Mlčení kolem Laudato si‘ (Jiří Zajíc)

Hlavní stránka > Texty > Mlčení kolem Laudato si‘ (Jiří Zajíc)

3.2.2018

Mlčení kolem Laudato si‘ (Jiří Zajíc) V květnu roku 2015 vydal papež František svou první encykliku – Laudato si‘ s podtitulem O péči o společný domov – a z různých stran zaznívalo, že jde vskutku o přelomový počin. A když ji pak nakladatelství paulínek u nás vydalo v docela slušném nákladu, tak do několika měsíců byla vyprodána.

Neuběhly ale ani dva roky a vypadá to, jako by svět – včetně toho křesťanského – na tenhle „přelomový počin“ papeže už docela zapomněl. Myslím, že je důležité se pokusit podívat na důvody tohoto „zapomnění“ – a to nejen proto, že encyklika by měla zanedlouho u nás vyjít v poněkud počeštěném a odborně opraveném druhém vydání.

 

Atraktivní konkurence

            Začnu důvodem pozitivním, byť prozrazujícím o naší době, jak přemíra informací znehodnocuje využití i těch nejdůležitějších. František totiž svou exhortací Amoris leatitia vytvořil encyklice Laudato si‘ mimořádně silnou konkurenci. Tématika manželství a rodiny je celosvětově záležitostí největšího významu, a to nejen proto, že se týká prakticky všech. Bez rozdílu kulturního, náboženského nebo dokonce civilizačního se kolem rodiny a manželství koncentrují dnes jak největší naděje, tak i obavy lidí na naší planetě. Katolická církev se problematice rodiny věnuje průběžně, pro Jana Pavla II. to bylo určitě srdce jeho pontifikátu. Přesto i v katolické církvi je dnes zřejmé nemalé napětí, které se skutečností rodiny a manželství souvisí. Navíc metoda, kterou papež František před vydáním své exhortace zvolil – dvoje zasedání biskupských synod doprovázených pečlivou expertní prací i nebývalou otevřeností – slibovala, že by přece jen Amoris leatitia mohla pomoci ke skutečnému řešení na jedné straně úpadku prestiže manželství a rodiny i bolestivých případů manželů a rozpadajících se rodin na straně druhé. A František nezklamal. Doplatila na to ale pozornost věnovaná neméně akutním záležitostem v Laudato si‘.

František marxista?

            Po prvotním překvapení, co to vlastně papež svou encyklikou udělal (neboť takto komplexně pojatý dokument se v sociálním učení katolické církve dosud neobjevil), se nejdřív ozvali ti, kterým „šlápl na kuří oko“ konstatováním, že je mezi vědci vysoká shoda ohledně přesvědčení o jasném vlivu lidí na změnu klimatu. Ale papež opakovaně zdůrazňoval, že jeho encykliku není možné chápat úzce jako „ekologickou“, nýbrž jako sociální v nejširším slova smyslu – tedy o správném uspořádání společnosti, včetně všech živých tvorů. Ve svém článku ze srpna 2015 pro KT jsem ji nazval Encyklikou o Božím otcovství. A reakce se časem dostavila: Papež František je ve skutečnosti marxista, dědic zavržených učení teologie osvobození. Neustále mluví o penězích a strefuje se do současné podoby kapitalismu.

            Když František mluví o penězích, pak skoro vždycky jako o „božstvu současné konzumní společnosti“, kterému je třeba se přestat klanět. Marxistického v tom není nic. A co se týče kritiky kapitalismu? Jan Pavel II ve své encyklice Centesimus annus z roku 1991 se nejprve zeptal: Lze například říci, že po ztroskotání komunismu je kapitalismus vítězným společenským systémem a že je cílem úsilí zemí, které se snaží nově vybudovat své hospodářství a svou společnost?“ Na to odpověděl, že pokud se tím myslí systém tržního hospodářství, pak pro oblast hospodářství je to v pořádku. A pokračoval: Chápe-li se však pod pojmem „kapitalismus“ systém, v němž není hospodářská svoboda vázána pevným právním řádem, který ji dává do služeb plné lidské svobody a který ji považuje za zvláštní dimenzi této svobody s jejím etickým a náboženským těžištěm, pak je odpověď rozhodně záporná.  A hned dodal proč: V rozvojových zemích dochází stále ke krutému vykořisťování a v zemích rozvinutých ke spoustě nespravedlností a odcizení. Takže uzavírá: Hrozí nebezpečí, že se rozšíří radikální kapitalistická ideologie, která odmítá se o těchto problémech, byť i jen zmiňovat, protože se domnívá, že každý pokus vypořádat se s nimi je předem odsouzen k nezdaru, a ve slepé víře přenechá jejich řešení volnému rozvoji tržních sil. (čl 42) Popisuje tu tedy přesně onu neoliberalistickou verzi kapitalismu, která od konce 80. let vítězně táhne světem. Ve 3. kapitole Laudato si‘ se jí František věnuje podrobně a ukazuje, že její kořen je v materialistickém přesvědčení – označuje ho jako technokratické paradigma – a myslí tím nebezpečný způsob myšlení i prožívání postavený na víře, že technika a ekonomie nám poskytují jediné opravdu přiměřené přístupy ke skutečnosti.

