O čem se diskutovalo na konferenci...

Hlavní stránka > Texty > O čem se diskutovalo na konferenci...

7.3.2019

O čem se diskutovalo na konferenci... 9.–10. listopadu 2018 proběhla v Českých Budějovicích pod záštitou SO ČBK konference nazvaná "Realizace myšlenek Amoris laetitia v praxi". Kromě odborných přednášek proběhly v rámci konference také diskuze ve skupinkách. Přinášíme jejich záznam.

 

Součástí konference věnované významu papežské exhortace Amoris laetitia byly i takzvané diskuzní skupinky, zařazené v programu vždy po přednáškových blocích. Záměrem organizátorů konference bylo totiž zachytit nejen úroveň současné teoretické a akademické diskuze, nýbrž stav vnímání a reflexe uvažovaných témat a otázek s nimi spojených právě i v praxi, v reálných životech věřících lidí.

Skupinky byly různě tematicky zaměřené, ale v zásadě jejich zaměření odpovídalo hlavním tématům teoretické (přednáškové) části. Každou ze skupinek vedl příslušný, k tomu určený moderátor, jehož snahou bylo udržet diskuzi v kultivované a zacílené podobě. Moderátor rovněž zaznamenal průběh diskuze. Účastníci se do skupinek přihlašovali a rozdělovali spontánně.

Předložený text je souhrnem výstupů z jednotlivých diskuzních skupinek. Výstupy jsou ponechány v jejich autentické podobě.

 

Příprava na manželství

/moderátor: PhDr. Ing. Marie Oujezdská/

Očekávání účastníků dialogu ve skupině mělo trojí zaměření:

  • podělit se o své zkušenosti z realizace příprav a nastínit další možný vývoj,
  • konfrontovat svoje teoretické znalosti s praxí a
  • seznámit se se současnou nabídkou příprav.

Diskuse se soustředila na bližší a bezprostřední fázi příprav a sledovala zadání Směrnice pro přípravy na manželství vydané ČBK.

Přítomní se shodli na tom, že jedním ze stěžejních úkolů současnosti je nabízet takové formy příprav, které odpovídají jak individuálním potřebám snoubenců, tak splňují požadavek srovnatelné úrovně intenzity přípravy a srovnatelnou kvalitu jejího obsahu. Vysvětlit tuto zásadní podmínku snoubencům naráží mnohde na značné překážky.

Samotný záměr, připravovat na život v trvalém vztahu, je v naší společnosti jedinečný a zatím v tomto ohledu i nedoceněný. Zdá se, že sama církev je mnohdy málo aktivní v seznamování veřejnosti s tím, co nabízí.

Mladý pár musí čelit překážkám ze strany společnosti, zejména v jejím nezájmu o stabilní párové soužití a nedostatečné školní výchově kompetencí nezbytných pro zdařilý rodinný život. Často se ale bohužel stává, že samotní rodiče nerespektují a neoceňují svobodné rozhodnutí svých dospělých dětí uzavřít manželství. Někdy je dokonce od takého kroku zrazují.

Obsah samotných příprav vždy nenabízí celou žádoucí (předepsanou) šíři a bývá někdy zužován na téma sexuálního soužití v manželství a na vzdělávání v metodě přirozeného plánování rodičovství. Najít novou citlivost v oblasti sexuality patří k důležitým úkolům současnosti.

Nedostatek je pociťován v oblasti práce s párem po uzavření manželství, co do záměru srovnatelné s mystagogií nabízenou neofytům. Nabídky mohou být rozmanité. Od doprovázení odborně vyškoleným párem, po programy pro mladé páry, nebo rodinné pobyty. I „pouhý“ pobyt s dalšími rodinami má veliký význam pro získávání cenných zkušeností.

Do budoucna bude potřebné zaměřit se na podporu větší spolupráce realizátorů příprav a s mladými manželskými páry. Ve skupině se hovořilo o vytvoření možné platformy na podporu vztahových dovedností. I přes stálou snahu zabezpečovat dostatečnou komplementaritu lidské a duchovní roviny příprav se ukazuje jako velmi potřebné v prvních letech manželství vzdělávat ve vztahových dovednostech, které v době známosti často nahrazovala vysoká tolerance pro nedostatky druhého.

