Evropa může vycházet ze zkušeností dobrých příkladů (Petr Štica)

Hlavní stránka > Rozhovor > Evropa může vycházet ze zkušeností dobrých příkladů (Petr Štica)

1.6.2016

Evropa může vycházet ze zkušeností dobrých příkladů (Petr Štica) ThLic. Petr Štica, Th.D., teolog. Profesní zaměření: křesťanská sociální etika, politická etika, etika migrace. V současnosti je odborným asistentem na KTF v Münsteru (Institut für Christliche Sozialwissenschaften der Universität Münster); též členem Teologického vědeckého kolegia v Erfurtu.

 

 

 

Vážený pane Štico,

 

  1. Patříte ke stálým členům Pracovní skupiny pro sociální otázky. Proč považujete angažmá v její politicko-sociální sekci za důležité?

Jeden z významných teologů druhé poloviny 20. století, Johann Baptist Metz, ve svých spisech s naléhavostí poukazoval na to, že teologie má mít tvář obrácenou k tomuto světu a křesťanská víra musí nutně zahrnovat dvě dimenze – dimenzi mystickou a dimenzi politickou –, které jsou vzájemně propojené a jedna nemůže existovat bez druhé. Setkání s Bohem jde ruku v ruce s ‚odprivatizováním‘ víry a implikuje úsilí o spoluutváření světa směrem k větší lidskosti. To s sebou nese úsilí o spravedlivé společenské instituce. Sociální etika, která se na otázky spravedlivých společenských institucí zaměřuje, se v tomto světle ukazuje jako integrální součást teologické reflexe. Činnost v Pracovní skupině pro sociální otázky podle mého soudu představuje velmi dobrý prostor pro rozvíjení eticky zaměřené reflexe společenských institucí ve spojení s konkrétními a aktuálními tématy týkajícími se politiky, hospodářství, ekologie, médií a dalších oblastí. Představuje platformu ke konkretizaci a dalšímu promýšlení palčivých politicko- a hospodářsko-etických otázek dnešní doby. Dialog s experty a expertkami z jiných vědních oborů i praxe, který je pro reflexi sociálně-etických otázek nevyhnutelný a který stimulují pracovní semináře, by měl přispívat jak k utváření etické argumentace, tak k tomu, aby se v rámci diskuzí o podobě společenských institucí nepřehlížely jejich etické aspekty či souvislosti. Zároveň by cílem činnosti pracovní skupiny mělo být nabídnout všem lidem dobré vůle kvalifikovanou etickou orientaci v zásadních společenských otázkách.

  1. Jedním z hlavních cílů této skupiny je podpora odborného dialogu o sociálních otázkách, a to nejen v rámci církve, nýbrž široké veřejnosti. Vy působíte již delší dobu jako asistent na Institutu křesťanské sociální etiky na Katolické teologické fakultě v německém Münsteru, v Německu žijete, máte za manželku Němku. Českému pohledu zdálky se zdá, že tamní společnost výše zmíněný dialog „umí“… Pokud se to tak dá říci, čím to vysvětlujete?

Domnívám se, že dialog a veřejná diskuze je celospolečenský proces, o nějž je třeba stále pečovat. Německá společnost může stavět na delší tradici občanské společnosti a svobodné veřejné debaty. Rovněž církve „disponují“ řadou grémií, které tento dialog podporují. V současné době, kdy se debaty o společenských otázkách a výzvách nezřídka přesouvají na sociální sítě, kde se debatéři často spíše utvrzují ve svých předporozuměních či dokonce předsudcích a nezřídka se nestydí zastánce jiného názoru zostudit a prohlásit za hlupáka, představuje výzva k věcné, otevřené a kultivované diskuzi, v níž jednotliví aktéři naslouchají odlišnému názoru a v nejlepším slova smyslu se s ním ‚utkávají‘, jednu ze zásadních společenských výzev. Německý sociolog Ralf Dahlendorf kdysi výstižně poznamenal, že pokrok je možný jen díky soustavnému vyjadřování názorů a živé společenské debatě.

  1. Domníváte se, že lze ve veřejném prostoru v naší zemi, resp. v Evropě vést věcnou diskuzi o sociálních otázkách v situaci dlouhodobě probíhající migrační krize? Nezdá se Vám, jako by se v celé společnosti zadělávalo na kolektivní diagnózy typu hysterie, paranoia, fobie atp.? Nebo jsou vyhrocené obavy na místě?

Myslím, že věcná diskuze o zmíněných otázkách možná určitě je. Spojení ‚migrační krize‘ nicméně podprahově sugeruje pocit, že máme co do činění s nesnadným problémem, jehož hlavní nebo jedinou příčinou je množství uprchlíků a migrantů mířících do Evropy, nebo dokonce migranti a uprchlíci jako takoví, tedy skutečnost, která k nám ‚přichází zvenčí‘. Řada expertů – např. politoložka Petra Bendelová z norimberské univerzity – podle mě po právu poukazují na fakt, že významný vliv na to, co se v médiích a veřejné debatě zjednodušeně označuje za „migrační či uprchlikou krizi“, představují faktory ‚vycházející zevnitř‘. Mluvíme-li o krizi, je třeba jedním dechem zmínit, že jde rovněž – ne-li především – o selhání mezinárodní politiky (zejména v Sýrii), o krizi dosavadních nástrojů evropské uprchlické a přistěhovalecké politiky, stejně jako o nedostatek solidarity mezi členskými státy EU.

