Na okraj uprchlické přímluvy (Pavel Mareš)

Hlavní stránka > Texty > Na okraj uprchlické přímluvy (Pavel Mareš)

17.10.2017

Na okraj uprchlické přímluvy (Pavel Mareš)

 

„Na přímluvu sv. Vojtěcha prosíme za vyhnance a uprchlíky. Kéž s naší pomocí najdou odvahu vrátit se do zemí svých otců, stanou se novou nadějí pro své národy a obnoví svá města, kde budou žít v míru a pokoji,“ zaznělo na svatováclavské bohoslužbě ve Staré Boleslavi. Josef Mlejnek ml. to považuje za „hezkou ukázku ošklivého pokrytectví“ a dává to do kontrastu s přístupem papeže Františka, který se ve vztahu k migrantům vyslovil pro „otevřenou, inkluzivní a přívětivou církev“.

Všechno je složitější, než jak se jeví. Staroboleslavská slova lze vztáhnout na mladé Syřany, kteří odešli ze své vlasti. Chápeme a víme, že mnozí odešli ze strachu. Ze strachu z Islámského státu za humny. Ze strachu z rekrutování do syrské armády. Ze strachu, že další tlak, další násilí, další hrůzy skončí zkázou jejich i jejich rodin. Tak o tom s velkým respektem k jejich mnohdy bolestnému rozhodování mluví bývalý melchitský patriarcha Řehoř III. Laham, který přesto nikoho k odchodu ze země nevyzývá.

Syrská společnost byla do doby, než se v ní začala odehrávat nekoordinovaná „proxy válka“ světových mocností (přes řadu zdokumentovaných hrůz způsobených Asadovým režimem), společností pluralitní. Společností vzájemně se respektujících občanských komunit. Společností, kde stát ve svých základních parametrech fungoval. Sýrie po této válce je společností rozvrácenou, krvácející. Syřané čekají a toužebně vyhlížejí trvalý mír a obnovu. Pokud je aspoň trochu bezpečné se vrátit, pokud místní komunita, odkud mladí, „vojnyschopní“ muži odešli, válečné běsnění přežila, je na místě se modlit za odvahu těch, kdo odešli, aby se vrátili. Modlit se za jejich odvahu neznamená je nutit. Znamená to doufat, že své nejlepší síly dají do služeb obnovy svého společenství. Znamená to, že ty nejlepší snad znovu přijme jejich rodná země, a ne země cizí, kde zakořenění a plná integrace je v tom nejlepším případě záležitostí pro více než jednu generaci.

Staroboleslavská přímluva si bere jako přímluvce Slavníkovce Vojtěcha. Muže, který dvakrát, z velmi vážných důvodů, opustil svoji vlast. Muže, jemuž jeho druhý odchod ze země jeho otců zachránil život. Kronikář Kosmas o této události ze dne sv. Václava roku 995 píše: „Násilníci vtrhli do hradu Libice během mše, muže a ženy pobili a sťali čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem.“ Vojtěch byl muž, který se do vlasti už nevrátil. Smrt ovšem nenašel v poklidu římského Aventina mezi spolubratry benediktiny, nýbrž na misiích mezi pobaltskými Prusy.

Z oběti nepohodlného a těžkého života může vzejít naděje pro rozvrácenou zemi. Není tohle poselství staroboleslavské „uprchlické“ přímluvy?

 

Tisk   |   Poslat článek známému