Zvěst evangelia (I)

 

 

I. VEŠKERÝ BOŽÍ LID ZVĚSTUJE EVANGELIUM

111. Evangelizace je úkolem církve. Tento subjekt evangelizace je však mnohem víc než jen organická a hierarchická instituce, neboť je především lidem putujícím k Bohu. Zajisté se jedná o tajemství, jehož kořeny tkví v Trojici, ale svou dějinnou konkrétnost má v putujícím a evangelizujícím lidu, který přesahuje každé, byť nezbytné institucionální vyjádření. Navrhuji pozastavit se trochu u tohoto způsobu chápání církve, jež má svůj nejhlubší základ ve svobodné a nezištné iniciativě Boží.

Jeden lid pro všechny

112. Spása, kterou nám Bůh nabízí, je dílem jeho milosrdenství. Neexistuje žádný lidský čin, byť by mohl být jakkoli dobrý, kterým bychom si zasloužili tak obrovský dar. Bůh nás čirou milostí přitahuje, aby nás se sebou sjednotil.[3] On sesílá svého Ducha do našich srdcí, aby z nás učinil své děti, proměnil nás a dal nám schopnost odpovědět svým životem na jeho lásku. Ježíš Kristus pak posílá církev jakožto svátost, v níž Bůh nabízí spásu.[4] Svým evangelizačním působením spolupracuje jako nástroj Boží milosti, která působí nepřetržitě, mimo jakýkoliv dohled. Dobře to vyjádřil Benedikt XVI. při zahájení synodních prací: „Je důležité vždycky vědět, že první slovo, pravá iniciativa, opravdová aktivita pocházejí od Boha a jedině zapojením se do této božské iniciativy, jedině vyprošováním si této božské iniciativy můžeme se také my – spolu s ním a v něm – stát evangelizátory.“[5] Princip primátu milosti musí být majákem, který ustavičně osvěcuje naše reflexe o evangelizaci.

113. Spása, kterou Bůh realizuje a církev radostně hlásá, je pro všechny[6] a Bůh započal cestu ke sjednocení s každou lidskou bytostí všech dob. Rozhodl povolat je jako lid, a nikoli jako izolované bytosti.[7] Nikdo se nespasí sám, to znamená ani jako izolovaný jedinec, ani svými vlastními silami. Bůh nás přitahuje a počítá přitom se složitou sítí osobních vztahů, které jsou součástí života lidského společenství. Tímto lidem, který si Bůh vyvolil a svolal, je církev. Ježíš neříká apoštolům, aby vytvořili exkluzivní skupinu, elitní skupinu. Ježíš říká: „Získejte za učedníky všechny národy“ (Mt 28,19). Svatý Pavel praví, že v Božím lidu, v církvi „není ani Žid, ani Řek... všichni jste jeden v Kristu Ježíši“ (Gal 3,28). Rád bych řekl těm, kteří se cítí daleko od Boha a církve, těm, kdo jsou bázliví, i těm lhostejným: Pán volá také tebe, abys byl součástí jeho lidu, a činí tak s velkou úctou a láskou!

114. Být církví znamená být lidem Božím ve shodě s velkým plánem Otcovy lásky. To implikuje, že církev má být kvasem Božím v lidstvu. Znamená to, že má zvěstovat a přinášet Boží spásu do tohoto světa, který často bloudí, potřebuje odpovědi, jež mu dodají odvahy a naděje a novou sílu na cestu. Církev musí být místem zdarma rozdávaného milosrdenství, kde všichni budou moci pocítit, že jsou přijati, milováni, že je jim odpuštěno a že jsou povzbuzováni k tomu, aby žili dobrým životem evangelia.