Velkou hodnotu má vzájemné svědectví manželů. Způsoby setkávání jsou rozmanité. Určitým vzorem je příklad praktikovaný biskupskou konferencí USA, nazývaný mentoring manželů. Začíná během příprav na manželství v dané farnosti a pokračuje i v následujících letech po uzavření manželství.

Jak naplňovat v tomto ohledu poslání „být solí země“? Celoživotním úkolem je svědectví vlastního života. Snahou by mělo být seznamovat společnost s významem příprav i na přirozené manželství a zajistit jejich, alespoň prvotní, nabídku. První pokusy již existují.

 

Metoda párového doprovázení mladých manželů

/moderátor: PhDr. Josef Zeman, CSc./

Na úvod představil dr. Zeman s využitím prezentace stručně metodu: Ta reaguje na přímé výzvy papeže Františka obsažené již v Evangelií gaudium a později znovu opakované v Amoris laetitia. U nás přišel s požadavkem na vypracování metody doprovázení mladých manželů arcibiskup Graubner, který zveřejnil tento požadavek 30.10.2014 v televizi Noe a prostřednictvím tiskového střediska ČBK.

Reakcí na tuto výzvu byl návrh metodiky zveřejněný v publikaci Párové doprovázení mladých manželů ke zralému vztahu (Karmelitánské nakladatelství 2015). Metoda byla představena prof. Tavelovi, děkanu CMTF v Olomouci, který vzápětí schválil projekt kurzu Párové doprovázení mladých manželů v rámci fakultní oblasti celoživotní vzdělávání. Na základě schválení arcibiskupa Graubnera a biskupa Cikrleho byli vyhledáni vhodní zájemci o studium, kteří prošli přijímacími zkouškami v lednu 2017, absolvovali od února do června trvající kurz, obdrželi v brněnské katedrále osvědčení o absolvování kurzu od představitele fakulty a byli dne 16.6.2017 biskupem pověřeni k této službě. Stejný kurz se opakoval o rok později, první dva ročníky absolvovalo 22 manželských párů převážně z brněnské, ale i z olomoucké arcidiecéze.

Kurz probíhá o víkendech, páteční podvečerní a večerní program je věnován přednáškám, sobota celý den výcviku v komunikačních technikách, které umožní v praxi naplnění záměru kurzu. V duchu papežových vyjádření je smyslem kurzu umožnit doprovázeným manželům setkat se s párem vyškolených, o několik let starších manželů a zažít s nimi jejich manželský vztah prostřednictvím jejich způsobu myšlení, jejich párové komunikace, projevů vzájemného respektu a zájmu jeden o druhého. Děje se to převážně v situacích diskuze nad dotazy či problémy doprovázených, a to nikoli vysvětlováním a argumentováním, ale praktickou ukázkou hledání řešení doprovázející dvojicí, která nenabízí svojí zkušenost, ale hledá možné dobré kroky pro doprovázené. Nezaujímají roli znalců, ale drží se pozice nezištných a kompetentních pomáhajících doprovázeným, což v praxi znamená umožnit metodou zážitkového učení osvojovat si metodu manželského dialogu, který nehledá vítězství určitého názoru či argumentu, ale co nejpřátelštější společnou dohodu. Celkové vyznění kurzu respektuje papežovu představu, aby manželé byli uvedeni do pochopení skutečného tajemství svátosti manželství aktuálně modifikovanou metodou mystagogie s výsledkem sdílet s nimi počáteční kroky jejich manželské cesty a zážitkem jistoty, že vědí, jak po této cestě s radostí kráčet.

Po tomto úvodu následovala diskuze.

První část se týkala otázek typu, jak se může podařit tento ideál mladým manželům postavit před oči, když jsou kolem sebe svědky sociálního dění, které obsahuje více „osvědčené“ návody k vítězství očekávání jedné strany, které se opírají třeba i o oprávněné individuální požadavky (např. problém dlouhého setrvávání v práci jedné strany). Moderátor měl příležitost vysvětlit a konkrétně naznačit způsob konverzace doprovázejících, kteří dokáží postupně nabízet ve vzájemném dialogu určité možné kroky k řešením, které při dostatku času nevyústí do „odstranění“ problému, ale k jeho pro obě strany uspokojivému vyřešení pomocí upřesnění pohledu obou stran a nalezení přijatelných signálů, které podstatně sníží pro obě strany závažnost problému. Potom začaly převažovat spíše technické otázky. První se týkaly způsobu, jak budou mladí manželé k zájmu o zahájení vlastního doprovázení motivováni. Byla přiblížena představa papeže o nutnosti zachovat tuto činnost na půdě církve, avšak též konstatováno, že zatím je ze strany správců farností nebo představitelů komunit a hnutí jen malý zájem. Je nutné očekávat, že zájem jistě vzroste, až budou k dispozici pozitivní zkušenosti na straně prvních déle doprovázených.

