Misijní proměna církve

 

Kapitola první

Misijní proměna církve

19. Evangelizace je poslušností Ježíšovu misijnímu poslání: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20). Tyto věty popisují chvíli, kdy Zmrtvýchvstalý posílá své učedníky hlásat evangelium v každé době a na každém místě, aby se víra v něho šířila do všech končin země.

I. CÍRKEV VYCHÁZEJÍCÍ

20. V Božím slově se neustále objevuje dynamičnost „vycházení“, kterou chce Bůh vzbudit ve věřících. Abrahám přijal povolání odejít do nové země (srov. Gn 12,1-3). Mojžíš vyslechl Boží povolání: „Jdi a shromáždi starší Izraele“ a vyvedl lid na cestu do zaslíbené země (srov. Ex 3,17). Jeremiášovi Hospodin řekl: „Kamkoli tě pošlu, půjdeš“ (Jer 1,7). Dnes jsou v tomto Ježíšovu „jděte“ přítomny neustále nové scénáře a výzvy evangelizačního poslání církve a my všichni jsme povoláni k tomuto novému misionářskému „vyjití“. Každý křesťan a každé společenství budou rozlišovat, jakou cestu od nich Pán žádá, nicméně všichni jsme pozváni přijmout toto povolání – vykročit z vlastního pohodlí a mít odvahu vydat se na všechny periferie, které potřebují světlo evangelia.

21. Radost evangelia, která naplňuje život společenství učedníků, je radostí misijní. Zakouší ji dvaasedmdesát učedníků, kteří se vrátili s radostí ze své mise (srov. Lk 10,17). Prožívá ji Ježíš, když jásá radostí v Duchu svatém a velebí Otce, protože jeho zjevení se dostává chudým a maličkým (srov. Lk 10,21). Plni úžasu ji pociťují ti z prvních, kdo se obracejí, když o Letnicích slyší kázání apoštolů „každý ve vlastní řeči“ (srov. Sk 2,6). Tato radost je znamením, že evangelium bylo zvěstováno a přináší plody. Vždycky však vykazuje dynamiku exodu a daru, dynamiku vycházení ze sebe, dynamiku putování a opakovaného rozsévání, vždy dál a dál. Pán říká: „Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel“ (Mk 1,38). Když je setba na jednom místě zaseta, už se tam nezdržuje, aby dále vysvětloval nebo konal další znamení, ale Duch ho vede k tomu, aby se vydal k dalším vesnicím.

22. Slovo má v sobě potenciál, který nemůžeme předvídat. Evangelium mluví o semeni, které po zasetí vyklíčí a roste samo od sebe, i když rolník spí (srov. Mk 4,26-29). Církev musí akceptovat tuto nezadržitelnou svobodu slova, které je účinné svým způsobem a velmi odlišnými formami, které často unikají našim předpovědím a rozbíjejí naše schémata.

23. Důvěrný vztah mezi církví a Ježíšem je vztahem poutnickým a společenství „je ze své podstaty společenstvím misijním“[1]. Ve věrnosti Mistrovu příkladu je životně důležité, aby dnes církev vycházela zvěstovat evangelium všem, na všech místech, při každé příležitosti, neprodleně, bez zdráhání a beze strachu. Radost evangelia je pro všechen lid a nemůže nikoho vylučovat. Anděl oznamuje pastýřům v Betlémě toto: „Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid“ (Lk 2,10). Kniha Zjevení mluví o „věčně platném radostném poselství zvěstovaném obyvatelům na zemi, každému národu, kmeni, jazyku i lidu“ (srov. Zj 14,6).