Imigrace a uprchlictví jsou bezesporu velmi komplexními společensko-politickými otázkami. Právě proto bychom se ve veřejné debatě měli vyvarovat toho, aby se zmiňované téma redukovalo na zjednodušené odpovědi, jež zohledňují pouze jeden dva jednostranně zaměřené aspekty. Domnívám se, že vyhrocené obavy nejsou na místě. Evropa může vycházet ze zkušeností dobrých příkladů, na něž může navázat, a rovněž z méně vydařených příkladů, z nichž se může poučit. Neměli bychom ztratit ze zřetele, že silná stránka otevřené společnosti spočívá – jak na to poukázal Karl Popper – v tom, že má instituce, které umožňují řešit problémy, objevovat případné chyby a reagovat na ně. Vídeňský pastorální teolog Paul Zulehner zřejmě dobře vystihl jeden ze zřetelných aspektů současné debaty o imigraci a uprchlictví, když svou nedávno vydanou knihu k tématu uprchlícké otázky pojmenoval „Zbavte se strachu“. K tomu, abychom nepropadali panice a strachu, by měli svým dílem přispět nejen politici, představitelé občanské společnosti, akademické obce, umělecké sféry, církví a neziskového sektoru, ale měli bychom k tomu přispívat my všichni.

  1. Troufáte si odhadnout, jaké konkrétní (legislativní) dopady může mít současná krize na sociální systémy západních demokracií?

Myslím si, že sociální systémy evropských států nejsou ‚uprchlickou a imigrační krizí‘ ohroženy.

  1. Křesťanská sociální etika je relativně mladou teologickou disciplínou. Vznikla v návaznosti na sociální učení církve jako reakce na nové dobové nouze, k nimž církev nemohla mlčet. Potřeba zaujímat stanoviska z pozice křesťanství na „nové“ nouze zůstává …. Není však určitou nevýhodou, že SUC je natolik všeobecné a natolik obezřetně formulované, že pod něj lze schovat celou škálu postojů? Není to alibistické? Nepůsobíme tak poněkud nevěrohodně?

Už papež Pavel VI. poukázal na to, že úkolem celocírkevního sociálního učení není předkládat konkrétní řešení, nýbrž spíše nabízet základní hodnotovou orientaci. To ostatně zopakoval papež František, který u příležitosti převzetí Ceny Karla Velikého na začátku května tohoto roku řekl, že jeho úkolem není předkládat „operativní úkoly“ a konkrétní doporučení pro politiku – to je úkolem zejména politiků, expertů, akademiků a lidí z praxe –, ale nabízet orientaci. K tomu přistupuje fakt, že se sociální otázky a výzvy v jednotlivých zemích a oblastech liší. Odpovědnost v tomto ohledu mají proto přebírat místní církve. Ty v dialogu představitelů církve, akademické obce, expertů a lidí z praxe mají číst znamení doby a odpovídat na ně ve světle evangelia. Proto je úkolem – na což ostatně opakovaně opět poukazuje papež František – místních církví a všech jejich aktérů sociální otázky dále konkretizovat a zapojovat se do celospolečenské debaty o podobě společenských institucí.

  1. Jedinými legitimními prostředky, jimiž může demokracie „bojovat“, jsou právo, osvěta, vzdělání. Já mám ale dojem, že například vzdělání se v našich společnostech neúměrně přeceňuje. Z dějin dobře víme, že samo o sobě nezaručuje eticky správné rozhodování… Možná by bylo spíše třeba kultivovat hodnotové postoje. Jde to ale v demokracii, která se záměrně snaží být hodnotě neutrální?

Demokracie je mnohem více než pouze státní či institucionální forma nebo forma vládnutí. Jde o způsob života, o charakteristiku společnosti jako celku. Za demokracií stojí ideový ‚zápas‘ o podobu dobrého života a pojetí člověka zdůrazňující jeho svobodu a zároveň odpovědnost.

  1. Která společenská témata považujete v současnosti za zvlášť naléhavá? Na jaká z nich by se sociální etika měla zaměřit?

Je důležité, aby ti, kdo se věnují sociální etice, nezapomínali na globální témata. Ta hrají v dnešním stále více propojeném světě čím dál zásadnější roli v životě společností i jednotlivců. Vedle migrace a uprchlictví, o nichž už byla řeč, bych rád namátkově uvedl například mezinárodní mírovou politiku, světový obchod (srov. smlouvu TTIP), rozvojovou politiku, ekologii. Souvisejícím a velmi důležitým tématem je rovněž Evropa (to je ostatně téma, jemuž se bude příští rok věnovat konference německých sociálních etiků, která se pravidelně koná v Berlíně na konci února). Za eticky palčivou pokládám kromě toho otázku narůstající nerovnosti v lokálním a globálním měřítku, oblast etiky médií či otázku „občanské participace a aktivního občanství“. Stranou by neměla zůstat ani role církví a  náboženství v těchto procesech. Uvedený náčrt eticky naléhavých témat ale pochopitelně není vyčerpávající a řadu témat by bylo třeba dále rozvést. V každém případě však stojí sociální etika před výzvou být „etikou znamení doby“.

 

Děkuji za rozhovor. Lucie Kolářová

 

 

Tisk   |   Poslat článek známému

Diskuse

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek