Devastaci úcty k člověku jsme stále ještě nepřekonali... (Jitka Seitlová)

Hlavní stránka > Rozhovor > Devastaci úcty k člověku jsme stále ještě nepřekonali... (Jitka Seitlová)

9.4.2018

Devastaci úcty k člověku jsme stále ještě nepřekonali... (Jitka Seitlová) RNDr. Jitka Seitlová, senátorka, vystudovala přírodovědeckou fakultu v Brně a řadu let působila v oblasti legislativy ochrany životního prostředí. Její politické začátky se datují od roku 1995, práce v Senátu od roku 1996. Věnuje se oblasti životního prostředí, veřejné a státní správy. Na základě jejího návrhu byl například do právního systému o jednání parlamentu ČR zaveden institut veřejného slyšení, či v trestním právu nástroje ochrany před domácím násilím.

 

Vážená paní senátorko,

  • V politice se  pohybujete již přes dvacet let. Několikrát jste obhájila mandát senátorky, působila jste jako zástupkyně veřejného ochránce práv, angažovala jste se v rozličných kauzách. Všude se zasazujete o to, aby byl dán průchod právu. Proč je společným jmenovatelem Vašich činností právě úsilí o spravedlnost?

Myslím, že spravedlnost je jedna ze základních hodnot a současně potřeb naší civilizace. Lidé zasažení nespravedlností nebo žijící s takovým pocitem často strádají, a to nejen psychicky.  Znám nemálo případů, kdy se to odrazilo na jejich zdraví nebo vedlo až k celkové devastaci osobnosti. Oprávněná touha po spravedlnosti formulovaná dobou podmíněných vizí se historicky prolíná našimi dějinami, byla hybnou silou politických a kulturních proměn.

  • Spravedlivý právní řád pro všechny a na všech úrovních, včetně účinné vymahatelnosti spravedlnosti, je jistě nezbytným předpokladem správného a zdravého fungování společnosti. Jenomže spravedlnosti lze dosáhnout vždy jen relativně, což znamená, že na určité rovině zůstává naše institucionalizovaná spravedlnost zároveň vždy i nespravedlivá. Například něco je v pořádku podle práva, ale v nepořádku z hlediska etického. Nebo – abychom parafrázovali Orwella – všichni podléhají týmž zákonům, jenomže pro některé je spravedlnost spravedlivější (a nemusíme hned myslet na korupci, stačí už „vstupní“ odlišnosti mezi lidmi) .…

Ano, absolutní spravedlnosti za našich životů jistě nelze dosáhnout. Základní preambulí teoretických principů právního systému je, a dle mého názoru by mělo vždy být, dosažení jeho co nejbližšího souznění s právem přirozeným a obecně přijímanými etickými zásadami společnosti.

  • Jenomže i kdyby nakrásně právo fungovalo objektivně, je tu ještě další potíž. Jde totiž i o to, nakolik se lidé s nastoleným právním systémem ztotožňují. Ani při sebevětším úsilí nelze přece systémovou spravedlnost účinně zavést mezi lupiči…

Zákony a předpisy, se kterými se lidé neztotožní nebo nerozumí důvodům a cílům jejich přijetí, se v praxi dají jen obtížně realizovat a vymáhat, jsou pouhou stránkou papíru. Pokud zákony slouží jen určité vybrané skupině, nezřídka se stávají mocenským nástrojem a poslání práva sloužícího spravedlnosti je zpronevěřeno. V takových situacích se potvrzuje, že v konečném důsledku dochází k jeho vymáhání násilím a systémy se dříve nebo později postupně hroutí.

  • V roce 2013 jste na ministerstvu spravedlnosti složila ne právě snadnou zkoušku mediátora (celková úspěšnost u této zkoušky nedosahuje ani padesáti procent). Mediátor je dobrovolník, který může řešit mimosoudní spory. Takové nezávislé osoby se soudcovskou kompetencí v dějinách vždycky existovaly, kromě toho se mediace zdá být pružnějším, méně nákladnějším a asi i diskrétnějším řešením než soudní řízení. Přesto není ani příliš známá, ani příliš žádaná. Čím si to vysvětlujete?

Ano, mediace je u nás na rozdíl od západních zemí nebo situace v USA zatím poměrně méně známý způsob řešení sporů. Desetiletí platilo právě mocenské vymáhání práva s tím, že vždy jeden vyhrává a druhý prohrává. Je přitom celá řada sporů, kdy se lze dohodnout a pak vyhrávají obě strany. Mediátor napomáhá tomu, aby se obě strany vzájemně slyšely, porozuměly příčinám sporu a společně nalezly v dohodě pro ně přijatelné řešení.

  • Máte vhled do fungování senátu. V čem podle Vás spočívá jeho zásadní přínos? Shledáváte Vaše okolí angažované a převažují v něm kolegové, kteří jsou senátory takzvaně z přesvědčení?

Říká se, že Senát je pojistkou demokracie. Bez jeho souhlasu nemůže dojít ke změnám Ústavy nebo zásadních mezinárodních smluv. Jakou roli bude mít do budoucna záleží na tom, kdo budou zvolení senátoři. Přímá volba senátorů je zpravidla větší zárukou jejich vnitřní integrity. Senátem prošly silné a významné osobnosti života naší společnosti. Snad jen pro několik období nárůstu obliby některého z politických uskupení stačilo pro zvolení být kandidován pod jeho značkou. Přímá volba dává senátorům prostor pro větší svobodu rozhodování a s tím ovšem spojenou mírou odpovědnosti. Právě proto je pro nekalé lobbisty ale Senát nechtěný. Zatímco přísná stranická disciplína umožňuje jejich zájem domluvit s vedením strany, postavení senátorů je určitou bariérou manipulace. Vzpomeňme na případ nákupu „gripenů“, kdy až Senát odmítl jejich nevýhodný nákup a zachránil tak České republice desítky miliard korun.