Chápat se iniciativy, zapojovat se, provázet, přinášet plody a slavit

24. Církev, jež „vychází“, je společenstvím učedníků misionářů, kteří se chápou iniciativy, zapojují se, provázejí, přinášejí plody a slaví. „Primerear“ – „chápat se iniciativy“, promiňte mi tento neologismus. Evangelizující společenství zakouší, že Pán udělal první krok, předešel je v lásce (srov. 1 Jan 4,10), a proto se dokáže bez obav chopit iniciativy, vycházet vstříc, vyhledávat vzdálené, vycházet na křižovatky cest a zvát vyloučené. Prožívá neuhasitelnou touhu nabízet milosrdenství, které je plodem vlastní zkušenosti nekonečného Otcova milosrdenství a jeho moci. Dodejme si odvahu k větší iniciativě! Důsledkem toho bude, že se církev bude umět „zapojit“. Ježíš umyl nohy svým učedníkům. Pán se nasazuje a zapojuje své učedníky, když pokleká před ostatními, aby je umýval. Hned poté však říká učedníkům: „… blaze vám, jestliže podle toho jednáte“ (Jan 13,17). Evangelizující společenství vstupuje svými skutky a projevy do každodenního života druhých, překonává vzdálenosti, ponižuje se až k pokoření, je-li to nutné, a přijímá lidský život, dotýkaje se trpícího Kristova těla v jeho lidu. Z evangelizátorů je cítit „pach ovcí“ a ony naslouchají jejich hlasu. Evangelizující společenství je tak připraveno „doprovázet“. Doprovází lidstvo na všech jeho cestách, jakkoli jsou obtížné a zdlouhavé. Zná dlouhé čekání a apoštolskou trpělivost. Evangelizace je velmi trpělivá a varuje se toho, že by nebrala ohled na omezení. Kdo je věrný Pánovu daru, umí také „přinášet plody“. Evangelizující společenství je vždycky pozorné k plodům, protože Pán chce, aby bylo plodným. Stará se o pšenici a nezneklidňuje se kvůli plevelu. Když rozsévač vidí mezi pšenicí klíčit plevel, nelamentuje ani nepanikaří. Nachází způsob, jak dosáhnout, aby se slovo vtělilo do konkrétní situace a přineslo plody nového života, byť jsou zdánlivě nedokonalé a nezralé. Učedník dovede jako svědectví Ježíši Kristu nabídnout celý život a nasadit jej až k mučednictví, ale jeho snem není obklopit se nepřáteli, nýbrž spíše si přeje, aby slovo bylo přijato a aby projevilo svou osvobozující a obnovující moc. Evangelizující společenství nakonec vždycky umí „slavit“. Slaví a vychutnává každé malé vítězství, každý pokrok v evangelizaci. Radostná evangelizace se projevuje krásou v liturgii uprostřed každodenního úsilí o to, aby se šířilo dobro. Církev evangelizuje – a evangelizuje i sebe samu – skrze krásu liturgie, která je též oslavou evangelizačního působení a zdrojem nového povzbuzení k sebedarování.

II. PASTORAČNÍ ČINNOST A KONVERZE

25. Je mi známo, že dokumenty dnes nevzbuzují stejný zájem jako v minulých dobách a rychle upadají v zapomnění. Navzdory tomu však zdůrazňuji, že to, co zde zamýšlím vyjádřit, má programový význam a závažné důsledky. Doufám, že všechna společenství podniknou kroky nezbytné k tomu, abychom pokročili na cestě konverze v pastoračním a misijním působení, jež nemůže nechat věci takovými, jaké jsou. Nyní nestačí „pouhá administrativa“[2]. Osvojme si ve všech částech světa „trvalý misijní stav“[3].

26. Pavel VI. vybízel k tomu, aby se výzva k obnově rozšířila, aby bylo zřejmé, že se neobrací pouze na některé jednotlivce, nýbrž na celou církev. Připomeňme si tento pamětihodný text, který neztratil nic na své naléhavosti: „Církev musí prohloubit vědomí o sobě samé, meditovat o tajemství, které je jí vlastní... Z tohoto osvíceného a činorodého vědomí plyne spontánní touha porovnat ideální obraz církve, kterou Kristus nahlížel, chtěl a zamiloval si jako svoji svatou a neposkvrněnou Nevěstu (Ef 5,27), se skutečnou tváří, jakou má církev dnes... Odtud plyne velkorysá a téměř netrpělivá potřeba obnovy, tedy opravy nedostatků, které budou označeny a odmítnuty svědomím, jež vše zkoumá podle vzoru, který nám o sobě Kristus zanechal.“[4] Druhý vatikánský koncil představil konverzi církve jako otevřenost vůči nepřetržité obnově sebe samé, jež se naplňuje ve věrnosti Ježíši Kristu: „Veškerá obnova církve spočívá podstatně v růstu věrnosti jejímu vlastnímu povolání... Církev je při svém putování volána Kristem k této neustálé reformě, kterou trvale potřebuje, nakolik je institucí lidskou a pozemskou.“[5] Existují církevní struktury, které mohou dokonce omezovat evangelizační dynamičnost; stejně tak dobré struktury jsou užitečné tehdy, když v nich je život, který je oduševňuje, podpírá a je jejich měřítkem. Bez nového života a autentického evangelního ducha, bez „věrnosti církve vlastnímu povolání“, se jakákoli nová struktura brzy zkazí.

