Spravedlnost a láska

 

Spravedlnost a láska

26.  Již od 19. století se proti charitativní aktivitě církve stavěla námitka, kterou posléze rozvinulo především marxistické myšlení. Chudí prý nemají zapotřebí charity, nýbrž spravedlnosti. Skutky lásky (charitas), almužny, by ve skutečnosti pro bohaté měly představovat způsob, jak se vyhnout nastolení spravedlnosti, jak utišit vlastní svědomí a zároveň si uchovat své pozice a přitom dále upírat chudým jejich práva. Místo toho, aby se prostřednictvím jednotlivých děl lásky (caritas) podporovalo udržení stávajících podmínek, je třeba vytvořit spravedlivé uspořádání společnosti, v němž by všichni dostávali svůj podíl na statcích světa, a tudíž by nepotřebovali skutky lásky (caritas). V uvedené argumentaci je kus pravdy, ale popravdě řečeno také nemálo nesprávnosti. Je pravda, že pro stát by mělo být základní normou, že usiluje o spravedlnost a že účelem spravedlivého sociálního řádu je to, aby každému byl při respektování principu subsidiarity zaručen jeho podíl na společných statcích. Právě to také křesťanská nauka o státu a sociální nauka církve stále podtrhovala. Otázka spravedlivého uspořádání společnosti vstoupila z historického hlediska do nové situace, když se v 19. století utvářela západní industriální společnost. Vznik moderního průmyslu znamenal zánik starých sociálních struktur a prostřednictvím masy námezdně pracujících způsobil radikální změny ve složení společnosti, v níž se rozhodující otázkou stal poměr mezi prací a kapitálem. Uvedená otázka byla v takovéto podobě dříve neznámou záležitostí. Výrobní struktury a kapitál se najednou staly novou mocí spočívající v rukou nemnoha lidí. Na základě toho pak byla masám pracujících upírána jejich práva, čemuž bylo třeba se vzepřít.

27.  Je povinností přiznat, že představitelé církve si jen poznenáhlu uvědomovali, že otázka spravedlivého uspořádání společnosti byla položena novým způsobem. Nechyběli průkopníci, jedním z nich byl například mohučský biskup Ketteler († 1877). Jako reakce na konkrétní výzvy se rodila sdružení, asociace, jednoty, federace a především nové řeholní kongregace, které v 19. století vstoupily do zápasu proti chudobě, nemocem a nedostatkům na poli vzdělání. V roce 1891 vstoupilo na kolbiště magisterium s encyklikou Lva XIII. Rerum novarum. V roce 1931 následovala encyklika Pia XI. Quadragesimo anno. Blahoslavený papež Jan XXIII. publikoval v roce 1961 encykliku Mater et Magistra, papež Pavel VI. se v další encyklice Populorum progressio (1967) a v apoštolském listu Octogesima adveniens (1971) důkladně zabýval sociální problematikou, která se mezitím vyostřila především v Latinské Americe. Můj velký předchůdce Jan Pavel II. nám zanechal trilogii sociálních encyklik: Laborem exercens (1981), Sollicitudo rei socialis (1987) a konečně Centesimus annus (1991). Tak se v konfrontaci se stále novými situacemi a problémy rozvinula katolická sociální nauka. Ta byla v roce 2004 organickým způsobem předložena v Kompendiu sociální nauky církve, které redigovala Papežská rada pro spravedlnost a mír. Marxismus tvrdil, že všelékem na sociální problémy je celosvětová revoluce a její příprava. Zmíněné učení stavělo na tom, že prostřednictvím revoluce a následné kolektivizace výrobních prostředků se mělo najednou všechno odehrávat docela jinak a lépe. Uvedený sen však skončil zklamáním. V nelehké situaci, v níž se dnes nacházíme také z důvodů globalizace ekonomiky, se sociální nauka církve stala základní směrnicí, která vytyčuje pravidla mající platnost i daleko za jejími vlastními hranicemi. Zmíněná pravidla je třeba v situaci pokračujícího rozvoje promýšlet v dialogu se všemi, kterým leží na srdci člověk a jeho svět.

