Evropa jako místo naděje – konference, říjen 2017 (Jakub Jinek)

Hlavní stránka > Texty > Evropa jako místo naděje – konference, říjen 2017 (Jakub Jinek)

23.11.2017

Evropa jako místo naděje – konference, říjen 2017 (Jakub Jinek) Byly uplynulé volby také o našem členství v Evropské unii? Někteří je tak nepochybně vnímali. Jedni uváděli, že jejich výsledky přinesly porážku současné politiky EU. Jiní počítali odlišně: i pokud sečteme-li 40 % pro populisty a 8 % pro komunisty, stále nám vychází mírná převaha těch, kdo s evropskou integrací souhlasí.

Z tohoto hlediska jsou výroky, že EU je v hluboké krizi, či dokonce již dávno „po smrti, jenom si toho dosud nevšimla“ (M. LePenová), zatím spíše zbožným přáním než popisem reality. Přesto platí, že postoje k evropské integraci jsou vyhrocené, a už jen proto je v současné situaci nanejvýš žádoucí znovu se zamýšlet nad východisky evropské integrace i možnostmi jejího dalšího směřování.

Právě to byl cíl, s nímž se u příležitosti 60. výročí Římských smluv (1957), na jejichž základě vzniklo Evropské hospodářské společenství, sešlo 27.–29. října ve Vatikánu na 350 představitelů církví, evropské politiky a akademické sféry, aby za účasti sv. Otce diskutovali o budoucnosti Evropy a její integrace. Konference s příznačným názvem (Znovu-)Promýšlení Evropy (s podtitulem: Křesťanský příspěvek k budoucnosti Evropské unie), organizované společně Komisí biskupských konferencí evropského společenství (COMECE) a Svatým stolcem, se zúčastnila rovněž šestičlenná česká delegace. Na následujících řádcích se pokusíme o krátkou reflexi opřenou o to, co na konferenci zaznělo.

Masy a elity

Evropská integrace dnes čelí – zhruba řečeno – dvěma hlavním problémům. Jedním je krize důvěry v evropské instituce ze strany občanů členských zemí, jež souvisí se současným vzestupem populismu, a druhým je vzrůstající nesoulad, a někdy až rozkol mezi členskými státy.

Právě populismus a jeho sociální i ideové důvody se stal předmětem několika mluvčích na konferenci. Podle politologa Ivana Krasteva je populismus důsledkem hlubokého sociálního rozkolu mezi masami a elitami. Elity zastávají meritokratické pojetí společnosti a mají za to, že jelikož jejich úspěch je dílem výhradně jejich vlastního úsilí, mají také oprávněný nárok na výjimečné postavení a odměny. Toto přesvědčení však naráží na odpor lidí, u nichž nadřazenost elit vyvolává hněv, což v krizových situacích vyvolává celkovou ztrátu důvěry (v banky, hospodářství jako celek, politický systém). Výsledkem je ona populistická revolta, která se projevila nejen ve volbách u nás, ale již předtím v překvapivých výsledcích prezidentských voleb v USA či britského referenda o vystoupení z Unie. Současně však platí, můžeme dodat, paradox popsaný již dříve sociology, že hněv lidu se neprojevuje pouze vůči elitám, ale rovněž, a snad ještě ve větší míře, proti společensky ještě níže postaveným skupinám. Projevem tohoto paradoxu jsou proto rovněž dnešní obavy z imigrace. Jak dále upozornil Krastev, tyto obavy mají pozoruhodný geografický rozměr: největší obavy z imigrantů nepanují v bohatých oblastech západní Evropy, kam v posledních dvou letech proudilo nejvíce uprchlíků, nýbrž naopak v oblastech chudších (připomeňme, že ČR do dnešního dne přijala v rámci tzv. kvót celkem 12 [!] uprchlíků), tedy tam, odkud historicky nejvíce lidí odešlo, ať už v důsledku poválečného vysídlení (např. naše pohraničí) anebo vlivem ekonomické migrace (východní Německo).