Neodkladná obnova církve

27. Sním o misijním rozhodnutí, které bude schopné všechno proměnit, aby se zvyklosti, styly, harmonogramy, slovník i všechny církevní struktury staly přiměřenou cestou k evangelizaci současného světa spíše než k sebeprezentaci. Obnova struktur, kterou vyžaduje na konverzi založená pastorace, může být chápána pouze v tomto smyslu: Počínat si tak, aby struktury byly více misijní, aby řádná pastorace ve všech svých instancích byla více expanzivní a otevřená. Je proto nutné, aby se „vycházení“ stalo trvalým postojem aktérů pastorace, a tak aby snadněji Ježíši odpovídali všichni, kterým nabízí své přátelství. Jak řekl Jan Pavel II. biskupům Oceánie, „účelem každé obnovy v církvi musí být misie, aby sama neupadla do pasti jakési církevní sebezahleděnosti“[6].

28. Farnost není zastaralá struktura. Právě proto, že má velkou pružnost, může nabývat velmi rozmanitých forem, které vyžadují otevřenost a misijní tvořivost pastýře i společenství. Není zajisté jedinou evangelizující institucí, nicméně bude-li schopna neustálé reformy a přizpůsobování, bude i nadále „církví, která žije uprostřed příbytků svých synů a dcer[7]. Předpokladem je, aby byla skutečně v kontaktu s rodinami a životem lidu a nestala se těžkopádnou strukturou oddělenou od lidí, nebo skupinou vyvolených, kteří se starají sami o sebe. Farnost představuje přítomnost církve na daném území, je prostředím, kde se naslouchá slovu a kde roste křesťanský život, dialog, hlásání, velkodušná láska, adorace a bohoslužba.[8] Farnost prostřednictvím všech svých aktivit povzbuzuje a formuje své členy, aby byli aktéry evangelizace.[9] Z menších komunit vytváří širší společenství, svatyni, kam žíznící přicházejí pít, aby mohli dál putovat, a centrum neustálého misijního poslání. Musíme však uznat, že výzva k revizi a obnově farností dosud nepřinesla dostatečné plody, aby farnosti byly ještě blíže lidem, staly se prostředím živého společenství a účasti a zcela se zaměřily na misijní poslání.

29. Ostatní církevní instituce, základní společenství (v jiných jazycích: comunità di base, Basisgemeinden, basic communities, wspólnoty podstawowe – pozn. překl.) a malá společenství, hnutí a další formy sdružování, jsou bohatstvím církve, které Duch vzbuzuje pro evangelizaci všech prostředí a oblastí. Častokrát přinášejí nový evangelizační zápal a schopnost dialogu se světem, čímž obnovují církev. Velice však prospívá, neztrácejí-li kontakt s tím bohatstvím, které představují farnosti, a ochotně se integrují do organické pastorace místní církve.[10] Taková integrace zabrání tomu, aby se ona společenství ztotožnila jenom s částí evangelia a církve, anebo se proměnila na nomády bez hlubšího zakořenění.

30. Každá partikulární církev, část katolické církve pod vedením svého biskupa, je také povolána k misijní konverzi. Je subjektem evangelizace,[11] neboť je konkrétním projevem jediné církve na jistém místě světa, a „v ní je opravdu přítomna a působí jedna, svatá, katolická a apoštolská církev Kristova“[12]. Je to církev vtělená do určitého prostoru, vybavená všemi prostředky spásy darovanými Kristem, avšak i určitým místním vzhledem. Její radost z toho, že zvěstuje Ježíše Krista, se vyjadřuje jak v její starosti o to, aby ho hlásala na jiných potřebných místech, tak i v neustálém vycházení na periferie vlastního území nebo do nových sociálně-kulturních oblastí.[13] Snaží se být vždycky tam, kde nejvíce chybí světlo a život Zmrtvýchvstalého.[14] Aby byl tento misijní rozmach stále intenzivnější, velkorysejší a plodnější, vybízím také každou místní církev, aby rozhodně nastoupila cestu rozlišování, očišťování a reformy.

31. Biskup musí ve své diecézní církvi vždy podporovat misijní společenství a usilovat tak o ideál prvních křesťanských společenství, v nichž věřící měli jedno srdce a jednu duši (srov. Sk 4,32). Proto je někdy vpředu, aby ukazoval cestu a povzbuzoval naději lidu, jindy je svou prostou a milosrdnou blízkostí prostě uprostřed všech a v určitých okolnostech bude muset kráčet za lidem jednak proto, aby pomohl těm, kteří zaostali, a také proto, že samotné stádo má schopnost rozpoznávat nové cesty. Ve svém poslání podporovat dynamické, otevřené a misionářské společenství bude muset iniciovat a usilovat o vytvoření participativních organismů, které nabízí Kodex kanonického práva[15], i o další formy pastoračního dialogu, s touhou naslouchat všem, a ne pouze některým, kteří jsou vždy připraveni mu lichotit. Nicméně cílem těchto participativních procesů nebude primárně organizování církve, nýbrž naplnění misijní touhy, jež chce dosáhnout ke všem.

