Mgr. Michal Opatrný, Dr.theol. vyučuje na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Věnuje se praktické teologii, je autorem knih "Sociální práce a teologie: Inspirace a podněty sociální práce pro teologii" a "Charita jako místo evangelizace". Předsedá redakční radě časopisu Caritas et Veritas.
Vážený pane docente, minulý rok jste se stal členem SO ČBK, Vaším hlavním povoláním je práce vysokoškolského pedagoga, jste vedoucím Katedry etiky, psychologie a charitativní práce na Teologické fakultě v Č. Budějovicích. Zajímalo by mě však, na co přesně se specializujete, jaký je Váš odborný zájem …
Zabývám se především tématy, která jsou společná praktické teologii a sociální práci. Jde o přístup, který přibližně před sto lety dostal v Německu pojmenování „Caritaswissenschaft“. „Caritaswissenschaft“ je dost těžko přeložitelný výraz. Doslova bychom ho mohli přeložit jako „věda o charitě“. V angličtině se někdy používá „caritas theology“, tedy teologie charity. Domnívám se ale, že vhodný překlad do češtiny by mohl znít „teorie charity“.
Původně se zabýval obdobnými tématy, kterým se tehdy věnovala i sociální práce – reflexe situace chudých, marginalizovaných, apod. Částečně šlo také o historii charity a charitní hagiografii – zpracování životopisu světců, kteří se věnovali charitě. Postupně se však během 20. stol. v německy mluvících zemích vyvinul směrem k managementu charitních zařízení a etice řízení.
V českém a slovenském prostředí byl tento obor na teologických fakultách pozitivně přijat a došlo k jeho dalšímu rozvoji. Byl provázán s oborem sociální práce, takže nyní je možné v Česku a na Slovensku studovat sociální práci na teologických fakultách. To v Německu nebo Rakousku doposud možné není a kolegové z německých a rakouských teologických fakult sledují v této věci náš vývoj s obdivem. Na rozdíl od Německa však absolventi těchto oborů nejsou kompetentní jen pro řízení charitních organizací, ale jsou především plnohodnotnými sociálními pracovníky. Od jiných studijních oborů v sociální práci se české obory „sociální a charitativní práce“ odlišují důrazem na širší znalosti z oblasti humanitních věd, výukou zaměřenou na kompetence potřebné pro tzv. filantropickou sociální práci – tj. práci zaměřenou na potřeby klienta. Důraz je dále kladen na orientaci v etice sociální práce a pochopitelně také kompetence potřebné pro zohlednění spirituality v sociální práci – spirituality klienta i spirituality pomáhajícího.
Vaše odborné a badatelské zaměření tematicky koresponduje s náplní činnosti SO ČBK. Jak by podle Vás mohla tato skupina – v souladu se svým cílem – konkrétně a smysluplně podporovat odborný dialog o sociální problematice nejen v rámci církve, nýbrž především v rámci široké veřejnosti?
Domnívám se, že pro pracovní skupinu tohoto druhu jsou důležité především výstupy její práce, které mohou osvětlit její smysl a přínos. Přitom je důležité, aby byly jak odborně na vysoké úrovni, tak i srozumitelné široké veřejnosti, resp. aby každý odborný výstup doprovázela i zpráva, která bude jeho závěry popularizovat. Vidím přitom jako důležité věnovat se tématům, která jsou aktuální a tím i zajímavá a přitažlivá pro širokou veřejnost nejen z řad křesťanů.
Oblast charity, resp. charitativní práce v České republice mi co do struktury a fungování nepřipadá úplně přehledná. Dokážete kvalifikovaně odhadnout, nakolik si lidé spojují charitu s církví, nakolik od sebe dobře odlišují církevní a necírkevní uskupení (například neziskové organizace), nebo nakolik se třeba orientují ve způsobu financování charitativních projektů?
Samotný pojem charita je používán velmi volně a ve zcela různých souvislostech. Kdysi jsem se setkal s tím, že byla jako charita nazvána i vánoční návštěva jisté ministryně v útulku pro psy. V odborném diskurzu se běžně rozlišuje pomocí malého a velkého písmena charita jako křesťanská dobročinnost a Charita jako organizace, tj. Charita ČR.
Slovo charita má základ v latinském caritas, kterým bylo překládáno řecké slovo agapé, původně použité ve Starém i Novém zákoně pro takovou lásku k druhým lidem, která si nežádá protislužbu. Jde tedy o nezištnou, pomáhající lásku k druhým lidem.
