Aktivně, kriticky, ne však poraženecky (Jiří Zajíc)

Původním vzděláním matematik. Od r. 1968 v rámci skautingu (a jeho transformované podoby během 70, a 80. let 20. st.) se zabývá výchovou dětí a dospívajících. V 80. letech působil v ilegálním týmu pro katechezi. V r. 1990 založil Redakci náboženského života v Českém rozhlasu, kde pracoval 12 let.

V letech 1992 až 2001 byl místopředsedou Rady ČT. V letech 2005 až 2008 byl analytikem úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. V posledních deseti letech se zabývá vzděláváním pracovníků s dětmi a mládeží. V rámci Plenárního sněmu katolické církve byl hlavním redaktorem 5. pracovní skupiny pro život laiků. Autor 16 publikací včetně dvou knižních rozhovorů s kardinálem Miloslavem Vlkem.

Vážený pane Zajíci,

Jste dlouholetým aktivním členem Pracovní skupiny pro sociální otázky, člověk s historickou pamětí. Kdy přesně jste se začal angažovat v týmu, který se koncem devadesátých let 20. století zformoval kolem Cyrila Martinka a Lubomíra Mlčocha?

Bylo to krátce před vydáním dokumentu Pokoj a dobro. Já jsem se s Lubomírem Mlčochem znal už z osmdesátých let, kdy jsme společně absolvovali tajný noviciát pro přijetí do sekulárního františkánského řádu (dříve „terciáři“). Využíval jsem jeho ekonomickou erudici pro naše vysílání v Českém rozhlasu. A tehdy mě tedy požádal o zpětnou vazbu na právě dotvořený dokument.

Projevila se tehdejší celospolečenská euforistická nálada také na postoji skupiny? Očekávalo se ještě něco víc nad rámec vytyčeného cíle, jímž bylo připravit dokument k sociálním otázkám v ČR?

Musím Vás, Lucie, poněkud opravit. Já jsem rozhodně žádnou „euforistickou náladu“ v té době nepozoroval. Na list Pokoj a dobro přišla z hlediska jeho významu a záběru minimální odezva. A ta, co přišla, byla většinou chladná či negativní. Reakce Václava Klause byla navíc k tomu i posměšná, nazvaná: „Pokoj a dobro našich biskupů“. Žádné „euforii“ nenahrávala ani vnější společensko-politická situace daná opoziční smlouvou.

Ale probíhala přípravná fáze Plenárního sněmu katolické církve, v níž byla řada z nás postupně angažována, zejména v 5. komisi pro život laiků. Proto jsme byli přesvědčeni, že můžeme být užiteční jak pro církev, tak pro společnost.

Rozjařenost počátečních „devadesátek“ byla tedy již pryč. Necháme-li stranou klausovský úkaz demokracie coby samoděržaví, zapůsobily dva klíčové listy – Pokoj a dobro (2000) a Žeň veřejné diskuze k listu Pokoj a dobro (2002) – nějak v nekatolickém prostředí? Jak hodnotíte vývoj skupiny po jejich vydání? Byl jejich případný vliv zesílen plenárním sněmem?

Oba listy vytvářel tým, kde byli přímo zastoupeni nekatoličtí křesťané: profesor Jakub S. Trojan (ČCE) a profesor Zdeněk Kučera (CČsH). Odezva v protestantských publikacích byla skoro stejně početná jako ve všech sekulárních médiích dohromady. Tahounem propagace byl samozřejmě Lubomír Mlčoch, ale výrazně mu pomáhali i další členové týmu, zvláště Cyril Martinek, Bedřich Vymětalík, Jakub S. Trojan či Josef Kaman.

Jak už jsem uvedl, část autorského týmu přešla do komisí Plenárního sněmu, kde jsme žili nadějí, že se skutečně jedná o přelomovou událost pro katolickou církev u nás. To se ovšem vůbec nepotvrdilo. A bylo tedy nutno hledat novou motivaci pro činnost. Byla jí naděje, že naši biskupové budou o naši odbornou podporu stát. Ani to se však nepotvrdilo. Rozhodli jsme se tedy podle toho zařídit a vytvářet vlastní výstupy. Nejkomplexnějším z nich byla publikace Pozvání na cestu, což byl takový přístupný úvod do sociální nauky církve.

