Katolíci a politika

Hlavní stránka > Texty > Katolíci a politika

2.10.2017

Katolíci a politika

Již brzy čekají občany České republiky volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Tuzemští katolíci – i když se z celospolečenského hlediska jedná o relativně zanedbatelný počet („malé stádo“) – se v těchto dnech obzvlášť zamýšlí nad tím, komu v nich udělí svůj hlas. A je to vskutku zodpovědné uvažování, jelikož aktem hlasování se rozhoduje o osudu země na nejbližší čtyři roky. V ideálním případě. A to je rozhodnutí, které si nepochybně zaslouží vedení Ducha.

Nástrojem takovéhoto vedení je jistě i učení církve týkající se otázek politického a společenského života. Jak se totiž píše v Instrukci o křesťanské svobodě a osvobození „Libertatis conscientia“ z března 1986, která byla sestaven Kongregací pro nauku víry, politický a ekonomický chod společnosti sice není přímou součástí církevní mise, avšak „Pan Ježíš jí svěřil slovo pravdy, které je schopné osvítit svědomí“ (§ 61). Takovéto „osvěcování svědomí“ je jistě s pokorou nutné podstupovat v případě každého, kdo chce svojí víru prožívat zodpovědně. A to bez ohledu na individuální politické názory na konkrétní oblasti společenského života.

Jistě, každý volič má různé ideologické preference. Někdo inklinuje ekonomicky více „doleva“, někdo opačně. Ostatně již koncilní Otcové v konstituci Gaudium et spes II. vatikánského koncilu píší, že „v politickém společenství se sdružuje mnoho různých lidí, a proto se právem mohou rozcházet v názorech“ (§ 74). Současně také ale dodávají, že „výkon politické moci ve společenství jako takovém i ve státních institucích musí vždycky provádět v mezích mravního řádu“ (ibid.). To tedy znamená, že bez ohledu na ideologickou orientaci je povinností reprezentantů veřejné moci řídit se mravním řádem. Politika tedy musí být a má být vždy strukturována a rámována etikou. Zdůrazňuje to i emeritní papež Benedikt XVI. ve své znamenité encyklice Deus caritas est: „Politika je víc než prostou technikou, jak definovat uspořádání veřejných záležitostí. Její původ a cíl totiž spočívají ve spravedlnosti, a ta má etickou povahu“ (§ 28)

Tento mravní, resp. etický řád je přitom definován velice jasně a ve své podstatě jednoduše. Podrobněji o tom píše sv. Jan Pavel II. ve své postsynodální apoštolské exhortaci Christifideles laici z roku 1988. Papež objasňuje, že tento řád, kterým se má řídit člověk vykonávající veřejnou moc v duchu služby, představuje „jednoznačný boj a rozhodné přemáhání určitých pokušení jako je: nečestnost a lež, plýtvání veřejnými prostředky ve prospěch pouze některých nebo k získání přívrženců, používání dvojakých a nedovolených prostředků k uchopení moci, či k jejímu udržení a rozmnožení za každou cenu“ (§ 42). Mnohým možná přijde v této souvislosti na mysl ono masarykovské „nebát se a nekrást“. A to je v podstatě i úkolem organizací, které jsou v liberálně-demokratických zemích hlavní formou politické účasti obyvatelstva: politických stran. Jejich úkolem je, řečeno slovy Kompendia sociální nauky církve, „podporovat všeobecnou účast a přístup všech k tomu, co tvoří zodpovědnost veřejnosti. Strany jsou povolány, aby tlumočili přání občanské společnosti, zaměřovaly je na společné dobro, a tak nabízely občanům efektivní možnost přispívat k vytváření politických rozhodnutí“ (§ 413).

Společná a sdílená účast občanů na politickém životě ale neznamená všechno takříkajíc „hodit“ na politiky a zbavit se tím osobní odpovědnosti. Katolická sociální nauka tento princip, naopak, výrazně vyzdvihuje. Slovy již zmíněné koncilní konstituce to znamená, že „občané, jednotliví i sdružení, si musí dát pozor, aby nedávali veřejné autoritě přílišnou moc, nebo aby od ní nerozumně nepožadovali nadměrné požitky a výhody, takže by se zmenšovala odpovědnost osob, rodin i společenských skupin“ (§ 75). Je to jednoznačný odkaz na respektování principu subsidiarity, a to ve spojitosti s povinností státu poskytovat adekvátní obecné blaho všem občanům, aniž by je omezoval v „jejich oprávněné a účinné působnosti, spíše ať se snaží ji ochotně a spořádaně podporovat,“ píší koncilní Otcové (ibid.).

Aktivní účast katolíků na politickém životě – bez ohledu na formu této účasti – musí být „poznačena koherentní zodpovědností za časnou realitu,“ jak uvádí tzv. Věroučná nóta o některých otázkách účasti katolíků na politickém životě, kterou v roce 2002 vydala Kongregace pro nauku víry, vedená tehdy kardinálem Josephem Ratzingerem (§ 3). I tato Nóta odkazuje, zcela v souladu se zmiňovanou konstitucí Gaudium et spes, na mravní řád, který by měl být v politickém konání věřících v Krista sledován primárně: „Křesťané musí rozeznávat, že to, co je ve hře, je esencí morálního zákona, který se týká integrálního dobra lidské osoby“ (§ 4).

Zajisté, lidé můžou mít někdy pocit – i celkem oprávněný –, že politika je implicitně špinavou záležitostí. Že člověk, který chce zůstat „morálně čistý“, by s tím neměl mít nic společného. Tohle ale nesmí být pro křesťana argumentem a výmluvou, proč se držet politicky opodál. Sv. Jan Pavel II. v této souvislosti ve své exhortaci důrazně upozorňuje: „Obvinění z přílišných ambicí, z kultu moci, ze sobectví a úplatkářství, která se nezřídka vznášejí proti vládním činitelům, poslancům parlamentů, vládnoucím třídám a politickým stranám, jakož i rozšířené mínění, že politika je nutně oblastí morálního ohrožení, to vše nijak neopravňuje skepsi nebo nechuť křesťanů k veřejným záležitostem“ (§ 42).

Být křesťanem – katolíkem a současně být politicky angažovaným občanem tedy není v žádném rozporu. Převzít svůj díl zodpovědnosti za společný domov, za veřejné věci, je výzvou a v jistém smyslu i povinností věřícího člověka. Současně je také pozvánkou pracovat na tom, aby se již tolikrát zmiňovaný mravní řád naplňoval ve veřejné oblasti. A kdo jiný by měl být etalonem takovéhoto řádu ve společnosti než ten nebo ta, který/á žije z a podle Kristova evangelia?

PhDr. Marián Sekerák, Ph.D.

politolog, člen SO ČBK

 

 

 

Tisk   |   Poslat článek známému