Setkají-li se u nás lidé s organizací Charita, tedy s Charitou Česká Republika, tak si ji s křesťanstvím, resp. církví většinou asociují. Často musí pracovníci Charity vysvětlovat, že pomáhají všem bez rozdílu, a to včetně těch, kteří věří jinak nebo vůbec. Někdy se lidé bojí, že jim Charita nepomůže, protože nechodí do kostela. Tak to pochopitelně není, ale tyto a podobné obavy ukazují, že si lidé Charitu s křesťanstvím spojují.
Jiná věc je, zda to, čemu se církevní pomáhající organizace věnují, by skutečně mělo být jejich prioritou jako křesťanských a církevních organizací. Tradičním kritériem křesťanské pomoci bylo pomáhat těm, kterým se pomoci nedostává – nikdo jim nepomáhá. Tak, jako v podobenství o milosrdném Samaritánovi přepadeného nejprve všichni obcházejí, a pomůže mu až Samaritán, i křesťanská charita by měla pomáhat především těm, které ostatní obešli. Je podle mě velkou otázkou dnešní doby, kdo by to měl být. Zřejmě to však nejsou ty oblasti sociálních služeb, které jsou momentálně nejlépe financovány z veřejných rozpočtů.
Pak je ale samozřejmě třeba se ptát, jak takto orientovanou charitu financovat. Jednou z cest je, že si Charity na tuto činnost vydělávají takovými sociálními službami, které jsou dobře finančně zajištěny. To je však poměrně nešťastné, protože tyto prostředky jsou určeny na péči o určité konkrétní klienty, ne k vytváření zisku, byť by byl použit sebelépe.
Domnívám se proto, že je možné v této souvislosti uvažovat o církevních restitucích jako příležitosti, jak se věnovat skutečně křesťanské charitě. V historii platil princip patrimonium pauperum – církevní majetek je majetkem chudých. Bylo tím myšleno, že vše, co má církev nad své „provozní“ potřeby a nad platy duchovních, musí použít k péči o potřebné. Pokud se však prostředků nedostávalo, dělily se na třetiny: třetina na „provoz“, třetina pro duchovní, třetina pro potřebné.
Jako pastorální teolog hledáte neustále propojení mezi teorií (o Bohu a o víře) a praxí (jak žít s Bohem naše konkrétní životy). Vyjádřením takového propojení je i zmíněné asociování charity s církví, obvyklé ve veřejném prostoru – tedy pokud si lidé v souvislosti s církví vůbec něco představují. I když jde o vzájemnou spjatost z dobrých teologických a historických důvodů, obávám se, že lidé si církev a charitu propojují hlavně z důvodů pragmatických – jako by těm, kdo se hlásí ke křesťanství, nemohlo být jinak přiřčeno právo na existenci. Jak zabránit tomu, aby církev neznamenala pro lidi především charitu, nebo jenom charitu?
Dovolím si s tím nesouhlasit. Pro křesťanství vždy byla a stále je důležitá žitá víra, to znamená životní praxe. V teologii hovoříme o konstitutivní souvislosti mezi ortodoxií a ortopraxí. Tedy, že správná životní praxe je předpokladem pravé víry. Velmi výstižně to říká v Novém zákoně List Jakubův: „Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: „Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad,“ ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. Někdo však řekne: „Jeden má víru a druhý má skutky.“ Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích. (Jak 2,14–18).“
Náš problém je, že ortopraxi – dobrou praxi – pomoc potřebným vlastně outsoursujeme. Outsoursingem se nazývá situace, kdy např. magistrát převede část svých povinností – třeba péči o veřejnou zeleň – na externí firmu. Stejně tak organizace jako Charita jsou vlastně jakési dceřiné firmy církve, na které je převáděn výkon dobré křesťanské praxe – pomoci potřebným. To neznamená, že tyto organizace dělají svou práci špatně. Špatně je, že dobročinnost nepatří v našich končinách ke křesťanství stejně, jako návštěva nedělních bohoslužeb. Musíme se proto ptát, je učinit křesťanskou dobročinnost opět součástí života farností. To je mimochodem velká otázka, kterou nám dnes klade papež František.
Na pozimním víkendovém výjezdu SO ČBK jste prezentoval částečné výsledky Vašeho výzkumu ohledně (ne)snášenlivosti křesťanů vůči cizincům žijícím v naší zemi či přicházejícím do naší země. Záznam z prezentace si sice můžeme přečíst na našem webu, ne všechno se tam ale vejde. Co pro Vás bylo lidskou motivací či osobním východiskem pro takový výzkum? A nacházíte při vyhodnocování výsledků něco, co Vás – když porovnáváte výsledky týkající se křesťanů s výsledky zahrnujícími celou společnost – opravdu překvapuje?