28.  Když chceme přesněji definovat poměr mezi nezbytným nasazováním se za spravedlnost a službou lásky (caritas), je třeba vzít v potaz dvě základní skutečnosti:

a) Spravedlivé uspořádání společnosti a státu je ústřední úlohou politiky. Stát, který by nebyl spravován podle zásad spravedlnosti, by se proměnil v bandu zlodějů, jak to kdysi řekl Augustin: „Remota itaque iustitia quid sunt regna nisi magna latrocinia?“18 K základní struktuře křesťanství patří rozlišování mezi tím, co přísluší císaři, a tím, co přísluší Bohu (srov. Mt 22,21), tedy rozlišování mezi státem a církví nebo, jak říká II. vatikánský koncil, autonomie časných skutečností.19 Stát nesmí nařizovat náboženství, nýbrž musí zajišťovat náboženskou svobodu a pokojné soužití mezi vyznavači různých náboženství. Církev jako společenský výraz křesťanské víry má ze své strany nezávislost [sui iuris est] a na základě víry prožívá svou komunitní podobu, již stát musí respektovat. Dvě zmíněné oblasti jsou rozlišeny, ale zároveň jsou také ve vzájemném vztahu.

Spravedlnost je cílem, a proto také vnitřním měřítkem každé politiky. Politika je víc než prostou technikou, jak definovat uspořádání veřejných záležitostí. Její původ a cíl totiž spočívají ve spravedlnosti, a ta má etickou povahu. Z toho vyplývá, že stát se nevyhnutelně nachází před závažnou otázkou: Jak naplňovat spravedlnost tady a teď? Uvedená otázka předpokládá další a ještě zásadnější otázku: Co je vlastně spravedlnost? Jedná se o problém týkající se praktického rozumu. Má-li však rozum jednat spořádaně, musí se stále znovu očišťovat, protože jeho etické zaslepení, které vyplývá z upřednostňování vlastních zájmů a moci, představuje nebezpečí, jež není nikdy beze zbytku odstraněno.

Právě v tomto bodě se politika a víra stýkají. Není pochyb o tom, že víra má svou specifickou povahu setkání člověka s živým Bohem. Jedná se o setkání, které před námi otevírá nové obzory, které leží daleko za oblastí, jež je vlastní rozumu. Zároveň je ale víra pro samotný rozum očišťující silou. Když rozum vychází z hlediska Božího, pak ho to očišťuje od jeho zaslepeností, což mu pomáhá k tomu, aby byl více sám sebou. Víra tedy umožňuje rozumu, aby lepším způsobem naplňoval svou úlohu a aby lépe vnímal, co mu přísluší. A právě to je místem, které přísluší katolické sociální nauce, která nechce na církev přenášet pravomoci státu. Jejím záměrem není ani to, aby ukládala těm, kdo nesdílejí víru, názory a způsoby jednání, které k víře patří. Tato nauka prostě a jednoduše chce pomáhat k očišťování rozumu a přispívat vlastním dílem k tomu, aby to, co je spravedlivé, mohlo být jako takové uznáváno a realizováno tady a teď.

Sociální nauka církve předkládá argumenty na základě rozumu a přirozeného zákona, vychází tedy z toho, co je v souladu s přirozeností každé lidské bytosti. Církev ví, že jejím úkolem není, aby politickými prostředky zmíněnou nauku prosazovala. Chce napomáhat při formování svědomí lidí v politice a přispívat k tomu, aby vzrůstalo vnímání skutečných požadavků spravedlnosti a zároveň také odhodlání podle toho jednat, a to i kdyby to bylo v rozporu s vlastními osobními zájmy. To znamená, že budování spravedlivého sociálního a státního uspořádání, jehož prostřednictvím by se každému dostávalo toho, co mu přísluší, představuje základní úkol, s nímž se musí stále znovu potýkat každá nová generace. Jelikož se jedná o politický úkol, nemůže to být bezprostřední úloha církve. Protože to však je zároveň prvořadý lidský úkol, církev má povinnost prostřednictvím očišťování rozumu a etické formace poskytovat svůj vlastní příspěvek k tomu, aby se požadavky spravedlnosti stávaly srozumitelnými a politicky uskutečnitelnými.

Církev nemůže a nesmí vzít do svých rukou politický boj, aby tak budovala tu nejspravedlivější možnou lidskou společnost. Nemůže a nesmí se postavit na místo státu. Zároveň ale nemůže a nesmí zůstat pouze na okraji usilování o spravedlnost. Do tohoto usilování se musí zapojovat prostřednictvím racionální argumentace a musí probouzet duchovní síly, bez nichž by se spravedlnost, která vždy vyžaduje odříkání, nemohla prosadit ani se rozvíjet. Spravedlivá společnost nemůže být dílem církve, protože ji má uskutečňovat politika. Církev se nicméně hluboce zabývá nasazením pro spravedlnost tím, že pracuje na otevřenosti intelektu a vůle vůči požadavkům dobra.