Další otázky se týkaly kapacity doprovázejícího páru – prozatímní představa je, že pár bude schopen doprovázet maximálně postupně dva mladé páry za rok, tj. dvakrát ročně série až deseti setkání. Pravděpodobně však budou série o něco kratší.

Poměrně živá diskuze směřovala ke způsobům, jak získávat vhodné páry do kurzu doprovázení. Zatím jsou autory doporučení a pozvání někteří nadšení kněží, ale hlavní úspěšnost se daří pomocí návštěv neformálních modlitebních společenství manželů.

Ozval se též názor, zda bude možné, aby se doprovázející správně postavili k situaci, když se setkají s párem s problémovým vzájemným vztahem. Doprovázející budou čáastěčně na takovouto situaci připraveni a budou mít představu, jak se situací zacházet tak, aby ji nezhoršili. Pokud ale bude toto riziko dále hrozit, doporučí, jak rozpoznat nebezpečí, které by již mladí vlastními silami nezvládli a jak se domluvit na žádosti o profesionální pomoc.

Další dotaz na možnost supervize doprovázejících. Zatím možnost vlastní vzájemné supervize (tedy spíše intervize) při skupinových setkání plánovaných dvakrát ročně. Také se upřesňuje vize, že budou vznikat spíše malé skupiny doprovázečů v rámci děkanátu, které pak budou mít větší možnost vzájemného sdílení a předávání zkušeností.

Závažná krátká diskuze vznikla nad otázkou, zda si mladí vůbec přejí svůj manželský vztah nějak prohlubovat, tedy zda si vlastně nepřejí pouze aby jejich manželství dobře fungovalo, což je častější představou u mužů, představa žen o zkvalitňování vztahu častá je, ale obtížně se prosazuje. Jde vlastně o jeden důležitý cíl metody doprovázení zprostředkovat mladým zážitek, že vyší kvalita vztahu zároveň usnadňuje méně konfliktní a nosnější manželský dialog, což důsledku postupně přináší i snadnější domluvu kolem fungování rodiny. To zase zpětně posiluje vzájemnou důvěru, což je důležitá složka kvalitního vztahu.

Diskuze též směřovala k otázce vzniku náročnějších až neadekvátních očekávání od párového vztahu a zaujal názor, že se očekávání mají se stoupajícím věkem tendenci snižovat, zvláště u žen. Při možném doprovázení nesezdaných či váhajících párů by mohlo úspěšné doprovázení výrazně dopomoci ke směřování k dobrému rozhodnutí, tuto myšlenku též papež v AL naznačuje jako podstatný důvod k rozvíjení této služby. Četné páry v delším nesexuálním, ale i sexuálním soužití váhají s rozhodnutím pro definitivní závazek prostě proto, že ve svém okolí nevidí pár, který má pro oba souhlasně dobré manželtví a není ani potencionálně ohrožen rozvodem.

Diskuze plně využila vyměřený čas a působila dojmem, že uspokojila účastníky skupiny.

Skupina se shodla, že jako nejdůležitější problém se dnes jeví překonat asi několikaleté období, kdy nároky metody, speciálně vyhledávání vhodných zkušených párů ke studiu příslušného kurzu, zatím nelze opřít o dostatek pozitivních zkušeností, o kterých by svědčili spokojení doprovázení a spokojení oddávající kněží, kteří se stali svědky, že doprovázení po svatbě pomohlo jim známým párům ve směřování k dobrému manželství a rodině. Až tím se definitivně potvrdí, že správně vedené doprovázení mladých manželů je nepostradatelnou částí komplexní péče o mladá manželství, což vyjadřuje i následující vize.