Inspirací pro mne byl výzkum rakouského profesora pastorální teologie Paula Michaela Zulehnera. Motivací pro mne byly stále více se šířící projevy nenávisti v naší společnosti. Říkal jsem si, že křesťané přece nemohou jen tak s takovými názory souhlasit. Mohou se přirozeně na řadu věcí dívat kriticky, a to včetně názorů představitelů EU nebo papeže. Nemohou se však, pokud skutečně věří v Ježíše Krista, přiklánět na stranu těch, kdo hlásají jen násilí a nenávist.
Proto pro mne bylo potěšující zjištění mého výzkumu, že křesťané dokáží celou věc vidět diferencovaně. Umí rozlišovat.
Co mne opravdu překvapilo, bylo relativně velké procento těch křesťanů, pro které ani útěk před válkou není důvodem pro to, aby uprchlíky přijali (cca 18 %). Vůči těm, kteří by je přijali natrvalo nebo dočasně do skončení války, byli sice v menšině, ale překvapilo mne to. Očekával bych, že ten, kdo se hlásí k víře v Ježíše Krista, má nejen otevřené srdcem, ale především se také nebojí. Zde ovšem sehrávají velkou roli zřejmě obavy z islámu nebo z toho, že přijdeme v něčem zkrátka, když někomu dalšímu dovolíme žít takříkajíc na náš účet.
Když Evropu svírala želená opona a strach z toho, že se studená válka přelije do války „horké“, zahájil Jan Pavel II. svůj pontifikát výzvou „Nebojte se!“ Na konci jeho pontifikátu byla Evropa svobodná, zcela jistě i díky jeho angažovanosti. Myslím, že bychom na jeho úhel pohledu neměli v době migrační krize jako křesťané zapomínat.
Od odborníků vyhodnocujících sociologické průzkumy lze v médiích opakovaně zaslechnout variaci na téma naší mediální vyspělosti. Tristní úroveň zpravodajských služeb našich seriózních deníků například ohledně válečného dění v Sýrii a jinde odpovídá prý úrovni anglického bulváru. Jako bychom neuměli či nechtěli nastavit věcnou, účastnou a soucitnou tvář fakticky probíhajícím procesům nezměrné dehumanizace. Je za tím strach?
Nejsem odborník na média, jen jejich čtenář, divák a posluchač. Proto je pro mne obtížné se k této otázce vyjádřit. Snažím se sledovat veřejnoprávní televizi i rozhlas a několik různých tištěných a elektronických deníků, abych se nestal závislým jen na jednom informačním kanálu. Vzhledem k tomu bych řekl, že u tohoto problému vnímám hned několik rovin.
V první řádě se nedomnívám, že by média tím, co píší a říkají, chtěla přímo šířit nebo podporovat strach. Za jejich přístupem je spíše pragmatismus. Píše a říká se často jen to, co „se chce“ slyšet, protože důležitá je sledovanost daného média. Strach je teprve za tím, co „se chce“ slyšet. A to je nakonec začarovaný kruh. V němčině se říká „Teufelskreis“ – čertův kruh, ďáblův kruh. A do toho se možná u nás některá média dostávají.
Na druhou stranu vnímám v druhé rovině jako velmi těžké v několika málo řádcích vysvětlit všechny souvislosti takové katastrofy, jakou je např. válka v Sýrii. Práce novinářů v solidních médiích je v tomto ohledu skutečně nelehká.
Třetí rovinu tohoto problému vidím ve výronu populismu v politice, ke kterému dnes u nás dochází v nebývalé míře. Pokud jediná vyjádření, která mohou novináři sehnat, jsou vyjádření populistů – protože se téměř všichni politici populisticky chovají – roztáčení začarovaného kruhu strachu to jen posiluje.
A v neposlední řadě je třeba rozlišovat rovinu veřejné diskuse o bezpečnostně-politických otázkách a rovinu diskuse mezi křesťany. Jak nedávno ve svém komentáři v Perspektivách napsal provinciál dominikánů P. Benedikt Mohelník, křesťané by se měli ptát, co se děje v lidském nitru tváří v tvář současným událostem. A to je trochu jiná diskuse než to, zda a jak zabezpečit hranice, zda poslat policejní posily do Maďarska, zda a jak přijmout uprchlíky do ČR, jak reagovat na politiku EU, atp. Přijde mi, že někteří křesťané raději řeší ty bezpečnostně-politické otázky, než aby se ptali, co vše dnešní události a vývoj ve světě způsobuje v nitru člověka.
