I když si můžeme klást otázku, nakolik je rodinná politika (ve smyslu finanční podpory rodiny ze strany státu, nikoli ve smyslu důrazu na její význam a morální rozměr) tématem sociální nauky církve a nakolik naopak vyjádřením (legitimních) zájmů křesťansky orientovaných voličů a křesťansko-demokratické politiky, je třeba poukázat na to, že navzdory rétorice politických stran a různým náznakům v povolebním vyjednávání se zdá, že rodinná politika nemá v agendě vznikající vlády výraznější místo...

Zdá se, podle podepsané koaliční smlouvy, že v rámci koalice zvítězily v oblasti rodinné politiky pouze nahodilé (většinou socialistické) recepty (porodné i na druhé dítě, výživné garantované státem, podpora výstavby startovacích bytů za peníze EU, nižší DPH na dětské pleny a dětskou výživu, kromě školek i podpora jeslí, sic!), ačkoli některé z návrhů se nevyskytují ani v programu ČSSD (výživné garantované státem). Hnutí Ano žádnou rodinnou politiku v programu nemá (kromě náznaků v podobě podpory firemních školek a daňových úlev zaměstnavatelům samoživitelů (-ek)!), ale zdá se, že právě otázka výživného je jejich nápad („Legislativně zajistíme efektivnější vymahatelnost výživného“). Návrhy z díly KDU-ČSL, obvykle považované za prorodinné (zdvojnásobení slevy na dani za dítě, slevy na sociálním pojištění za každé dítě ve výši 3%, společné zdanění manželů, reforma důchodového systému zohledňující počet dětí, možnost část svého sociálního pojištění směřovat přímo na rodiče apod.) se zdají být zcela vytěsněny a zapomenuty.

Vzhledem k tomu, že KDU-ČSL nemusela využít svůj koaliční potenciál na obhajobu a udržení církevních restitucí, je překvapivé, jak málo svých priorit ve své klíčové agendě – rodinné politice – prosadila. Nemluvě již ani o náznaku podpory „kultury života“– zdá se, že veškerý vyjednávací potenciál KDU-ČSL bude vyčerpán získáním vlivu nad rezortem zemědělství a snížením DPH na základní dětské potřeby. Jedinou nadějí budoucnosti rodinné politiky v ČR je poměrně vágní a nezávazná shoda koaličních stran na „postupném“ a „podstatném“ zvyšování daňové slevy na dítě („Od roku 2015 postupné zvyšování slevy na dani na druhé a další dítě s cílem podstatně zvýšit slevu na dani na druhé a další dítě do konce volebního období“)

S ohledem na vágnost pojmů „postupné“ a „podstatně“ nelze vzhledem k řazení priorit vznikající vlády a finanční náročnosti jiných příslibů v koaliční smlouvě očekávat příliš mnoho, jelikož jednoznačně nejde o prioritu. Kromě toho není ani zřejmé, proč by se (alespoň jak plyne z formulace) nemělo zvyšování slevy na dani týkat dítěte prvního. To by mohlo mít své opodstatnění a logiku v situaci, kdy by rodinná politika spočívala v podpoře většího počtu dětí, přičemž první by nebylo podporováno a zvýhodněno tak jako děti další. To ale zároveň vzbuzuje otázku, proč není obdobní postup zvolen u institutu „porodného“. Formulace „na druhé a další dítě“ vzbuzuje otázku, jestli se bude sleva týkat i v pořadí dalších dětí, nebo jestli naopak, jak by vyplývalo z logiky formulace, nebude od čtvrtého dítěte sleva na dani poskytnuta (což by odpovídalo dalšímu neformálně socialistickému nápadu – v tomto duchu byl veden kupříkladu legislativní návrh Davida Ratha odepřít podporu ze strany státu u čtvrtého a dalšího dítěte. Nutno dodat, že tato myšlenka se nikdy nestala součástí oficiálního programu ČSSD).

KDU-ČSL tedy neprosadila ze své rodinné politiky nic podstatného, naopak se dostala do pozice, kdy bude podporovat formy rodinné politiky, které neměla v programu a které jsou obvykle považované za nesystémové, nahodilé, někdy dokonce protirodinné (porodné, výživné garantované státem, jesle). Klíčová Idea – zásadnějším a prorodinnějším způsobem upravit důchodový systém – zůstane pravděpodobně zcela nenaplněna. Přitom právě v ní tkví jedinečná možnost narovnat nespravedlnosti průběžného důchodového systému, kde privatizované náklady (děti) jsou socializovány a přerozdělovány bez ohledu na náklady a zásluhy o další generaci. Právě v důchodovém systému je obsažen výrazný aspekt nespravedlnosti, jehož eliminace by znamenala klíčový rozměr rodinné politiky, spíše než jiná, nahodilá a atraktivní opatření.