Na přízemnost společnost nakonec doplatí... (Jiří Grygar)

Hlavní stránka > Rozhovor > Na přízemnost společnost nakonec doplatí... (Jiří Grygar)

19.1.2018

Na přízemnost společnost nakonec doplatí... (Jiří Grygar) RNDr. Jiří Grygar, CSc. je vědeckým pracovníkem Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR a zakladatelem a členem mnoha vědeckých společností. Působí v celé řadě vědeckých rad a výborů i v redakčních radách časopisů a je držitelem velkého množství ocenění. Veřejnosti je znám jako neúnavný popularizátor přírodních věd, především astronomie.

 

 

 

Vážený pane Grygare, 

  • myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že v průběhu let jste se díky Vaší erudici a nesmírné činorodosti stal doslova chodící legendou. Jste stálicí českého astronomického nebe, výrazným členem Klubu skeptiků, nejnověji se angažujete v týmu profesora Drahoše. Proč toto angažmá a proč v týmu právě tohoto prezidentského kandidáta?

V r. 2009 tehdejší Topolánkova vláda prostřednictvím Rady vlády, které premiér předsedal, chtěla nechat finančně vykrvácet Akademii věd ČR, v jejíchž různých ústavech jsem strávil celou svou profesní dráhu. Přišlo mi to jako faul na červenou kartu, a z toho důvodu jsem odmítl Cenu Rady vlády, která mi byla udělena. Právě tehdy byl profesor Jiří Drahoš zvolen předsedou Akademie, takže jsem si uvědomoval, že se dostal do nezáviděníhodné situace, kterou však perfektně zvládl. Vytrvalým jednáním s vrcholnými politiky této pohromě zabránil. Ve svém druhém volebním období se zasloužil o mezinárodní hodnocení kvality vědecké práce v Akademii. Na hodnocení pracovalo na 1 400 zahraničních badatelů z 50 států světa. Tak se objektivně ukázalo, že Akademie patří v naší zemi mezi prestižní vědecká pracoviště Evropy i světa. Mimochodem, dodnes žádná jiná česká vědecká instituce se o takové hodnocení nikdy nepokusila.

Už v r. 2016 jsem si kladl otázku, koho bych rád viděl v r. 2018 na prezidentském křesle, protože současný prezident od nástupu do úřadu postupně popřel všechno, co sám kdysi proklamoval, když vstoupil po Sametu do vrcholné politiky. Okolnost, že podle statutu Akademie může v jejím čele stát týž člověk jen dvakrát po sobě, mi jakoby sama nabídla řešení. Profesor Jiří Drahoš je čestný člověk, který si nikdy nezadal s komunistickým režimem, má smysl pro fair play i pro inteligentní humor, je mimořádně vzdělaný, ovládá principy kritického myšlení a cizí jazyky; jasně deklaruje potřebu našeho členství v Evropské unii i obranné alianci NATO.

Velmi mne potěšilo, že profesor Drahoš oznámil svou kandidaturu na prezidenta v rodném Slezsku, protože sám jsem se ve Slezsku také narodil.  My Slezané jsme zažili velmi těžké doby, a to nás docela zocelilo. Proto jsem se mu nabídl, že s ním budu aspoň občas absolvovat jeho předvolební akce, což byla pro mne velká a příjemná zkušenost. Ve větších městech, ale i v malých městečkách jsme se setkávali s mnoha lidmi, kterým jsou názory pana profesora sympatické, a kteří současně poukazovali na skutečné problémy, které musí obyčejný občan zvládat, na rozdíl od těch mediálně přitažlivých pseudoproblémů.

  • Poradní předvolební tým profesora Drahoše je pestrý: odbornice na jadernou bezpečnost, která i v situaci zřetelného zadání takového týmu od sebe odlišuje poskytnutí expertizy a podporu jako dvě nikoli nutně související věci, ekolog i ekonomové, diplomat a spisovatel, člen kapely studentů a absolventů Jedličkova ústavu… Možná to dává tušit víc než přímé proklamace. V konečném dojmu volba expertů působí především neideologicky. Skoro bych řekla: chybí už jen Jára Cimrman….

… to máte naprostou pravdu; ta pestrost profesí i názorů rozhodně docela pěkně odráží šíři záběru současné české populace. Také o tom svědčí věkový profil od zcela mladých odborníků až po stařešiny mého typu. A vnímám, že na našich poradách je duch Járy Cimrmana téměř vždy přítomen...

  • Co si tedy slibujete od případného zvolení profesora Drahoše prezidentem? Mám na mysli reálné a konkrétní dopady. V jaké míře může nový prezident změnit politickou kulturu a skutečně ovlivnit důležitá politická rozhodnutí?

Ano, myslím si, že člověk, který se celý profesní život pohyboval ve vědě, bude zvyklý používat kritické vědecké myšlení i v politice. Prezident má apriorní výhodu, že může ovlivnit veřejnou scénu autoritou svého úřadu. Jeho úkolem není dělat každodenní politiku; od toho je vláda a parlament, ale může veřejnosti sloužit jako opěrný bod při definování důležitých společných hodnot, jimiž se politici tak často ohánějí, ačkoliv svou praktickou činností pracují na jejich rozvratu. Jsem totiž přesvědčen, že společnost, která se omezí na pouhé hledání ekonomických výhod a skutečné hodnoty opustí nebo je ani nezná, je v globálním světě ztracena a nakonec na svou přízemnost doplatí. Měli jsme dva prezidenty, kteří to dokázali: TGM a Václava Havla. Je mi líto, že tvrdí byznysmeni po Havlově smrti tento étos zahubili a slovo pravdoláskař se stalo nadávkou. Na druhé straně se zdá, že pravý opak (lžinenávist) slaví úspěchy a podle toho to také nyní v naší rozhádané společnosti chodí.