Lid mnoha tváří

115. Boží lid se vtěluje do národů Země, z nichž každý má svou vlastní kulturu. Pojem kultura je cenným nástrojem k pochopení rozmanitých projevů křesťanského života v Božím lidu. Jde o životní styl určité společnosti, zvláštní způsob, jakým se její členové vztahují k sobě navzájem, k ostatnímu stvoření a k Bohu. Kultura takto pojatá zahrnuje celek života určitého národa.[8] Každý národ ve svém dějinném vývoji v legitimní autonomii rozvíjí vlastní kulturu.[9] Je to dáno skutečností, že lidská osoba „má přirozenou potřebu žít společensky“[10] a je stále vztažena ke společnosti, kde konkrétně utváří svůj vztah k realitě. Lidská bytost je vždy kulturně situována: „přirozenost a kultura velmi těsně souvisí“[11]. Milost předpokládá kulturu a dar Boží se vtěluje do kultury toho, kdo ho přijímá.

116. Ve dvou tisíciletích křesťanství mnohé národy obdržely milost víry, ve svém každodenním životě ji přivedly k rozkvětu a předávaly způsobem, jenž je vlastní jejich kulturám. Když nějaké společenství přijme zvěst spásy, Duch svatý zúrodní jeho kulturu proměňující silou evangelia. V dějinách církve můžeme vidět, že křesťanství nedisponuje jediným kulturním vzorem, a „třebaže skrze věrnost evangeliu a tradici církve zůstane samo sebou, bude mít také tvář mnoha kultur a národů, které je přijaly a které z něj žijí“[12]. V různých národech, které zakoušejí Boží dar podle vlastní kultury, církev vyjadřuje svoji autentickou katolicitu a ukazuje „krásu této mnohotvaré podoby církve“[13]. V křesťanských projevech evangelizovaného národa Duch svatý zkrášluje církev, ukazuje jí nové aspekty Zjevení a dává jí novou tvář. Skrze inkulturaci církev „vtěluje evangelium do různých kultur a současně přivádí národy s jejich kulturou do svého společenství“,[14] protože „pozitivní hodnoty a formy“, které každá kultura nabízí, „mohou obohatit způsob, jakým je evangelium hlásáno, chápáno a žito“[15]. Takto se „církev přijetím hodnot různých kultur stává »sponsa ornata monilibus suis – nevěstou ozdobenou šperky« (srov. Iz 61,10)“[16].

117. Pokud je kulturní různost správně chápána, neohrožuje jednotu církve. Duch svatý poslaný Otcem i Synem proměňuje naše srdce a uschopňuje nás vstoupit do dokonalého společenství Nejsvětější Trojice, kde každá věc nachází svoji jednotu. On vytváří společenství a harmonii Božího lidu. Duch svatý je harmonií, stejně jako je poutem lásky mezi Otcem a Synem.[17] On je tím, kdo vzbuzuje mnohotvaré a rozmanité bohatství darů a současně buduje jednotu, která nikdy není uniformitou, nýbrž přitažlivou mnohotvarou harmonií. Evangelizace radostně uznává toto mnohotvaré bohatství, které Duch plodí v církvi. Myšlenka monokulturního a monotónního křesťanství by neodpovídala logice vtělení. Ačkoli je pravdou, že některé kultury byly úzce spojeny se zvěstováním evangelia a s rozvojem křesťanského myšlení, zjevené poselství se neztotožňuje se žádnou z nich a má transkulturní obsah. Proto při evangelizaci nových kultur nebo kultur, které nepřijaly křesťanskou zvěst, není nezbytné vnucovat zároveň s nabídkou evangelia určitou kulturní formu, byť je krásná a starobylá. Poselství, které hlásáme, se vždycky prezentuje v určitém kulturním hávu. V církvi však někdy upadáme do marnivé sakralizace vlastní kultury, čímž můžeme dávat najevo spíše fanatismus než autentickou evangelizační horlivost.

118. Biskupové Oceánie žádali, aby tam církev „rozvíjela porozumění a prezentaci Kristovy pravdy na základě místních tradic a kultur“, a povzbudili „všechny misionáře, aby působili v harmonii s domorodými křesťany a zajistili tak, aby se víra a život církve vyjadřovaly legitimními formami vlastními každé kultuře“[18]. Nemůžeme požadovat, aby všechny národy všech kontinentů při vyjadřování křesťanské víry napodobovaly způsoby přijaté v určitých dějinných okamžicích evropskými národy, protože víru nelze uzavírat do hranic chápání a výrazů určité místní kultury.[19] Je nesporné, že jedna jediná kultura nemůže obsáhnout tajemství Kristova vykoupení.