Kapitalismus jako článek víry?

            Papež František ve svém Urbi et orbi řekl tentokrát i tuhle větu: Dnes, kdy světem sviští větry války, a překonaný model rozvoje dál produkuje lidský, sociální a ekologický úpadek, nás Vánoce znovu odkazují ke znamení Dítěte a k tomu, abychom Jej rozpoznávali ve tvářích dětí, zejména těch, pro které – jako pro Ježíše – „není místo v útulku! Na Facebooku se nad tím rozvinula záhy debata odstartovaná těmito dvěma „posty“: Je těžké, když jako katolík pokaždé s hrůzou čekám, co zase papež řekne. Co by si asi představoval za jiný systém než kapitalismus? A na to hned reakce mladé katolické publicistky z redakce internetového časopisu Echo24: No přece socialismus.

            Tenhle tragikomický moment dobře otevírá cestu k dalšímu důvodu toho podivného mlčení kolem Laudato si‘. Už před dvaceti lety napsal tehdy nejvýznamnější britský filosof podnikání Charles Handy ve své strategické úvaze Jan najít smysl v nejistotě tohle: Kapitalismus je závislý na tom, že lidé v naději – a to často v klamné naději – na zbohatnutí velice usilovně pracují a přispívají tak ke zbohatnutí jiných lidí. Růst je za podmínek kapitalismu závislý na tom, že se v lidech probouzí závist vůči jiným lidem, takže chtějí mít to, co mají oni…Samo srdce kapitalismu je napadeno zhoubným nádorem. Je jím neexistence cíle, pro který by se lidé mohli nadchnout. K čemu a pro koho je to všechno?

            Zásadní otázky. Jenomže kámen úrazu současnosti je v tom, že se argument Margaret Thatcherové z doby, kdy likvidovala odpor horníků v polovině 80. let minulého století „není jiná alternativa“, stal všeobecně sdíleným dogmatem. Britský spisovatel a pedagog Mark Fisher ve své poslední knížce Kapitalistický realismus hned na začátku píše: Dnes je snazší představit si konec světa než konec kapitalismu. Po roce 1989 se kapitalismus prohlásil za jediný realistický politicko-ekonomický systém. Většina mladých lidí dnes už dokonce ani nepociťuje absenci alternativ vůči kapitalismu jako nějaký problém či otázku, a to přes to, že právě mladí lidé, zrození do „neideologického“ postmoderního věku bez paměti a bez budoucnosti, jsou chorobností současného světa paralyzováni nejvíc. Nemohoucnost, neschopnost se soustředit, ztráta dlouhodobé perspektivy, kterou nahrazuje permanentní bezcílná „bezprostřednost“, totální konformismus maskovaný iluzí volby a volnosti, to jsou jen některé důsledky ideologie, která dnes triumfuje právě proto, že se tváří neideologicky a že vystupuje jako štít, který nás před všemi „nebezpečnými“ ideologiemi a utopiemi údajně chrání.

Vzdělání v chomoutu trhu

            Před sto lety nejvýznamnější bengálský básník, hluboký duchovní myslitel a pedagog Rabíndranáth Thákur ve svém spisu Nacionalismus proslovil tohle varující poselství: Dějiny dospěly do stádia, kdy morální člověk, celý člověk, stále více a více ustupuje, aniž si toho je plně vědom, aby uvolnil místo … člověku komerčnímu, člověku omezeného cíle. Tento proces, jemuž napomáhá obdivuhodný pokrok vědy, nabývá obrovského rozměru a síly, narušuje morální rovnováhu člověka, zatemňuje jeho lidskou stránku stínem bezduché organizace. Jako ozvěna z přítomnosti mu zní povzdech prezidentky nejprestižnější univerzity světa Harvardu Drew Faustové: Nejsou univerzity příliš ve vleku bezprostředních a světských cílů, jimž slouží? Nestal se tržní model základní a určující identitou vysokoškolského vzdělání? A v knize Ne pro zisk ji odpovídá jedna z předních světových filosofek etiky a pedagogiky Martha Nussbaumová z Chicagské university: Jsme uprostřed krize, jež dosahuje obrovských rozměrů a má vážný globální význam. Mám na mysli krizi, která probíhá z velké části nepozorovaně, podobně jako rakovina; mám na mysli celosvětovou krizi ve výchově a vzdělání. Dochází k radikální změně v tom, čemu demokratické společnosti učí mladé lidi, a tyto změny nebyly náležitě promyšleny.

