Chceme dostat vědu z poslucháren do ulic... (Jakub Múčka)

Hlavní stránka > Rozhovor > Chceme dostat vědu z poslucháren do ulic... (Jakub Múčka)

21.12.2017

Chceme dostat vědu z poslucháren do ulic... (Jakub Múčka) Jakub studuje magisterský program východoevropských studií na FF UK v Praze. Odborně se věnuje ruskému filosofickému myšlení. Je předsedou organizace Online encyklopedie migrace, z.s., kterou původně také spolu s kolegy ze Studentského hnutí za solidaritu zakládal.

 

 

Vážený Jakube,

v září 2017 jste přijal pozvání SO ČBK na víkendový studijní seminář, kde jste v souvislosti s problematikou migrace hovořil například o zkušenostech s uprchlíky na Balkáně nebo o způsobu, jak dělat „eticky čistou“ žurnalistiku. Ale abychom to vzali popořádku: V první řadě jste studentem FF UK, obor rusistika. Proč právě tento obor?

Věnuji se ruskému filosofickému myšlení v 19. a 20. století, konkrétně ruské náboženské filosofii a existencialismu, snažím se zde v porovnávání s naší evropskou tradicí hledat momenty, které by i pro nás mohly být inspirací. Možná je to překvapivé, ale ruská filosofie nebyla pouze o panslavismu, monarchistické nebo leninsko-stalinské ideologii, její alternativní opoziční větve dokázaly samy nabízet osobitou obhajobu lidské osobnosti a její důstojnosti nebo otevřené ne-ideologické společnosti, což jsou dnes opět také naše témata. Ve všech jejích proudech je pak velmi silný motiv spravedlnosti a odmítnutí světa, který by přehlížel lidskou bolest a násilí. Říká se zde, že pravda nikdy nemůže být tam, kde je lidská nespravedlnost. Odtud je už blízko jak ke komunismu, tak k osobitě chápanému křesťanství, které přetváří tento svět. Boží království jako to, jehož budoucí eschatologické vítězství závisí na lidské tvorbě ještě v tomto světě. Tohle jsou proto věřím nosné motivy i pro povahu a roli křesťanství (je jedno, jaké konfese) v dnešním světě, který opět tolik potřebuje nějakou naději a lidskost.

Ano. O inspirativnosti ruského myšlení vůbec nepochybuji. Při nějakém příštím rozhovoru možná rozlišíme ten komunismus a křesťanství, aby bylo zřetelné, proč opravdu nemohou splývat ani v rovině východisek, teď bych se ale zeptala na Vaše další aktivity, jimž se docela vážně věnujete. Co přesně dlouhodobě děláte a s jakými organizacemi při tom spolupracujete? Jako dobrovolník jste pomáhal v uprchlických táborech…

Jsem pouze jeden z těch stovek – možná dokonce tisíců – Čechů, kteří na podzim 2015 vyrazili humanitárně pomáhat na Balkán uprchlíkům. Upřímně, tehdy se opět v dějinách ukázala i docela jiná tvář našeho národa – německé televize jen žasly :-). Po návratu jsme jako studenti hledali svou společenskou roli, jíž bychom mohli přispět k řešení problému: tehdy se založilo Studentské hnutí za solidaritu, které bylo volným sdružením celé řady akčních skupin studentů při jednotlivých univerzitách v ČR. Téměř rok tito studenti aktivně organizovali vzdělávací výjezdy do regionů v tématech války v Sýrii, islámu nebo k předání své dobrovolnické zkušenosti – orientovali jsme se především na střední školy nebo obecní kulturní domy. Z této iniciativy poté také vyrostl náš současný studentský projekt Online encyklopedie migrace, který bychom postupně chtěli rozvíjet jako plnohodnotný a profesionální neziskový projekt, který vytváří v úzké spolupráci s českými i zahraničními univerzitami jakýsi internetový, populárně-naučný slovník migrace a jevů s ní široce spojených.

Strávil jste v táboře delší období? Také během zimy? Mění takové zkušenosti zásadním způsobem původní teoretické představy?