b) Lásky – caritas – bude vždy potřeba, a to i v té nejspravedlivější společnosti. Neexistuje žádné spravedlivé státní uspořádání, jemuž by se podařilo to, aby služba lásky byla zbytečná. Ten, kdo se chce zbavit lásky, směřuje k tomu, že se zbaví člověka jakožto člověka. Vždy bude existovat utrpení, které volá po útěše a pomoci. Vždy bude existovat osamocenost. Vždy se budou vyskytovat také situace materiálního nedostatku, v nichž je nezbytná pomoc jako výraz konkrétní lásky k bližnímu.20 Stát, který se chce starat o všechno a který všechno pohlcuje do sebe, se v posledním důsledku stává byrokratickou institucí, která není s to zajistit to nejdůležitější, co trpící člověk a každý člověk potřebuje, tedy osobní láskyplnou pomoc. Nikoli stát, který by reguloval a řídil všechno, je tím, co potřebujeme, nýbrž takový stát, který by na základě principu subsidiarity velkodušně uznával a podporoval iniciativy pocházející od různých společenských sil, jež propojují bezprostřednost s blízkostí k lidem, kteří potřebují pomoc. Církev je jednou z těchto živých sil, v ní pulzuje dynamika lásky vzbuzené Kristovým Duchem. Uvedená láska neposkytuje lidem pouze materiální pomoc, ale také občerstvení pro duši a péči o ni, což bývá často potřebnější nežli materiální podpora. Tvrzení, že spravedlivé struktury by měly učinit díla lásky (caritas) něčím nadbytečným, v sobě ve skutečnosti skrývá materialistické pojímání člověka. Jedná se o předsudek, podle něhož by člověk žil „pouze chlebem“ (srov. Mt 4,4; Dt 8,3), což je mínění, které člověka ponižuje a zneuznává právě to, co je nejvlastnějším způsobem lidské.

29.  Nyní tedy můžeme v životě církve přesněji vymezit poměr mezi úsilím zaměřeným k vytváření spravedlivějšího uspořádání státu a společnosti na jedné straně a charitativní aktivitou na straně druhé. Viděli jsme, že bezprostřední úlohou církve není utváření spravedlivých struktur, protože to přísluší sféře politiky, tedy patří to do oblasti rozumu, jenž je odpovědný sám sobě. V dané věci má úloha církve zprostředkující roli, protože jí náleží přispívat k očišťování rozumu a k probouzení mravních sil, bez nichž spravedlivé struktury nelze budovat a bez nichž tyto struktury nemohou dlouhodobě působit.

Bezprostřední působení při utváření spravedlivého uspořádání společnosti je přednostně věcí laiků. Jako občané státu jsou povoláni k tomu, aby se osobně podíleli na veřejném životě. Nemohou proto opomíjet účast „na rozličných mnohostranných aktivitách hospodářského, sociálního, zákonodárného, správního a kulturního rázu, které slouží organickému a institucionálnímu rozvoji společného dobra“.21 Posláním věřících laiků je proto pracovat na spravedlivém uspořádání společenského života. Mají při tom respektovat oprávněnou autonomii a spolupracovat s ostatními občany podle příslušných kompetencí a na základě vlastní odpovědnosti.22 Ačkoli specifické výrazové formy církevní charity nelze nikdy směšovat s aktivitami státu, zůstává přece pravdou, že láska (caritas) musí oduševňovat celou existenci věřících laiků, a tudíž i jejich politickou aktivitu prožívanou jako „sociální lásku (caritas)“.23

Charitativní organizace církve představují naproti tomu opus proprium, tedy úlohu, která je církvi přiměřená a na jejímž naplňování se církev pouze nepodílí, nýbrž jedná jako přímo odpovědný subjekt a koná při tom to, co odpovídá její vlastní povaze. Církev nemůže být nikdy zproštěna úkolu uplatňovat lásku (caritas) ve formě organizované aktivity věřících. Zároveň platí, že nikdy nenastane situace, v níž by nebylo třeba lásky (caritas) každého jednotlivého křesťana, protože člověk kromě spravedlnosti bude vždycky potřebovat lásku.

 

Harmonogram akcí

Celý harmonogram

Rozhovor

Sledujte nás

Naši patneři

  1. Česká biskupská konference
  2. Cirkev.cz
  3. Teologicka fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovících
  4. JUPAX
  5. Víra.cz
  6. Národní centrum pro rodinu
  7. Česká křesťanská environmentální síť
  8. Katholische Sozialwissenschaftliche Zentralstelle
  9. Caritas et veritas
  10. Hnutí křesťan a práce
  11. Communion and lxiberation
  12. Catholic Social Teaching
  13. Demografie
  14. Webarchiv
  15. Františkova ekonomika
  16. COMECE