Pár poznámek ke křesťanskému pohledu na migraci (Marián Sekerák)

Hlavní stránka > Texty > Pár poznámek ke křesťanskému pohledu na migraci (Marián Sekerák)

9.1.2018

Pár poznámek ke křesťanskému pohledu na migraci (Marián Sekerák) Motto: „Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne.“ (Mt 25,35)

Již v loňských sněmovních volbách se ukázalo, že jedním z klíčových témat v české společnosti je a v nejbližších měsících i bude migrace a uprchlictví. Je patrné, že tato otázka vyvolává mimořádné společenské pnutí. Nezřídka produkuje i nenávist, hněv, rozepře a agresivitu. Pomáhají tomu také nezodpovědní politici, kteří si z tohoto tématu udělali takříkajíc živnost a rozšiřují svůj finanční kapitál právě na „tekutém hněvu“ části společnosti.

I z toho důvodu nebude neužitečné podívat se alespoň na několik myšlenek, které pocházejí „z produkce“ tří posledních papežů: sv. Jana Pavla II., Benedikta XVI. a Františka. Výběr z jejich učení pochází zejména z poselstev ke světovému dni migrantů a uprchlíků. Jedná se o myšlenky většinou volně parafrázované, místy i doslovně citované, které nám pomůžou identifikovat hlavní body křesťanského pohledu na fenomén migrace. Ještě předtím malá poznámka související se vznikem následujících řádků. Když byl tento text ve svém původním nástinu předložen před zrak jistého nejmenovaného českého politika hlásícího se ke křesťanství, byly myšlenky v něm obsažené označeny jako „příliš vítačské“. Inu, sv. Jene Pavle II., přivítej nás jednou v království nebeském.

Migrant jako lidská bytost: filosoficko-antropologická východiska

V současnosti žijeme v atmosféře odmítání, která je zakořeněna v egoismu a je hnána populistickou rétorikou. Je proto důležité v pohledu na migranty překonat indiferenci a čelit obavám prostřednictvím přístupu otevírání se těm, kteří kvůli nebezpečí ve své vlasti klepají v naději na naše dveře. Migranti jsou naši bratři a sestry. Hledají lepší život mimo chudobu, hlad, vykořisťování a nespravedlivé rozdělování planetárních zdrojů, k nimž by všichni lidé měli mít stejný přístup. Ochrana jejich práv je pro křesťana morálním imperativem. Je povinností lidské solidarity přijímat uprchlíky a poskytovat jim pohostinství, aby se necítili izolováni v důsledku netolerance či nezájmu.

Migranty je důležité vnímat nejenom z hlediska legálnosti nebo ilegálnosti jejich aktuální pozice, ale především jakožto osoby, které můžou přispět k dobru a pokroku celého společenství. Hovořit o migrantech znamená hovořit o milionech lidí, ženách a mužích včetně dětí, starých a nemocných. Bránit jejich lidská práva, zajišťovat jejich základní svobody a respektovat jejich lidskou důstojnost je povinností, ze které žádný civilizovaný národ nemůže být vyňat. Naše závazky vůči imigrantům a uprchlíkům jsou aplikací těch principů a hodnot bratrství, které jsou společným dědictvím lidstva.

Již zmiňovaný sv. Jan Pavel II. napsal ve své postsynodální apoštolské exhortaci Ecclesia in Europa v roce 2003, že „každý musí usilovat o rozvoj vyspělé kultury přijímání druhých, počítající se stejnou důstojností všech lidí a se závaznou solidaritou s nejslabšími, a proto je třeba každému přistěhovalci zaručit základní práva. Veřejné úřady jsou odpovědné za řízení imigračních vln s ohledem na potřeby obecného blaha. Přijímání migrantů se vždy musí uskutečňovat s dodržováním zákonů, a proto, pokud je to nezbytné, se musí spojovat s potlačováním jeho zneužívání“ (§ 101).

Prevence migrace a řešení její důvodů

Je třeba zintenzivnit úsilí na vytvoření vhodných podmínek, které zajistí postupné odstraňování důvodů nutících celé národy, aby opouštěly rodnou zemi v důsledku války a bídy. Problémy migrace současných rozměrů vyžadují, aby na ně odpovědělo novým, spravedlivým a účinným způsobem, který předpokládá především mezinárodní spolupráci a ducha hluboké solidarity i empatie. Mezinárodní spolupráce začíná již úsilím země, z níž migranti odcházejí, o zlepšení vlastních ekonomických a společenských podmínek.

Emigrace se nesmí stát jedinou možností pro ty její občany, kteří hledají klid, spravedlnost, jistotu a plné respektování své lidské důstojnosti. Vytvoření pracovních příležitostí v místních ekonomikách znamená nutnost vyhnout se rozdělení rodin a garantovat podmínky stability pro jednotlivce i skupiny. Lidé v nouzi a ohrožení života mají právo, aby jim bylo umožněno emigrovat z vlasti, ale rovněž mají právo nebýt nuceni emigrovat. Toto právo má být zajištěno mezinárodní pomocí a programy rozvoje.

Ve své encyklice Caritas in veritate z roku 2009 Benedikt XVI. uvedl, že nyní „stojíme před sociálním fenoménem epochální povahy, který vyžaduje silnou a předvídavou politiku mezinárodní spolupráce, aby bylo možné se s ním přiměřeně vyrovnat. Takovou politiku je třeba rozvíjet, počínaje úzkou spoluprací mezi zeměmi, z nichž migranti vycházejí, a zeměmi, do nichž přicházejí“ (§ 62).

