí, je nutné se věnovat obnově rostlinného krytu a vrátit směr „atmosferických řek“ od oceánu do kontinentu. Při současném způsobu hospodaření v krajině, který je globální, hrozí sucho doslova miliardám lidí. Je nutné aridní krajinu revitalizovat, positivní příklady existují, zemědělci nemigrují ani neválčí.

K postojům české veřejnosti se vyjadřovat nechcete, rozumím….

Byl jsem asi 15x ve východní Africe, naší snahou bylo zakládat malé rybníky (projekt EU) ve vysušující se krajině, zachovat malé vodní plochy. Dokumentovali jsme vysoušení odlesňovaných hor. V loňském roce jsme byli na pozvání ve střední Asii – Turkmenistán, několik let před tím v Kyrgystánu. Mezinárodní skupina, jejímž jsem členem, podala návrh projektu na obnovu krajiny v Saudské Arábii, atd. Evropa nezachrání miliardy lidí, navíc si neví zatím rady s vlastním postupujícím suchem.

A polkl jsem jednu odpověď, neberte to, prosím, osobně: v srpnu 2002 začala povodeň na jihu Čech, České Budějovice byly pod vodou a z Prahy se ozývaly hlasy solidarity, jako by z jiného bezpečného světa. Říkal jsem si, neztrácejte čas, stavte hráze, teče to k vám.

 

Provázanost ekologických a sociálních dopadů začíná být dnes už všeobecně zřejmá. V čem spatřujete v souvislosti s vodou největší hrozbu pro ten náš český rybník?

Zde bych zopakoval, že situace je vážná a ukázaly to právě i naše jihočeské rybníky – za celý rok se nenaplnily vodou, některé museli rybáři slovit na začátku sezóny, aby ryby nezahynuly. Nyní v mnohých nemohou rybu zazimovat (komorovat), není dostatek vody.

A kdybychom za „náš český rybník“ dosadili „naši českou společnost“?

Zde bych se nerad dopustil povrchní zkratky. Rád to s Vámi někdy proberu osobně.

Děkuji za rozhovor. Lucie Kolářová

 

Tisk   |   Poslat článek známému