Hledání "nemožné" jednoty (David Macek)

Hlavní stránka > Texty > Hledání "nemožné" jednoty (David Macek)

12.3.2018

Hledání "nemožné" jednoty (David Macek) „Možná pozorujete, jak slábne vědomí, že tvoříme jednu lidskou rodinu“, napsal papež František v poselství k Postní době 2018. Také u nás jsme do půstu vstupovali s vědomím bolestného rozdělení společnosti, jak ho naposledy odhalily české prezidentské volby. Pokud je jednota vůbec možná, kudy k ní vede cesta? A jaký „dar a úkol“ v tom máme jako křesťané?

 

 

„Přirozeně toužíme po jednotě a přejeme si být součástí opravdového společenství: život rozkvétá, když se sdílí.

Přesto žijeme ve věku fragmentace. Na společenské úrovni trpíme hlubokými rozděleními mezi lidmi a náboženstvími, naše země je stále víc polarizovaná ideologicky, což rozkládá naši jednotu. Na osobní úrovni jsme často odcizení od svých komunit, rodinných členů a přátel. Když zjistíme, že někdo nepřemýšlí tak jako my, cítíme nepříjemný odstup, ne-li otevřené nepřátelství, které vrhá stín na náš vztah. Nakonec se stáváme zlostnými nebo se úplně vyhýbáme kontroverzním tématům, a spěcháme do bezpečné zóny podobně smýšlejících lidí.

Ale nejednota, kterou vidíme kolem sebe, často začíná v nás. Bombardují nás obrazy toho, čím „bychom měli“ být, ale ty většinou neodpovídají tomu, kým skutečně jsme. Naše pravé já, zdá se, nám fakticky uniká. Skutečný rozsah našeho lidství, s jeho širokými a hlubokými potřebami a touhami, se může náhle objevit, když ho vyvolají vzpomínky, myšlenky nebo události – ale obyčejně se zase rychle vytrácí, aniž by zanechal radost nebo skutečnou změnu. A pokud naše vztahy nemají své kořeny ve společné zkušenosti takového lidství, nevedeme ani skutečný dialog; jenom klábosíme, pomlouváme, posíláme si zprávy nebo se hádáme.

Jednota, po které toužíme, se nakonec zdá být nemožná.“

Ne, tohle není další z řady diagnóz stavu českého národa po letošní volební kampani. Tak vidí situaci na svém kontinentu organizátoři festivalu New York Encounter, který dal v lednu na Manhattanu již podesáté zahlédnout, jak čelí aktuálním společenským, politickým a hospodářským výzvám křesťané v Severní Americe. Letos na hlavní téma An „Impossible“ Unity, „Nemožná“ jednota. Vydal jsem se tam v lednu (díky laskavé podpoře SO ČBK a Nadace DRFG) pro inspiraci k hledání odpovědi na otázky po jednotě u nás.

Začátek encounteru se kryl s posledními hodinami prvního kola našich prezidentských voleb. Naplánoval jsem cestu tak, abych stihl odvolit v newyorské Bohemian National Hall. Cestou jsem nečekaně objevil „farní kostel OSN“, zasvěcený Svaté rodině. V jeho tichu, na místě, kde se při svých vystoupeních před Valným shromážděním modlila řada posledních papežů, na mě nejprve dolehla velikost poválečného pokusu o svět bez válek. Vzápětí mi na mysli vytanula pasáž z Lumen gentium o vztahu církve k “celé rodině národů”: posláním církve je být „svátostí – znamením a nástrojem vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“, „bezpečným zárodkem jednoty, naděje a spásy“ pro celé lidstvo. To jsou přece ohromně silná slova, závratné přísliby… Vzal jsem tyhle momenty jako důležité předznamenání. Už zde, ještě před začátkem samotného festivalu, jsem si uvědomil, že bude rozumné začít s hledáním „nemožné“ jednoty v hlubinách křesťanské tradice, nenechávat ji stranou jako něco samozřejmého (taken for granted).

„Řešení každodenních problémů se neděje tím, že bychom jim přímo čelili, ale tím, že prohloubíme povahu toho, kdo jim čelí“, říkával Luigi Giussani, zakladatel hnutí Comunione e liberazione, které newyorské setkání organizuje.