Všichni jsme učedníky a misionáři

119. Ve všech pokřtěných, od prvního do posledního, působí posvěcující moc Ducha, jenž podněcuje k evangelizaci. Boží lid je svatý v důsledku tohoto pomazání, které ho činí neomylným „in credendo“ (v úkonu víry). To znamená, že když věří, nemýlí se, i když nenachází slova, jak svoji víru vyjádřit. Duch svatý ho vede v pravdě a přivádí ho ke spáse.[20] Je součástí Božího tajemství lásky k lidstvu, že Bůh obdařuje celek věřících jistým instinktem vírysensus fidei, který mu pomáhá rozpoznávat to, co skutečně přichází od Boha. Přítomnost Ducha uděluje křesťanům jakýsi přirozený smysl pro božské skutečnosti a moudrost, která jim umožňuje intuitivně jim porozumět, ačkoli nedisponují odpovídajícími prostředky k jejich přesnému vyjádření.

120. Na základě přijatého křtu se každý člen Božího lidu stává učedníkem, kterému je svěřeno poslání (srov. Mt 28,19). Každý pokřtěný bez ohledu na svoji funkci v církvi či stupeň vzdělání své víry je aktivním subjektem evangelizace a bylo by nenáležité uvažovat o takovém pojetí evangelizace, kterou by uskutečňovali kvalifikovaní aktéři, přičemž zbytek věřícího lidu by byl pouze receptivní složkou jejich působení. Nová evangelizace musí implikovat novou angažovanost každého pokřtěného. Toto přesvědčení se stává přímou výzvou každému křesťanovi, aby se nikdo nezříkal svého závazku k evangelizaci, neboť zakusil-li někdo skutečně Boží lásku, která je jeho spásou, nepotřebuje moc času k přípravě na její hlásání, nemůže čekat, že se mu dostane mnoha přednášek či dlouhého poučování. Každý křesťan je misionářem, nakolik se setkal s Boží láskou v Ježíši Kristu. Už neříkejme, že jsme „učedníci“ a „misionáři“, nýbrž vždycky „učedníci misionáři“. Pokud o tom nejsme přesvědčeni, pohleďme na první učedníky, kteří hned poté, co na sobě zakusili Ježíšův pohled, šli a naplněni radostí hlásali: „Našli jsme Mesiáše!“ (Jan 1,41). Samaritánka, jakmile skončila svůj rozhovor s Ježíšem, stala se misionářkou, a mnozí Samaritáni uvěřili v Ježíše „pro řeč té ženy“ (Jan 4,39). Také svatý Pavel po setkání s Ježíšem Kristem „hned začal hlásat Ježíše, že je to Boží Syn“ (srov. Sk 9,20). A na co čekáme my?

121. My všichni jsme zajisté povoláni k růstu ve svém evangelizačním poslání. Zároveň usilujeme o lepší formaci, o prohloubení své lásky a o jasnější svědectví evangelia. V tomto smyslu musíme všichni dovolit druhým, aby nás neustále evangelizovali. Neznamená to ovšem, že se máme vzdát evangelizačního poslání, ale spíše máme hledat takový způsob hlásání Ježíše, který by odpovídal situaci, ve které se nacházíme. V každém případě jsme všichni povoláni nabízet druhým explicitní svědectví o spásonosné lásce Pána, který nám i přes naše nedokonalosti nabízí svou blízkost, své Slovo, svou sílu a dává našemu životu smysl. Tvé srdce ví, že není totéž žít bez něho, nebo s ním, a tedy to, co jsi objevil, to, co ti pomáhá žít a co ti dává naději, máš hlásat druhým. Nesmíme se vymlouvat na svou nedokonalost. Naopak, misijní poslání je stálým podnětem k tomu, abychom neustrnuli v průměrnosti, ale stále rostli. Svědectví víry, jež je každý křesťan povolán vydávat, vede k tomu, aby mohl spolu se svatým Pavlem prohlásit: „Neříkám, že už bych dosáhl cíle nebo že už jsem dokonalý, ale ze všech sil se snažím to uchvátit... ženu se k tomu, co je přede mnou“ (srov. Flp 3,12-13).