32. Poněvadž jsem povolán žít to, co žádám od ostatních, musím také pomýšlet na konverzi papežského úřadu. Jako římský biskup mám za úkol zůstat otevřený těm podnětům, jež jsou zaměřeny k takovému vykonávání mého úřadu, jež bude stále věrněji odpovídat významu, který mu chtěl dát Ježíš Kristus, i současným potřebám evangelizace. Papež Jan Pavel II. žádal o pomoc při hledání „způsobu, jak vykonávat primát; způsobu, který by nezpochybnil to, co je pro toto poslání zásadní, byl by však otevřený nové situaci“[16]. V tomto směru jsme učinili malý pokrok. Také papežský úřad a centrální struktury univerzální církve potřebují slyšet výzvu ke konverzi v pastoraci. Druhý vatikánský koncil prohlásil, že analogicky k starobylým patriarchálním církvím mohou biskupské konference „poskytovat mnohostrannou a plodnou pomoc, aby sborové smýšlení nacházelo výraz v konkrétní realizaci“[17]. Toto přání se však plně neuskutečnilo, protože ještě nebyl dostatečně formulován statut biskupských konferencí, který by je pojímal jako subjekty konkrétních kompetencí, včetně určité autentické věroučné autority.[18] Nadměrná centralizace, místo aby pomáhala, spíše komplikuje život církve i její misijní dynamiku.

33. Misijně pojatá pastorace vyžaduje, abychom opustili pohodlné pastorační kritérium „vždycky to tak bylo“. Vybízím všechny, aby při tomto úkolu odvážně a tvořivě promýšleli cíle, struktury, styl i evangelizační metody svých společenství. Vytyčování cílů bez odpovídajícího společného hledání prostředků k jejich dosažení je odsouzeno k tomu, že se stane pouhým fantazírováním. Vybízím všechny, aby velkoryse a odvážně aplikovali podněty tohoto dokumentu bez zákazů a obav. Důležité je nekráčet osamoceně, vždycky počítat se svými bratry a zvláště s vedením biskupů ve zdravém a realistickém pastoračním rozlišování.

III. ZE SRDCE EVANGELIA

34. Chceme-li v tomto dokumentu na všechno nahlížet z misijního hlediska, i způsob sdělování poselství tím bude dotčen. Poselství, které hlásáme, více než kdy jindy hrozí nebezpečí, že v současném světě s rychlou komunikací a zájmovou selekcí obsahů v médiích bude zmrzačeno a zredukováno na některé ze svých sekundárních aspektů. Z toho plyne, že některé otázky, které jsou součástí morálního učení církve, zůstávají mimo kontext, jenž jim dává smysl. Ještě větší problém nastává, když se poselství, které hlásáme, jeví jako totožné s těmito druhotnými aspekty, které – ačkoli jsou relevantní – přece samy o sobě nepředstavují podstatu poselství Ježíše Krista. Je tedy třeba být realisty a nepovažovat za samozřejmé, že ti, ke kterým mluvíme, znají kompletní pozadí toho, co říkáme, anebo že jsou schopni propojovat naše sdělení s podstatným jádrem evangelia, které mu dává smysl, krásu a přitažlivost.

35. Misijně pojatá pastorace není posedlá nesourodým předáváním množství nauk, které se lidem nekompromisně vnucují. Takový pastorační postoj a misijní styl, jenž má skutečně oslovit všechny bez výjimky a bez vylučování, se ve svém hlásání soustřeďuje na to podstatné, na to, co je nejkrásnější, největší, nejpřitažlivější a současně nejdůležitější. Nabídka se zjednodušuje, aniž by proto ztrácela hloubku a pravdivost, a tak se stává přesvědčivější a jasnější.

36. Všechny zjevené pravdy vycházejí z téhož božského zdroje a jsou přijímány stejnou vírou, ale některé z nich jsou důležitější pro přímější vyjádření podstaty evangelia. To, co vyzařuje ze základního jádra poselství, je krása spásonosné lásky Boží zjevené v Ježíši Kristu, jenž zemřel a vstal z mrtvých. V tomto smyslu Druhý vatikánský koncil prohlásil, že „existuje řád neboli »hierarchie« pravd katolického učení, vzhledem k jejich různé spojitosti se základem křesťanské víry“[19]. To platí jak pro věroučná dogmata, tak i pro celek nauky církve, včetně morálního učení.

