V situaci zavřených kostelů, kdy křesťané nemohou slavit nedělní bohoslužby, přinášíme touto cestou duchovní slovo "na dálku". Jde o kázání na liturgické texty 5. neděle postní, cyklus A; bohoslužba slova: první čtení Ez 37, 12-14, druhé čtení Řím 8, 8-11, evangelium Jan 11, 1-45. Kázání si připravil P. Jindřich Šrajer.

 

Boží Duch nás prostupuje, uzdravuje, budí k životu!

 

Za určitých okolností jsme vnímavější k tomu, co slyšíme a čteme, i když je nám to důvěrně známe. Nastalé okolnosti nás nutí k tomu, abychom v tom objevili něco nového, co nám pomůže lépe porozumět sobě i situaci, ve které se momentálně nacházíme.

Nikdo z nás si asi nebyl ochoten vůbec připustit, že by někdy v našem životě mohla nastat situace, kterou prožíváme dnes, a to je nouzový stav. Kvůli šířící se nákaze koronaviru je náš běžný život zásadním způsobem omezen. Kostely jsou zavřené. Neslaví se mše sv., nevysluhují svátosti, až na nutné případy. Najednou jsme nuceni být více spolu, i se sebou samými. Nejsme na to normálně zvyklí, nemusíme si s tím úplně vědět rady. Na někoho „sedne deka“, bojí se, je plný úzkostí a strachů o sebe, své blízké. Bojí se toho, co bude dál. Vrací se k minulým selháním, která ho začínají opětovně pronásledovat, apod. Mohou být i takoví, v kterých pění krev v žilách, jsou plní zloby a agrese vůči těm „známým“ či spíše neznámým, kteří za daný stav mohou. Jiní berou tuto dobu naopak jako příležitost k tomu zamyslet se víc nad sebou, uspořádat si svůj život, zastavit se, objevovat Boha ve svém životě, který svoji přítomnost neváže jenom na svátosti a na naše občasné či pravidelné modlení či chození do kostela. Lze jen doporučit, abychom patřili k oné pomyslné poslední skupině. Představuje totiž šanci, kterou by nebylo dobré promarnit.

Liturgické texty 5. neděle postní mají jednu společnou myšlenku, poselství, které se stupňuje. Hovoří o síle Božího Ducha, který proměňuje a oživuje, křísí k životu. Tam, kde je beznaděj, smutek, pesimismus, bolest a smrt, tam vstupuje Boží Duch, který proti vší naději a přirozeným zákonům přináší naději, vrací k životu. Postavy v dnešním evangeliu a jejich reakce na Ježíšovo jednání nám mohou pomoci přemýšlet nad sebou samými, jak na tom jsme. Všimněme si Marie, její sestry Marty a Ježíšových učedníků.

Marie je ta, které Ježíš hodně odpustil, protože hodně milovala (srov. Lk 7, 46-48). Měla s Ježíšem hlubokou osobní zkušenost, která se dotkla morku jejich kostí. Tato zkušenost utváří její další vztah k Ježíši, Bohu. Sedí u jeho nohou, naslouchá jeho slovu (Lk 10, 39). Neběží Ježíšovi naproti jako její setra Marta, vyčká až na jeho zavolání. Jakmile ho však uslyší, rychle vstane a jde k němu. Strhává tím i ostatní, kteří s ní v domě zůstávali a těšili ji v její bolesti. Ježíš je dojat její pokornou výčitkou. Marie nerozmlouvá Ježíši, na rozdíl od sestry Marty, jeho počínání vedoucí ke vzkříšení Lazara.

Marta se v porovnání s Marií jeví jako dobrá manažerka, racionální bytost, která moc dobře ví, jak by věci být měly, či naopak být neměly. Je aktivistická, neklidná a nahněvaná, že to vše není podle jejich představ.

Učedníci se jeví jako ustrašení pragmatici, kteří chápou velice málo nebo téměř nic z toho, co se v danou chvíli děje. Jsou udiveni z toho, čeho jsou svědky, a to i přesto, že v porovnání s ostatními trávili s Ježíšem nejvíce času, byli mu (fyzicky) nejblíž!

Z výše řečeného vyplývá jednoduchá otázka pro každého z nás. Jsem Marií, Martou, nebo Ježíšovým učedníkem?

Při hledání odpovědi na zmíněnou otázku nám může být nápomocí i zamyšlení známého americké františkána Richarda Rohra k dnešnímu dni. Navazuje v něm na úryvek ze SK 3,1-6, který zachycuje uzdravení chromého, který prosil apoštoly Petra a Jana o almužnu. Petr mu říká: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Nazaretského vstaň a choď! V návaznosti na tento úryvek se Richrd Rohr ptá, co takovým lidem mnoha různými způsoby říká dnešní církev?: „Stříbra a zlata máme spousty. Přijď a připoj se k naší farnosti. Máme úvěrové sdružení, velmi demokratické. Máme pastorační radu. Máme i kytarovou mši. Jsme velmi pokrokoví, v kostele vyvěšujeme transparenty. Jdeme s dobou a vyjdeme vstříc každé Tvé potřebě. A taky máme společenství svatého Vincence z Pauly.

Ale nikdo nemá odvahu říct: ‚Smím si s Tebou promluvit o Ježíši? Dovol, abych se s Tebou pomodlil. Pán tě bude učit významu odpuštění. Pán tě bude učit, k čemu je církev a Písmo. Pojď a následuj Ježíše!‘

To se za Ježíše stydíme? Sdílíme se s ním? Mluvit o Ježíši považujeme za naivní, staromódní, pobožné a trochu protestantské. Máme svátosti, máme kněze a biskupy!“ (R. Rohr, Radikální milost. Meditace na každý den, Praha: Vyšehrad, 2005, s. 124).

Přeji sobě i Vám, abychom dokázali být Marii. Máme v tuto dobu skvělou příležitost být u Ježíšových nohou, naslouchat mu, být s ním, nechat ho působit a přitom se ptát: „Pane, co mám dělat? Co ode mě v tuto dobu žádáš? Ptát se pokojně a klidně s důvěrou v Něho!

P. Jindřich Šrajer

PS: Nezapomínejme v modlitbách na ty v první linii: lékaře, zdravotní sestry, sociální pracovníky, pečovatele, hasiče, policisty, dobrovolníky, politiky, ….!  Nehrajme si na hrdiny, buďme opatrní, ale pokud můžeme nějak pomoci, neváhejme. Může to být cokoliv, byť třeba něco nepatrného.