Česká ekonomika mezi centrálním plánováním a volným trhem (Lubomír Mlčoch)

Hlavní stránka > Texty > Česká ekonomika mezi centrálním plánováním a volným trhem (Lubomír Mlčoch)

25.11.2019

Česká ekonomika mezi centrálním plánováním a volným trhem (Lubomír Mlčoch) Text je redakčně upraven. Původní nezkrácená verze textu byla proslovena na mezinárodní konferenci „Demokratická revoluce 1989 třicet let poté“ v Senátu Parlamentu, 6.–8. listopadu 2019. Organizátory konference byly: Ústav pro soudobé dějiny, ÚSTR a Akademie věd ČR.

 

 

Česká ekonomika mezi centrálním plánováním a volným trhem

aneb

„Od her plánovacích k privatizačním, od vlastnictví de factode iure - při zdání legality“

 

Agentura historie

   Centrálně plánovaná ekonomika představovala hierarchicky organizovaný systém, mezi jehož jednotlivými úrovněmi probíhaly v pravidelných ročních cyklech hry o plán a na plánování. Tato dvojí tvář naznačuje, že celý systém byl do jisté míry ideologickou fasádou reálných dodavatelsko-odběratelských vztahů strnulého, organizačně monopolizovaného, leč přece jen trhu. Aktéři těchto her disponovali formální, ale směrem dolů stále silnější neformální ekonomickou mocí, která u větších podniků mohla nabývat až charakteru „převrácené řídící pyramidy“ /reverse control pyramid/. Informační převaha podnikových manažerů vytvářela až jakési pseudo-vlastnické vztahy. Teprve v závěru osmdesátých let se západní komparativní ekonomie dopracovala ke konceptům „vlastnických oprávnění“ /entitlements/ a vlastnictví „de facto“, jež relativizovaly ideologii plánování z jednoho centra politické moci. A mé deskriptivní studie analyzující tento svérázný hospodářeský model mohly oficiálně vyjít na akademické půdě až po pádu režimu.

   Ve světě byla mnohem známější „maďarská škola“ reprezentovaná Jánosem Kornaiem; ta také osobitým způsobem studovala Kadárovskou podobu tržního socialismu. A zkušenost je vedla ke většímu spolehnutí se na privatizaci tradičními  metodami, příliv západního kapitálu a jeho manažerské profesionality. Podobně se pokusila vydat ještě Pithartova vláda v rámci federace a její výkladní skříní až dosud zůstává úspěšný příběh Škody auto a Volkswagenu. „Česká cesta“ Klausovy vlády spíše reflektovala zájmy domácích účastníků dřívějších plánovacích her. „Sametová revoluce“ znamenala otevření příležitosti na proměnu neformálnách vlastnických oprávnění na zaknihovaná vlastnická práva. Současně šlo však i o porážku se západními konkurenty na mikro-úrovni, takže účast zahraničního kapitálu ve formě vládou vyjednaných, ale i „nepřátelských převzetí“ mohla být nežádoucí překážkou pro zájmy dosavadních „kontrolních skupin“ ovládajících podniky. Tak se zrodila koncepece „privatizace bez kapitálu“. Ta zahrnovala nejen „privatizaci na úvěr“ od stále ještě polostátních bank, ale především „kupónovou privatizaci“ jako svého druhu největší „business game“, jaká kdy byla na světě sehrána. Vklad do hry byl 1 000,- Kč, což byl spíš správní poplatek – vstupenka do hry – než skutečná investice. „Jistota destinásobku“ Viktora Koženého přilákala do hry většinu oprávněných, nadaných současně volebním právem. Tah politického marketingu to byl skvělý a nutno uznat, že celý projekt byl svou logistikou sofistikovaný natolik, že přilákal pozornost i světové ekonomické obce. Profesor Joseph Stiglitz, ještě jako hlavní ekonom Světové banky, hodnotil na výroční konferenci Development Economics – kam byly transformující se ekonomiky řazeny – prvních 10 let té bezprecedentní institucionální změny, a do jeho hodnocení se vešly jen tři případové studie: Rusko, Čína a Česká republika. Přestože ještě krátce předtím jsme byli dáváni za příklad k následování, Stiglitz již „českou cestu“ hodnotil kriticky, jako příliš sofistikovanou, s přílišným „zpřevodováním“ /gearing/ institucí. Tím měl na mysli především roli investičních privatizačních fondů, jež se vynořily v průběhu kupónové privatizace, aby poté bez dostatečné institucionální regulace ovládly „hru“ a ukázaly na vítěze a poražené. Pirát z Prahy Viktor Kožený se stal světově proslulou figurou, ale pirátství Harvardských fondů bylo jen částí prohospodaření důvěry, již drobní akcionáři vkládali do hry. Nejpokročilejší evoluční instituce institucionálních investorů, fungující jen v nejvyspělejší části kapitalistického světa, byla použita ke hře o rozdělení podstatné části státního vlastnictví. Všichni jeho někdejší spoluvlastnícii – podle socialistické ústavy – dostali rovných 1000 investičních bodů a příležitost stát se přes noc akcionáři. „Neregulace“ fondů umožnila zmizení účetní čáry mezi majetkem investora fondu a podíly drobných akcionářů. Absence jejich právní ochrany měla za následek, že část hráčů učinila svou první zkušenost s „kapitálovým trhem“ jako zklamání. Fondy však na druhé straně daly příležitost ke vzniku koncentrovaného kapitálového vlastnictví několika skutečných vítězů privatizace. „Privatizace bez kapitálu“ tak zrodila kapitál: jednou uhrazený daňovými poplatníky za nesplacené privatizační úvěry bank pořád ještě s ručením státu, podruhé zbavením vlastnických oprávnění velkého množství drobných akcionářů. Podobně ale dopadla i část drobných akcionářů, kteří „investovali“ své body přímo do podniků: jakmile ti velcí dosáhli majority  přes 50%, „vítěz bral vše“ a vlastnické podíly drobných akcionářů se staly nevymahatelnými . A vítězem byly opět velké investiční privatizační fondy.