            Já mám častý kontakt s našimi mladými lidmi, studenty i nedávnými absolventy vysokých škol. A důsledky tohoto trendu vidím velmi často. Zejména absolventi technických a přírodovědných oborů nadšeně čtou sebevědomé řeči Stephena Hawkinga či Richarda Dawkinse o tom, že filosofie je dnes mrtvý obor, nedokázala udržet krok s rozvojem moderní vědy, takže štafetu v úsilí o poznání převzali vědci – myšleno pochopitelně fyzikové, chemici a biologové. A nadšeně po těchto hlasatelích „jediného správného přístupu“ téměř zbožně opakují: Jsme spíše biologické stroje než svobodné bytosti, takže svobodná vůle je iluze. Lidstvo je jen chemické bahno na jedné bezvýznamné planetě. Hledat smysl života natož vesmíru je – nesmysl. Z takových východisek samozřejmě těžko navázat nějaký kloudný dialog s tím, co přináší v Laudato si‘ papež František.

Odpůrce za scénou

            Ještě jednou se zastavme u toho, co se to vlastně děje. Nechám ještě jednou promluvit špičkové světové odborníky ze sborníku Nový obraz Budoucnosti. Nejprve Petr Senge, profesor z Massachusettského technologického institutu: Řízení se nám vymklo z ruky, řítíme se po spoře osvětlené či zcela neosvětlené temné silnici a většina technologického pokroku naši jízdu ještě zrychluje. My však společnými silami provozujeme ekonomický systém, který odporuje základním zákonům přírodních systémů a jen doufáme, že ho udržíme v chodu dost dlouho, aby musel vzniklé problémy řešit někdo jiný. A Lester Thurow, ekonomický poradce tři amerických prezidentů: Všichni si začínáme uvědomovat, že nemá smysl mít globální ekonomiku, nemáte-li globální životní prostředí, které vám umožní přežít a těšit se z toho, co produkujete. A je nám také jasné, že existují určité závažné problémy, které vyžadují spolupráci při přijímání opatření v celosvětovém měřítku, Potíž je v tom, jak tuto spolupráci zajistit, není-li příslušný problém naprosto evidentní. Když konečně začne být evidentní, je již příliš pozdě a spolupráce je k ničemu.

            Cítíte za tím, co na přelomu 2. a 3. tisíciletí říkají kapitáni světového hospodářství a managementu, docela silnou beznaděj? „Situace se nám vymkla z rukou“…! V téže době, kdy dotyční psali tato svá slova, poskytl Václav Havel ve svém novoročním projevu docela jasnou diagnózu toho, co se stalo: O všech těchto a dalších civilizačních hrozbách ví dnešní lidstvo velmi dobře... Skutečného odhodlání zvrátit nedobrý vývoj je však zatím ve světě málo. Jako by jakýmsi samospádem věcí, navzdory zdravému lidskému rozumu, vítězilo heslo „po nás potopa“, tedy okamžitý zájem nad zájmem dlouhodobým. Je tomu tak podle mne proto, že soudobý člověk, aniž si to pořádně uvědomuje, ztrácí odvěkou lidskou pokoru před tajemstvím původu, řádu a záměru bytí, tedy něčím, co ho dalekosáhle přesahuje, a v důsledku toho i odpovědnost za celek světa a odpovědnost před zrakem věčnosti.

Kde vzít naději?

            Zoufalství a pýcha – dvě hlavní metody toho, který pořád slibuje: „Otevřou se vám, oči a budete jako Bůh.“. Slovy apoštola Pavla „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti nadzemským duchům zla“. Výsledkem je situace, která evidentně dnes není řešitelná jen našimi lidskými silami. Laudato si‘ končí slovy: Ať nás naše zápasy a naše starost o tuto planetu neobírají o radost naděje. V srdci tohoto světa vždy zůstává přítomen Pán života, jenž nás velmi miluje. On nás neopustí, nenechá nás samotné, protože se definitivně spojil s naší zemí, a jeho láska nás vždy vede k nalézání nových cest. Právě proto je třeba ji číst a přemýšlet nad ní.

Jiří Zajíc

 

Tisk   |   Poslat článek známému