Bude potřeba ještě řady let k všeobecnému přijetí skutečnosti, že církev umí také prostřednictvím metody párového doprovázení, eventuálně dalších, pomáhat v naplňování tužeb mladých lidí po dobrém manželství a rodině. Že mladí lidé mohou při rozhodování se pro svátostné a nerozlučitelné manželství počítat s komplexní pomocí církve; jak v potřebě dobré přípravy na manželství, tak s pomocí při budování dobrého vztahu od počátku manželství, a konečně, že církev bude v blízké budoucnosti schopná pomáhat i profesionálním způsobem při řešení vztahových obtíží a krizí nebo dokonce se v případě potřeby je schopná kompetentně vyjádřit, zda možná definitivní havárie manželství nevznikla způsobem, který zná církevní právo jako existenci neodstranitelné překážky platnosti manželství a tudíž není možné brát jeho vznik jako celoživotně platný závazek.

 

Respekt před svědomím člověka v pastorační praxi

/moderátor: ThLic. Petr Štica, Th.D./

V diskuzní skupince byla v první části věnována pozornost ‚inventuře‘ hlavních výzev v pastoraci a životě církve vzhledem k respektu ke svědomí druhého. V této souvislosti byla zmiňována především následující témata:

- Otázka pastoračního doprovázení s ohledem na formování svědomí věřících: Toto téma bylo diskutováno na příkladu doprovázení nemocných, kteří se nacházejí ve zvláště zranitelné situaci a v rozhovoru tematizují problematické a nepřijatelné názory. Součástí doprovázení má být ‚zpětná vazba‘ pro doprovázené (nepodporovat laxnost svědomí, ale formovat svědomí).

- Ambivalentní zkušenost s respektem vůči svědomí v církvi: Tato zkušenost byla diskutována na následujícím příkladu – na základě zkušenosti druhého manželství a přesvědčení jednoho z manželů o neplatnosti prvního manželství byly zaznamenány protichůdné přístupy: na jedné straně necitlivý postoj u části představitelů církve, na druhé straně přijetí, doprovázení a respekt ke svědomí zúčastněných ze strany jiných pastýřů a doprovázejících.

- Téma svědomí získává u některých otázek z oblasti sexuální etiky na brizanci. Bylo poukázáno na skutečnost, že u některých témat z jiných oblastí života bývá role svědomí vnímána silněji než v oblasti partnerských vztahů a sexuality.

- Dialog uvnitř církve: Opakovaně byla tematizována zkušenost se sněmovními kroužky. Ta na jednu stranu byla jedinečnou zkušeností diskuze důležitých otázek a zkušeností dialogu, na druhou stranu tento potenciál nebyl plně využit a nepracovalo se s ním dále – závěry sněmovních kroužků bývaly mohly být více recipovány na synodě samotné a v závěrečném dokumentu, navíc by bývalo bylo možné tento proces vnitrocírkevní diskuze dále rozvinout i po skončení synody. Vzhledem k tomu, že debata v české společnosti jako takové je doposud ‚suboptimální‘, by církev v případě, že by byla prostředím dialogu, tímto důrazem přinesla významný příspěvek pro společnost jako takovou.

Ve druhé části byly formulovány podněty stran toho, na čem by se v této oblasti mělo v budoucnu pracovat. Diskuze se pohybovala kolem následujících otázek:

- Je třeba usilovat o patřičnou podobu pastoračního doprovázení: Doprovázející má s doprovázeným jít po cestě, naslouchat a ptát se. Neměl by dávat příliš rychlé odpovědi, ale měl by pomáhat dívat se na danou problematiku z různých a nových perspektiv, měl by nabízet orientaci. Doprovázející by měl brát vážně kontext, situaci a konkrétní biografii doprovázeného. Důležité je „nepsychologizovat“ (nejde o zrcadlení), ale společné vystavení se Božímu slovu. Do pastoračního doprovázení a kultivace svědomí by se měla více zahrnout témata, která jsou v praxi pastoračního rozhovoru spíše opomíjena (např. vztah k životnímu prostředí, politicko-etické otázky, eticky konfliktní témata z pracovního života). Doprovázení má vycházet nejen z odborných kompetencí, ale mělo by na prvním místě posilovat vztahy. V rámci doprovázení by se mělo dospět k dialogu založenému na vztahu, jenž zúčastněné proměňuje. Doprovázení má přispívat k odpovědnému formování a kultivaci svědomí doprovázených. Doprovázející je zavázán eventuálně vyjádřit rovněž nesouhlas. Nezapomínat na primát Boží milosti (nebýt starším bratrem z podobenství o milosrdném otci – srov. Lk 15,11-32).

