Napomenutí a výzvy k věřícím

 

V. část

Napomenutí a výzvy k věřícím

 

Účastněte se veřejného života

146. Na tomto místě znovu vybízíme naše syny, aby se aktivně účastnili správy veřejných záležitostí a aby společně podporovali zájmy celého lidstva i své vlastní společnosti. Vedeni světlem křesťanské víry a láskou k bližnímu ať také usilují o to, aby instituce sloužící hospodářskému, sociálnímu, kulturnímu a politickému životu nebyly lidem na překážku, nýbrž jim spíše pomáhaly v sebezdokonalování, a to jak v řádu přirozeném, tak i nadpřirozeném.

Ať jsou na svou práci všestranně připraveni

147. Přesto k tomu, abychom civilizaci prodchli zdravými zásadami a křesťanskými principy, nestačí, aby se našim synům dostávalo nebeského světla víry a aby se dali vést horlivostí pro podporování dobra; je totiž také nezbytné, aby se včlenili do občanských struktur a aby je svou aktivitou proměňovali zevnitř.

148. Ovšemže, naše současná civilizace se vyznačuje především vědeckým a technickým pokrokem, a proto se do veřejných institucí nemůže vměšovat někdo, kdo se nevyzná v moderní vědě a technice a není odborníkem ve svém povolání.

Znalosti a schopnosti bez hodnot duchovních nestačí

149. To všechno je však přesto třeba pokládat za naprosto nedostačující k tomu, aby se každodenní život se svými vazbami a vztahy polidšťoval; je totiž také zapotřebí, aby se opíral o pravdu, řídil se spravedlností, svou sílu čerpal ze vzájemné lásky a byl svobodomyslný.

150. Aby k uskutečnění těchto rad lidé opravdu dospěli, musí se pečlivě starat o to, aby v praxi pozemského života dbali zákonů, které jsou vlastní každému počínání, a aby dodržovali zásady, které odpovídají přirozené povaze každého člověka; dále o to, aby své vlastní počínání utvářeli podle mravních příkazů, tedy se chovali tak, jako by buď vykonávali své právo, nebo plnili svou povinnost. Rozum navíc vyžaduje, aby lidé, poslušni moudrých Božích rad a přikázání, které mají na zřeteli naši spásu, a nepomíjejíce svědomí, si vedli ve své činnosti tak, aby svou aktivitu ve vědě, technice a při vykonávání svého povolání vždy spojovali s hlavními statky duchovními.

Jednota mezi vírou a profánní činností

151. Přiznáváme, že v národech se starou křesťanskou kulturou vykazují dnes zřízení časného řádu vysoký stupeň vědeckého a technického pokroku a mají mnoho vhodných prostředků k dosažení jakýchkoliv cílů. Avšak na druhé straně jsou často málo proniknuta křesťanskými podněty a duchem.

152. Právem se ptáme, jak se to mohlo stát, poněvadž k oněm vítězstvím vědy a techniky nemálo přispěli a stále přispívají ti, kteří si říkají křesťané a skutečně svůj život alespoň zčásti uzpůsobují podle zásad evangelia. Příčina, domníváme se, vychází z toho, že jejich jednání se neshoduje s jejich vírou. Je proto namístě, aby v sobě obnovili jednotu smýšlení a ducha, aby i jejich skutkům vládlo světlo víry a síla lásky.

Všestranný rozvoj

153. To, že se u křesťanů náboženská víra tak často rozchází s jednáním, vychází také – domníváme se – z jejich nedostatečné křesťanské výchovy a vzdělání. Stává se totiž příliš často a na mnoha místech, že poznání náboženskému a profánnímu nevěnují stejné úsilí, a ačkoli studium vědy dovedli k vrcholu, v náboženské formaci se, celkem vzato, nedostali dál než k elementární úrovni. Je proto nezbytné, aby formace mládeže byla všestranná, nepřetržitá a děla se takovým způsobem, že úcta k náboženským hodnotám a tříbení ducha budou postupovat úměrně s vědeckým poznáním a technickými dovednostmi den ze dne rostoucími. Kromě toho je třeba dospívající formovat tak, aby každý z nich mohl náležitě zastat své úkoly.[65]

Soustavná práce

154. Přesto považujeme za vhodné upozornit, jak je nesnadné správně pochopit vztah mezi lidskými osudy a požadavky spravedlnosti, to jest spolehlivě vymezit stupně a způsoby, podle nichž se mají teoretické principy a pokyny sladit se současným stavem života společnosti.