   Privatizační hry české provenience byly snahou uhájit pro stávající manažery šanci na proměnu jejich neformálních oprávnění na zaknihovaná vlastnická práva. Snaha uspěla jen zčásti. „Privatizace na úvěr“ vyústila v tzv. „bankovní socialismus“ (název paradoxně jako první použila politická strana odpovědná za legální rámec privatizace), a banky byly konečně zprivatizovány, ovšem už do rukou zahraničních bank.

   Zpětně hodnoceno dnešním stavem české ekonomiky lze dojít snadno k optimistickému hodnocení, že transformace nakonec dopadla docela dobře pro konceptory – dle jejich sebehodnocení – a pro skupinu vítězů kupónové privatizace dokonce výborně. Spokojeni jsou jistě i zahraniční vlastníci největších bank. V „krátkém období“ se za vítěze transformace může považovat i větší část zaměstnanecké populace, díky plné zaměstnanosti a fascinaci přítomnou spotřebou. Z hlediska „dlouhého období“ je však několik vzájemně souvisejících důvodů k zamyšlení. Profesor František Vencovský, poslední žák Karla Engliše, varoval před nízkou tvorbou domácího kapitálu. Kapitálový trh v pravém slova smyslu se v našich podmínkách nepodařilo vytvořit, a Pražská burza je toho dokladem: netvoří relevantní vyvažující sílu vůči bankovnímu sektoru. Banky využívají síly svého postavení: neodměňují úspory domácností /úroky i na spořících účtech jsou pod úrovní inflace/, a jednostranně preferují roli věřitele. Nezdaněné dividendy z větší části odtékají mimo ekonomiku země. Nízká tvorba domácího kapitálu přetrvává, a to platí i pro tu nejvzácnější složku kapitálu každé země: lidské zdroje. Za uplynulých 30 let jde o deficit v obnově pracovní síly v řádu jednoho milionu dětí a dnes už mladistvých. Podle propočtů, jistě jen hrubých, jde – ve finančním vyjádření – o větší dluh než onen „veřejný“, tolik politicky diskutovaný. Nejhůře vyčíslitelná je ztráta na „neviditelném aktivu“, jímž je pro každou zemi důvěra. A chybějící důvěra má dědičná znaménka zkušenosti s chováním někdejších investičních privatizačních fondů – a s dnešním chováním „našich“ bank. Instituce soukromých penzijních fondů je tak dlouhodobě málo důvěryhodná, a to nejen pro nepochopení politiků, ale pro celou generaci, která by si měla – po několik desetiletí – spořit na stáří, a věřit přitom, že jejich úspory budou aspoň zachovány, když už ne zhodnoceny.