- Zvláště tematizována byla etická výchova mládeže: V rámci etické výchovy má jít o podobný proces, jakým je osvojování jazyka – nejde o ovládnutí gramatiky, ale osvojení řeči ke komunikaci. Nestačí pouze informace, důležité jsou rovněž emoce a silné pozitivní případy.

- Zásadní je rozvíjení dialogu uvnitř církve: Naslouchání není pouze strategie, ale jde o ‚teologickou ctnost‘ – o vyjádření víry, že mi druhý může říct něco, co nevím, ukázat mi důležitý a jedinečný pohled na věc. V církvi i v teologii je třeba dávat prostor věřícím, naslouchat jejich zkušenostem a brát tyto zkušenosti vážně (sensus fidelium).

V diskuzi se ukázalo, že téma respektu před svědomím člověka v pastorační praxi je úzce propojeno s otázkou, jak kultivovat dialog uvnitř církve a jak ve společenství věřících rozvíjet kulturu dialogu.

 

Role (biskupa) kněze v pastoraci manželství a rodin

/moderátor: doc. Michal Kaplánek, Th.D./

  • Jaký úkol vidí biskup tváří v tvář AL
  • Otázka přípravy kněží na doprovázení
  • Doprovázení – formování svědomí
  • Důležitá pro doprovázení je ochota!
  • Rozlišit zpověď a duchovní doprovázení [Zkušenost (Kamerun)]
  • Doprovázející nemůže chtít, aby doprovázený přemýšlel jako on
  • Nespěchat v doprovázení
  • Odmítnutí strategie všechno anebo nic. Nebezpečí instantní kultury, chtít mít všechno hned!
  • Doprovázení manželů je podobné doprovázení nemocných
  • Doprovázet potud, nakolik mi to dovolí
  • Rozdíl v doprovázení jednoho z manželů anebo obou dvou (různá náročnost).
  • Doprovázení ve dvojici je náročnější (úkol objevit hlas Ducha svatého v nich)
  • Je lepší, když každý z manželů má svého kněze
  • Problém doprovázet ty, kterým jsme blízko
  • Oproštění touhy po výsledku
  • Způsob rozlišování – nesmíme mít představu o tom, jak by to mělo vypadat
  • Doprovázení na cestě k Bohu
  • Duchovní doprovázení (nalezení nejlepší cesty křesťanského života)
  • Doprovázení věřících i nevěřících (na kněze se obrací i nevěřící)
  • Nový stupeň spirituální řeči. Neexistují nevěřící, mluví jen jinou spirituální řečí
  • Člověk, který se ocitá v tíživé situaci, to nemá s kým řešit. Na vesnici se obrací na kněze, ve městech je situace jiná
  • Přirozené, neformální setkání s knězem
  • Přirozené doprovázení při společné práci, vytvoří se spontánně prostor pro rozmluvu
  • Jsou vysoké nároky na kněze, co všechno by měl řešit
  • U kněží je důležité vědět, že nejsou všichni pro všechno
  • Umět rozlišit, kdy je potřeba se obrátit na odbornou pomoc
  • Nespiritualizovat běžné problémy
  • Kněz by měl být specialista na teologické otázky manželství
  • Morálně teologické otázky, co mají, měli by, co říct, co ne (rozlišení, nejistota).
  • Nevidět lidi jen z jednoho pohledu (zpovědnice, poradna…), nezařazovat do škatulek
  • Důležité je, co člověk chce, co očekává, musíme mu porozumět (umění naslouchat)
  • Výhoda kněze – je v neutrální pozici vůči rodině, jen tak něco neřekne (umění mlčet), výjimečná osoba
  • Důležitá je stabilita místa, aby kněz mohl navázat kontakty s lidmi. Kněz jako rodinný lékař – zná situaci ve farnosti.
  • Otázky řešení problémových kněží – není prostředek. Biskup tahá za slabší konec. Vůči problémovému knězi je v podobné situaci jako věřitel vůči dlužníkovi.
  • Důležitá úloha umístění kněze (jeden kněz na jednom místě výborné, na druhém hrůza)
  • Otázka zřízení církevního ombudsmana
  • Poutní místa jsou místy, kde mohou lidé nalézt přijetí, pokud se jim ho nedostává v domácí farnosti
  • Problém, když se kněz vrací do původní farnosti, narušuje to vztahy tam
  • Církevní akce – nabídka lidem např. program pro neúplné rodiny
  • Akce pro rodiče, kteří přišli o dítě
  • Lidé se musí cítit být přijati
  • Někdy stačí jen ťuknout…

