Ochrana životního prostředí

Hlavní stránka > Stanoviska > Ochrana životního prostředí

29.7.2016

Ochrana životního prostředí Ochrana životního prostředí se člení podle jednotlivých složek a řeší ji tudíž několik ministerstev najednou. Udržet si celkový pohled na problematiku je v této situaci obtížné - zvlášť když právní předpisy nejsou vypracovávány s ohledem na to, že jednotlivé složky životního prostředí se ovlivňují.

 

 

Současný stav (stav k: léto 2016)

  • Ochrana ŽP se z praktických hledisek člení podle jeho jednotlivých složek a řeší ji kromě Ministerstva životního prostředí (MŽP) také Ministerstvo zemědělství (MZe) (lesy, voda) a okrajově i Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPaO) – např. nejlepší dostupné techniky BAT. Toto členění vzhledem k složitosti problematiky a množství právních předpisů s ní spojených je praktické. Je však obtížnější udržet globální pohled na tuto problematiku. Jednotlivé složky ŽP se sice navzájem ovlivňují, ale ne vždy tuto obecně známou skutečnost reflektují také právní předpisy.

Některé souvislosti:

  1. Udržení vody v krajině je v současné době zcela klíčový úkol, na němž by se měli podílet zemědělci, lesníci, pracovníci ochrany přírody i drobní vlastníci pozemků a nemovitostí.
  • Církev jako čerstvý vlastník navrácených lesů a dalších pozemků by se mohla stát pro toto úsilí vzorem. Souvislá těžba velkých lesních ploch a následné vysazování stejnověkých smrkových monokultur je již přežitkem, i když postupné probírky a kácení jednotlivých stromů v lese je pracnější a nákladnější.
  • Narovnávání toků, jak se dělo v minulosti, se sice již neprovádí, ale uvést vodní tok do původních meandrujících koryt je jednak velmi finančně náročné, jednak vzhledem k respektování vlastnických práv k jednotlivým pozemkům často prakticky nemožné. Tam, kde je ale stejný vlastník koryta řeky i jeho okolí, bylo by zpomalení toku vody a získání větší zavlažované plochy velmi žádoucí.
  • Dále je třeba zabraňovat nesmyslným stavěním budov a jiných překážek kolem vodních toků, především v záplavových územích a aktivních zónách jednotlivých toků, a předcházet tak komplikacím při povodních. Je třeba si vážit rozlivových ploch všude tam, kde jsou přirozenou součástí krajiny, a nesnažit se je využít k jiným účelům.
  • Zemědělci mnohde neplní svou zákonnou povinnost zabraňovat vhodným způsobem půdní erozi a nedodržují zákaz setí erozně nebezpečných plodin nezadržujících vodu (především kukuřice, ale i brambory, řepa, bob, sója, slunečnice a čirok) v blízkosti vodních toků, nezachovávají travní pásy kolem břehů nebo sejí plodiny v řádcích kolmých na vrstevnice.
  • Ale i masově se rozmnožující jev drenáží zastavovaných pozemků a odvádění veškeré dešťové vody ze střech do kanalizace je naprosto iracionální a krátkozraké. Děje se tak v době, kdy se pomalu začínají prosazovat projekty, které naopak s dešťovou vodou v celkové vodní bilanci budovy počítají, a to nejen jako nadzemní či podzemní rezervoár vody pro zalévání přilehlých pozemků, ale i jako zdroj nepitné vody potřebné v domácnostech (splachování WC, popř. voda na vytírání apod.), a v krajině se budují suché poldry pro zachycení přívalových vod.