155. Určení těchto stupňů a způsobů je tím obtížnější, čím rychleji jde vpřed naše výrazně dynamická doba, v níž každý musí přispívat k uskutečnění obecného blaha. Den co den je tedy nutné zkoumat, jak jednotlivé sociální skutečnosti co nejlépe přizpůsobit zásadám spravedlnosti. Ať se proto naši synové nedomnívají, že se mohou zastavit a spokojit s nalezenou cestou.

156. Právě naopak, všichni lidé mají spíše uvážit, že to, co dosud uskutečnili, je stále málo proti tomu, co by bylo třeba vykonat; mají vyvíjet stále větší a vhodnější úsilí ve výrobních společnostech, v odborech, v profesních svazech, v pojišťovnictví, v institucích podporujících kulturu, v právnictví, politice, ve zdravotnictví, ve sportu apod. To vše si totiž přeje naše doba, v níž lidé odhalili tajemství atomu, pronikli do vesmíru a pátrají po nových cestách až k nekonečnu.

Vztahy mezi katolíky a nekatolíky v oblasti hospodářské, sociální a politické

157. Zásady, o nichž byla řeč, vycházejí jednak ze samé přirozenosti věcí, jednak z řádu přirozených práv. Při uskutečňování těchto zásad katolíci často pracují společně buď s křesťany odloučenými od tohoto Apoštolského stolce, nebo s lidmi, kterým je křesťanská víra cizí, ale jsou obdařeni světlem rozumu a přirozenou mravní bezúhonností. Ti, kteří se hlásí ke katolictví, v takovém případě musí dávat pozor, aby zůstali věrni svému přesvědčení a nedali se svést ke kompromisům, které by ohrozily plnost víry nebo mravy. "Zároveň však musí objektivně uvážit názory jiných lidí, nehledět při všem jen na vlastní užitek, a být ochotni k čestné spolupráci všude tam, kde běží o věci svou podstatou dobré nebo o takové, které mohou k dobru vést."[66]

158. Všeobecně je vždycky záhodno rozlišovat bludy a bloudící, byť jde o lidi, kteří jsou v zajetí omylu nebo neadekvátního poznání, ať už v ohledu náboženském nebo mravním. Neboť upadl-li člověk do bludu, nepozbývá tím ještě svého lidství ani neztrácí svou lidskou důstojnost – a na to je stále nutno brát ohled. Kromě toho: u člověka nikdy úplně neuhasíná schopnost postavit se bludu na odpor a hledat cestu k pravdě. A nikdy také v této věci neschází pomoc nanejvýš prozřetelného Boha. Může se tedy stát, že toho, kdo dnes nemá jasno ve věcech víry nebo se odchýlil k mylným názorům, osvítí později Boží světlo a on přijme pravdu. Jsou-li totiž katolíci z vnějších příčin v kontaktu s lidmi, kteří vůbec v Krista nevěří, nebo v něho věří nesprávně, protože žijí v omylu, pak jim mohou být příležitostí a podnětem, aby se dali dovést k pravdě.

159. Z tohoto pohledu je zcela namístě od mylných filozofických nauk o přírodě, o původu a smyslu vesmíru a člověka důsledně odlišovat hnutí, která mají cíle hospodářské, sociální, kulturní a politické, i když tato hnutí z oněch nauk vycházejí a jimi se inspirují; vědecká poučka, zapsaná s konečnou platností, se totiž už nemění, kdežto ona hnutí působí v proměnlivé dějinné situaci, a proto jsou na ní nezbytně závislá. Ostatně: kdo by popíral, že na těchto hnutích, pokud odpovídají požadavkům zdravého rozumu a tlumočí oprávněné lidské tužby, může být něco dobrého, co zasluhuje uznání?

160. Proto se někdy může stát, že jisté konference o praktických záležitostech, které se dříve nezdály nikterak prospěšné, jsou nyní bud již doopravdy přínosné, nebo se lze nadít, že přínosnými budou. Avšak posoudit, zda se k tomu již dospělo nebo ne, a kromě toho stanovit způsob a stupeň spolupráce při hledání opravdového prospěchu v oblasti hospodářské a sociální, v ideologii nebo ve správě státu, tomu může naučit jen moudrost, která usměrňuje všechny ctnosti, jimiž se řídí život jednotlivců i společenství. Pokud se proto jedná o stanovisko katolíků, přísluší rozhodování o věcech tohoto druhu především mužům, kteří jsou v politickém společenství a v příslušném oboru špičkou; musí přitom samozřejmě mít na zřeteli zásady přirozeného práva, být poslušni sociální nauky církve a pokynů církevních autorit. Nikdo totiž nemá zapomínat, že církev má právo a také povinnost nejen chránit nauku o víře a mravech, ale také uplatnit vůči svým synům svou autoritu, je-li třeba posoudit, jakým způsobem se má tato nauka uskutečňovat.[67]

Postupný rozvoj

161. Skutečně jsou i lidé, kteří mají ušlechtilé smýšlení, a setkají-li se s poměry, které se málo srovnávají nebo vůbec nesrovnávají se zásadami spravedlnosti, horlivě se snaží všechno změnit a ovládá je takový zápal, že to připomíná společenský převrat.

