Evropské křesťanství v zrcadle demografie (Jiří Zajíc)

Hlavní stránka > Texty > Evropské křesťanství v zrcadle demografie (Jiří Zajíc)

24.1.2019

Evropské křesťanství v zrcadle demografie (Jiří Zajíc)

Synoda o mládeži na podzim 2018 přinesla nepřehlédnutelnou snahu nemalovat situaci na růžovo, ani se zabývat jen tím, „jak by to mělo být“, ale podívat se realitě do tváře. Do této kategorie spadal ostatně i zásadní příspěvek českého zástupce biskupa Tomáše Holuba, který popsal faktické potíže mladých lidí v oblasti sexuálního života, pokud se jej snaží poměřovat oficiálními stanovisky katolické církve. Součástí snahy o získání pravdivého obrazu o postojích a situaci mladých lidí ve vztahu k víře a církvi bylo i vypracování analýzy dat z let 2014 až 2016 pořízených v rámci projektu European Social Survey. Stál za ní ředitel Střediska Benedikta XVI. pro náboženství a společnost Stephen Bullivant, takže nelze předpokládat, že by byla jakkoliv zkreslena v neprospěch křesťanů.

Pro nás je z ní důležité v prvé řadě srovnání s ostatními zeměmi Evropy. Tento rozsáhlý výzkum totiž Stephen Bullivant shrnul následovně: Náboženství v Evropě „skomírá”. Mladí dospělí, s některými zřejmými výjimkami, se čím dál tím méně ztotožňují s náboženstvím nebo je praktikují. Křesťanství jako výchozí norma je pryč, a to nejspíš nadobro, nebo alespoň na příštích sto let. Náboženská identita se totiž už zdaleka tak nepřenáší z rodičů na děti jako dříve. Takzvaný český „ateismus“ je tedy jen výraznějším vyjádřením celoevropské krize církevního náboženství, zejména mezi mladými lidmi. Současně se ukázalo, že čeští mladí katolíci (jichž je kolem 7 % ve věkové skupině 16 až 29 let) jsou spolu s Poláky a Portugalci daleko nejčastějšími pravidelnými návštěvníky bohoslužeb. To by se dalo interpretovat tak, že pokud už je někdo u nás mezi mladými lidmi katolíkem, bere svou přináležitost k církvi většinou velmi vážně.

Nejsme ovšem odkázáni jen na zahraniční výzkumy. Z minulých let máme i několik vlastních zdrojů dat, jak to s mladými lidmi u nás ve vztahu k víře, křesťanství i církvím vypadá. V prvé řadě jsou to data z posledního sčítání v roce 2011. Navzdory tomu, že se 45 % obyvatel otázce po víře vyhnulo, tak údaje nám přesto dávají dost realistický obraz o situaci. A ta z hlediska věkového složení Církve římskokatolické je následující: ve věku 15 až 29 let je to 11 %, ve věku od 30 do 59 je to 34 %, mezi 60. a 70. rokem je to 19 % a starších než 70 let je 25 %. Nejsme mezi českými církvemi sami, kde převládají mezi členy lidé starší. U evangelíků je téměř polovina členů starších než 60 let a v Církvi československé husitské je to dokonce 70 %. Není to ale tak u všech církví. Například Církev bratrská má 61 % členů mladších než 60 let a Církev adventistů sedmého dne dokonce 65 %, přičemž v obou případech je počet členů do 29 let 20 %. Podobný obraz pak dává rozbor výsledků za druhou největší skupinu věřících u nás – 706 tisíc – totiž těch, kteří se pokládají za křesťany bez církevní příslušnosti.

Důležitým zdrojem pro poznání vztahu mladých lidí k Bohu, víře a církvím je výzkum KAM 2011 vypracovaný z popudu Křesťanské akademie mladých mezi středoškoláky. Ten potvrdil to, že na jedné straně je většina (sic!) našich středoškoláků nakloněná přesvědčení, že existuje něco víc než jen viditelný materiální svět, přičemž tento postoj je častější mezi dívkami (63 %) než mezi chlapci (55 %). Současně se ale jen 7 % označilo za „věřící křesťany“. Těch, kteří se označili za ateisty nebo je možno je tak zařadit podle jejich dalších odpovědí, je pouze 17 %. Zvláštní kategorii tvořila 6% skupina těch, kteří sice „věří v Boha, ale nezajímá je“. Tvořili ji skoro výlučně mladí lidé z katolických rodin. Celkově se ale potvrdila velká závislost mezi postojem studentů a jejich rodinným prostředím.

Co se týče vztahu k církvím, pak ty jsou v drtivé většině (91 %) považovány za nedůvěryhodné. Negativní pohled na církve je daný především představou že církve věřícím „vymývají mozky“ a omezují jejich svobodu, následně pak i proto, že učí pravidlům, která samy nedodržují, jde jim jen o majetek a moc, případně se míjí s potřebami dnešního člověka a společnosti. Zvlášť mezi studenty učilišť a průmyslovek se vyskytovaly kombinace všech možných negativních vlastností církve, jak to celkem přesně vystihuje třeba tato výpověď: Církev je jen o tahání peněz z lidí a strašení lidí ďáblem, aby se báli a platili, děšení lidí nesmysly, prostě ubohost. Důležité je rovněž zjištění, že jen málo mladých Čechů spojuje chození do kostela se „společenstvím věřících“. Platí to dokonce i o těch, kteří se zařadili do kategorie „věřící křesťané“.

Z uvedených faktů je především zřejmé, že se nabídka tradičních církví dalekosáhle míjí s velikou touhou mladých lidí po transcendenci a duchovním životě. Situaci komplikuje nejen běžný charakter této nabídky (mladými lidmi vesměs odmítaný), ale i značná zmatenost a náboženská nevzdělanost samotných mladých lidí. Důležité je pochopit, že prvotní příčinou tohoto stavu není nějaké působení toho či onoho biskupa nebo jiného zástupce církve (byť i to není zanedbatelné), ale systémový nesoulad mezi očekáváním a nabídkou. To si ostatně uvědomili i biskupové na synodě, když jako strategickou prioritu uvedli nutnost skutečného naslouchání mladým lidem. Je při tom jasné, že i kdyby se podařila tato zásadní změna přístupu církví k mládeži, zažijeme u nás i v Evropě v následujících desetiletích výrazný pokles členů církví (snad s výjimkou menších protestantských). Mohlo by nás to ovšem uvolnit k větší aktivitě vůči těm, kteří po Bohu touží, byť o církev (zatím) nestojí.

 

Tisk   |   Poslat článek známému