Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc. se mnoho let zabývá odbornou problematikou i politikou životního prostředí. Historicky první ministr životního prostředí u nás (1990). Působil a působí v řadě veřejných funkcí:  od r. 1992  čelný představitel Centra pro otázky životního prostředí UK; 1998–2001 vyjednavač pro životní prostředí, vědu a vzdělávání v rámci delegace ČR pro vyjednávání o přistoupení k EU; předseda Komise OSN pro udržitelný rozvoj (2000–2001); od 1999 člen Vědecké rady Evropské environmentální agentury v Kodani, v letech 2002–2005 její předseda; 2004 jmenován členem Skupiny na vysoké úrovni pro Lisabonskou strategii, tzv. "Kokova skupina" v Bruselu.

Z nejposlednějších děl: Podmaněná planeta (2015); Civilizace na planetě Zemi (2018); Životní prostředí v globální perspektivě (2020).

 

Vážený pane profesore,

  • Ve Vaší publikaci „Klimatická krize. Mýty a fakta o stavu planety“, vydané v roce 2020 (ještě před vypuknutím jarní pandemie), podáváte podstatné informace o tom, co obnáší globální klimatická krize. Konstatujete stav, jaký je. Vybízíte k tomu, co by mělo být. Voláte po systémových opatřeních k řešení příčin. Mezitím tu máme krizi jiného ražení a asi se nám v tuto chvíli zdá, že koronavirus nás ohrožuje víc než cokoliv jiného. Jenomže obě ty krize spolu souvisejí. V čem spatřuje jejich provázenost ekolog?

Obě tyto krize spojuje to, že jsou v rozhodující míře způsobeny lidmi samotnými. Klimatická krize emisemi skleníkových plynů, koronavirová krize neodpovědným přístupem hned na jejím počátku. Tím podobnost nekončí. Obě jsou mimořádně vážné a pro jejich překonání je zapotřebí nejen technologických řešení, ale podstatné změny životního stylu. V reakci na pandemii jsme se jich dočkali v míře převeliké, ať chceme nebo nechceme, ale v případě krize klimatické nás dosud čekají, a nezdá se, že bychom k nim byli ochotni. Ale bez nich to nepůjde, snad si to přece jen připustíme včas.

  • Závěrečná pasáž téže publikace vzbuzuje skoro beznaděj – zvlášť když se uváží, že jste ji psal v předpandemické situaci, a už tehdy byla strašlivě pravdivá. Posuďte sám: „Jak je vidět, nutných změn je celá řada, ale společnost kolem nás, zdá se, jako by dál náměsíčně kráčela ve vyšlapaných kolejích naší neudržitelné civilizace směrem ke katastrofě. Úkolem vlády přitom je nutné změny nejen zavádět, ale také na ně upozornit a připravit všechny obyvatele, včetně mladých lidí, které by na rychlé změny měla připravit školní výuka. Téměř nic z toho se zatím nedě­je.“ – Do té letargie přišla pandemie, na kterou jsme se tak úplně připravit nemohli, adaptujeme se tedy za pochodu. Jasně se ale ukazují meze takové strategie. Je to tak trochu jako pokulhávat za větrem. Klimatická krize přitom možná udeří jako vichřice…

Zásadní problémy jsou v tom, že klimatická krize je záležitost mnohem komplikovanější, správná reakce musí být mnohostranná, a zdaleka nemusí být všemi (nebo alespoň velkou většinou) jednoznačně přijímána. Proti účinným protivirovým opatřením jsou dnes určitě provozovatelé restaurací a hotelů nebo lidé, kterým je zábava nad starostí o vlastní život nebo život blízkých, a jakkoliv jsou jejich postoje legitimní, nakonec jich přece jen není tak mnoho. Klíčové technologie – vývoj vakcíny – stojí řádově desítky miliard dolarů. Opatření proti klimatické krizi jsou o několik řádů nákladnější (i když ovšem důsledky koronakrize budou rovněž obrovské), a hlavně mají proti sobě neobyčejně silná lobby počínaje ropným průmyslem a mnoha dalšími. Navíc současné dopady klimatické krize, jakkoliv zřejmé a často tragické, přece jen nejsou tak přímé a bezprostřední jako dopady covidu. To všechno rozhodně nevede k optimistické předpovědi.