Evangelizační síla lidové zbožnosti

122. Stejně můžeme myslet na to, že různé národy, ve kterých došlo k inkulturaci evangelia, jsou aktivními kolektivními subjekty působícími na poli evangelizace. Je tomu tak proto, že národ je tvůrcem své vlastní kultury a protagonistou svých dějin. Kultura je něčím dynamickým, co národ neustále znovu vytváří. Každá generace předává té následující určitý souhrn postojů k různým existenciálním situacím. Ta ho pak musí zpracovat ve vztahu k vlastním výzvám. Člověk „je zároveň synem a otcem kultury, do níž je ponořen“[21]. Pokud se v některém národě inkulturovalo evangelium, v procesu kulturního předávání se pak stále novým způsobem předává také víra. Z toho plyne důležitost evangelizace pojaté jako inkulturace. Každá část Božího lidu, která do svého života uvádí Boží dar způsobem, jenž odpovídá jeho géniu, vydává svědectví přijaté víry a obohacuje ji novými výmluvnými výrazy. Lze říci, že „lid neustále evangelizuje sám sebe“[22]. Tady nabývá důležitosti lidová zbožnost, která je autentickým výrazem spontánního misijního působení Božího lidu. Je to skutečnost ve stálém vývoji, kde je protagonistou Duch svatý.[23]

123. V lidové zbožnosti je možné vnímat, jakým způsobem se přijatá víra vtělila do kultury a je předávána dále. V některých obdobích se na lidovou zbožnost nahlíželo s nedůvěrou a v desetiletích po koncilu byla předmětem přehodnocení. Rozhodující podnět v tomto směru poskytl Pavel VI. ve své apoštolské exhortaci Evangelii nuntiandi. Vysvětluje v ní, že lidová zbožnost „dokazuje žízeň po Bohu, kterou mohou cítit jen prostí a chudí lidé“[24] a která „v nich vzbuzuje velkodušnost, jež hraničí až s hrdinstvím, jde-li o vyznání víry“[25]. Nedávno pak Benedikt XVI. v Latinské Americe poznamenal, že jde o „cenný poklad katolické církve“, ve kterém se „ukazuje duše latinskoamerických národů“[26].

124. V Dokumentu z Aparecidy je popsáno bohatství, které Duch svatý ze své nezištné iniciativy v lidové zbožnosti rozvíjí. Biskupové onoho milovaného kontinentu, kde mnozí křesťané vyjadřují svou víru skrze lidovou zbožnost, ji nazývají „lidovou spiritualitou“ či „lidovou mystikou“.[27] Jde o opravdovou „spiritualitu vtělenou do kultury prostých lidí“[28]. Není bezobsažná, nýbrž odhaluje a vyjadřuje obsah spíše symbolickým způsobem než za pomoci instrumentálního rozumu a v úkonu víry zdůrazňuje více credere in Deum než credere Deum.[29] Je to „legitimní způsob života víry, způsob, jak se cítit součástí církve a být misionáři“;[30] nese v sobě milost misijního poslání, milost vycházet ze sebe samých a být poutníky: „Společně putovat ke svatyním a účastnit se dalších projevů lidové zbožnosti a přivádět s sebou také děti nebo zvát další lidi, je samo o sobě úkon evangelizace.“[31] Neomezujme tuto misijní sílu ani se ji nesnažme potlačovat!