37. Svatý Tomáš Akvinský učil, že také v mravním poselství církve existuje určitá hierarchie, ve ctnostech i ve skutcích, které z nich (ctností) vycházejí.[20] Tady především platí, že „víra se projevuje láskou“ (Gal 5,6). Skutky lásky k bližnímu jsou nejdokonalejším vnějším projevem vnitřní milosti Ducha: „Hlavním prvkem nového zákona je milost Ducha svatého projevující se vírou, která prokazuje lásku.“[21] Proto praví, že milosrdenství jako vnější skutek je největší ze všech ctností: „Milosrdenství je v sobě samém největší z ctností, obdarovává totiž druhé a především ulevuje bídě druhých. Je to úkol především toho, kdo je nadřazený, a proto se tvrdí, že Bůh prokazuje milosrdenství a zejména tak projevuje svoji všemohoucnost.“[22]

38. Je důležité vyvodit pastorační důsledky z koncilního učení, které obsahuje starobylé přesvědčení církve. Především třeba říci, že je nezbytné, aby v hlásání evangelia byla odpovídající proporce. Ta spočívá ve frekvenci, s níž se zmiňují určitá témata, a v důrazech, které v hlásání kladou. Když například farář během liturgického roku desetkrát mluví o umírněnosti a jen dvakrát či třikrát o lásce či spravedlnosti, vytváří se disproporce, která zatemňuje právě ty ctnosti, které by měly být v kázáních a katechezích nejvíce přítomny. Totéž se děje, když se mluví více o zákonu než o milosti, více o církvi než o Ježíši Kristu, více o papeži než o Božím slově.

39. Tak jako organický vztah mezi ctnostmi zamezuje tomu, aby jedna z nich byla z křesťanského ideálu vyloučena, žádná z pravd není popřena. Netřeba mrzačit celistvost evangelního poselství. Navíc, každá pravda se chápe lépe, je-li dána do vztahu s harmonickým celkem křesťanského poselství. V tomto kontextu mají všechny pravdy svou důležitost a vzájemně se osvětlují. Je-li hlásání věrné evangeliu, jasně se ukazuje ústřední pozice některých pravd a je zřetelné, že křesťanská morální zvěst není stoickou etikou, je více než askezí a není pouhou praktickou filozofií ani katalogem hříchů a omylů. Evangelium nás především zve k tomu, abychom Bohu, který nás miluje a zachraňuje, odpověděli tím, že ho rozpoznáme v druhých, vyjdeme ze sebe a budeme usilovat o dobro všech. Toto pozvání nemá být za žádných okolností zatemňováno! Všechny ctnosti stojí ve službě této odpovědi lásky. Pokud tato výzva nezáří silně a přitažlivě, hrozí morální budově církve to nejhorší nebezpečí, že se stane domečkem z karet. Potom totiž tím, co se zvěstuje, nebude evangelium, nýbrž pár věroučných či morálních důrazů, které vycházejí z konkrétních ideologických rozhodnutí. Poselství tak hrozí, že ztratí svou svěžest a už nebude mít „vůni evangelia“.

IV. MISIJNÍ POSLÁNÍ VĚLENÉ DO LIDSKÝCH OMEZENÍ

40. Církev, jež je misionářskou učednicí, potřebuje růst v interpretaci zjeveného slova a ve svém chápání pravdy. Práce exegetů a teologů napomáhá k dozrávání „úsudku církve“[23]. Jiným způsobem to činí i další vědy. O společenských vědách Jan Pavel II. například řekl, že církev věnuje pozornost jejich přínosu, „aby z nich získala konkrétní ukazatele, které jí pomohou plnit její poslání učitelského úřadu“[24]. V lůně církve navíc existuje bezpočet otázek, nad nimiž se s velkou svobodou bádá a přemýšlí. Různé linie filozofického, teologického a pastorálního myšlení, pokud se nechají v úctě a lásce uvádět Duchem do souladu, mohou přispět k růstu církve, poněvadž pomáhají lépe objasnit bohatý poklad slova. Těm, kteří sní o monolitické a všemi obhajované doktríně bez odstínů, se to může jevit jako rozkladná nedokonalost. Avšak skutečnost je taková, že tato rozmanitost pomáhá lépe vyjevit a rozvíjet různé aspekty nevyčerpatelného pokladu evangelia.[25]

41. Enormní a rychlé kulturní změny zároveň vyžadují, abychom věnovali ustavičnou pozornost snaze vyjadřovat trvalé pravdy jazykem, který umožňuje rozpoznat jejich neustálou novost. Vždyť v pokladu křesťanské víry „je jednou věcí podstata... a druhou způsob formulace jejího vyjádření“[26]. Při naslouchání zcela pravověrné řeči se někdy věřícím v důsledku jazyka, který používají a kterému rozumí, dostává něčeho, co neodpovídá pravému evangeliu Ježíše Krista. Ve svatém úmyslu sdělit jim pravdu o Bohu a lidské bytosti jim při některých příležitostech nabízíme falešného boha anebo lidský ideál, který není doopravdy křesťanský. Tímto způsobem jsme věrní formulaci, ale nepředáváme podstatu. Toto je nejzávažnější riziko. Pamatujme, že „vyjádření pravdy může mít mnoho podob. A obnova vyjadřovacích forem je pro předávání neměnného významu evangelijního poselství dnešnímu člověku nezbytná“[27].