   Moje vystoupení je založeno na filosofii insitucionálního evolucionismu, a argumentaci, podle které došlo během přechodu od centrálního plánování k volné tržní ekonomice také ke transformaci ustálených vzorců chování, k jakési mutaci herních prvků naučených v plánovacích hrách, do her privatizačních. Takovou mutací byla „inovace“ známá i ve světě jako „tunelování“ /tunneling/. Stát však i v post-privatizačním období zůstává zodpovědný za plánování a financování veřejných statků, a v tomto sektoru lze identifikovat zachování, přežití a rozvinutí i původních principů z doby minulé. S odkazem na již zmíněné dvě „školy“, maďarskou a českou, lze ukázat, že např. ve „hrách o dotace“ a zejména pak v sektoru stavby silnic a dálnic, se nadále manifestují jak Kornaiův princip „měkkého rozpočtového omezení“ /soft budget constraint/, tak dokonce princip „převrácené řídící pyramidy“ – kdy už přestává být jasné, kdo řídí koho. Metoda „černé skříňky“ /black box/, která i ve vědě umožňuje vysvětlit i situace, do nichž vědec nemůže vidět, zakládá důvod pro formulaci těchto hypotéz, a to jen na základě vnitřních logických souvislostí mezi vstupy do systému a výstupy z něho, i z pouhých veřejně přístupných, mediálních zdrojů. „Path dependency“ Douglasse Northe – agentura historie – funguje. V tom dobrém, ale bohužel v i v tom, co zanecháváme mladé generaci jako nesnadný úkol k nápravě. Za naši generaci, která je na odchodu, mi budiž dovoleno vyznat: „nostra culpa“. Máme již všechny instituce právního státu, od zdání legality k její skutečné funkčnosti nám ještě mnoho schází. Džin právního vakua jednou vypuštěný z láhve se do ní zpátky už obtížně vrací a má tendenci působit nejen v moci soudní, ale již na půdě, na které se nacházíme, tedy moci zákonodárné. Omlouvám se našim hostitelům, byť nepřítomným, ale ještě když jsem se vracel před čtvrtstoletím na univerzitu, tak jednou z prvních akcí – pod záštitou J.M. Rektora Radima Palouše – bylo kolokvium „Jen pravda nás osvobodí“.

Post scriptum: pro naše aktuální české milieu

1.Truismus – pravda teoretického ekonoma neznamená: já bych to dělal líp než politici. Jde o hodně odlišné společenské role. Snažím se jen hájit oprávnění kritické reflexe teorie, nárok ba závazek vůči praktické politice.

2. Tato kritická reflexe není ani hodnotící komparací typu: jiné země to dělaly lépe. Například zmíněné Maďarsko patří spolu s námi k zemím, v nichž zahraniční bankovní kapitál dosahuje vůbec nejvyšší výnosnosti /a je příznačné, že tato skupina zahrnuje téměř výlučně bývalé socialistické země/. Polsko se v tomto směru jako jediné řadí k „normálu“ starých zemí EU, a je výzvou pro ekonomický výzkum vysvětlit, jak se to našim severním sousedům podařilo.

3. Ten, kdo učí, může jen doufat, že ovlivnil aspoň některé své studenty, a ještě věřit, že jim tím prospěl.

4. Společenský vědec si uvědomuje – měl by –, že žádná věda, ani ta jeho, není samospasitelná. Důkazem toho je současný neslavný stav ideologie „společnosti vědění“ /knowledge society/.

Lubomír Mlčoch

 

 

Tisk   |   Poslat článek známému