Ano. Přesto se jako ten všetečný, nedostatečně usebraný křesťan zeptám: Co očekáváte pro blízkou budoucnost od Evropské unie?
Nejsem odborník na Evropskou unii. Mohu se opravdu vyjádřit jen jako její občan. Kdysi jsem slyšel od známého českého novináře Karla Hvíždaly zajímavý názor, že EU posouvá demokracii dál, protože v ní jde o demokracii mezi státy. Demokracie přitom není jen rozhodování podle názoru většiny, ale především vláda práva a spravedlnosti, jejíž součástí je rozhodování pomocí hlasování prostou nebo kvalifikovanou většinou.
Domnívám se, že je na čase se v rámci EU ptát, zda a jak v ní fungují demokratické principy mezi státy. Zda jsou pravidla funkční a spravedlivá, zda jsou rozhodovací mechanismy důvěryhodné. Zda tedy skutečně funguje demokracie mezi státy, nebo se o moc v EU přetahují jednotlivé státy navzájem a Evropská komise.
K tomu je pak ale třeba dodat, že demokracie mezi státy musí fungovat podobně jako demokracie ve státě. Míra demokracie ve státě je podmíněna mírou demokracie v jednotlivých politických stranách – budou-li vládnout jen autoritativně fungující a řízené politické strany, půjde to i s demokracií ve státě z kopce. Stejně tak platí v EU, že míra demokracie mezi státy je podmíněná mírou demokracie v těchto jednotlivých státech.
A zde můžeme pozorovat v rámci EU značné rezervy – některé státy jsou ve vleku levicových ideologií, některé v zajetí politické korektnosti a další jsou ohlupovány populisty. Pro budoucnost EU je tedy důležité, aby byla zachována demokracie „zdola“. Opačně to fungovat nebude. Jde tedy do značné míry o řešení, které je v rukou jednotlivých států, nikoliv přímo EU.
Jenom za poslední roky se ve světě a v Evropě událo tolik zvratů v oblasti politické a hospodářské, že běžný občan musí nutně pochybovat o schopnosti naší vědecko-technické civilizace kompetentně řídit procesy, které jsme sami spustili. Svět se zrychlil a možná nestíháme. Patříte v tomto ohledu k civilizačním optimistům?
Nedomnívám se, že je tomu tak, jak je naznačeno v otázce. Pokud bychom otevřeli některé padesát, sto nebo i stovky let staré texty, našli bychom i v nich také nářky nad tím, jak je tehdejší svět nezodpovědný a spěje zcela jistě do záhuby. K záhubě pak dojde v brzké době, protože nikdo už nedokáže chybný vývoj zastavit a zvrátit.
Naše doba se od těch předchozích liší tím, že víme o mnohem větším množství událostí a že se o nich dozvídáme hned, a nikoliv až další den po vytištění novin nebo v delším časovém horizontu – až k nám dojde nějaký tovaryš, který o nich bude vyprávět. Ve skutečnosti jde spíš o náš způsob života, zda se nechá tímto tempem, kterým jsou nám světové události komunikovány, uchvátit, nebo mu dokáže realisticky vzdorovat.
Na čem bychom podle Vás měli jako společnost i jako církev neodkladně zapracovat?
Myslím, že jsem to už trochu naznačil ve svých předchozích odpovědích. Alespoň my v ČR žijeme v době míru a blahobytu, jaký tu doposud nebyl – a to ani vzhledem k vývoji země po roce 1989. V zásadě jsme už dosáhli toho, po čem se volalo při Sametové revoluci – máme a můžeme si dovolit prakticky vše, co lidé z tzv. Západu. Navíc máme na rozdíl od některých jiných zemí ve střední a východní Evropě poměrně dobře propracované demokratické kontrolní mechanismy. Jen namátkou lze připomenout nedávné senátní volby a neúspěch stran, které jsou v Poslanecké sněmovně mocné a silné.
Místo ke spokojenosti, že jsme tam, kde jsme před 25 lety chtěli být, nás však tento stav přivedl k nespokojenosti a obavám o udržení si blahobytu. Proto se domnívám, že bychom se měli jak ve společnosti, tak i v církvi či církvích rychle naučit velkorysosti. Velkorysost vůči sobě navzájem i vůči světu a těm, kdo v něm trpí, je to, co nám momentálně chybí. Katolická církev ale i křesťanské církve obecně by přitom mohly sehrát roli tzv. kontrastní menšiny – menšiny, která se liší, protože prošlapává nové cesty.
Děkuji za rozhovor. Lucie Kolářová