42. To má velký dopad na zvěstování evangelia, pokud nám opravdu záleží na tom, aby byla lépe vnímána a všemi přijímána jeho krása. Nicméně však nikdy nebudeme moci učinit učení církve něčím snadno pochopitelným a nadšeně všemi přijímaným. Víra si vždycky uchovává jistý rozměr kříže, určitou nejasnost, která však nic neubírá na pevnosti jejího souhlasu. Jsou věci, které lze pochopit a ocenit jedině na základě tohoto souhlasu víry, jenž je bratrem lásky nezávisle na jasnosti, s jakou člověk chápe její důvody a argumenty. Proto je třeba připomenout, že každé vyučování ve víře má být zároveň evangelizací, jež svou blízkostí, láskou a svědectvím vzbuzuje přilnutí srdce.

43. Ve svém neustálém rozlišování může církev také dospět k poznání, že některé její zvyklosti nesouvisejí přímo s jádrem evangelia, a ačkoli se v průběhu dějin hluboce zakořenily, dnes už nejsou interpretovány stejným způsobem a jejich poselství zpravidla není vnímáno adekvátně. Mohou být krásné, ale při předávání evangelia neposkytují nyní stejnou službu. Nemějme strach je revidovat. Podobně existují církevní normy či předpisy, které mohly být velmi účinné v jiných dobách, ale už nemají stejnou výchovnou a životodárnou sílu. Svatý Tomáš Akvinský zdůrazňoval, že předpisů, které dal Kristus a apoštolové Božímu lidu, „je velmi málo“[28]. Citací svatého Augustina poznamenal, že na předpisech, které církev přidala později, je třeba trvat s umírněností, „aby život věřících nebyl obtížen“ a naše náboženství se nestalo otroctvím, neboť „Boží milosrdenství chce, aby bylo svobodné“[29]. Toto upozornění vyslovené před několika stoletími je velmi aktuální. Mělo by být jedním z kritérií, které je třeba zohledňovat při přemýšlení o reformě církve a jejího hlásání, jež umožní oslovit opravdu všechny.

44. Na druhé straně jak pastýři, tak i všichni věřící, kteří provázejí své bratry ve víře nebo na cestě otevírání se Bohu, nesmějí zapomínat na to, co velmi zřetelně učí Katechismus katolické církve: „Přičítatelnost a odpovědnost za nějaké jednání může být snížena a dokonce potlačena neznalostí, roztržitostí, násilím, strachem, návyky, bezuzdnými vášněmi a jinými psychickými nebo sociálními činiteli.“[30]

Proto aniž by se snižovala hodnota evangelního ideálu, je zapotřebí doprovázet milosrdenstvím a trpělivostí možné etapy růstu jednotlivých lidí, jež se utvářejí den po dni.[31] Kněžím připomínám, že zpovědnice nemá být mučírnou, nýbrž místem Pánova milosrdenství, které nás podněcuje ke konání možného dobra. Malý krůček uprostřed velkých lidských omezení může být Bohu milejší než zvnějšku korektní život toho, který prožívá své dny, aniž by čelil vážným těžkostem. Všem se musí dostat útěchy a povzbuzení spásonosné Boží lásky, která tajemně působí v každém člověku, navzdory jeho nedostatkům a pádům.

45. Vidíme tedy, že evangelizační úsilí se pohybuje v mezích jazyka a okolností. Vždycky usiluje o co nejlepší sdělování pravdy evangelia v daném kontextu, aniž by se vzdávalo té pravdy, toho dobra a světla, které může přinést, když dokonalost není možná. Misionářské srdce si je vědomé těchto omezení a stává se „u slabých slabým... pro všechny vším“ (1 Kor 9,22). Nikdy se neuzavírá, nikdy se neuchyluje do vlastního bezpečí, nikdy nevolí sebeobrannou strnulost. Ví, že samo musí růst v chápání evangelia a rozlišování cest Ducha, a proto se nezříká možného dobra, ale vystavuje se riziku, že se zašpiní blátem z cest.

