Osobní zamyšlení nad jednou konferencí.... (Lucie Kolářová)

Hlavní stránka > Texty > Osobní zamyšlení nad jednou konferencí.... (Lucie Kolářová)

26.11.2018

Osobní zamyšlení nad jednou konferencí.... (Lucie Kolářová) ČLÁNEK BUDE UVEŘEJNĚN V ČASOPISE UNIVERSUM 4/2018.

 

 

Ve dnech 9.–10. listopadu 2018 proběhla v Českých Budějovicích konference věnovaná apoštolské exhortaci papeže Františka Amoris laetitia (2016). Pořádala ji Pracovní skupina pro sociální otázky při ČBK za podpory Teologické fakulty JU. Pokud je mi známo, v tomto rozsahu a takto zacíleně se pro české církevní prostředí jednalo o akci solitérní. Můžeme se ptát, proč tomu tak je. Exhortace už sice po dobu své existence stihla vzbudit velké vášně, ale systematická  a systémová rozvaha jako by u nás ne a ne přijít – přičemž se zapomíná, že také mlčení je odpověď. Ani konference samozřejmě nepřináší závazné slovo, alespoň však, bez nároků, vykročila příslušným směrem. Ten počin mi zpětně připadá jako výzva, abychom – jako církev – nemlčeli a snažili se porozumět. Neboť, vskutku, existuje vůle rozumět, ale i vůle nerozumět.

Konference byla otevřena studentům i akademikům, pastoračním i sociálním pracovníkům, těm, kdo se angažují ve farnostech, v rodinných centrech a dalších institucích zaměřených na rodinu a manželství, kněžím i zainteresovaným věřícím. Výmluvná pestrost. V principu byla otevřena všem, a ono to fungovalo. Oba dny bylo přítomno k sedmdesáti účastníkům (nezapomínejme, že pro mnohé jsou Budějovice vzdálenou výspou), přičemž polovina z nich se druhý den obměnila. To bylo povzbudivé. Přijeli lidé, kteří pracují v různých rodinných centrech a poradnách, ale také běžní věřící, kterým to téma prostě stálo za to. Zastoupena byla Morava od jihu po sever, dvě dámy se hlásily za farnost v Teplicích. Dostavili se i někteří páni biskupové, vstupovali do diskuzí a – omluvte přidrzlý postřeh – říkali, co si myslí. A lišili se v tom.

Jednotlivé přednáškové bloky se exhortaci věnovaly z pohledu teologie systematické, morální a pastorální, měli jsme i příspěvek z oblasti psychologie manželství. Promluvy reflektovaly křehkost vztahu mezi naukovou a praktickou rovinou. S uctivostí tematizovaly nové důrazy. Součástí programu byly dále diskuzní bloky: účastníci se sami rovnoměrně roztřídili do (celkem sedmi) fokusních skupin s určeným moderátorem. Zjistila jsem, že někteří se třeba neváhali druhý den vrátit jen na odpolední diskuzní program, poté co doma dopoledne uvařili pro děti... Záměrně jsem vystřídala různé skupiny a nemohla se zbavit dojmu, že ti lidé vydávají svědectví.

Přípravy na konferenci i její průběh byly ovšem doprovázeny také výhradami, vesměs ideovými. Zaznívaly obavy z jednostrannosti konference, jestliže není dán aktivní prostor (myšlena například možnost přednášky) těm, kteří hluboce pochybují o správnosti, ba oprávněnosti takových dokumentů, jakým je Amoris laetitia. Ano, je třeba poctivě říci, že pro organizátory nebylo žádoucí zvát k aktivní účasti představitele té části názorového spektra, kterou považují – co se recepce daného dokumentu týče – za vyhrocenou. Důvodem nebyla ideologická selekce – ostatně jako posluchač a diskutér se mohl zúčastnit každý –, nýbrž záměr usilující o pozitivní a pokud možno konstruktivní reflexi obsahu dokumentu. Což vůbec neznamená, že by taková reflexe byla nekritická Tento záměr nebyl nikterak utajovaný, naopak byl otevřený, a navíc je zcela legitimní. Šlo o to nezdůrazňovat kontroverzi. Pořadatelé konference chtěli vstřícně pracovat s vlastním obsahem exhortace, nikoliv svádět bitvy kdo z koho. To, že je dnes přístup k Amoris laetitia polarizovaný, je smutným faktem, který možná svědčí spíše o tom, jak máme poskládané priority, než o věcnosti rozporů a nesmiřitelnosti stanovisek.

V církvi přece existuje něco jako hierarchie pravd. Mám za to, že exhortace tematizuje, co dominující teologické hledisko posledních staletí vytlačilo mimo naše vědomí: totiž že teologie i učení církve nevznikly jako projekt od stolu, nýbrž jako reflexe žité víry. Netvrdila bych, že z toho pro teoretickou rovinu vyplývá primát praxe, protože teoretická rovina prostě vždy již je teoretickou rovinou a platí pro ni primát rozumu. Avšak pro rovinu lidské existence – a to je přece vlastní rovina života církve! – to s sebou primát praktického života nese. Nepostavit teorii proti praxi – jedno na úkor druhého – bylo i záměrem naší konference. V duchu exhortace byla východiskem jak nauka církve, tak dnešní situace. A nutně se s tím pojila otázka po kontinuitě, jejíž pevnou součástí se ukazuje být také diskontinuita. Logik by namítl, to nemůže být, znalec života spěchá, aby přisvědčil: pravdy víry, formulované v reakci na odchylky, v sobě nesou stínovou podobu toho, vůči čemu se vymezují, a tím se nezřídka samy posouvají. Tak jako v exhortaci, také na konferenci zaznělo, že nauka církve není výsledkem bezrozporných dedukcí, nýbrž je kodifikací tradovaného pokladu víry. A tím se tedy vůbec neříká, že bychom se mohli pohybovat ve formálně dokonale vytyčeném prostoru.

Konference nakonec nebyla velkolepá v nějakém bombastickém smyslu. Byla velkolepá úrovní, jaké dosáhla, když – v pozoruhodné rovnováze – nabídla odborné tematické příspěvky, umožnila věcné živé diskuze a stala se časoprostorem lidské sounáležitosti a vzájemného sdílení. A nejsou to fráze. Sama jsem neměla nijak vysoké očekávání a koneckonců do poslední chvíle vše nasvědčovalo tomu, že i účast bude nevalná. Mohl to být propadák. Konference však plynula s takovou samozřejmostí a tak spontánně, jako by to bylo tou nejpřirozenější věcí, jakou jsme měli očekávat. Takový příklad dobré praxe mne doslova zaskočil. To se tedy Františkovi povedlo...

 

Tisk   |   Poslat článek známému