125. K tomu, abychom porozuměli této skutečnosti, je třeba k ní přistupovat s pohledem Dobrého pastýře, který se nesnaží soudit, nýbrž milovat. Pouze za pomoci citové náklonnosti, kterou nám dává láska, budeme schopni docenit teologální život přítomný v křesťanské lidové zbožnosti, zvláště mezi chudými. Myslím na pevnou víru matek u lůžka nemocného dítěte, které svírají růženec, i když neumějí dát dohromady věty Kréda, anebo na obrovský náboj naděje, kterou vlévá jediná svíce rozžatá ve skromném příbytku s prosbou o pomoc Panny Marie, či na láskyplné pohledy k ukřižovanému Kristu. Kdo miluje svatý věřící lid Boží, nemůže na tyto projevy nahlížet pouze jako na nějakou přirozenou touhu po božství. Jsou to projevy teologálního života oživovaného Duchem svatým, který nám byl vylit do srdcí (srov. Řím 5,5).

126. V lidové zbožnosti, jež je plodem inkulturovaného evangelia, je obsažen aktivní evangelizační potenciál, který nemůžeme podceňovat. Bylo by to, jako bychom přehlíželi působení Ducha svatého. Spíše jsme povoláni k tomu, abychom ji povzbuzovali a posilovali, aby se tak ještě více prohluboval proces inkulturace, který nikdy nekončí. Projevy lidové zbožnosti nás mohou mnohému naučit a pro toho, kdo je umí číst, jsou teologickým místem, kterému musíme věnovat pozornost, a to zejména tehdy, když uvažujeme o nové evangelizaci.

Od osoby k osobě

127. Když tedy církev touží prožít hlubokou misijní obnovu, existuje určitá forma kázání, která je každodenním úkolem každého z nás. Tímto úkolem je přinášet evangelium těm, s nimiž se všichni setkáváme, jak těm nejbližším, tak i neznámým. Je to neformální kázání, k němuž může docházet i během rozhovoru, a je to i kázání misionáře, když jde k někomu na návštěvu. Být učedníkem znamená mít stálou ochotu přinášet druhým Ježíšovu lásku a k tomu spontánně dochází kdekoliv – na cestě, na náměstí, v práci, na ulici.

128. Prvním momentem tohoto vždy uctivého a laskavého kázání je osobní dialog, v němž se druhá osoba vyjadřuje a sdílí své radosti, naděje, starosti o své drahé a mnohé věci, které jí leží na srdci. Teprve po takovéto konverzaci je možné představit slovo – ať už tak, že se přečte nějaký úryvek z Písma, nebo se převypráví, ale vždycky je třeba připomenout to zásadní poselství, kterým je osobní láska Boha, jenž se stal člověkem, vydal za nás sebe samého, žije a nabízí nám svou spásu a své přátelství. Je to zvěst, která se sděluje pokorou a svědectvím toho, kdo se dovede vždycky učit ve vědomí, že toto poselství je natolik bohaté a hluboké, že nás vždycky přesahuje. Někdy se vyjadřuje přímo, jindy osobním svědectvím, vyprávěním, gestem nebo způsobem, který může v konkrétní situaci vnuknout Duch svatý. Pokud se to zdá rozumné a jsou pro to podmínky, je dobré zakončit takové bratrské a misijní setkání krátkou modlitbou, která naváže na starosti, jež dotyčný vyjádřil. Tak zřetelněji pocítí, že byl vyslechnut a pochopen a že jeho situace byla svěřena do Božích rukou, a zakusí, že Boží slovo skutečně promlouvá do jeho života.