V. MATKA S OTEVŘENÝM SRDCEM

46. Církev, která „vychází“, je církví otevřených dveří. Vycházet ven k druhým a vydávat se na periferie lidstva neznamená bezhlavě a beze smyslu běžet do světa. Častokrát je lepší zpomalit krok, odložit neklid, pohlédnout druhým do očí a naslouchat jim, anebo odložit naléhavé povinnosti a doprovodit toho, kdo zůstal na kraji cesty. Někdy je jako otec marnotratného syna, který nechává otevřené dveře, aby syn mohl bez obtíží vstoupit, až se vrátí.

47. Církev je povolána k tomu, aby byla vždycky otevřeným domem Otcovým. Jedním z konkrétních znamení této otevřenosti jsou všude otevřené dveře kostelů, aby se někdo, kdo chce následovat hnutí Ducha a přiblížit se Bohu, nesetkal s chladem zamčených dveří. Ale jsou i další dveře, které také nemají být zavřeny. Všichni se mohou určitým způsobem účastnit církevního života, všichni mohou být součástí společenství a ani dveře svátostí by neměly být zavírány z ledajakého důvodu. Platí to zejména o svátosti, která je „branou“ – o křtu. Eucharistie, byť představuje plnost svátostného života, není odměnou pro dokonalé, nýbrž velkorysým lékem a pokrmem slabých.[32] Tato přesvědčení mají také pastorační důsledky, kterými jsme vyzváni se zabývat s rozvahou a odvahou. Častokrát se chováme jako kontroloři milosti, a nikoli jako její nástroje. Církev ale není celnice, je otcovským domem, kde je místo pro každého i s jeho úmorným životem.

48. Pokud si celá církev osvojí misijní dynamičnost, musí dosáhnout bez výjimek na všechny. Avšak koho by měla upřednostnit? Když čteme evangelium, nalezneme jednu velmi jasnou směrnici: pozvi nikoli přátele a bohaté sousedy, nýbrž zejména chudé a nemocné, ty, kdo jsou často podceňovaní a zapomenutí, „ti kdo nemají čím odplatit“ (srov. Lk 14,14). Nesmí o tom být pochybnosti a ani neexistují žádná vysvětlení, která by oslabovala toto tak jasné poselství. Dnes i vždycky „jsou chudí přednostními adresáty evangelia“[33] a evangelizace, která se nezištně obrací právě k nim, je znamením Království, které přinesl Ježíš. Je třeba bez oklik prohlásit, že mezi naší vírou a chudými je nedělitelné pouto. Nikdy je nenechávejme samotné!

49. Vyjděme, vyjděme nabídnout všem život Ježíše Krista. Opakuji tady celé církvi to, co jsem mnohokrát řekl kněžím i laikům v Buenos Aires: Je mi milejší církev otlučená, zraněná a špinavá proto, že vyšla do ulic, než církev, která je nemocná svou uzavřeností a pohodlností, s níž lne ke svým jistotám. Nechci církev, která dbá o to, aby byla středem, a která se nakonec uzavírá do spleti obsesí a procedur. Pokud v nás má něco vzbuzovat svatý neklid a burcovat naše svědomí, pak je to starost, že mnoho našich bratří žije bez síly, světla a útěchy plynoucí z přátelství s Ježíšem Kristem, bez společenství víry, které je přijímá, bez horizontů smyslu a života. Doufám, že více než strach z pochybení nás bude pudit strach z uzavřenosti do struktur, které nám skýtají falešnou ochranu, do norem, které z nás činí nelítostné soudce, do zvyků, v nichž se cítíme klidně, zatímco venku je množství hladovějících a Ježíš nám bez ustání opakuje: „Vy jim dejte jíst!“ (Mk 6,37).


[1]         Srov. Jan Pavel II.: Christifideles laici, 32 (posynodní apoštolský list o povolání a poslání laiků v církvi a ve světě, 30. 12. 1988). Praha, Zvon 1996.

[2]         Aparecida, 201.

[3]         Ibid., 551.

[4]         Pavel VI.: Ecclesiam suam, 10 (encyklika, 6. 8. 1964).

[5]         II. vatikánský koncil: Unitatis redintegratio, 6. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2002.

[6]         Jan Pavel II.: Ecclesia in Oceania, 19 (apoštolská exhortace, 22. 11. 2001).

[7]         Christifideles laici, 26.

[8]         Srov. Propositio, 26.

[9]         Srov. Propositio, 44.

[10]       Srov. Propositio, 26.

[11]       Srov. Propositio, 41.

[12]       II. vatikánský koncil: Christus Dominus, 11. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2002.

[13]       Benedikt XVI.: Promluva k účastníkům Mezinárodního sympozia ke 40. výročí koncilního dekretu Ad gentes, 337 (11. 3. 2006).