Na hranici jsem tehdy byl pouze něco přes týden, pohled na místě ale moc příjemný nebyl (detailně jsem o tom kdysi psal reportáž z místa: http://denikreferendum.cz/clanek/21385-nebat-se-a-podivat-se-do-tvare), tak to pro mě byla více zkušenost o naší krásné a poklidné Evropě, než o ustrašených mladých studentech a rodinách s dětmi, které byly uzamčené policisty každodenně v pětitisícových skupinách na stometrové polní cestě nikoho, mezi Srbskem a Chorvatskem během chladných a děštivých balkánských nocí. Já jsem byl na místě na konci září, první lidé tam umřeli myslím někdy na začátku listopadu na zápal plic.

Změnila se tedy moje teoretická představa především o Evropské unii jako té, která sama všechno vyřeší, která vždy pomůže každému potřebnému, a která nezavírá oči, když se jí do něčeho nechce. Ne, Evropská unie je pouze pomocná instituce občanů a politiků jednotlivých zemí, kteří sami aktivně musí přebírat odpovědnost a neuzavírat se doma u televize. Velké většině občanů v Evropě to v roce 2015 bylo jedno, neměli zájem si ani něco krátkého relevantního o Sýrii a islámu poslechnout, natož aktivně tvořit naši politiku. Jestliže ale bude evropská občanská společnost stále menší a povrchnější, skončí nakonec i naše instituce.

Co Vás vede k tomu, že se nasazujete právě v této oblasti? Lidský soucit? Principiální přesvědčení o nutnosti pomáhat? Proč potom třeba ne práce s bezdomovci? Nebo máte potřebu být užitečný tam, kde je to více spojeno s dobrodružstvím a pro většinu lidí je to svým způsobem nedostupné?

Myslím, že je docela jedno, kde kdo pomáhá, důležité je, že není lhostejný a pasivní. My jsme si prostě zvolili sektor vzdělávání, jelikož jsme se na něj cítili způsobilejší. Někomu pomáhat není věcí pocty nebo chvály, ale povinnosti. Také jsme unavení a nebaví nás to.

Každý by se myslím měl v životě zapojovat úměrně svým možnostem, rozhodně nebudu soudit někoho, kdo možnosti zkrátka nemá. V dnešní mediální době může být ale dobrým skutkem třeba jen to, že s někým krátce promluvíte, přepošlete mu mailem relevantní informaci, nebo přispějete finančně jiným organizacím. Každé malé gesto se počítá a má svou roli. Někdy dokonce stačí jen ochota vyslechnout si druhého dříve, než jej budu soudit, případně nastudovat si něco málo na internetu před tím, než hodím lístek do volební urny.

S Vaší činností souvisí ovšem také žurnalistika. Tu nestudujete jako obor, ale jste jakýmsi praktikujícím žurnalistou. Je záměrem výše zmíněného projektu Encyklopedie migrace fungovat také jako určitá (data)báze pro „žurnalisty ve veřejném zájmu“ a přispívat tak ke kultivaci novinářské etiky?

Netroufám si novináře soudit, nejsem na to žádný expert. Rolí našeho projektu je spíše novinářům v jejich velmi zrychlené práci pomáhat, chceme je doprovázet expertním výkladem kontextu jednotlivých aktuálních událostí. To je myslím i důležitá společenská role akademiků. Můžeme se zavalit daty a informacemi o událostech, jestliže nám ale nikdo nepomůže je správně zasadit do kontextu, snadno dojde k velkým dezinterpretacím (zde třeba téma teroristických útoků a jejich spojování přímo s islámem jako náboženstvím). Podobně bychom rádi pomáhali dodávat informace ke komplexnímu obrazu: hodně se mluví o uprchlících, málo se ale mluví o situaci v zemích, odkud utíkají. To poté opět věc zkresluje. Nakonec je rolí akademiků – především těch z humanitních a sociálních věd – pomáhat lidem rozkrývat všechny demagogie, manipulace a ideologie, které se často zaobalují do vlídných slov, ale v jádru legitimizují násilí.

Naším úkolem je proto vytvořit svého druhu zvláštní interaktivní univerzitní platformu, díky které budou moci akademici závěry ze svých bádání lépe komunikovat se širokou veřejností. Novinářům pak může sloužit jako servisní výkladový nástroj a databáze potenciálních dalších expertů pro komentáře. Chceme jednoduše: «dostat vědu z poslucháren do ulic!».

Jak si tento projekt představit v jeho zcela konkrétní podobě a v jakém stadiu se nachází nyní?

