Doc. JUDr. Petr Pithart, d.h.c., politik, po sametové revoluci krátce poslanec za OF, bývalý předseda české vlády v rámci federace, též předseda a dlouholetý místopředseda Senátu Parlamentu ČR, člen KDU-ČSL. Dlouhé roky vedl společnost Bernarda Bolzana, věnující se od 90. let česko-německým vztahům. Působí jako docent Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

 

Vážený pane Pitharte,

  1. Je Vám známa existence Pracovní skupiny pro sociální otázky SO ČBK, máte povědomost o její činnosti?

Mám jen matnou povědomost.

  1. Dokážete si jako člověk zvenčí představit, jak by taková skupina mohla konkrétně a smysluplně naplňovat jeden ze svých hlavních cílů, jímž je podpora odborného dialogu o sociálních otázkách v rámci církve i široké veřejnosti?

Nepochybuji, že o právě takový dialog usilujete a věřím, že se vám daří. Já bych však rád věděl, jak se staráte o to, aby se jeho závěry promítaly do obrazu církve, který o ní má česká společnost. Ten obraz není moc dobrý. Nezaslouženě! K majetkovému narovnání se státem dojít muselo, i když možná v poněkud jiné (pokud jde o časování jednotlivých kroků) podobě, ale tím spíše je nutné na tom obrazu pracovat. Myslím si, že sociální práce církve je o hodně lepší, než jaký je celkový dojem o církvi. Není to proto, že jinde je církev zbytečně pompézní, okázalá? Nezasvěcení lidé, kterých je vždycky velká většina, si říkají: aha, tak na to oni potřebovali ty majetky, ty peníze. Také si myslím, že církev neumí udělat nějaká srozumitelná – vůči společnosti vstřícná – gesta. Jistě, to se nedá naučit, předepsat. „Umět“ je dar.

  1. Myslíte si, že je veřejný prostor v naší zemi naladěný na věcnou diskuzi o sociální problematice? Nebo s tou věcností máme spíše potíže? Vypadá to, jako by tu hlavní roli hrál všudypřítomný a zároveň difúzní pocit ohrožení (tzv. uprchlická krize, krize eurozóny, prekarizace práce, apod.)…

Ano, je to hodně těžká doba pro takovou diskuzi. Spíše než diskuze (ta vnitřní být musí, a třeba i velmi tvrdá) je třeba „ukazování“: už jen samotné tváře a řeč lidí konkrétně obětavých, konkrétně pomocných, jsou zpravidla vždycky přesvědčivější než jakékoli argumenty proti sobectví, které dnes přirozeně narůstá z pocitů ohrožení. A z toho, co nás naučil „kolektivistický“ pokus o komunismus.

  1. Domníváte se, že má církev u nás – i při poměrně negativním obrazu, který si o ní značná část lidí utváří – nějaké své pevné, nezadatelné místo ve veřejném prostoru? Jak byste vůbec zhodnotil míru spolupráce mezi církví a společností?

Jistěže má! Ale lidé se o tom musí sami přesvědčit. Jak? Jistěže pokornou službou církve a jejích údů potřebným lidem, to vědí všichni. Přitom ale o pokoře, o službě a o podobných velkých věcech se raději nemá vůbec mluvit. Ta slova nechť jsou skoro tabu. Viz odpověď na třetí otázku: ukazovat. Ale ukazovat bez ukazování, nejlépe jaksi bezděky, … Slova jsou dnes snad apriori podezřelá. Tedy: podle skutků… Volte dobře ty, kteří mluví, ukazují se! Myslím tu na otce Opaska: být a mluvit jako on! A držet se co nejdál od moci, mocných.

  1. Snad se nespletu, když napíšu, že Petr Pithart představuje pro několik generací prototyp politika-bytostného intelektuála. Jak si vysvětlit, že tento „politický druh“ je v současnosti tak trochu na vymření? Jako bychom intelektuály potřebovali pouze v přelomových dobách, kdy slušný politik-rutinér buď vůbec neexistuje, nebo se nedokáže orientovat…

Intelektuálové (dnes přezvaní na „pražskou kavárnu“, tj. tlachající budižkničemy) především ztratili své tribuny, tištěné týdeníky a revue, které plus minus všichni adresáti svého času četli – jako v šedesátých letech Literární noviny (náklad až 300 tisíc!). Dnes jsou jejich hlasy roztříštěné, často i oni sami o sobě vůbec nevědí. Ale hlavně: ve stále složitějším, propojenějším světě prudce stoupla poptávka po jednoduchých řešeních, protože kdo se v tom globalizovaném světě má vyznat? Akcie otázek prudce klesají, akcie „odpovědí před otázkami“ naopak stoupají. Svět intelektuála jsou otázky, pochybnosti, trpělivý dialog, takový, ve kterém riskujete, že z něj vyjdete jiný, než jste do něj vstoupil.

  1. Koncem minulého roku Vám vyšla kniha Po devětaosmdesátém, v níž (stejně jako v Osmašedesátém a v Devětaosmdesátém) bilancujete, interpretujete a také vyhlížíte do budoucna. Spatřujete nějaká znamení v křišťálové kouli? Jak jim rozumíte?

Bude hůř, ale musíme jednat tak, jako kdybychom věřili, že to zvládneme. Vlastně tomu opravdu musíme věřit. Jak bude, není tak důležité, ale to, jací budeme my. A pak všechno to, co nás čeká a co už dnes stojí za dveřmi, možná opravdu zvládneme. Jenom pak také můžeme počítat s pomocí Boží.

  1. Jako člověk sebekritický vždycky spíše uvažujete o tom, kam by ještě bylo třeba nasadit síly, co vylepšit. Co považujete v tuto chvíli za skutečně naléhavé? Může ale osobní angažmá jednotlivce jakkoliv zahýbat strukturami?

Mluvit spolu co možná pořád o všem, co je těžké, nesrozumitelné, nepopulární. O tom, čemu se lidé nejraději vyhýbají.  Nechovat se k lidem, kteří si myslí něco docela jiného, jako k blbcům. Kupříkladu dnešní strach ze všeho jiného, cizího, není zdaleka jen otázkou intelektu.

 

Děkuji za rozhovor. Lucie Kolářová