[14]       Srov. Propositio 42.

[15]       Srov. CIC, kán. 460-468; 492–502; 511–514; 536–537.

[16]       Jan Pavel II.: Ut unum sint, 95 (encyklika o ekumenickém úsilí, 25. 5. 1995). Praha, Zvon 1995.

[17]       II. vatikánský koncil: Lumen gentium, 23. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2002.

[18]       Jan Pavel II.: Apostolos suos (motu proprio, 21. 5. 1998).

[19]       Unitatis redintegratio, 11.

[20]       Srov. Summa Theologiae, I-II, q. 66, 6.

[21]       Summa Theologiae, I-II, q. 108, 1.

[22]       Summa Theologiae, II-II, q. 30, 4. Srov. ibid., q. 30, 4, ad 1: „Nekonáme bohoslužbu vnějšími oběťmi a dary ku prospěchu Boha, ale k prospěchu nás a bližního. Bůh totiž nepotřebuje naše oběti, ale chce, abychom je přinášeli ze své zbožnosti a k prospěchu bližních. Milosrdenství, které pomáhá bídě druhých, je proto obětí, která je Mu nejvíce milá a blížeji zajišťuje dobro bližního.“

[23]       Srov. II. vatikánský koncil: Dei Verbum, 12. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2002.

[24]       Jan Pavel II.: Socialium scientiarum (motu proprio, 1. 1. 1994).

[25]       Svatý Tomáš zdůrazňoval, že mnohost a distinkce „pochází z úmyslu prvního hybatele“, Toho, který chtěl, aby „to, co každé věci chybělo k tomu, aby prezentovalo božskou dobrotu, bylo kompenzováno jinými“, protože jeho dobrotu „nemůže vhodně prezentovat jedno jediné stvoření“ (S. Th. I, q. 47, 1). Proto potřebujeme chápat rozmanitost věcí v mnohosti jejich vztahů (srov. S. Th. I, q. 47, 2, ad 1; q. 47, 3). Z analogických důvodů si potřebujeme vzájemně naslouchat a doplňovat se ve svém částečném vnímání skutečnosti i evangelia.

[26]       Jan XXIII.: Promluva na zahájení Druhého vatikánského koncilu (11. 10. 1962): „Est enim aliud ipsum depositum Fidei, seu veritates, quae veneranda doctrina nostra continentur, aliud modus, quo eaedem enuntiantur.“

[27]       Ut unum sint, 19.

[28]       Summa Theologiae, I-II, q. 107, 4.

[29]       Ibid.

[30]       KKC, 1735. Praha, Zvon 1995.

[31]       Jan Pavel II.: Familiaris consortio, 34c (apoštolská adhortace o úkolech křesťanské rodiny v současném světě, 22. 11. 1981). Praha, Zvon 1992.

[32]       Srov. Sv. Ambrož: De Sacramentis, IV, VI, 28: PL 16, 464: „Musím ji přijmout vždy, protože mi vždycky odpouštíš hříchy. Hřeším-li ustavičně, musím mít vždycky nějaký lék.“ Ibid. , IV, V, 24: SC 25, 116: „Zpytoval jsem se a zjistil jsem, že jsem nehodný. Těm, kteří takto mluví, říkám: A kdy budete hodni? Až se ocitnete před Kristem? A pokud vám hříchy zabrání se přiblížit a nepřestanete-li nikdy upadat – kdo zná svoje přestupky? říká žalm – zůstanete tedy bez účasti na posvěcování, které oživuje pro věčnost?“

[33]       Benedikt XVI.: Promluva na setkání s brazilskými biskupy v katedrále Sao Paolo, 3 (11. 5. 2007).

 

Rozhovor

Věřím, že se probudíme včas (Bedřich Moldan)

Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc. se mnoho let zabývá odbornou problematikou i politikou životního prostředí. Historicky první ministr životního prostředí u nás (1990). Působil a působí v řadě veřejných funkcí:  od r. 1992  čelný představitel Centra pro otázky životního prostředí UK; 1998–2001 vyjednavač pro životní prostředí, vědu a vzdělávání v rámci delegace ČR pro vyjednávání o přistoupení k EU; předseda Komise OSN pro udržitelný rozvoj (2000–2001); od 1999 člen Vědecké rady Evropské environmentální agentury v Kodani, v letech 2002–2005 její předseda; 2004 jmenován členem Skupiny na vysoké úrovni pro Lisabonskou strategii, tzv. "Kokova skupina" v Bruselu.

Z nejposlednějších děl: Podmaněná planeta (2015); Civilizace na planetě Zemi (2018); Životní prostředí v globální perspektivě (2020).

Sledujte nás