Bývalý italský ministr Rocco Buttiglione ve svém vystoupení identifikoval jako ideový důvod společenského rozkolu a tíhnutí k populismu vzrůstající relativismus. Již Platón podle něj rozpoznal, že nedostatečně hodnotově zakotvená demokracie má tendenci zvrhnout se v tyranii. Je proto nezbytné neustále zdůrazňovat, na čem demokracie stojí. Důvodem přitom nemá být to, že stejné hodnoty zdůrazňuje papež, ale to, že jsou tyto hodnoty pravdivé. Naše důvody musí být přesvědčivé, tvrdí Buttiglione, a to současně znamená, že je třeba je sdělovat jazykem, který je všem srozumitelný. S tím souvisí i řada praktických kroků v sociální politice: je třeba posílit střední třídu, postavení rodiny a je třeba rovněž přijmout řadu konkrétních politik, které podpoří blízkost jednotlivých členských států. Buttiglione uznává, že integrace bude nadále nejistým projektem, ovšem, jak zdůraznil, jedině tam, kde je riziko, může být také naděje.

Rozkol mezi státy

Buttiglioneho příspěvek naznačil přítomnost druhého problému, který má značný dopad na podobu současné Evropy, a to napětí vzrůstající mezi členskými státy. Zatímco v době nedávné ekonomické krize byly zdůrazňovány zejména rozdíly mezi „severem“ a „jihem“ Evropské unie, dnes se mnohem silněji dere na povrch štěpení mezi západoevropskými státy a postkomunistickými zeměmi střední a východní Evropy.

Uvedené napětí se projevilo opakovaně dokonce i mezi účastníky konference: necháme-li stranou otevřený konflikt mezi katalánským a španělským zástupcem (z nichž druhý dokonce rozzlobeně opustil sál), které bylo způsobeno aktuálními událostmi (právě 27. 10. vyhlásil katalánský parlament nezávislost na Španělsku), nejdramatičtější bylo vystoupení polského velvyslance u sv. stolce, který se ohradil proti kritice na adresu své vlády z úst německého europoslance Webera, předsedy frakce evropských lidovců. Weber ve svém panelovém příspěvku upozorňoval na pokrytectví polské vlády PiS, která doma EU napadá, aby pak na Evropské radě v Bruselu schválila 90 % veškerých společných návrhů. Velvyslanec jej upozornil, že diskusi o EU nelze započít útokem na vládu členské země. Řada účastníků později uznala, že Weberova kritika nebyla příliš spravedlivá, neboť totéž co polská vláda činí ve skutečnosti i všechny vlády členských zemí.

Rozdíl hledisek mezi evropským západem a východem se projevoval takřka ve všech diskusích o dílčích otázkách politických, ekonomických, sociálních i kulturních. Je otázka, zda pro jejich sblížení dnes postačuje onen dříve často užívaný normativní apel (na konferenci jej typicky uplatňoval např. právě europoslanec Weber), podle něhož představitelé Evropy mají za úkol reprezentovat nikoli státy, nýbrž universální politické programy (ať už křesťansko-demokratické či socialistické) a současně společné hodnoty evropského dému. Na konferenci tento apel každopádně příliš nerezonoval. Naopak řada jiných řečníků upozorňovala, že evropská veřejnost fakticky neexistuje, což se ukazuje jednak na zcela odlišných přístupech k imigrační krizi nebo euru, jednak na nepřítomnosti faktických evropských politických otázek. Evropa jako by postrádala politiku a stávala se tak místem řešení výhradně technických otázek.

Zdá se tedy, že neustálé opakování otázky evropského dému není dnes již příliš produktivní. Řada hlasů naopak zdůrazňovala nutnost jiného východiska pro nalezení evropského politična: Je třeba nejprve uznat rozdílnost pohledů, a teprve odtud postupovat k nalezení jednotného stanoviska. Význam konference byl i v tom, že mnoho účastníků ze západoevropských zemí dovedl k náhledu, že je třeba nechat východní země mluvit; množila se vyjádření, že rovněž rozdílný pohled evropského východu má právo být zastoupen (a současně nesmí EU zapomínat na to, co je za jejími hranicemi: zejména zbytek Evropy a dále rozvojový svět). Evropská unie musí být společenstvím, které zahrnuje řadu různých hledisek; v tom je ostatně podobna církvi jako společenství, jež je rovněž bytostně jednotou v mnohosti.