129. Netřeba si myslet, že evangelní zvěst je nutné předávat vždy určitými ustálenými formulacemi nebo přesnými slovy, která vyjadřují absolutně neměnný obsah. Vyjadřuje se formami tak odlišnými, že není možné je sepsat či katalogizovat, a jejich kolektivním subjektem je Boží lid se svými nesčetnými gesty a projevy. Jestliže se tedy evangelium vtělilo do určité kultury, nesděluje se již pouze hlásáním od osoby k osobě. Musíme tedy pamatovat na to, že v těch zemích, kde je křesťanství v menšině, musí místní církve kromě povzbuzování každého pokřtěného k hlásání evangelia také aktivně prosazovat alespoň počáteční způsoby inkulturace. V konečném důsledku je třeba směřovat k tomu, aby hlásání evangelia výrazovými prostředky, které jsou vlastní kultuře, v níž se hlásá, vedlo k novému splynutí evangelia s touto kulturou. Jde o dlouhé a pomalé procesy, v nichž nás někdy může přepadnout a ochromit strach. Dovolíme-li pochybnostem a obavám udusit jakýkoliv projev odvahy, může se stát, že namísto toho, abychom byli tvořiví, jednoduše ustrneme ve své pohodlnosti, aniž bychom vyvolali nějaký pokrok, a v takovém případě se nebudeme svou spoluprací podílet na historických procesech, ale budeme pouhými diváky, kteří přihlížejí neplodné stagnaci církve.

Charismata ve službách evangelizujícího společenství

130. Duch svatý obohacuje celou evangelizující církev také různými charismaty. Jsou to dary k obnově a k budování církve.[32] Nejsou nějakým uzavřeným dědictvím, které bylo svěřeno nějaké skupině, aby je střežila. Jde spíše o dary Ducha začleněné do těla církve a zaměřené ke středu, kterým je Kristus, odkud dostávají evangelizační zaměření. Jasným znamením autenticity charismatu je jeho eklezialita, jeho schopnost pro dobro všech se harmonicky integrovat do života svatého Božího lidu. Autentická novost vzbuzená Duchem nepotřebuje vrhat stín na ostatní spirituality a dary, aby potvrdila sama sebe. Čím více nějaké charisma upírá svůj pohled k jádru evangelia, tím více bude jeho aktivita ekleziální. Právě ve společenství – i když je to namáhavé – se projevuje autentická tajemná plodnost každého charismatu. Uskutečňuje-li církev tuto výzvu, může se stát vzorem pokojného soužití ve světě.

131. Rozdíly mezi lidmi a společenstvími jsou někdy nemilé, ale Duch svatý, který tuto různost probouzí, může ze všeho vytěžit jen dobro a přetvořit to na evangelizační dynamičnost, jež pak působí přitažlivě. Různost musí být vždy usmiřována s pomocí Ducha svatého. Jedině on může vzbuzovat různost, pluralitu, mnohost a zároveň uskutečňovat jednotu. Z druhé strany, pokud o různost usilujeme sami a v důsledku toho se uzavíráme do svých partikularismů a do svých exkluzivismů, působíme rozdělení. Anebo chceme-li my budovat jednotu podle svých lidských plánů, zavádíme nakonec uniformitu a homologaci. To nepomáhá misijnímu poslání církve.

Kultura, myšlení a výchova

132. Hlásání evangelia v oblasti kultury implikuje také hlásání evangelia v oblastech odborných, vědeckých a akademických. Jde o setkání mezi vírou, rozumem a vědami, jehož cílem je rozvinout nový dialog o důvěryhodnosti, novou originální apologetiku,[33] jež pomůže vytvořit dispozice k tomu, aby všichni naslouchali evangeliu. Když jsou některé kategorie rozumu a věd zahrnuty do hlásání zvěsti, ony samy se stanou nástroji evangelizace; jsou vodou proměněnou ve víno. A co je jednou přijato, je nejenom vykoupeno, ale stává se též nástrojem Ducha k osvěcování a obnovování světa.

133. Nestačí jen starat se o to, aby evangelium dosáhlo ke každému jednotlivému člověku, vždyť je též hlásáno celým kulturám, a proto nabývá teologie – a to nejenom pastorální teologie – v dialogu s ostatními vědami značné důležitosti, zvláště uvažujeme-li způsob, jak sdělovat evangelní nabídku různorodým kulturním kontextům a adresátům.[34] Evangelizující církev oceňuje a povzbuzuje charisma teologů a jejich úsilí na poli teologického bádání, které přispívá k dialogu se světem kultury a vědy. Vyzývám teology, aby plnili tuto službu jako součást spásonosného poslání církve. Je však nezbytné, aby za tímto účelem měli na srdci evangelizační zaměření církve i samotné teologie a nespokojili se s teologií od zeleného stolu.