  • Domníváte se, že si v českých krajích budeme konečně už trvaleji vážit skutečných elit, nebo jsme navždy odsouzeni k populistické verzi rovnostářství?

Máme v tomto směru snad nějaké polehčující okolnosti. Naše elity vznikaly postupně v průběhu devatenáctého století a na počátku století dvacátého. Tyto elity se silně zasloužily o vznik Československa, což vůbec nebyla samozřejmé – trumfem zakladatelů našeho státu byla činnost čs. legií na všech frontách. Když naši vojáci v 1. světové válce přebíhali, hrozila jim v případě zajetí smrt. Bohužel jsme o velkou část generační elity Československa přišli už před začátkem 2. světové války. Nejstatečnější lidé odešli bojovat do exilu, a tam mnozí ve válce padli, a část elity, která zůstala doma, byla zdecimována nacisty, esesáky a gestapáky. Úhrnem šlo o statisíce lidí.

Sotva válka skončila a začala s velkým nadšením osvobozeného obyvatelstva obnova republiky, přišla další a delší pohroma v podobě komunistické diktatury. Znovu musela část elity prchnout do ciziny a ten zbytek se stal obětí masového teroru. Snad nejodpornějším zločinem komunistů byly popravy a kruté věznění vojáků, kteří za naši svobodu nasazovali život proti Hitlerovi. Sověti unesli po válce do svých gulagů tisíce našich spoluobčanů a na dvě stě tisíc lidí se dostalo do gulagů českých, k čemuž musíme připočíst jejich strádající rodiny a děti, kterým komunisté nedovolili studovat. Všimněte si, že všichni diktátoři na rozdíl od sdělovacích prostředků nejdou po celebritách, ale až s chirurgickou přesností po skutečné elitě dané země. To byla snad vůbec největší pohroma, která stihla český národ od doby knížete Václava, protože trvala tak dlouho a lámala lidem charaktery. Nelze zapomenout ani na třetí velký exodus po sovětské invazi v r. 1968, což opět národ oslabilo.

V tomto směru jsme měli opravdu smůlu, ale jsou jiné národy, které prožily ještě horší zacházení krutovládců: Arméni, Židé, Kurdové, Ukrajinci, Poláci, Estonci, Lotyši a Litevci.

I v současné nenávistí naplněné české scéně se často útočí na tzv. vrstvu inteligence, protože slova jako pražská kavárna nebo sluníčkáři jsou zajisté chápána jako nadávky.

  • Považujete konformismus za pozitivní, nebo spíše negativní schopnost? Měl by mít prezident republiky ochranné mimikry, nebo od něj očekáváte osobitost a nezaměnitelnost?

Konformní prezident mi připadá jako majitel vetešnictví. Postupně si ho veřejnost přestane všímat, ale možná to je účel hry.  Domácí i světová scéna nabízí jako příklady pravý opak. Lidé jako TGM, Václav Havel, Charles de Gaulle, Winston Churchill, ale i Konrad Adenauer zachraňovali evropskou křesťanskou civilizaci.  Až s odstupem času vidíme, jaké jsme měli v Evropě štěstí, že se objevili v době, kdy byla Evropa nejvíce ohrožena kombinací německé a sovětské totality.

Ano. Byly to pravé osobnosti a síla takových osobností je zřejmě jedinou ochranou "normálnosti", nikoli konformismus.

Mě ale trochu mate, že právě i diktátoři ve svém patologickém narcismu působí jako jedny z nejméně konformistických osobností. Zřejmě záleží, co učiníme kritériem oné svébytnosti či onoho konformismu ....

  • Jakou roli hrají podle Vás křesťanské církve v dnešní české, resp. evropské společnosti? Počítá se s nimi doopravdy, nebo jsou pouze cenným kouskem v depozitáři naší minulosti?

Česko je v tomto směru docela speciální případ, protože tady jsou křesťané v defenzívě. Jedině tak si dokážu vysvětlit současnou snahu a drzost komunistů a estébáků o zdanění církevních restitucí. Vůbec se za to nestydí, ačkoliv zajisté dobře vědí, jak se na křesťanech provinili. V evropské společnosti to není tak zlé. V mnoha zemích Evropy lidé zásady křesťanství respektují a dokonce i docela dodržují. Jsou ovšem země, kde se křesťané moc křesťansky nechovají, viz současné Polsko.

  •  Odkud čerpáte ve svém životě sílu a naději?

Ta síla a naděje vychází z mé křesťanské víry. Ta mi klíčově pomohla přežít v době 2. světové války, a pak znovu v těch dlouhých (biblických 40) letech v komunistické pustině. Posiluje mne i teď, kdy na prezidentského kandidáta, který je důstojným člověkem s velkým mezinárodním věhlasem, se jeho spoluobčané nestydí vylévat vědra špíny. Jak hluboká musí být zloba, že necítí, jakého hříchu proti pravdě se dopouštějí?

Děkuji za rozhovor. Lucie Kolářová

 

 

Tisk   |   Poslat článek známému