Shrnutí:

  1. Nároky na doprovázení jsou veliké, vyhovět jim objektivně úplně nejde
  2. Specifika doprovázení jednotlivce a páru. Někdy vhodnější kněz, někdy pár
  3. Nový spirituální jazyk – učit se mu rozumět
  4. Specialisté, duchovní pro pomoc rodinám

 

Církevně-právní praxe v oblasti manželství a rodiny

/moderátor: ThLic. Libor Botek, Th.D./

Manželství se rozpadají ze stále banálnějších důvodů. V pozadí je představa, že oba partneři musí od počátku fungovat bezchybně, nepočítá se s osobnostním růstem a zráním. Kdykoli něco nefunguje, hledá se nový, tentokrát „jistě dokonalý“, partner. Na tuto skutečnost upozorňuje papež František v Amoris laetitia, a říká, že nelze očekávat dokonalý vztah dvou nedokonalých lidí.

Řešením je proto tolerance a docenění faktu, že ve své lásce si manželé dávají to nejlepší z nich, i když to není absolutně dokonalé.

V současné době přibývá lidí neschopných čelit běžným životním problémům – církevní soudy řeší manželství rozpadlá ze stále banálnějších příčin. Nezdary, které jsou snadno překonatelné, manželé nedovedou řešit tím, aby si byli vzájemnou oporou, ale ukončí již tak omezenou vzájemnou komunikaci, utečou se k práci a najdou si nového partnera. Důvody lze spatřovat v nepřipravenosti lidí čelit problémům.

Řešením je zkvalitnění výchovy v rodinách a ve společnosti.

Stále častěji se stává, že o prohlášení nulity manželství žádají lidé nikoliv proto, aby mohli žít plným svátostným životem, ale aby se definitivně zcela odstřihli od bývalého partnera. O svátostný život ani oni, ani jejich nový partner nestojí.

Zde se otevírá jak lidem, kteří je mají v jejich životní situaci doprovázet, tak pracovníkům soudu, veliké pole pro pastorační práci, aby se tito lidé prohloubili ve své víře a vztahu k Bohu. Stejně tak pastorační pracovníci pracující s lidmi, kteří dosáhli nulity manželství a nyní žijí v novém svazku platném před církví, by měli tyto lidi povzbuzovat, aby své možnosti přijímat svátosti opravdu maximálně využívali.

Nízká stabilita vztahů v naší kulturní oblasti také souvisí se skutečností, že do manželství nyní vstupují lidé pocházející z rozvedených rodin, kteří mnohdy ani u svých prarodičů či praprarodičů nikdy neviděli příklad stabilního vztahu, řešícího problémy společně a přitom spolu setrvávajícího. Tito lidé nemají zkušenost s manželstvím, jak mu rozumí církev, mají zkreslené představy ohledně jeho obsahu nebo přímo omyl ohledně jeho podstatných vlastností a prvků. V soudní praxi se to projevuje tím, že v současné době se stává nejčastějším důvodem nulity manželství závažná porucha soudnosti co do podstatných práv a povinností manželských (kán. 1095 odst. 2 CIC). Papež František jednou svou alokucí k Rotě dokonce otevřel cestu k aplikaci dříve téměř nepoužívaného kán. 1099 CIC, hovořícího o vlivu omylu co do jednoty, nerozlučitelnosti a svátostné důstojnosti manželství. Takovýto omyl byl ještě před několika lety jen obtížně představitelný.

Řešením je zkvalitnění přípravy na manželství, která by měla začínat již v období dospívání a bylo by vhodné ji masově otevřít i pro nevěřící společnost. Velkou roli by zde mohlo sehrát celospolečenské vyzdvihování vzorů stabilních manželských vztahů.

Podmínka do budoucna jako nový fenomén při uzavírání manželství – v Brněnské diecézi se setkávají s tím, že ekologicky zaměření lidé uzavírají manželství s podmínkou do budoucna, že budou žít ekologicky, alternativně, mimo civilizaci. Takto uzavřené manželství je neplatné. Co se stane, když po nějaké době dotyčný manžel svou podmínku odvolá a jak se pak posuzuje platnost manželství?

Z kanonicko-právního hlediska odvoláním podmínky se manželství sanuje. K tomu by měl přihlížet církevní soud při posuzování platnosti tohoto manželství. Lze se domnívat, že tento problém se zase tak masovým nestane.

