Jak je to s lidskými právy? (Jiří Zajíc)

Hlavní stránka > Texty > Jak je to s lidskými právy? (Jiří Zajíc)

15.12.2020

Jak je to s lidskými právy? (Jiří Zajíc) Na 10. prosince připadl Den lidských práv. V roce 1949 byla toho dne přijata Všeobecná deklarace lidských práv. Při pohledu na dnešní svět se nám velmi snadno může zdát, že i po těch jednasedmdesáti letech zůstala jejich proklamace jen na papíře. A napadne nás jistě hned spousta příkladů, jak je s lidskými právy hanebně nakládáno.

 

Přesto srovnání s dobou, kdy tato Deklarace neexistovala, vede Jana Sokola ke konstatování: "Přijetí a prosazování principu lidských práv, jakkoli jen váhavé a částečné, proměnilo politický svět víc než co jiného. Je to nepochybně jedna z věcí, kterými se moderní doba může pochlubit a které daly našemu světu nový smysl a novou naději…" Myslím, že to platí mimo jiné i proto, že dnes – jak říká Jan Sokol „Ani vítězové si už nemohou být tak docela jistí, že to budou jen oni, kdo budou „psát dějiny““. O tom se ostatně už přesvědčili například viníci zločinů za války na Balkáně.

          Samotná myšlenka lidských práv se zrodila ze dvou různých inspirací. Tou první, která se běžně uvádí, je stoická filosofie se svým pojetím „přirozených práv“. To posléze rozvedli osvícenští myslitelé, z nichž se nejčastěji připomínají John Locke a Jean Jacques Rousseau. Ačkoliv většina z nich stále ještě uznává křesťanský pohled na člověka, vidí zajištění jeho základních práv ve „společenské smlouvě“. Jistě i proto, že hlavně řeší vztah mezi státní mocí a jednotlivcem. A ona společenská smlouva má zajistit, aby státní moc respektovala hranice lidské svobody a důstojnosti a současně i soukromý majetek. V centru tohoto pojetí je individuum, lidský jedinec, se svými „nezadatelnými lidskými právy. Úskalí tohoto přístupu se ukázalo nejen při snaze přenést takový přístup k lidským právům mimo naši euroamerickou civilizaci, ale také v otevření cesty k dnešnímu extrémně vyhraněnému individualismu.

          Proto je nesmírně důležité, že existuje i druhý zdroji myšlenky lidských práv. V projevu k 50. výročí Deklarace ho připomenul Václav Havel takto: Častokrát si kladu otázku, proč vlastně má člověk právo na nějaká lidská práva, a často se nad tímto tématem v různých projevech zamýšlím. A vždy znovu dospívám k názoru, že tu jde o něco podstatně jiného a hlubšího než o pouhou smlouvu mezi lidmi, kteří pochopili, že je pro ně jako pro jednotlivce praktické, budou‑li ta či ona jejich práva nějak artikulována a zaručována, a bude‑li tím automaticky omezena svoboda těch, kteří by jejich práva chtěli či mohli ohrožovat či jim je upírat. Jsem přesvědčen, že nejhlubší kořeny toho, co dnes nazýváme lidskými právy, tkví mimo nás, nad námi, kdesi hlouběji než ve světě lidských smluv, v prostředí, které bych pro jednoduchost nazval metafyzické. Člověk – byť by si to sám tisíckrát neuvědomoval – odvozuje svou důstojnost, stejně jako svou odpovědnost, od tohoto světa jako celku, respektive od toho, co vnímá jako jeho osu, páteř, řád, směr, smysl, duši, jak kdo chce. Křesťané to vyjadřují jednoduchým tvrzením: člověk tu je k obrazu božímu.

          Je docela příznačné a jistě tragické, že tím, kdo se celé devatenácté století a ještě půlku dvacátého proti myšlence lidských práv bouřil, byla katolická církev. Natolik srostla s feudálním pojetím vládce jako toho, kdo je „z Boží milosti“, že až na výjimky nepostřehla v ideji lidských práv silnou biblickou inspiraci. A to navzdory tomu, že už v úvodu Deklarace nezávislosti Spojených států ze 4. července 1776 stojí: Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Současně nám tento 250 let starý text umožnuje dobře rozlišit, v čem je dnes vada dovolávání se všemožných práv, které samozřejmě onu prvotní ideu značně kompromitují. Příkladem toho je údajné „právo na potrat“, které přímo popírá jedno z oněch nezcizitelných práv – totiž právo na život.

          Jak je vůbec možné že jsme dospěli až sem? Myslím, že onen vyhraněný individualismus, který pokládá „seberealizaci“ za nejvyšší hodnotu, špatně chápe jak svobodu člověka, tak i skutečný smysl lidských práv. Není sice pravda, že naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého – jak se stále opakuje –, ale respekt ke svobodě druhých je skutečně její podstatou. Při setkání se svobodou jiných bytostí se teprve jako skutečná svoboda – tedy příležitost k lásce – má osvědčit.

          A z toho také plyne přiměřené chápání lidských práv. Přesně to vyjadřuje Jan Sokol: Pochopení lidských práv jako práv těch ostatních, a tedy zároveň mé a naší povinnosti, má několik nezanedbatelných předností. Předně dobře odpovídá empirické zkušenosti a neslibuje nesmysly. Za druhé je dobře srozumitelné i napříč kulturami a jen tuto povinnost rozšiřuje i na ty, kdo nepatří k vlastnímu společenství či skupině. To jistě není málo, je to však pochopitelné a snad i možné. Za třetí nesvádí k naivní představě, jako kdyby lidská práva mohl zaručit sám parlament, nebo že malé děti k nim dorostou samy i bez příslušné výchovy.

          Potud Jan Sokol. A myslím, že je tu jasně ukázán směr i našeho křesťanského zapojení. Protože, jak zase říká Jan Sokol: Právě proto, že lidská práva nejsou samozřejmá a přirozená, vyžadují soustavnou péči a úsilí, počínaje výchovou přes kritickou praxi až po teoretickou reflexi.

Jiří Zajíc

 

 

Tisk   |   Poslat článek známému