JUDr. Martin Rozumek je ředitelem nevládní, neziskové, humanitární Organizace pro pomoc uprchlíkům, založené r. 1991 v Praze jako občanské sdružení. Organizace má pobočky v Brně a v Plzni. A jejich krédo? Chápat migraci spíš jako příležitost než jako problém....

 

 

 

  1. Vážený pane Rozumku, jste ředitelem Organizace pro pomoc uprchlíkům, která v České republice působí již přes dvacet let. Z jakých motivů, nebo možná lépe: z čí síly vznikne nezisková organizace, která chce nezištně, a tedy také bezplatně, pomáhat druhým a „jiným“?

Působíme od roku 1991 a původní zakladatelé byli cizinci, kteří chtěli pomáhat uprchlíkům v České republice. V prvních letech to byli především Bosňané, ale velmi brzy se OPU profesionalizovalo, od roku 1999 se přidala také profesionální právní pomoc. Velmi důležité je také více než dvacetileté partnerství s Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), který nám byl vždy oporou, záštitou a také zárukou profesionality naší práce.

  1. Co je náplní činnosti této organizace?

Pomáháme uprchlíků a cizincům, kteří se ocitli v nouzi. Právníci se hlavně zaměřují na odbornou právní pomoc a zastupování v řízení o azylu, v řízení o různých typech pobytů, v pracovně-právní problematice, problematice státního občanství a mnoha dalších oborech českého a mezinárodního práva. Sociální pracovníci a částečně také právníci se hodně věnují integraci uprchlíků a cizinců na trh práce a vzdělávání jak klientů, tak majoritní veřejnosti. Máme také tým, který se věnuje pouze nezletilým  dětem uprchlíkům a cizincům, tedy dětem, které se ocitly v ČR bez rodičů. Nabízíme uprchlickým dětem, které musejí opustit dětské domovy, možnost ubytování v domě "na půli cesty", kterým je velký byt na Praze 14. V zahraničí máme pouze jeden projekt v Gruzii, kde provozujeme pod jménem Gvirila (Heřmánek) centrum denních služeb pro gruzínské seniory a současně jednoduchý hostel ve městě Khashuri

  1. Dalo by se shrnout, že jádro vašich vlastních aktivit tvoří osvětová, především poradenská a vzdělávací činnost. Není to však trochu nadbytečné, nebo přinejmenším těžkopádné ve chvíli, kdy bezpočet lidí potřebuje uspokojit elementární životní potřeby?

Snažíme se stíhat obojí a je pravda, že uprchlíků a cizinců v nouzi je u nás pořád mnohonásobně více, než kolik jsme schopni kapacitně uspokojit. Ale aby  se jim u nás lépe a rovnoprávněji žilo, musíme se hodně soustředit právě na vzdělávací činnost. Vždy mě zaskočí, že lidé nejen vůbec nevědí, kdo je uprchlíkem v mezinárodním právu, nikdy se s uprchlíkem nesetkali a přitom u nás v poslední době tak roste averze vůči uprchlíkům. Uprchlíky jsme byli i my, po roce 1968 se odhaduje, že více než 200.000 občanů Československa uprchlo z našeho území a našlo podporu a pomoc v demokratických zemích na západ od nás.

  1. Na jednom vašem logu máte heslo: „Tolerance je ctnost! Pěstujte ji s námi!“ To zní samozřejmě dobře. Já ale, když si to přečtu, dostanu strach, zda si mnozí nespletou toleranci s lhostejností. Ta je totiž snáze a rychleji po ruce, kdežto tolerance dá práci a je to na dlouho …. A není lhostejnost spíše jen odvrácenou stranou netolerantnosti?

Pro mě je odpovědí na tuto otázku participace znevýhodněných i neznevýhodněných osob ve veřejném životě, což je nejlepší prevence lhostejnosti a cesta k větší toleranci. Pokud se bude většina našich občanů zavírat doma, v ničem se nikdy neangažovat a nechá se „sprchovat“ internetovými zprávami o nebezpečnosti tohoto světa, tak ani nemá šanci získat jakoukoli osobní zkušenost s uprchlíky nebo cizinci. To je nejlepší cesta k netoleranci, lhostejnosti, xenofobii a radikalizaci. A účast ve veřejném životě je důležitá také pro cizince a uprchlíky, jinak jsou snadným terčem diskriminace, vykořisťování na pracovním trhu nebo ve zdravotním pojištění, a také snadným terčem populistických politiků typu Zemana, Babiše nebo Okamury, kteří se snaží na tomto tématu zachránit svou politickou kariéru a získat body u voličů.

  1. Jak vidíte budoucnost Evropy?

Pozitivně, věřím ve větší federalizaci, spolupráci a solidaritu mezi členskými zeměmi EU. Otázka je spíš taková, jestli Češi chtějí být aktivními občany a spolutvůrci  společné a silnější Evropy, nebo raději chtějí stát mimo a obracet svou naději směrem na východ. Obávám se dvourychlostní Evropy, v níž my budeme někde vzadu se svými ex post radami, obávám se konce Schengenu, stále většího prosazování ruských zájmů ve Střední Evropě a současně hnědnutí naší společnosti. Ale jsem optimista a věřím v pozitivní síly v naší společnosti. Právě podpora občanské společnosti, morální, materiální, dobrovolnická i finanční, je pro mě největším překvapením v současné „krizi“ a jen díky ní můžeme dále fungovat.

  1. SO ČBK si dala do popisu práce „sociální otázky“. O existenci této skupiny jste, předpokládám, dosud neslyšel… Jako jeden z hlavních cílů si skupina vytyčila odborný dialog o sociálních otázkách, a to nejen v rámci církve, nýbrž především s veřejností. Jak by se podle Vás dal takový cíl konkrétně naplňovat?

Měli bychom začít u toho, co jsou vlastně ty důležité a podle mnohých ohrožené  hodnoty naší společnosti, jaké jsou obecné cíle a směřování naší společnosti, čeho chceme dosáhnout. Pracovní název „Agenda 2025“ by se mi líbil a je zapotřebí dát dohromady zejména akademické, ekonomické, lidsko-právní a jiné hlavy expertů na jednotlivá témata, která bychom považovali v této agendě za důležitá. Migrace a sociální témata mezi ně bezpochyby patří. Hybatelem takové agendy může být církev, ale lepší by byla širší platforma s politickou podporou hlavních politických stran u nás.

  1. Myslíte si, že je veřejný prostor v naší zemi naladěný na věcnou diskuzi o sociálních otázkách?

Ano.

  1. Z čeho čerpáte naději, že pomáhat lidem má smysl?

Já o tom nepochybuji. Naším úkolem je, aby se všem lidem žilo v pospolitosti lépe, a vybrali jsme si uprchlíky, protože ti u nás mají velmi málo zastání a pochopení. V Bibli je řada odkazů na pomoc uprchlíkům a my jsme jen pokračovateli bohulibé činnosti pomoci uprchlíkům, která je nutná a velmi důležitá.

Děkuji za rozhovor.

Lucie Kolářová