Metody integrace

Církev „má“ však Ducha svatého. Jak může dospět k jednotě lidský výtvor, jakým je Unie? Evropská integrace stojí od samých počátků na metodě nadnárodní spolupráce rozvinuté Jeanem Monnetem, tedy na požadavku omezení vlastních národních zájmů, zprvu v určitém sektoru, tak aby vznikl zájem společný, který se pak může rozšiřovat do oborů ostatních. Vědomým odmítnutí egoismu v jednotlivých sektorech má tak postupně vzniknout onen jednotný démos. Pro svou dobu geniální úvaha, že tento postup je třeba začít u sféry, kde si každý své zájmy nejsnáze uvědomuje, tedy u ekonomiky, se však s postupem času ukázala pro integraci jako zatěžující.

Nejen že je delší dobu patrné, že další integrace se již nemůže omezovat na ekonomická témata. Stále více se také ukazuje, že právě ekonomika se svou instrumentálně-technickou racionalitou přináší pro integraci nemalá úskalí. Řečeno ve zkratce: ač se nám podařilo sjednotit uhlí a ocel a nakonec i měnu, v řadě dalších odvětvích ekonomie (rozpočtovém, exportním či daňovém) na nás zívá onen starý egoismus národních států. Pokračovat v integraci na ekonomickém půdorysu navíc nelze v situaci, kdy současná ekonomika ztratila značnou část své legitimity. I to bylo součástí analýz. Zúčastnění ekonomové (profesorky Marie Brigugliová a Lisa Herzogová, barcelonský kardinál Omella i Omella) zdůrazňovali nutnost změny způsobu ekonomického myšlení, které má opustit chiméru dobře fungujícího trhu a postavit ekonomii na odlišných základech: soustředit se na osobu, důstojnost člověka, solidaritu, pospolitost, vztahy mezi lidmi a kvalitu života. Vicepresidentka EP Mairead McGuinnessová pak v odkazu na encykliku Laudato si zdůraznila prvořadou nutnost změny mentality a životního stylu. Teprve odtud pak jsou možné změny další: nové ocenění významu práce (jež – jak McGuinnessová připomněla – byla ještě v minulé generaci chápána jako forma modlitby), upevnění postavení rodin, posílení lokální úrovně, znovuzískání důvěry v ekonomický a politický systém, která přiblíží EU zpět lidem.

Prvořadým úkolem je repolitizace Evropy. EU potřebuje nalézt svoji společnou politickou agendu, která bude nesena zájmem jejích občanů. Repolitizace Evropy je tak vázána na repolitizaci jejího obyvatelstva, jež musí EU přijmout za svůj vlastní projekt. To vyžaduje zlomit panující relativismus, skepticismus a lhostejnost. Před elitami tak stojí konkrétní úkoly, z nichž některé jsou trvalé a jiné nové. K těm prvním patří vzdělání. Ve věcech integrace panuje dodnes mezi lidmi značný vzdělanostní deficit a zcela lapidárně řečeno, většina odpůrců EU vůbec neví, o čem hovoří. (U nás navíc stále platí – po takřka 30 letech od revoluce zcela mysteriózní – deficit výuky cizích jazyků.) Nadále platí nutnost připomínat si společné kořeny a společnou historii, pečovat o kulturu setkávání, do níž patří cestování (zejména mládeže) a praxe pohostinnosti.

To vše bylo v nějaké podobě předmětem integrace již dříve. Nyní je však třeba, jak ve svém shrnujícím příspěvku zdůraznil bývalý generální sekretář COMECE P. Daly, postoupit dál. Ke „zkrocení“ kapitalismu je třeba – nad rámec uvedených hodnotových zásad a dlouhodobých úkolů – nalézt konkrétní politický nástroj. Jako takový nástroj byla opakovaně zmiňována společná evropská sociální politika, jež musí být spojena s další legislativou (např. týkající se trhu práce, společného trhu atd.). Pro toto řešení se vyslovovala celá řada vlivných delegátů, a to nejen z řad teoretiků (zmiňovaná L. Herzogová), ale rovněž ze strany vrcholných politiků (předseda EP A. Tajani) a představitelů církve (uvedený P. Daly). Společná sociální politika by se podle nich mohla stát také nástrojem překonání propasti mezi Západem a Východem.

