I. kapitola: Úvod

 

Lidská práce devadesát let po vydání encykliky Rerum novarum

1. Dne 15. května tohoto roku uplynulo devadesát let od vyhlášení převratné encykliky velkého "papeže sociální otázky" Lva XIII., encykliky začínající slovy Rerum novarum. Proto chci věnovat tento dokument právě lidské práci, a ještě víc ho chci věnovat člověku v širokém rámci oné skutečnosti, jakou je práce. Jestliže v encyklice Redemptor hominis, vydané na začátku mé služby na římském Stolci svatého Petra, jsem se vyjádřil, že člověk je "první a základní cestou církve"[1], a to na základě nevyzpytatelného tajemství vykoupení v Kristu, pak je třeba stále se vracet na tuto cestu a kráčet po ní stále novým způsobem podle různých hledisek, v nichž se nám odhaluje celé bohatství a současně celá obtížnost lidské existence na zemi.

Práce je jedno z těchto hledisek. Je to hledisko odvěké a prvořadé, stále aktuální, a stále vyžaduje, aby se o něm přemýšlelo a odhodlaně svědčilo. Neboť ustavičně vyvstávají nové otázky a problémy, ustavičně se rodí nové naděje, ale také obavy a ohrožení. Jsou spojeny se základním rozměrem lidské existence, který každodenně utváří život člověka, z kterého jeho život čerpá svou důstojnost, ale v kterém je zároveň obsažena trvalá míra lidského strádání, utrpení, a též škody a nespravedlnosti zasahující hluboko do společenského života v rámci jednotlivých národů i v měřítku mezinárodním. Je-li tedy pravda, že si člověk vydělává chléb prací svých rukou[2] – a to nejen chléb každodenní, kterým se udržuje při životě jeho tělo, ale i chléb vědy a pokroku, civilizace a kultury – platí zároveň odvěká pravda, že jí tento chléb "v potu své tváře"[3], tj. nejen jako výsledek osobní námahy a obtíží, ale i uprostřed mnohých napětí, konfliktů a krizí, jaké ve spojitosti s prací otřásají životem jednotlivých společností a celého lidstva.

Devadesáté výročí encykliky Rerum novarum slavíme v předvečer nových technických, hospodářských a politických přeměn, které budou mít podle mínění odborníků nemenší vliv na svět práce a výroby, než měla průmyslová revoluce v minulém století. Činitelů s všeobecným dopadem je mnoho: rozšiřující se automatizace v různých výrobních oborech, stoupající ceny energie a základních surovin, vzrůstající přesvědčení o tom, že příroda má své meze a že je nepřípustné ji znečišťovat. Na politické kolbiště vstupují národy, které se po staletích poddanství domáhají legitimního místa mezi ostatními národy a účasti na rozhodování o mezinárodních záležitostech. Tyto nové podmínky a požadavky si vyžádají přetvoření a revizi struktur současného hospodářství a dělby práce. Takové změny, žel, možná s sebou přinesou pro vysoký počet kvalifikovaných pracovníků nezaměstnanost, alespoň dočasnou, nebo nutnost přeškolení; a s velkou pravděpodobností způsobí zmenšený nebo pomalejší růst hmotného blahobytu v rozvinutějších zemích. Ale mohou také přinést úlevu a naději milionům lidí, kteří dnes žijí v bídě nedůstojné člověka.

Není úkolem církve vědecky zkoumat následky všech těchto změn v soužití lidí a národů. Nicméně církev pokládá za svůj úkol stále připomínat důstojnost a práva pracujících, pranýřovat situace, v kterých bývají tato práva pošlapávána, a vynakládat úsilí na usměrnění průběhu těchto přeměn tak, aby bylo dosaženo opravdového pokroku člověka a společnosti.

Práce v organickém rozvoji sociální činnosti a nauky církve

2. Práce, poněvadž je to problém týkající se člověka, se jistě nalézá přímo v srdci "sociální otázky", k níž je v posledních téměř sto letech od vydání zmíněné encykliky zvláštním způsobem zaměřeno učení církve i různé iniciativy spojené s jejím apoštolským posláním. Jestliže chci na ni soustředit tuto úvahu, bude to jen organicky spojeno s celou tradicí tohoto učení a těchto iniciativ. Současně to dělám – podle příkazu evangelia –, abych z jeho dědictví vynášel "věci nové i staré"[4]. Práce je jistě "cosi starobylého" – tak starého jako člověk a jeho život na Zemi. Ale současně zvláštní situace člověka v dnešním světě, poznávaná a rozbíraná z různých hledisek zeměpisných, kulturních a civilizačních, vyžaduje, aby se odhalily nové významy práce člověka – a též aby se formulovaly nové úkoly, jaké se kladou v této oblasti každému člověku, rodinám, jednotlivým národům i celému lidstvu a konečně i samotné církvi.

V období, které uplynulo od vydání encykliky Rerum novarum, nepřestala sociální otázka vzbuzovat pozornost církve. Svědčí o tom četné dokumenty učitelského úřadu, vyhlášené ať papeži, ať 2. vatikánským sněmem, svědčí o tom prohlášení jednotlivých episkopátů, činnost různých studijních středisek, která působila z vlastního popudu nebo na apoštolský podnět, ať už v měřítku mezinárodním nebo v rámci místních církví. Bylo by těžké vyjmenovat zde jednotlivě všechny tyto projevy živé angažovanosti církve a křesťanů v sociální otázce, neboť je jich velmi mnoho. Jako výsledek koncilu stala se hlavním koordinačním střediskem v této věci Papežská komise Spravedlnost a mír (Iustitia et pax), která má své protějšky v různých biskupských konferencích. Název této instituce je velice výmluvný. Ukazuje, že k sociální otázce se musí přistupovat v jejím celkovém a komplexním rozměru. Angažování pro obranu spravedlnosti musí být vnitřně spjato s angažováním pro zachování míru v současném světě. Tento dvojí závazek bezpochyby vyrůstá z bolestné zkušenosti dvou velkých světových válek, které v uplynulých devadesáti letech otřásly mnoha zeměmi jak Evropy, tak – aspoň částečně – ostatních světadílů. Mluví pro to, zvláště po druhé světové válce, stále trvající hrozba jaderné války a vyhlídka na strašné sebezničení, které z ní vyplývá.

