Vtělená Boží láska

 

Ježíš Kristus – vtělená Boží láska

12.  I když jsme až doposud hovořili převážně o Starém zákoně, niterné vzájemné pronikání Starého i Nového zákona jakožto jediného Písma svatého křesťanské víry se už jasně projevilo. Skutečná novost Nového zákona nespočívá v nových myšlenkách, nýbrž v samotné postavě Krista, jenž slovům propůjčuje tělo a krev, což je naprosto neslýchaný realismus. Již ve Starém zákoně biblická novost nespočívá prostě v abstraktních pojmech, nýbrž v nepředvídatelném a v jistém slova smyslu neslýchaném jednání Božím. Toto Boží působení nyní dostává svou dramatickou podobu na základě skutečnosti, že v Ježíši Kristu se Bůh sám vydává hledat „zatoulanou ovci“, tedy trpící a ztracené lidství. Když Ježíš ve svém podobenství hovoří o pastýři, který se vypravil za ztracenou ovcí, o ženě, která hledá ztracený peníz, o otci, jenž vychází v ústrety marnotratnému synovi a objímá ho, pak to nejsou pouze slova, protože to vše představuje výklad jeho vlastního bytí a konání. V jeho smrti na kříži se naplňuje ono obrácení se Boha proti sobě samému, v němž se On sám daruje, aby znovu pozvedl člověka a zachránil ho. Je to láska ve své nejradikálnější podobě. Pohled upřený na Kristův probodený bok, o němž hovoří Jan (srov. Jan 19,37), v sobě zahrnuje to, co se stalo výchozím bodem tohoto okružního lisu: „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8). Právě tam je možno uvedenou pravdu nazírat. Na tomto základě je tudíž třeba definovat, co je to vlastně láska. Díky tomuto hledisku totiž křesťan nalézá cestu svého života a svého milování.

13.  Tomuto úkonu sebedarování Ježíš propůjčil trvalou přítomnost, když při Poslední večeři ustanovil eucharistii. Předjímá tak svou smrt a své vzkříšení, když v oné hodině dává svým učedníkům v chlebu a víně sám sebe, své tělo a svou krev jako novou manu (srov. Jan 6,31–33). Jestliže antický svět snil o tom, že pravým pokrmem člověka, tedy tím, z čeho člověk žije, je v zásadě Logos čili věčná moudrost, nyní se tento Logos opravdu stal naší stravou, a to jako láska. Eucharistie nás vtahuje do Ježíšova obětního úkonu. Nepřijímáme vtělený Logos pouze nějakým statickým způsobem, nýbrž jsme zahrnuti do dynamismu jeho sebedarování. Obraz manželství mezi Bohem a Izraelem se stává skutečností, což bylo dříve nepředstavitelné. To, co znamenalo stát před Bohem, se skrze účast na Ježíšově sebedarování a na jeho těle a krvi nyní stává sjednocením. „Mystika“ svátosti, která spočívá na sklonění se Boha k nám, má opravdu jiný dosah a vede nás mnohem výše, nežli zmůže jakékoli mystické povznesení člověka.

14.  Nyní ale musíme věnovat pozornost dalšímu prvku lásky, neboť „mystika“ této svátosti má sociální charakter; je tomu tak proto, že ve svátostném společenství - přijímání jsem sjednocen s Pánem i se všemi ostatními, kdo ho přijímají: „Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“ (1 Kor 10,17), vyznává svatý Pavel. Sjednocení s Kristem je současně sjednocením se všemi těmi, kteří se stali a stanou jeho učedníky. Krista nelze mít výhradně pro sebe, mohu mu náležet jedině ve spojení s těmi, kdo mu patří nebo mu patřit budou. Společenství - přijímání mne vyvádí ze mne samého k Němu, a proto také směrem k jednotě se všemi křesťany. Stáváme se „jedním tělem“, jsme spojeni v jednu jedinou existenci. Láska k Bohu a láska k bližnímu jsou nyní opravdu sjednoceny. Vtělený Bůh nás všechny přitahuje k sobě. Na tomto základě lze pochopit, jakým způsobem se slovo agapé nyní stalo také jménem pro eucharistii. V ní k nám Boží agapé přichází v tělesné podobě, aby pokračovala ve svém působení v nás a skrze nás. Jedině na základě tohoto christologického a svátostného východiska lze správně pochopit Ježíšovo učení o lásce. Přechod, který Ježíš nechává člověka podstupovat od Zákona a Proroků k dvojímu přikázání lásky k Bohu a k bližnímu, i odvozování celé křesťanské existence právě z tohoto ústředního přikázání není pouze morálkou, která by mohla existovat autonomně vedle víry v Krista a její ritualizace ve svátosti. Víra, kult a étos se vzájemně prostupují jako jediná skutečnost, která se ustavuje v setkání s Boží agapé. Obvyklý protiklad mezi kultem a etikou zde padá. V „kultu“ samotném, v eucharistickém sjednocení je obsaženo jednak to, že jsme milováni, jednak to, že následně máme milovat ty druhé. Eucharistie, která se konkrétně neprojevuje láskou, je sama v sobě neúplná. Z opačného hlediska, a tomu se budeme muset ještě věnovat podrobněji, se „přikázání“ lásky stává možným jedině proto, že to není pouze požadavek: lásku lze „nařídit“, protože předtím byla darována.

15.       Právě na základě uvedeného principu mají být chápána také velká Ježíšova podobenství. Bohatý požitkář (srov. Lk 16,19–31) prosí z místa zavržení, aby byli jeho bratři zpraveni o tom, co se stane člověku, jenž lehkovážně nevěnoval pozornost chudákovi v jeho obtížích. Ježíš přijímá toto volání o pomoc, abychom tak řekli, a činí ze sebe jeho ozvěnu, aby nás vyvedl z falešného poklidu a přivedl nás na správnou cestu. Podobenství o milosrdném Samaritánovi (srov. Lk 10,25–37) obsahuje především dvě důležitá ujasnění. Jelikož pojem „bližní“ se až do té doby v zásadě vztahoval na příslušníky vlastního národa a na cizince, kteří se usadili v izraelské zemi, tedy na solidární komunitu určité země nebo určitého lidu, pak nyní je toto vymezení zrušeno. Můj bližní je každý, kdo mne potřebuje a komu mohu pomoci. Pojem „bližní“ se univerzalizuje a zároveň zůstává konkrétní. Navzdory svému rozšíření na všechny lidi se neredukuje na vyjádření abstraktní a povšechné lásky, která je sama v sobě málo motivující, nýbrž vyžaduje mé odhodlání tady a teď. Zůstává úlohou církve, aby stále novým způsobem interpretovala tuto vazbu mezi vzdáleností a blízkostí vzhledem k praktickému životu svých členů. Konečně je na tomto místě třeba výrazným způsobem zmínit velké podobenství o posledním soudu (srov. Mt 25,31–46), v němž se láska stává kritériem konečného rozhodnutí ohledně hodnoty nebo bezcennosti určitého lidského života. Ježíš se identifikuje s potřebnými: s hladovějícími, žíznícími, cizinci, nahými, nemocnými, vězněnými. „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). Láska k Bohu a láska k bližnímu se vzájemně prolínají, protože v tom nejmenším se setkáváme se samotným Ježíšem a v Ježíšovi potkáváme Boha.