Rádi bychom skrze interaktivní mapu světa studovali v konkrétním čase (především aktuální roky) migraci do evropských zemí, zajímá nás statistický popis této migrace, studium jejích příčin (jde o výklad politické, společenské, právní i ekonomické situace v daných zemích) i dopadů a reakcí v konkrétních zemích, kam tito lidé přišli. Empirické studium pak doprovází široký teoretický rámec humanitních věd. Píšeme krátká recenzovaná slovníková hesla, která řadíme do úrovní pod sebe podle jejich relevantnosti pro migraci či její dané souvislosti. Hesla dále uvozují nebo odkazují na odborné studie a jiné výzkumy v plném znění nebo na zprávy mezinárodních lidsko-právních organizací. Textové materiály by jednou měly nakonec také aktivně ilustrovat četné příběhy migrantů, animace nebo krátké dokumentární filmy, které titulkujeme a přebíráme z jiných zdrojů.

Projekt byl zahájen v lednu roku 2017. Jelikož je ale stále vytvářen plně dobrovolnicky a bez serioznějších financí taktéž pro autory hesel (akademici, studenti pod jejich vedením, případně specialisté z praxe), rychle jsme se v dalších měsících dostali do krize. Od podzimu 2017 se nicméně snažíme již plně profesionalizovat, za projektem stojí jako koordinační zázemí plnohodnotná malá nezisková organizace, hledáme provozní finance, hlouběji systematizujeme web i se stále častěji obracíme také na zahraniční univerzity. Společným jazykem této mezinárodní akademické obce bude již prioritní angličtina. Z ní budeme všichni následně vycházet pro další národní jazykové verze, podobně jako to má Wikipedie. Web bychom rádi akreditovali jako oficiální internetový odborný časopis i jako pedagogickou pomůcku. Snad se jednou skutečně podaří nastartovat mezinárodní akademickou platformou, se kterou se bude dále pracovat na školách, a která bude sloužit novinářům i celé laické veřejnosti vůbec – tedy té části, která o to bude stát. Nebudeme nikoho přesvědčovat ani vytvářet kampaňový web či think-thank, naší rolí má být klidný racionální výklad kontextu těm, kteří o to stojí.

Jaká je dnes podle Vás úloha církví v „oblasti dobročinnosti“, v níž se historicky – z dobrých teologických důvodů – církev vždy již realizovala?

Může jít o dobročinnost humanitární, ale třeba také o prosté aktivní doprovázení druhých lidí. Svět nás nepotřebuje jako kazatele, potřebuje nás ale jako «světlo tohoto světa», potřebuje naději, smysl, podporu i pochopení. Když si lidé podrážejí nohy nebo upadají do depresí, není právě toto prostor pro naši skutečnou evangelizaci, tedy evangelizaci životem? Jestli to skutečně děláme v naší zemi, to nechám na čtenáři.

Jste mladý člověk, který se intenzivně pohybuje mezi svými vrstevníky ve fyzickém i virtuálním světě. Zajímalo by mě, jak se vaše generace dívá na křesťanské náboženství, na společenství věřících (církev), případně na náboženství vůbec? Jaké místo zaujímají tradičně křesťanské hodnoty v srdcích dnešních mladých lidí? Samozřejmě neočekávám, že na mě „vybalíte“ statistická data, spíše mě zajímá, co Vy sám kolem sebe vidíte a vnímáte…

U mladých lidí převládá představa o církvi (budu mluvit o naší římskokatolické) jako o té, která se zabývá jen sama sebou, která je pouze jednou mezi subkulturami: někdo je fotbalový fanoušek, někdo chodí na koncerty, někdo zase do kostela, tak proč bychom si měli vybírat zrovna kostel? Já se upřímně těmto lidem moc nedivím. Takové křesťanství, které je pouze jiným životním stylem nebo kulturní identitou, je zbytečné. A je myslím pravda, že v dnešní post-moderní době se jednotlivé «víry» posuzují ne podle svých teorií, ale především podle toho, jak se projevují v životě lidí. Musíme ukázat křesťanství, které je skutečně «z jiného světa». Jen tehdy v něm tento tento svět objeví obrovský užitek a půjde za ním. Odtud myslím pramení masová obliba papeže Františka nebo i respekt k české Charitě.

Děkuji za rozhovor. Lucie Kolářová

 

Tisk   |   Poslat článek známému