…Jací autoři a kdo byl vydavatelem?

Do Pozvání na cestu přispěli Cyril Martinek, Josef Zeman, Luděk Rychetník, Bedřich Vymětalík, Josef Plocek, David Macek, Lubomír Mlčoch a Jiří Šenkýř, Já jsem byl hlavním redaktorem i autorem několika kapitol. Vydali jsme to vlastním nákladem, který zajistil Bedřich Vymětalík.

Zkusme si představit, že by dnes SO ČBK usilovala o vypracování nového aktuálního dokumentu: co do obsahu by to muselo být věcné, mezioborově poučené, integrální. Avšak sociální listy nechtějí pouze informovat. Jaký zvolit tón? – Z pozice síly je to špatně, konfrontační dikce znechucuje, ukřivděnost vydírá, obžaloba se možná mýlí. Apelovat snad ano, ne však pateticky a nabubřele. Moralizování se vřele nedoporučuje. Umíme to?

Myslím, že by celkem nebyl problém v tom, jaký zvolit „tón“. Vycházel by z důvodu, proč vůbec bychom něco takového měli dělat. Jsme účastníky velice dramatické proměny našeho světa i naší české společnosti (což spolu ovšem velice souvisí). Nechceme na to jen tupě zírat, láteřit nebo odvracet svůj zrak, nýbrž chceme přispět k tomu, abychom to společně s ostatními „lidmi dobré vůle“ zvládli. Jsme přesvědčeni, že mnohému z téhle situace rozumíme, mnohému ovšem také ne, a očekáváme, že nám v tom pomohou jiní. Ale víme, že na základě svého křesťanského východiska můžeme nabídnout naději, že rozhodně má smysl se k dané situaci postavit aktivně, kriticky, ne však poraženecky. Myslím, že co se „tónu“ týče, tak sotva lze najít lepší, než který nacházíme v základních spisech papeže Františka, v prvé řadě Laudato si‘.

Daleko větší problém vidím v tom, jakou formu najít, aby se tím ve větší míře někdo zabýval, aby to naše úsilí opravdu přispělo k širší veřejné debatě a také ke skutečným řešením. Protože dneska lidé málo čtou – a už skoro vůbec ne nějaká delší pojednání. Současně bez písemného zpracování se málokdy a málokomu podaří udržet informační kvalitu a myšlenkovou hloubku. Myslím tedy, že by naše usilování mělo vyústit v několik různých typů výstupů. Jednak kratší přípravné studie, které by bylo možno publikovat samostatně – a to jak na webech, tak v některých populárně-odborných periodikách (třeba v Universu). Současně s tím bychom měli alespoň něco zpracovat formou videí, neboť to je jediný způsob, jak dnes ve větší míře oslovit mladou generaci. A výstupem posledním by pak mohla být nějaká celková publikace.

Ve zmedializovaném světě se zdá být snadné oslovit v podstatě kohokoliv. Jako publicista možná znáte odpověď na obecnější otázku, zda a nakolik nové mediální formy (ne)umožňují prorazit názorové bubliny a zda nás dostanou ke každému člověku napříč názorovým spektrem...

Ke „každému“ člověku určitě ne. To dokázaly v době před rokem 1990 seriály typu Nemocnice na kraji města ve státní televizi. Jak už jsem uvedl, jsou dost nadějnou formou videa. Na YouTube lze samozřejmě vidět všechno možné od skvělých přednášek až po naprosté slátaniny a exhibice šestnáctiletých slečen. Ale tady vidím první možnost. Druhou je pak vstupovat do debat – a to i na platformách, které nejsou „naše“. Nemyslím tím rovnou dezinformační weby s ruským pozadím, dokonce ani Parlamentní listy, ale pořád je dost příležitostí na portálech názorových oponentů všech možných druhů. Také náš facebookový profil by mohl víc ožít skutečnými debatami. Ale k tomu je třeba nejdřív chodit do různých „lvích jam“ jiných názorových skupin. A konečně by naše pracovní skupina mohla aspoň občas uspořádat také nějaké živé debatní setkání.