Většina vystupujících na encounteru neváhala čelit zásadní otázce po naší identitě: kdo jsme? Pro mě odpověď geniálně shrnují otcové koncilu v Gaudium et spes: „Tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova“, neboť „Kristus, nový Adam, právě zjevením tajemství Otce a jeho lásky plně odhaluje člověka jemu samému a dává poznat vznešenost jeho povolání. (…) Kristus vstal z mrtvých, svou smrtí zničil smrt a daroval nám život, abychom se stali syny v Synu a volali v Duchu: Abba, Otče.“ Kdo jsme, poznáváme tedy jen při setkání s Jiným.

Aniž bych koncilní citát v New Yorku přímo zaslechl, stala se „role otce“ při hledání jednoty lidských dětí jakýmsi odhaleným nervem celého encounteru. Je vůbec možná jednota, pokud tolik lidí nenachází nikoho, vůči komu by se mohli vztáhnout jako ke společnému otci – a objevili tak v druhých bratry a sestry?

Co s tím, ukázal slovy i samotnou organizací akce prezident NYE Maurizio Maniscalco: „Co tedy můžeme dělat? Shromáždit se, my, kteří se rozpoznáváme jako bratři a sestry v jednom Otci. A nabídnout zárodek naší jednoty dalším, kdo mají otevřenou mysl a srdce, v setkání, bez předsudků. V setkání s jiným vychází najevo větší bohatství, než je jen vlastní pozice každého. Setkání nás totiž obohacuje všechny.“ V Maniscalcových slovech rezonuje úvod „programové“ encykliky Benedikta XVI.: „Na počátku křesťanského života není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s Osobou, která otevírá před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření.“ A také Františkova promluva z února 2015: „Všechno v našem životě, dnes jako v době Krista, začíná setkáním. Setkáním s tímto Člověkem, truhlářem z Nazareta, člověkem stejným jako všichni a zároveň jiným.“

Setkání s pohledem Otce v konkrétní lidské tváři: tak o začátku své cesty k jednotě a k obdivuhodnému působení ve světě svědčili Rose z Ugandy, italský misionář v Brazílii, japonský stavitel barcelonské Sagrada Familia, syn násilně zmrzačeného newyorského policisty, středoškolačky z americké periferie a mnozí další. Je to nakonec stejný pohled, jaký zachytil celník Matouš, k němuž nás vrací František volbou svého hesla: Miserando atque eligendo. Pohled někoho, kdo o tobě ví všechno – a místo odsouzení tě zve k bližšímu vztahu. K následování tak jak jsi, tady a teď.

Organizátoři New York Encouteru v této souvislosti nechali promluvit Tarkovského: „Dobře to znáte: něco nezvládáte, jste unavení, už nemůžete dál. Ale najednou zachytíte něčí pohled v davu – lidský pohled – a je to, jako by vás cosi přitahovalo ke skryté božské přítomnosti. A všechno se náhle stává jednodušším.“ Sám jsem několik takových setkání v New Yorku zažil, právě ve chvílích největší únavy a osamocenosti…

Jednota tedy není projekt, ale dar. Plod setkání, ve kterém odhalíme, že je tu někdo, kdo nás miluje, objímá, v kom zjišťujeme, že jsme děti. „Nemožná“ jednota se může stát zakusitelnou zkušeností – pro toho, kdo zahlédne milosrdný pohled Otce ve tváři druhého, kdo zažije setkání a zůstává mu ve své křehkosti věrný. Setkání odhaluje, co máme společného a čím se odlišujeme. A tak mě americký exkurz vrátil zpět na velehradskou Moravu, k Mysu dobré naděje Jiřího Pavlici:

 

„Kéž dovedu naslouchat rytmu tvého srdce,
kéž dovedu vstoupit do tvého domu,
kéž dovedu navštívit posvátná místa,
kéž dovedu naslouchat tvým modlitbám.

Modlitbám, jimž rozumí všechna srdce,
modlitbám, jimž rozumí všechny bytosti,
(…)

kéž dovedu otvírat tiše a s úctou dveře všech domovů
ke kterým mě cesta dovede, jsme stejní a jiní.“

DAVID MACEK

Ředitel Nadace DRFG,

viceprezident festivalu Meeting Brno

 

Tisk   |   Poslat článek známému