  1. Zachování zemědělské půdy (zemědělský půdní fond – ZPF) je dalším problémem ochrany. Ne z hlediska potravinové soběstačnosti, ale z principu zachování toho, co je opravdu vzácné. Úrodnou půdu člověk neumí vyrobit, umí ji pouze postupně zúrodňovat. Ten, kdo na ní hospodaří, by toto měl mít neustále na zřeteli a vhodným způsobem hospodaření předcházet erozi té nejúrodnější půdní vrstvy. Pokud je možné využít stávající stavby (k bydlení nebo průmyslové), mělo by to mít přednost před stavěním na „zelené louce“. V katastru nemovitostí je uveden u každého pozemku jeho druh (orná půda, louka, zahrada, stavba, zastavěné plocha, vodní plocha atd.). Bylo by žádoucí, aby si každý vlastník uvedl do souladu tento údaj se skutečností. Aby důsledně žádal o povolení vynětí ze ZPF vždy, když mu to ukládá zákon.
  2. Je třeba zastavit rozmáhající se trend „kultivace pozemků“. Sem jsou zahrnuty neodborné řezy stromů „na korunu“, vyřezávání nejrůznějších dřevin („jsou to jen nálety“), pěstování několikadruhových nebo monokulturních trávníků, časté sekání trávy, „vysoušení mokřin“ jejich zavážením, nejrůznější způsoby odvádění vody z pozemků. Jen v různorodém prostředí může dojít k druhové bohatosti a stabilitě. Je dobré ponechat alespoň část každé zahrady „divočině“ či tvorbě kompostu.
  • Je třeba důsledně šetřit biologicky rozložitelné materiály, nemíchat je s ostatními odpady a vracet je přírodě právě v podobě kompostu. Jejich bezdůvodné pálení též nepřináší životnímu prostředí žádný užitek.
  1. Povolování kácení velkých stromů je v kompetenci obecních úřadů. V poslední době velké stromy z intravilánů mizí. Někdy je samozřejmě nutné nahradit staré nemocné stromy, u nichž je oprávněná obava o život vlastní či svých blízkých, ale dost často se stává, že důvody ke kácení jsou sobecké a povrchní (zanášení okapů, problémy s listím či neodůvodněný strach z padání větví či z vývratů).
  2. Vlastníci nemovitostí by měli být obezřetní a myslet na své spolubydlící, ať už ptáky v hnízdech na zdech a v nikách nebo letní kolonie netopýrů ve škvírách. Problém představuje i vnější zateplování budov, při němž hrozí zničení hnízd velmi vzácných rorýsů. Někdo může mít i podzemní prostor vhodný k přezimování netopýrů (hluboké a delší sklepy). V tom případě musí zachovat volný vletový otvor.
  • Zvláštní skupinu tvoří věže kostelů velmi příhodné pro umístění sovníků, jejichž konstrukce současně brání zalétávání ptáků (holubů) do interiérů. V poslední době bohužel nadšenců, kteří sovníky v církevních stavbách umísťují a pak pravidelně monitorují a čistí, ubývá, protože nemají dobré zkušenosti s neustále se měnícími duchovními správci, a raději se obracejí na vlastníky hospodářských stavení, jejichž názory jsou konzistentnější. Pro synantropní (vyhledávající blízkost lidských sídel) druhy, jako je sova pálená či sýček, je přitom možnost zahnízdění v přátelských objektech zcela zásadní pro jejich přežití.
  1. Každý jednotlivec může změnit své nákupní návyky, nenakupovat zbytečnosti, preferovat větší balení a méně obalů, šetřit nakoupené zboží, především potraviny, nosit si nákupní tašky a plastové sáčky vlastní, nevyhazovat funkční věci, nepodléhat módním trendům, nepoužívat jednorázové výrobky a obaly, neplýtvat. O těchto věcech je možné hovořit i ve farnostech a farní úřady a farní zahrady v tom mohou jít příkladem. Množství odpadů z domácností a jejich nedostatečné třídění je varujícím průvodním jevem konzumní společnosti.

Aktuální otázky:

  • Církev jako dobrý hospodář
  • Osvětová činnost

Jakou roli by mohla v dané problematice hrát církev, SO ČBK? Praktické kroky:

  • Církev by měla naplňovat roli dobrého hospodáře (restituční souvislosti)
  • Odborné konzultace a vyjádření k vybraným problematikám (SO ČBK)

Odborní garanti: Vacíková, Pithart ml. 

 

 

Tisk   |   Poslat článek známému