  • V této souvislosti stojí za zmínku, že na počátku pandemie vloni na jaře média hovořila o vlně solidarity a obětavosti, která se mezi lidmi vzedmula. S odstupem viděno zde hrál velkou roli strach – o sebe, o nás, o přežití. Ani tehdy nešlo tedy o čistou nezištnost. Jenže na dozrání lidstva k pravému altruismu není čas. Z toho, co uvádíte, je však zjevné, že potřebujeme nejen normativní pravidla, která se holt musí dodržovat, nýbrž změnu postoje. Existují nějaká konkrétní systémová opatření, která by v lidech probouzela motivaci k méně zištnému jednání, takříkajíc ve prospěch obecného dobra?

Vlastně všechna opatření, která podporují demokracii a vládu práva, takovou vlastnost mají. Základním opatřením je dbát na to, aby se pravidla dodržovala, což platí velmi obecně. Vyzdvihl bych zvlášť jednu věc, a tou je nesmírně důležitý vliv, který má na tvorbu „společenských norem“ – neboli toho, „jak to u nás opravdu děláme“ – příklad veřejně známých osobností: politiků od starostů po prezidenty, známých herců, sportovců a dnes v rostoucí míře i influencerů na sociálních sítích. A ovšem naprosto zásadní roli mezi systémovými opatřeními, přímo coby prototyp systémového opatření, hraje správné nastavení systému výchovy a vzdělávání v nejširším slova smyslu od dětí až po univerzity třetího věku.

  • Domníváte se, že školní výuka – přes veškeré reformy a inovace těžko pohyblivý kolos – může stíhat připravovat mladé lidi na rychlé změny kolem nás? Mně se zdá, jako by naopak ty změny kráčely vždy o krok dřív před námi a všemi našimi institucemi…

To je určitě pravda, ale těžko s tím něco zásadního můžeme udělat. Učitelé na všech stupních jsou jenom lidé, můžeme na ně apelovat, aby se lépe snažili, ale to má zjevné meze. Zcela určitě jim ale také můžeme pomoci. Na první pohled je zřejmé, že tady by mělo hrát hlavní roli Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, ale zkušenost ukazuje, že právě to vážně selhává. Například ekologická výchova a vzdělávání leží daleko víc na bedrech desítek nebo snad i stovek nevládních organizací, díky nimž je tato oblast docela živá. MŠMT by potřebovalo probudit.

  • Ve věci klimatické krize je těžké nebýt alarmistou, když i objektivní „neemociální“ fakta nastiňují vesměs negativní scénáře procesů „utržených ze řetězu“. Dokázal byste z oblasti přírodovědeckého poznání vyzdvihnout něco, co oproti tomu dává důvod k oprávněné naději na zlepšení?

Přes všechny současné pesimistické výhledy pořád zůstávám v jádře optimistou. Doufám, že rychle rostoucí šíře a hloubka poznatků nejen z oblasti přírodních věd, ale v širokém spektru povede k pochopení vlastní odpovědnosti a nakonec ke konstruktivním změnám nejdřív přístupů, pak i chování a jednání. Věřím, že poznání jako takové sehraje základní roli. Důkazem měnící se situace jsou stále častější výsledky průzkumů veřejného mínění v mnoha zemích včetně České republiky, které ukazují, že lidé v rostoucí míře dobře chápou celou situaci okolo klimatické krize od jejích příčin až k podpoře účinných opatření na její zásadní zmírnění. A že to bude přece jen včas.

  • Vaše odpověď je výrazem Vašeho přesvědčení – nejde však proti reálnému vývoji, na jehož parametry sám upozorňujete? Také osvícenci byli takto optimističtí, jenže my už pár staletí vidíme, že nárůst poznatků neznamená automaticky nárůst kolektivní odpovědnosti, nebo snad ano? Naopak by se dalo poukázat i na to, že velké vědění umožňuje dělat sofistikovanou záležitost ze sobectví …

S tím přece jen nemohu souhlasit. Opravdu tady záleží na úhlu pohledu, přes všechny zákruty, skoky, propady vidím celkový vývoj přece jen jako pozitivní. Věřím s Teilhardem de Chardinem v rozvoj noosféry, globální duchovní struktury, která se postupně rozklene nad celou biosférou a celou planetou. Jistě, bez rizika to není, ke katastrofě dojít může. Ale doufám, že k nějaké vážné, opravdu zničující nedojde, že lidé budou schopni ji odvrátit a menším katastrofám účinně čelit, podobně jako vidíme úspěšný a rychlý vývoj vakcíny proti covidu.

