Přestože životní prostředí je hojně diskutovaným tématem, třídění odpadu se i v rodinách stalo běžným, a dalších příkladů z každodenního života by se našla celá řada, některé problémy stále nevidíme a veřejnosti jsou spíše skryté.

 

Zádrhelem u nich je, že sice nejsou vidět pouhým okem, ale mají dopad na zdravotní stav nejen lidí, ale i zvířat, a tím i neoddiskutovatelný vliv na celou přírodu. Tak se například u hormonální antikoncepce uvažuje o příčinné souvislosti s mizením celých rybích druhů. Přesto hormonální antikoncepci jen v České republice užívá více než polovina žen v plodném věku.

Hormonální antikoncepce a jiné (i běžnější látky) ovlivňují náš hormonální systém, a to právě ve velmi nízkých koncentracích. Koncentrace jsou až tak nízké, že třeba řada toxikologů stále odmítá uznat tyto koncentrace jako metabolicky účinné. Princip je takový, že látka se snižující se koncentrací snižuje i účinek. Ovšem v řádu jednotek nanogramů na litr objemu se začnou objevovat účinky na hormonální systém a v té návaznosti i na další orgánové soustavy. Toto se ví například u dietylstilbestrolu (DES). Ten se používal počínaje rokem 1938 u gravidních žen jako prevence samovolných potratů. V roce 1950 se zjistilo, že DES na spontánní potraty nemá vliv, ovšem lékaři jej předepisovali vzdor tomuto zjištění nadále. V roce 1973 byl DES zakázán, protože u dcer takto ošetřovaných matek se ve zvýšené frekvenci vyskytovala rakovina děložního čípku a u synů nedostatečný vývoj a vývin varlat.

Na celé věci je horší to, že problém nepostihuje jen člověka, ale i ostatní organismy v přírodě, zvláště pak ryby, které vodu nejen pijí, ale tato je obklopuje a jsou tak látkám v ní obsaženým více vystaveny. Látky vzniklé přeměnou analogů pohlavních hormonů používajících se třeba právě v hormonální antikoncepci poškozují rybám pohlavní orgány, či samce zcela přeměňují v samice. Zmíněný fenomén byl vypozorován i v Britské Kolumbii, kde jsou prováděny specifické výzkumné práce v oboru biologie, protože v těchto místech nebyla zaznamenána lidská činnost. Lososi, proti proudu se zde táhnoucí vytřít, vykazovali v populaci osmdesát procent samic, které původně byly samci. Nemusíme chodit nijak daleko, protože i v našich vodách se ryby pro hospodářské využití netřou spontánně, ale je nutné je třít v líhních. Pokud totiž chceme, aby se ryby třely v přirozených podmínkách, je potřeba, aby se jak samci, tak i samice třeli ve stejný termín a tak došlo ke splynutí jiker a mlíčí, resp. vajíček a spermií. Díky hormonální nerovnováze ovšem dochází k jevu, kdy samci a samice se vytírají v rozdílné termíny a tím nedochází k požadovanému oplození.

Kromě výše zmíněných faktorů je asi nejzásadnějším problémem rozložitelnost těchto látek v přírodě. Opět příkladem za všechny může být analog testosteronu trenbolon. Používal se pro stimulaci růstu u masných býků a předpokládalo se, že se rozkládá vlivem UV záření a že s ním tak v přírodě nebude problém. Ovšem jednoho studenta napadla otázka, jak se tato látka dále rozkládá v noci, kdy UV záření prakticky není přítomno. Z pozorování zjistil, že bez UV záření se trenbolon skládá samovolně zpět do své původní podoby a s ní nabývá své původní funkce.

Logicky může vyvstat otázka, zda v přírodě běžně se vyskytující hormonálně účinné látky jako například fytoestrogeny v sóji, červeném víně, chmelu, jetelovinách apod. nejsou stejným nebezpečím? Tady je potřeba říci, že na tyto látky jsme evolučně adaptováni a díky jejich snadné rozložitelnosti jsme schopni se s nimi daleko snáze vypořádat. Při běžném příjmu nemohou tedy působit zdravotní riziko.

Další otázkou je, jak s užíváním problematických látek dále postupovat, když nevíme, co všechno působí a dokonce ani nevíme, které všechny látky do této skupiny zařadit. Z praktického hlediska si nemůžeme dobře odpovědět ani na využití pesticidů, které sice poškozují náš hormonální systém, ale zároveň je potřebujeme, abychom uchránili potraviny před jejich znehodnocením. Navíc, jak bylo zmíněno, není jasné, co všechno do této skupiny patří. Jasné zatím je pouze to, že používání těchto látek musíme co nejvíce omezit, aby jejich hladiny v prostředí byly co nejnižší a tak se jejich koncentrace dostaly i pod již tak nízký práh škodlivosti, tedy na úroveň, kdy se organismus s nimi dokáže vyrovnat.

Jednou z cest je i snižování nároků člověka na přírodní a průmyslové zdroje, protože výzkum šetrnějších látek trvá dlouho a zároveň nikdo nedokáže předpovědět, jak se tyto nové látky budou chovat a jaká jiná rizika s sebou přinesou. Na závěr je třeba položit si několik otázek. Co nás přiměje k tomu se uskromnit? Je někdo, kdo bude ochoten tuto nutnost vysvětlit lidem pohybujícím se v politice a ekonomii? Jsme ochotni pochopit, že zpomalení ekonomického růstu a s ním omezení konzumu nás neohrožuje, ale naopak nás pravděpodobně osvobodí?