Vystudoval jste matematiku na MFF UK, zároveň Vás celoživotně přitahuje oblast výchovy dětí a mladých lidí. Dlouhá léta působíte jako vychovatel, učitel, redaktor, publicista. Tělem a duší skaut, aktivní v ilegalitě, aktivní v občanské společnosti. Muž mnoha řemesel, a přece z jednoho kusu. Jaké jsou Vaše vnitřní duchovní zdroje?

Nad touhle otázkou jsem dost dlouho přemýšlel. Ne proto, že bych odpověď neznal, ale proto, abych se vyjádřil co nejstručněji, a přitom dostatečně přesně. Myslím tedy, že mým duchovním zdrojem je důvěra v reálné působení Boží v tomto světě a současně jistota, že náš pobyt v něm je jen malou etapou daleko většího příběhu, k němuž jsme byli Bohem pozváni. Když mi bylo sedmnáct a půl (bylo to krátce po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy), tak jsem dostal od jedné maminky vlčete z našeho skautského oddílu knížku Karla Čapka „Hovory s TGM“. A tam Masaryk mimo jiné říká: „Jít za Ježíšem je mi všecko.“ Také: „Jsme dělníci na vinici Boží.“ A konečně: „Věčnost začíná už dnes.“ To mě tehdy nadchlo a drží mě to dosud.

Souvisí podle Vás křesťanský životní postoj s určitou politickou orientací? Na západ od nás se křesťanství nezřídka propojuje s levicovějšími politickými postoji, u nás něco takového zavání zradou pravověří. Zejména intelektuální křesťanské kruhy tíhnou doprava tak vehementně, až se vtírá myšlenka o historicky poněkud zpozdilé zásadovosti takového antilevičáctví… Věcně však platí, že problematická témata nalézáme přece na obou pólech politického spektra, zkompromitovali se postupně všichni. Tak tedy apolitické křesťanství?

Křesťanství není vůbec apolitické v tom smyslu, že by se nestaralo o společensko-politickou realitu. Už starozákonní proroci přece působí velmi razantně na politický život Izraele. A což teprve křesťanství, které má odvahu věřit, že Bůh se stal člověkem, že přijal za svůj náš svět navzdory všem jeho rozporům, selháním i samotné hříšnosti!

Mně z křesťanství plyne nutnost napomáhat takovému vývoji společnosti, aby v ní rostla míra svobody, solidarity, poznání a naděje. Nepokládám sice za odpovídající nástroj pro popis politické reality dělení na „pravici“ a „levici“, protože tato realita je vícedimenzionální. Ale pokud se mám vyjádřit v tomto zjednodušeném schématu, pak křesťan by se měl pohybovat kolem středu. Jestli trochu „doprava“ nebo „doleva“ mi nepřijde tak podstatné. Skutečný politický i hospodářský život se nevyvíjí jako proces daný nějakým vzorcem. Je to určité kmitání, vyrovnávání, přibližování se k nějakému momentálnímu optimu a následné vzdalování se. Někdy je třeba více spravedlnosti a solidarity, jindy odpovědnosti a svobody. Ale jakákoliv krajnost je nutně jednostranná a pokud by opravdu převážila, zavede společnost do katastrofy: buď se ztratí nakonec svoboda, nebo naopak zahyne solidarita. Obojí nutně společnost ničí.

Na výše řečené navazuji mírnou provokací: máme genderově profilovaná témata („levičáci“) považovat za eticky více problematická než ta ekonomicky profilovaná („pravičáci“)? Smíme si být jako křesťané jisti, která z nich jsou „hříšnější“? Jak to, že dokážeme být na jedné straně nekompromisní a na druhé straně dokážeme s lehkostí podceňovat systém, který totalizuje? A on totalizuje – přece už tím, že běžně nastoluje ekonomická kritéria jako primární i tam, kde nemají co pohledávat. Což je většina oblastí v našem životě, nemyslíte?