162. Nechť tito lidé mají stále na paměti, že podle zákona přírody se všechen růst děje postupně; proto i lidská zřízení se podaří zlepšit jen postupně a zevnitř.

To připomíná náš předchůdce blahé paměti Pius XII. a užívá přitom těchto slov: "Nikoli náhlým převratem starého řádu, ale v uspořádaném vývoji záleží spása a spravedlnost. Násilí totiž vždycky všechno jen zničilo, nic nevybudovalo; roznítilo vášně, nikdy je neutišilo. Rozsévá jen nenávist a zkázu, a proto nedovede usmířit ty, kdo se mezi sebou sváří; nedovede přimět lidi ani politické strany, aby na troskách, které způsobil nesvár, s krajní námahou obnovovali, co bylo vykonáno dříve."[68]

Zůstává velký úkol

163. K nejzávažnějším úkolům lidí dobré vůle je tedy nutno připojit především ten, že vedeni a vzděláváni pravdou, spravedlností a láskou, mají v lidském společenství vytvářet nové vztahy: totiž mezi jednotlivci, mezi občany a jejich státy, mezi státy navzájem a konečně mezi jednotlivci, rodinami, mezičlánkovými organizacemi a státy na jedné straně a společenstvím všech lidí na druhé straně. Tento úkol ať všichni ocení jako nadmíru vznešený; může z něho totiž vzejít pravý mír podle řádu stanoveného Bohem.

164. Těmto mužům, kterých je daleko méně, než by bylo zapotřebí, ale kteří mají obzvláštní zásluhy o lidské společenství, patří po zásluze naše veřejná chvála a zároveň výzva, aby ve svém blahodárném záměru vytrvali. Současně doufáme, že jejich počet poroste, a to především z řad křesťanů, které povede vědomí povinnosti a láska. Pro všechny, kdo se hlásí ke Kristu, se v tomto lidském společenství obzvlášť sluší, aby se v něm stali jiskrou světla, živnou půdou lásky a kvasem. Bude tomu tak tím více, čím úžeji se srdce jednoho každého spojí s Bohem.

165. Neboť v lidské společnosti jistě nezavládne mír, nezavládne-li mír v srdci každého člověka, nebude-li každý v sobě zachovávat řád, jehož zachovávání přikázal Bůh. V této věci vyzývá sv. Augustin člověka takto: "Žádá si tvá duše být způsobilá a zvítězit nad tvými vášněmi? Ať se podrobí tomu, co je vyšší, a zvítězí nad tím, co je nižší; a bude v tobě mír: pravý, bezpečný, spořádaný. Jaký že je řád tohoto míru? Bůh poroučí duši, duše tělu; nic není nad to spořádanějšího."[69]

Kristus – Kníže pokoje

166. Je samozřejmé, že naučení, která jsme dosud vydali k otázkám, které v nynější době tak zneklidňují lidskou společnost a které jsou v nejtěsnější spojitosti s pokrokem lidské rodiny, vnukla našemu srdci horoucí touha, jíž, jak známo, planou všichni lidé dobré vůle – aby byl na tomto světě upevněn mír.

167. Jako – byť slabý a nehodný – náměstek toho, kterého prorok v Božím obdarování věšteckým duchem nazval Knížetem pokoje[70], pokládáme za svou povinnost zasvětit své úvahy, snahy a síly podpoře obecného blaha všech lidí. Mír je prázdné slovo, neproměňuje-li se v řád, který jsme v plné naději naznačili tímto okružním listem; v řád založený na pravdě, vybudovaný podle požadavků spravedlnosti, prohloubený a naplněný opravdovou láskou a konečně uskutečňovaný ve svobodě.

168. Tento úkol nutno pokládat za tak ušlechtilý a vznešený, že ho člověk sám, byt má dobrou a chvályhodnou vůli, nikterak nemůže dosáhnout jen svými silami. Aby totiž lidská společnost byla co možná nejvěrnějším obrazem království Božího, k tomu je naléhavě třeba pomoci shůry.