Díky rozumnému řízení na místní a národní úrovni, spravedlivějším a čestnějším obchodním podmínkám a solidárnější mezinárodní spolupráci by mohla každá země dosáhnout takového stavu, že bude schopna zajistit svým obyvatelům kromě svobody projevu a pohybu i možnost uspokojovat základní potřeby, jako jsou jídlo, zdraví, práce, bydlení či vzdělání, jejichž nedostatek uvádí mnoha lidí do situace, kdy jsou donuceni emigrovat. Svatý otec František navíc ve svém nejnovějším poselství ke Světovému dni migrantů a uprchlíků pro letošní rok zdůrazňuje, že „by bylo vhodné zřídit speciální dočasná víza pro osoby utíkající před konflikty z bezprostředně sousedících zemí. Není vhodné řešit to kolektivním či svévolným odsunem migrantů a uprchlíků, především když jde o návrat do zemí, které nemohou garantovat respektování důstojnosti a základních práv těchto osob“.

Nezbytnost vzájemného dialogu

Příliš zjednodušující dělení na migranty a původní obyvatele vede k tomu, že se kultury vzájemně uzavřou nebo se vytvoří čistě povrchní tolerantní vztahy. Je však třeba podpořit vzájemné obohacování kultur. Pokud existuje společná vůle vést dialog mezi migranty a členy společnosti přijímající země navzdory vzájemné různorodosti, umožní to vytvořit základ pro plodnou výměnu zkušeností a rozvoj vzájemně užitečného přátelství. To se může proměnit i na účinnou spolupráci při dosahování společných cílů ve službě obecnému dobru.

Vzájemné přijetí a otevření předpokládá lepší znalosti různých náboženských tradic a odhalení, že tyto nezřídka obsahují drahocenná semínka pravdy. Dialog, který z toho vyplyne, může obohatit každého člověka, otevřeného pro pravdu a dobro. Pokud není rodině přistěhovalců zajištěna reálná možnost integrace a spoluúčasti, jen těžko si lze představit její harmonický rozvoj.

Práva a povinnosti migrantů

Žadatelé o azyl, kteří uprchli před pronásledováním, násilím a situacemi ohrožujícími jejich život, potřebují naše pochopení a přijetí, musí se respektovat jejich lidská důstojnost a jejich práva, ale i oni si musí uvědomit své povinnosti. Státy mají právo regulovat migrační toky a bránit si vlastní hranice, při současném zajištění řádného respektu vůči důstojnosti každé lidské osoby. Na druhou stranu, imigranti mají povinnost integrovat se do hostitelské země, respektovat její zákony a národní identitu. Ti, kteří jako imigranti přicházejí, mají povinnost neuzavírat se do sebe, neutvářet ghetta a nebránit se přijmout kulturu a tradice přijímající země.

Od uprchlíků se požaduje a očekává, aby pěstovali otevřený a pozitivní postoj vůči hostitelské společnosti a aby se aktivně stavěli k návrhům na jejich spolupodílení se na budování integrované společnosti, která bude pro všechny společným domem. Svatý papež z Polska ve své již výše zmiňované exhortaci napsal, že „integrace vyžaduje neupadnout do lhostejnosti vůči universálním lidským hodnotám a zachovávat specifické kulturní dědictví každého národa. Klidné soužití a reciproční výměna vnitřních bohatstev umožní budovat takovou novou Evropu, která umí být společným domovem, která ví každého přijmout, v níž nikdo nebude diskriminován a v níž se všichni budou posuzovat a zodpovědně žít jakožto členové jedné velké rodiny“ (§ 102).

Postupnou integrací migrantů – při současném respektování jejich identity a ochraně kulturního dědictví národů, které je přijímají – lze omezit nebezpečí soustřeďování se migrantů a utváření ghett, v nichž se izolují od společenského prostředí, což může vést dokonce k snahám o postupné zmocnění se území.

Současně také platí, že imigranti musí sami učinit nezbytné kroky k začlenění se do přijímající společnosti, například naučit se úřední řeč dané země a přizpůsobit se jejím zákonům i pracovním požadavkům. A to i proto, aby se vyhnuli znevýhodnění plynoucímu z odlišnosti kultur. Řečeno slovy papeže Františka z jeho poselství k 51. Světovému dni míru z 1. ledna 2018: „Integrace nakonec značí umožnit uprchlíkům a migrantům naplno se podílet na životě společnosti, která je přijímá, v dynamice vzájemného obohacování a plodné spolupráce ve službě integrálnímu lidskému rozvoji místních společenství“.

autor je politolog

 

Zájemci o bližší poznání křesťanského pohledu na fenomén migrace se mohou zahloubat do četby následujících děl:

  • Štica, Petr: Etika a migrace: vybrané otázky současné imigrace a imigrační politiky. Ostrava: Moravapress, 2014.
  • Štica, Petr: Migrace a státní suverenita: oprávnění a hranice přistěhovalecké politiky z pohledu křesťanské sociální etiky. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010.
  • Štica, Petr: Cizinec v tvých branách: biblické podněty pro etickou reflexi migrace. Praha: Karolinum, 2010.

 

 

Tisk   |   Poslat článek známému