  • Poslední rok mimo jiné zřetelně ukázal vzájemnou podmíněnost sociálního, environmentální a ekonomického pilíře. Otřásá se celá budova. Každý z nás intuitivně hledá a bude hledat bezpečné místo k přežití. Máte nějaký konkrétní návod pro jednotlivce, co by do budoucna měl dělat, resp. čeho se vyvarovat?

Každý jednotlivec, domácnost, rodič by si měl do hloubky uvědomit, jakou ekologickou a uhlíkovou stopu jeho vlastní jednání zanechává. To se týká úplně každého bez rozdílu. Mimo to ovšem máme různé společenské a ekonomické role a v této souvislost velmi rozdílnou odpovědnost za to, co děláme, o čem rozhodujeme. Měřítko velikosti ekologické stopy, přímé, nepřímé, aktuální, potenciální, bychom měli přikládat ke všem svým rozhodnutím a činům, ať máme jakékoliv postavení a funkci. Dnes je k dispozici řada návodů, jak si spočítat svou ekologickou a uhlíkovou stopu – jsou dostupné na internetu.

  • V České republice zatím nebyla seriózně otevřena debata o základním nepodmíněném příjmu. Pro mnohé blouznění, levičáctví, pro jiné pragmatický počin. Zabývají se ekologové důsledky, které by taková systémová změna ve společnosti mohla přinést pro udržitelnost civilizace?

Předpokládám, že ano, ale nejsem v této věci orientován. Nemyslím ale, že by to mělo nějaké výrazné ekologické důsledky, plus nebo minus. Ze svého laického a konzervativního hlediska se nedomnívám, že by taková věc byla v principu jakkoliv přínosná. Z hlediska mobilizace zdrojů, které nemohou mít původ jinde než ve státním rozpočtu, mi velmi jednoduchý výpočet říká, že to prostě nemůže vyjít. A z hlediska příjemců, tedy všech občanů, se mi to rovněž vůbec nezdá ani realistické ani žádoucí.

  • Poznatky mnohých humanitních oborů ukazují na to, že řešení velkých krizí lidstva je tak trochu „neřešitelné“ – neboť jejich kořen je antropologický. Lapidárně řečeno, přes veškerá vědecko-technická, legislativní, osvětová, ekonomická a jiná opatření je oním dominantním a zároveň křehkým faktorem člověk. Schopen svobodného jednání, selhávající. V jádře selhání číhá zištnost, sobectví, lhostejnost. Tím se jistě neříká, že systémová opatření jsou zbytečná. Naopak, často jsou zřejmě tím jediným správným, co je třeba udělat. Věříte v člověka?

Antropologové nám říkají, že na samotném vzniku a následném obrovském evolučním úspěchu našeho druhu Homo sapiens se daleko nejvíc podílel náš mozek, rozumové schopnosti. Ukazují při tom, že nejdůležitější není oblast kompetencí technických, přírodovědných a podobně, ale oblast sociální. A vůbec nejdůležitější je schopnost kooperace, spolupráce a dobrých vztahů mezi lidmi. Zároveň zjišťují, že kriticky důležité je altruistické chování. Jistě, zištnost, sobeckost, „homo homini lupus“ a podobně určitě také existují, výrazně, ale přece jen nikoliv v míře rozhodující. Ostatně data mohou ukazovat leccos, stačí si je správně vybrat, ani je nemusíte ohýbat či přímo falšovat. Kdyby lidé nebyli přece jen ze své podstaty převážně altruističtí, prostě a jednoduše by lidský rod nemohl být tam, kde dnes jsme. Rozhodně věřím v člověka, zejména proto, že člověk na to všechno není sám. V tomto směru věřím v moc Ducha Svatého.

Děkuji za rozhovor

Lucie Kolářová