  • Významnou oblastí Vašeho zájmu je environmentalistika. Vystudovala jste geologii a profesně jste se velmi záhy orientovala na ochranu životního prostředí, politicky pak na problematiku legislativy životního prostředí. Stála jste u samých začátků ministerstva životního prostředí. Jak byste shrnula vývoj polistopadového přístupu k environmentální problematice až do dnešních dní?

Koncem devadesátých let minulého století překročilo znečistění prostředí únosnou mez. Cílená snaha po nápravě byla jednou z hybných sil tehdejších politických změn. Ochrana zdraví a kvalita života byly základem nově přijímaných zákonů. Investice do nových technologií dnes odstranily většinu viditelného znečistění. Bezpochyby můžeme hovořit o výrazném zlepšení. Stále nadlimitní znečistění ovzduší, produkce odpadů nebo dále klesající druhová pestrost přírody nemůže ovšem vést ke spokojenosti. Hlavní slovo dostávají výroba a spotřeba zboží. Zdá se, že kvalita života jedince a ochrana nám svěřeného bohatství přírody zase začínají prohrávat.

  • Posunu v environmentální oblasti je určitě potřeba dosahovat legislativní cestou. Ale i v tomto případě mám za to, že to nestačí. Kromě osobního úsilí jednotlivců existuje například také úsilí aktivistické. Ohledně něho převažuje v České republice nepřátelské až antagonistické ladění. Běžně se lze setkat s tím, že vystudovaný přírodovědec zahlíží na aktivisty jako na protivníky, kteří dělají ochraně přírody medvědí službu…

Jen již slovo aktivista vyvolává negaci. Kdo to je? Lidé, kteří nechtějí nadměrný hluk z dálnice za jejich domy, obávající se o zdraví svých dětí v sousedství továren těžkého průmyslu, stovky starostů bojujících za uzákonění limitů zápachů, nebo desítky tisíc občanů podporující petici proti těžbě v ochranném pásmu vody pro více než 100 tisíc obyvatel na jižní Moravě? Jsou snad na vině nevládní organizace, když upozorňují na nesprávná rozhodnutí a žádají dodržování zákonů? Jistě nelze všechny zájmy takzvaných nevládek považovat za oprávněné, objevují se i spekulanti nebo konkurenční snahy firem. Současnou kampaň vedenou proti občanským sdružením však považuji za nekorektní a pro demokracii až nebezpečnou.

  • Jaká je podle Vás prognóza dalšího vývoje na světové scéně v environmentální oblasti? Zatím to bohužel spiše vypadá, že převažují ideologické střety nad věcnou konfrontací…

Těžištěm globální debaty je oblast klimatických změn. Četnější a silnější projevy extrémních klimatických jevů a zvýšená teplota jsou již prokazatelné. O příčinách, respektive podílu jednotlivých vlivů se stále debatuje. Myslím, že snaha o snížení produkce oxidů uhlíku bude pokračovat. Úspěch záleží na tom, zda dohoda téměř všech zemí z Paříže bude reálně naplňována. Leží před námi všemi otázka a výzva, zda jsme v našem poznání a uvědomění dospěli ke schopnosti předejít globálním rizikům a společně ochránit sebe samé, naše děti a celou planetu.

  • Dokázala byste na základě Vašeho dlouhodobého působení ve veřejné sféře posoudit, jaký status má v naší společnosti církev? Hraje nějakou roli v přípravných, diskuzních či rozhodovacích procesech, jež utvářejí konkrétní podobu naší kultury i úroveň naší kulturnosti, nebo se musíme obávat, že se „téma církev“ vyčerpává otázkou restitucí?

Restituce, tedy navracení ukradeného majetku, je bohužel vždy opětovně zneužíváno představiteli extremistických a účelově také levicových uskupení s cílem k snížení veřejného respektu k církvím. Přitom celá naše civilizace vychází a byla kultivována hodnotami křesťanské víry, jejichž nositeli jsou napadané církve.

  • V čem Vy spatřujete potenciál církve pro sekulární společnost?

Je obrovský, neboť může být pro člověka cestou k víře v dobro, důstojnost, spravedlnost, smysl v konání a budoucnost.

  • K jakému důležitému zjištění jste došla po všech těch letech strávených ve službě společnosti? Něco, co Vás překvapilo, rozesmutnilo, změnilo…

Dědictvím totalitního systému minulého století zůstává stále nepřekonaná devastace úcty k člověku a respektu k historickým hodnotám naší společnosti. O to oslabenější jsme proti rizikům konzumní společnosti, politické manipulaci, silovým řešením většiny a důvěře ve sliby po moci toužících autokratických vůdců. Čelit tlaku snah návratu k moci vyvolených, navázaných na bývalé struktury, je u nás nyní stále nesnadnější. Chránit demokracii znamená trvalou pozornost rozhodování a všem změnám práva.

Děkuji za rozhovor. Lucie Kolářová

Tisk   |   Poslat článek známému