Připomeňme, že první návrhy stran sociální politiky již leží na stole, je jím Evropský sociální pilíř navržený EK z osobní iniciativy předsedy Junckera, nyní na úrovni legislativní iniciativy EK. K návrhu se již pozitivně vyslovila COMECE ústy své sociální komise. Je ovšem třeba říci, že k společné sociální politice vede ještě dlouhá cesta, neboť bude znamenat další rozšíření pravomocí EU na úkor členských států, které s tím (opět zejména ty východní) nemusí být srozuměny. Stejně jako v jiných případech je tak třeba trpělivosti a zejména dobré vůle.

Církev, papežství a Evropa

Jakou roli má hrát v těchto procesech církev? Při diskusích v rámci kulatých stolů, jejichž účastníci se pokoušeli zejména sdělit svoje národní perspektivy, zazněl opakovaně požadavek, aby se církev stala v jednotlivých zemích takříkajíc advokátem evropské integrace. Má pro to skvělé předpoklady: za prvé je tradičně vzdělávací institucí, a je-li současná krize Evropy také krizí vzdělání, může se církev v tomto bodě přihlásit ke své odvěké odpovědnosti. Za druhé je církev přímo modelem uspořádání, v němž se pojí universalita s lokálností do ústrojného celku; zatímco v prvním aspektu ztělesňuje zásady, na nichž Evropa hodnotově stojí, včetně ducha přátelské spolupráce mezi národy, lokální úroveň reprezentuje konkrétní prostor, v němž lidé žijí a kde je jim církev blízko. Právě proto by na této lokální úrovni měla církev své poslání stran Evropy započít. Za třetí má církev podle většiny účastníků rovněž svoji prorockou roli, kdy může působit na představitele časných institucí ve snaze uplatnit hlediska věčná (kdy však cílem není pouze věčný život, ale rovněž reforma oněch lidských institucí).

Tento požadavek může dnes znít – na rozdíl od situace před 20 lety – takřka provokativně. Není tajemstvím, že řada církevních představitelů (opět zejména z východu Evropy) se k věci EU staví spíše odmítavě. Krize EU má z vnitrocírkevního hlediska ještě třetí aspekt, totiž štěpení uvnitř církve. K němu uvedl jeden z přítomných arcibiskupů, že biskupové mají povinnost být nositeli pocitů svých věřících. To však jistě nemá znamenat, že musí podléhat všem výkyvům jejich emocí. Mnohem spíše se tím myslí, že musí stát pevně za svým lidem proti jakékoli manipulaci ze strany elit.

Je známo, že v minulosti hrála církev ve vztahu k evropským záležitostem velmi aktivní roli. Byl to sv. papež Řehoř Veliký, kdo na konci 6. stol. jako první užil výrazu „Evropa“ k označení části kontinentu severně od Středozemního moře. První tři poválečné pontifikáty (Pia XII., Jana XXIII. a Pavla VI.) vyhlásily přímou a otevřenou podporu konkrétním krokům evropské integrace. Sluší se rovněž připomenout, že papež Pius XII. udělil šesti státníkům, kteří se v roce 1957 shromáždili do Říma k podepsání smluv o EHS, svoje požehnání.

Od Jana Pavla II. se připojuje rovněž onen prorocký aspekt: papež zdůrazňuje kulturně-duchovní dimenzi integrace a burcuje, že Evropa se musí rozpomenout na své duchovní kořeny. Rovněž připomíná, že evropská integrace byla od počátku založena na odmítnutí egoismu. Za klíčový příspěvek, zvláště aktuální vzhledem k výše popisovanému rozkolu v Evropě, je třeba považovat diktum sv. papeže, že Evropa musí „dýchat oběma plícemi“, tedy že k jejímu plnému zdraví je nutná jednota obou částí kontinentu. Prorockým hlasem je rovněž Benedikt XVI., který v projevu ke COMECE k 50. výročí Římských smluv v roce 2007 označil jako největší riziko pro Evropu ztrátu víry.

Při stejné příležitosti o 10 let později připomněl také současný papež hodnoty, na nichž stála Evropská společenství ještě v očích svých zakladatelů, tedy zejména transcendentní a nezcizitelnou cenu lidské osoby, která je více než sumou práv. V jádře integrace nemůže stát nic jiného než člověk sám. Papež nezastírá, že tyto hodnoty jsou dnes v krizi. Je si vědom i toho, že mezi občany a evropskými institucemi dnes zeje propast. Avšak, dodává, odklon od tohoto dědictví, lze – jako každou krizi – vidět i pozitivně. Návrat k otcům zakladatelům by sám nic neřešil, pokud by nebyl zdrojem naděje. Cesty naděje jsou současně cestami evropské integrace, která kromě centrality člověka musí podpořit účinnou solidaritu, která je pravým protijedem proti populismu, dále otevřenost vůči světu, usilování o mír a rozvoj a konečně otevřenost do budoucnosti. Je patrné, že papež vidí evropskou integraci v globálnější perspektivě.