Myslím, že ona „genderově profilovaná témata“ (já bych lapidárněji řekl „sexuálně poznamenaná“) jsou po mém soudu „eticky problematičtější“ než ta „ekonomicky profilovaná“, ale v úplně jiném smyslu, než jaký naznačujete. Zatímco nemravnost současného globálního kapitalismu je evidentní, protože přivádí celé lidstvo do stavu ohromného ohrožení jednak nespravedlností, která „volá do nebe“, jednak drancováním celé naší planety, u oněch témat se „sexuálním pozadím“ není (kromě evidentních situací – třeba ohledně potratů) leccos tak snadné jednoznačně určit. Mnohé tu ještě pořádně nechápeme, vědecký vývoj je tu rychlý, někdy až překotný, takže se snadno zaujímají krajní pozice bez skutečného poznání a zvážení dlouhodobých důsledků. To například vidím při jásání těch, kteří pokládají za samozřejmě správné, aby si dva gayové „nechali porodit dítě“ pomocí nějaké (spřízněné) ženy. A pokládají za normální, že toto dítě bude vyrůstat bez maminky. Čili tady jsou velké problémy, které se musejí zkoumat. O tom není sporu. Ale hříšnost situace, kdy jedno procento lidí vlastní stejné bohatství jako polovina lidstva, je prostě evidentní. Ostatně papež František si tady od počátku nebere servítky.

Zastánci „tradiční katolické morálky“ to vidí právě opačně. Po mém soudu jen proto, že se soustřeďují pouze na jednu skupinu biblických výroků (např. o homosexuálním chování), zatímco jiné, které se týkají nespravedlnosti a utlačování chudých – kterých je daleko víc – pro mě nepochopitelně přehlížejí. Už jenom Ježíšova varování „Snáze projde velbloud uchem jehly, než přijde bohatý do nebeského království“ či „Není možné sloužit dvěma pánům – Bohu a mamonu!“ by měla otřást tím jejich přesvědčením, že co se týče sexu, je to „přece jasné“, zatímco k uspořádání společnosti nemá křesťanství vlastně co podstatného říct (protože řeší jen individuální morálku).

Není-li však křesťan schopen nic podstatného říct ke společnosti, která se zaklíná trhem jako určující meta-veličinou, znamená to podle všeho zpronevěru duchu biblických výroků, na něž odkazujete. Znamená to službu zlatému teleti, podvolení se logice peněz jako té určující. To měla signalizovat zkratka „gender“ vs. „všemocný trh“, aniž by se tím – děkuji za upozornění – měla zlehčit závažnost individuálních morálních oblastí.

No samozřejmě! Na to permanentně upozorňuje papež František – začal s tím už v exhortaci Evagelii gaudium. Mně celá devadesátá léta velmi vadilo, že prakticky všichni představitelé katolické církve u nás (s občasnou výjimkou Václava Malého a Miloslava Vlka) mlčeli k divokému „kapitalismu na český způsob“, nejen k podvodům a krádežím, ale hlavně k tomu, že se veřejně tvrdilo, že minimální pětiprocentní nezaměstnanost je „zdravá“. Přitom stanovisko katolické církve k nezaměstnanosti je přece jasné: je to zlo. Proto s takovou úlevou a nadšením kvituji, že papež František jasně dává najevo, že „modloslužba bůžku peněz“ je skutečným pohoršením a bez jejího odstranění nejde náš svět uzdravovat od válek a nepřátelství.

Žijeme v dobách, kdy – zaplaťpánbůh – provokuje sám papež. Tak papež František svolal do kultovního místa chudých františkánů konferenci mladých ekonomů (březen 2020). Co si od ní – sám sekulární františkán – slibujete?

Mohl by to být počátek skutečného hledání reálné alternativy k současnému globálnímu kapitalismu, který se točí kolem zlatého telete zisku. Vidím totiž, že zatím opravdu vítězí pocit marnosti, vycházející z bezradnosti vyjádřené bonmotem: „Dnes si lze snáze představit konec světa než konec kapitalismu“. Všichni, kteří vidí dál než na jedno svoje volební období nebo na nejbližší bilancování své firmy, musí už vidět, že tenhle sytém globálního kapitalismu je neudržitelný. Nejen proto, že je nemravný, plodí hrozné nespravedlnosti, vůči člověku je krutý, ničí rodiny a drancuje naši planetu. Už jenom z fyzikálního hlediska systém postavený na stálém růstu nemůže být uskutečnitelný na planetě s omezenými zdroji. Ale nikdo zatím nepřišel s alternativou, která by nebyla na první pohled utopií. Proto mimo jiné je na tom dnes tak bídně tradiční sociální demokracie, která mívala sílu v tlaku na stát (s pomocí odborů). Jenomže dnešní státy jsou proti globálním ekonomickým predátorům prakticky bezmocné.