169. Po tyto posvátné dny máme totiž pozvedat pokorné prosby k tomu, který svým hořkým umučením a svou smrtí nejen smyl hříchy, zdroj a hlavní příčinu různic, běd a nespravedlností, ale svou prolitou krví také usmířil lidský rod se svým nebeským Otcem a udělil dary pokoje: "On je náš pokoj: obě dvě části spojil v jedno ... Přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, i těm, kteří byli blízko."[71]

170. I v bohoslužbě těchto dnů zaznívá tatáž zvěst: "Vstal Kristus, náš Pán, stanul uprostřed svých učedníků a řekl: Pokoj vám, aleluja; i zaradovali se učedníci, když spatřili Pána, aleluja."[72] Pokoj nám tedy přinesl, pokoj nám zanechal: "Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám."[73]

171. Tento mír, který nám přinesl božský Vykupitel, si tedy na něm horoucími modlitbami vyprošujme. Nechť on vymaže ze srdce lidí vše, co může mír ohrozit. Kéž všechny lidi přetvoří ve svědky pravdy, spravedlnosti a bratrské lásky. Kéž kromě toho osvítí ty, kdo vládnou národům, aby spolu s patřičným blahobytem zabezpečili svým občanům i překrásný dar míru. A konečně nechť Kristus podnítí vůli všech lidí, aby strhli hradby, jež rozdělují jedny od druhých, aby posílili svazky vzájemné lásky, aby měli porozumění pro druhé, aby odpustili všem, kdo jim ukřivdili. Tak tedy z jeho popudu a v jeho jménu ať se všechny národy chovají navzájem jako bratři, ať u nich vzkvétá a povždy vládne vytoužený mír.

172. Nakonec, ctihodní bratři, s přáním, aby takový mír zavítal do křesťanských obcí, které vám byly svěřeny; zvláště k dobru těch nejubožejších, těch, kteří potřebují zvláštní pomoci a ochrany, udělujeme v Pánu vám, světskému i řeholnímu kléru, řeholníkům a řeholnicím zasvěceným Bohu, všem křesťanům, zejména těm, kteří velkomyslně uposlechnou naše výzvy, láskyplné apoštolské požehnání. A všem lidem dobré vůle, k nimž se tato naše encyklika rovněž obrací, vyprošujeme od nejvyššího Boha spásu a požehnání.

 

 

[65] Srov. Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 222-225: AAS 53 (1961), a. 454

[66] Tamtéž, 239-240: AAS 53 (1961), s. 456

[67] Srov. Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 230: AAS 53 (1961), s. 456; srov. Lev XIII., enc. o zřízení států Immortale Dei: Acta Leonis XIII., V, 1885, s. 128; Pius XI., enc. o míru Kristově Ubi arcano: AAS 14, 1922, s. 698; proslov Pia XII. k delegátkám Mezinárodního sdružení svazů katolických žen při sjezdu konaném v Římě 11. září 1947: AAS 39 (1947), s. 486

[68] K italským dělníkům 13. června 1943: AAS 35 (1943), s. 175

[69] Miscellanea Augustiniana ... S. Augustini Sermones post Maurinos reperti, Řím 1930, s. 633

[70] Srov. Iz 9,6

[71] Ef 2,14. 17

[72] Responsorium k matutinu v pátek oktávu velikonočního Breviarium Romanum (1948)

[73] Jan 14,27

 

Dáno v Římě u Svatého Petra, na Zelený čtvrtek 11. dubna 1963, v pátém roce našeho pontifikátu

Papež Jan XXIII.

Rozhovor

Věřím, že se probudíme včas (Bedřich Moldan)

Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc. se mnoho let zabývá odbornou problematikou i politikou životního prostředí. Historicky první ministr životního prostředí u nás (1990). Působil a působí v řadě veřejných funkcí:  od r. 1992  čelný představitel Centra pro otázky životního prostředí UK; 1998–2001 vyjednavač pro životní prostředí, vědu a vzdělávání v rámci delegace ČR pro vyjednávání o přistoupení k EU; předseda Komise OSN pro udržitelný rozvoj (2000–2001); od 1999 člen Vědecké rady Evropské environmentální agentury v Kodani, v letech 2002–2005 její předseda; 2004 jmenován členem Skupiny na vysoké úrovni pro Lisabonskou strategii, tzv. "Kokova skupina" v Bruselu.

Z nejposlednějších děl: Podmaněná planeta (2015); Civilizace na planetě Zemi (2018); Životní prostředí v globální perspektivě (2020).

Sledujte nás