Sledujeme-li hlavní vývojovou linii dokumentů nejvyššího církevního magisteria, najdeme v nich zjevné potvrzení takovéhoto způsobu kladení otázky. Pokud jde o mír ve světě, má zde klíčový význam encyklika Jana XXIII. Pacem in terris. Pokud jde o vývoj otázky sociální spravedlnosti, musíme si všimnout, že v době od Rerum novarum do Quadragesimo anno Pia XI. se učení církve soustřeďuje především kolem spravedlivého řešení takzvané dělnické otázky v rámci jednotlivých národů, a v dalším úseku rozšiřuje svůj obzor na celou zeměkouli. Nerovné rozdělení bohatství a bídy a to, že jsou země a kontinenty rozvinuté a zaostalé, vyžaduje vyrovnání i hledání cest spravedlivého rozvoje pro všechny. Tímto směrem jde nauka obsažená v encyklice Jana XXIII. Mater et Magistra, v pastorální konstituci 2. vatikánského sněmu Gaudium et spes a v encyklice Pavla VI. Populorum progressio.

Tento směr vývoje nauky i angažovanosti církve v sociální otázce přesně odpovídá poznání objektivního stavu věci. Jestliže v minulosti se při řešení problému přikládal největší význam stavu neboli "třídě", pak v posledním období se prvenství přenáší k problémům globálním. Proto tedy sledujeme nejen třídní, ale i světový rozměr nerovnosti a nespravedlnosti, a v důsledku toho nejen "třídní", ale i světový rozměr úkolů na cestě k uskutečnění spravedlnosti v současném světě. Všestranný rozbor situace dnešního světa ozřejmil ještě hlouběji a plněji smysl dřívější analýzy sociálních nespravedlností. Ozřejmil, jaký smysl mají mít dnes snahy o vybudování spravedlnosti na zemi; nespravedlivé struktury se přitom nesmějí jen zastírat, ale naopak musí se prozkoumat a změnit ve všeobecnějším měřítku.

Problém práce je klíč k sociální otázce

3. Uprostřed všech těchto procesů – jak při poznávání objektivní společenské skutečnosti, tak i v učení církve o složité a mnohostranné sociální otázce – se samozřejmě mnohokrát objevuje problém lidské práce. To je jistým způsobem stálá složka jak společenského života, tak církevní nauky. Kromě toho je to problém starší, než jen posledních devadesát let. Ve skutečnosti má učení církve zdroj v Písmu svatém, počínaje knihou Geneze, a zvláště v evangeliu a ve spisech apoštolů. Církev se už od prvních staletí podle potřeb různých dob dotýkala otázek práce ve svém učení o člověku, o společenském životě a zvláště v nauce o společenské morálce. Římští papežové toto dědictví přijali a rozvinuli výkladem současné "sociální otázky", zvláště v encyklice Rerum novarum. V tomto pojetí byl problém práce zkoumán stále hlouběji a přizpůsobován nové situaci, i když zůstával pevně zachován onen křesťanský základ pravdy, který je možno nazvat věčným.

Vracíme-li se v tomto dokumentu opět k tomuto problému – aniž ovšem máme v úmyslu říci o něm všechno –, není to proto, abychom pouze zopakovali a shrnuli to, co je obsaženo v dosavadním učení církve, jako spíše abychom ukázali – snad otevřeněji než jak se dařilo dosud –, že lidská práce je klíč, pravděpodobně nejdůležitější, k celé sociální otázce, snažíme-li se vidět ji opravdu pod zorným úhlem dobra člověka. A jestliže vyřešení – nebo přesněji řečeno postupné řešení – sociální otázky, na kterou narážíme stále a která je čím dál složitější, máme hledat s úmyslem činit lidský život lidštějším[5], pak právě onen klíč – lidská práce – nabývá zásadního a rozhodujícího významu.


[1] Enc. Redemptor hominis, 14: AAS 71 (1979), s. 284

[2] Srov. Ž 128,2

[3] Srov. Gn 3,19

[4] Mt 13,52

[5] Srov. 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 38: AAS 58 (1966), s.1055

 

Rozhovor

Věřím, že se probudíme včas (Bedřich Moldan)

Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc. se mnoho let zabývá odbornou problematikou i politikou životního prostředí. Historicky první ministr životního prostředí u nás (1990). Působil a působí v řadě veřejných funkcí:  od r. 1992  čelný představitel Centra pro otázky životního prostředí UK; 1998–2001 vyjednavač pro životní prostředí, vědu a vzdělávání v rámci delegace ČR pro vyjednávání o přistoupení k EU; předseda Komise OSN pro udržitelný rozvoj (2000–2001); od 1999 člen Vědecké rady Evropské environmentální agentury v Kodani, v letech 2002–2005 její předseda; 2004 jmenován členem Skupiny na vysoké úrovni pro Lisabonskou strategii, tzv. "Kokova skupina" v Bruselu.

Z nejposlednějších děl: Podmaněná planeta (2015); Civilizace na planetě Zemi (2018); Životní prostředí v globální perspektivě (2020).

Sledujte nás