Globální aspekt zdůraznila na konferenci řada mluvčích. Nás může těšit, že problém Evropy vsadil do globální perspektivy již v 70. letech náš Jan Patočka. Nešlo přitom o relativizaci, nýbrž o uvědomění si toho, že jako Evropané nejsme středem světa, přesněji řečeno nejsme středem jediným. Toto uvědomění je na obecné rovině základem překonání egoismu, které je (jak shodně zdůrazňovali otcové zakladatelé Evropy i všichni pováleční papežové) základem evropské integrace. Papež František tento zdravý pohled na sebe zvenčí může zprostředkovat, protože se na Evropu dívá současně zvenčí i zevnitř. Vystihl to vtipem sobě vlastním: Žijeme v době, kdy vlivem prodlužujícího se věku dožití je teprve šedesátka považována za plnou dospělost; tohoto věku tedy již nyní Evropa dosáhla a může konečně přijmout plnou zodpovědnost.

Evropa se tak má stát, jak dodal sv. Otec ve svém příspěvku na našem setkání, místem, kde se rozvíjí osoba a společenství, solidarita (s nutným doplňkem subsidiarity), dialog, místem inkluze, která uznává za legitimní migraci z politických, sociálních i ekonomických důvodů, místem pro udržitelný rozvoj, příslibem míru. Jsou to nezměrné úkoly a Evropa k tomu potřebuje svoje křesťany, kteří musí být solí země, anebo, jak uvádí autor dopisu Diognétovi: duší tělu.

Výhledy integrace

V dnešní době se Evropa stala, slovy Pata Coxe, bývalého předsedy EP, prostředkem „universální externalizace“, tedy lidově řečeno hromosvodem všech stížností na stav světa. Je to omyl, k jehož prohlédnutí jsou dnes již blízko Britové, z jejichž života sice EU brzy zmizí, ale, jak začíná být stále patrnější, nezmizí s ní problémy jí připisované. Za toto prohlédnutí ovšem Britové podle všeho zaplatí velmi vysokou cenu. Je snad lépe setrvat v přiměřené nejistotě, jaká je celková bilance naší účasti v EU. Je v tom i požadavek věrnosti, která jako ctnost není k zahození ani v případě, že snad ze vztahu získávám příliš málo.

Konečně jubilejní rok 2017 přináší při pohledu na celoevropskou volební krajinu poněkud jiný obrázek než rok předešlý. V hodnocení událostí roku 2016 hrál nepochybně roli šok z Trumpa a brexitu; řada letošních evropských voleb však přinesla výsledek zcela opačný. Spolehlivé průzkumy veřejného mínění současně ukazují setrvalé snižování celkového počtu rozhodnutých „exitářů“. Platí, že čím delší čas od nešťastné britské volby uplynul, aniž by to vyvolalo podobná hlasování v jiných zemích, tím více vzrůstá legitimita Unie. Lze zde užít argumentu Platónova Sókrata sedícího ve vězení před popravou a odmítajícího útěk s poukazem na to, že jeho souhlas s daným zákonným řádem (na jehož základě byl odsouzen), byl trvale implicitně přítomen v jeho celoživotním setrvání v Athénách. Z tohoto hlediska není tak úplně pravda, že současné volební výsledky představují porážku politiky EU. Čas bývá na straně těch, kdo nekřičí tolik jako druzí. Tato tišší polovina občanů proto nemusí pro tuto chvíli ztrácet nervy; stačí si uvědomit že budoucnost je otevřená a že v oblasti lidských institucích vládne často setrvačnost, a tudíž že zkrátka nejde vše hned. Ve všech věcech, které stojí za to, je potřeba umět také něco vydržet.

Jakub Jinek

Kratší verze tohoto článku vyšla v Katolickém týdeníku 43, 2017

.

Tisk   |   Poslat článek známému