134. Univerzity představují privilegované prostředí pro přemýšlení a rozvíjení evangelizačního úsilí interdisciplinárním a celistvým způsobem. Katolické školy, které se vždy snaží spojovat výchovné poslání s explicitním hlásáním evangelia, představují zásadní přínos pro evangelizaci kultury i v těch zemích a městech, kde nepřátelsky naladěné prostředí podněcuje k tvořivému hledání vhodných cest.[35]


 

[3]         Srov. Propositio, 4.

[4]         Srov. Lumen gentium, 1.

[5]         Benedikt XVI.: Meditace během první všeobecné kongregace XIII. generálního zasedání biskupského synodu (8. 10. 2012).

[6]         Gaudium et spes, 22.

[7]         Lumen gentium, 9.

[8]         Srov. III. generální konference Rady latinskoamerických biskupských konferencí: Puebla (23. 3. 1979), 386–387.

[9]         Gaudium et spes, 36.

[10]       Ibid., 25.

[11]       Ibid., 53.

[12]       Srov. Jan Pavel II.: Novo Millennio ineunte, 40 (apoštolský list, 6. 1. 2001).

[13]       Ibid., 40.

[14]       Jan Pavel II.: Redemptoris missio, 52. (encyklika o stálé platnosti misijního poslání, 7. 12. 1990). Praha, Zvon 1994.

[15]       Ecclesia in Oceania, 16.

[16]       Ecclesia in Africa, 61.

[17]       Srov. Sv. Tomáš Akvinský: Summa Theologiae, I, q. 39, 8, 2: „Pokud se vyloučí Duch svatý, který je poutem mezi oběma, nelze chápat svornost jednoty mezi Otcem a Synem“; I, q. 37, 1, 3.

[18]       Ecclesia in Oceania, 17.

[19]       Ecclesia in Asia, 20.

[20]       Srov. Lumen gentium, 12.

[21]       Jan Pavel II.: Fides et ratio, 71 (encyklika o vztazích mezi vírou a rozumem, 14. 9. 1998).

[22]       Puebla, 450.

[23]       Jan Pavel II.: Ecclesia in Asia, 21.

[24]       Evangelii nuntiandi, 48.

[25]       Ibid.

[26]       Benedikt XVI.: Promluva na zahájení V. generální konference Rady latinskoamerických biskupských konferencí, 1 (13. 5. 2007).

[27]       Aparecida, 262.

[28]       Ibid., 263.

[29]       Sv. Tomáš Akvinský: Summa Theologiae II-II, q. 2, 2.

[30]       Aparecida, 264.

[31]       Ibid.

[32]       Srov. Lumen gentium, 12.

[33]       Srov. Propositio, 17.

[34]       Srov. Propositio, 30.

[35]       Srov. Propositio, 27.

 

Rozhovor

Věřím, že se probudíme včas (Bedřich Moldan)

Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc. se mnoho let zabývá odbornou problematikou i politikou životního prostředí. Historicky první ministr životního prostředí u nás (1990). Působil a působí v řadě veřejných funkcí:  od r. 1992  čelný představitel Centra pro otázky životního prostředí UK; 1998–2001 vyjednavač pro životní prostředí, vědu a vzdělávání v rámci delegace ČR pro vyjednávání o přistoupení k EU; předseda Komise OSN pro udržitelný rozvoj (2000–2001); od 1999 člen Vědecké rady Evropské environmentální agentury v Kodani, v letech 2002–2005 její předseda; 2004 jmenován členem Skupiny na vysoké úrovni pro Lisabonskou strategii, tzv. "Kokova skupina" v Bruselu.

Z nejposlednějších děl: Podmaněná planeta (2015); Civilizace na planetě Zemi (2018); Životní prostředí v globální perspektivě (2020).

Sledujte nás