 

Otázka začlenění rozvedených znovusezdaných do života církevní obce

/moderátor: doc. Aleš Opatrný, Th.D./

  • Otázka začlenění se týká začleňujících se i těch, kteří je přijímají
  • Začleňování je těžké
  • Otázka v čem začleňovat a v čem ne
  • Zkušenost, že rozvádějící se člověk nemůže déle pracovat v rodinné poradně
  • Názor: neodcházet z církevního zařízení (rozvedený). Důležité je to, co dělá
  • Dvojí metr řešení vyhození rozvedeného z církevního zařízení. Vůči kněžím je jiný metr – biskup.
  • Pozice papeže Františka pro práci v církevní organizaci. Rozlišuje, co člověk v neregulérní situaci může a co ne
  • Důvěra, vzít pod vlastní křídla, nabídnout pomoc
  • Primární je péče o vlastní rodinu, ne pomáhat rozvedeným a ohrozit své vlastní manželství
  • Opuštěný partner je nabídka pro nový vztah
  • Důležité zjištění, že do společenství patříme
  • Setkávání skupinek rozvedených, vdov – důležité
  • Problém začlenění – (můj osobní problém – vnitřní prožívání) mohu mít dojem, že jsem problémový, že mě druzí nepřijímají
  • Ve farnosti zůstává jeden z rozvedených. Staří přátelé zůstávají a musí se přiklonit na jednu nebo druhou stranu
  • Každý odcházející se nemusí cítit vinen za rozpad manželství
  • Stigmatizace špatným příkladem, aby se odstrašilo
  • Rozvod je bolest
  • Následování příkladu pohoršení
  • Obranné mechanismy farnosti
  • Vnitřní rozpor, jak reagovat na problematický případ – dát mu najevo, že to, co dělá je špatné
  • Je problém, pokud se z jednoho udělá bílý a z druhého černý x pozitivní přístup, pojďme zachraňovat manželství
  • Citlivost při odsouzení druhých
  • Člověk by neměl být ponechán sám sobě
  • Jak se stavět k problémové situaci druhého – neví, co s tím
  • Společenství potřebuje pastýře, který to vysvětlí

Strach z toho, co všechno špatného se děje ve světě – různé reakce (stažení se, nadávky, silou) únik x útok

 

Subsidiární (milosrdná) odpovědnost v pastorační praxi

/moderátor: Mgr. Josef Prokeš/

Téma bylo uvedeno na základě těchto článků z Amoris laetitia:

Je třeba pomoci každému člověku (č. 297). Lidé jsou ale v odlišných situacích a tak je třeba pastorační rozlišování. Pastýři musí patřičně rozlišovat, počítat s tím, že jsou rozličné situace a že neexistují jednoduché recepty (č. 298).

Při tom všem se snažíme sledovat logiku integrace. To znamená, že lidé mohou zakoušet, že náleží ke Kristu a k církvi (č. 299). Pastýři vedou věřící, aby měli logiku soucítění vůči těm, kdo jsou slabí, a aby se vyhýbali jejich stíhání. Je ale otázkou, zda se odhodláme opravdu vstoupit do kontaktu s konkrétní existencí druhých, tím si totiž často svoji situaci hodně zkomplikujeme (č. 308).

Lidé, kteří žijí ve složitých situacích, mají s důvěrou vejít do rozhovoru se svými pastýři nebo s laiky (č. 312). Do formace rodin se mají zapojovat odborníci i laici (č 204). Na přípravě snoubenců se podílejí rodiny (č. 208) a tak se farnost stává místem, kde zkušené páry manželů pomáhají těm novým (č 223). K našemu tématu ještě připomeňme článek 37, kde se říká, že svědomí lidí je třeba vychovávat, a ne nahrazovat.

Z toho nám vyvstaly otázky do diskuse:

  • Jak může církev opravdu pomoci každému, když se tolik liší jednotlivé situace lidí?
  • Jaké prostředky má farnost, aby zachytila lidi v různých situacích?
  • Jak se stávat společenstvím, kdy budou kněží i laici tak otevření, že za nimi budou přicházet lidé se svými problémy? Čím toto podporovat?
  • Jak ve farnosti více zapojovat laiky a rodiny do doprovázení ostatních manželů a rodin?

Témata, která se v diskusi otevřela, při hledání odpovědí na nadhozené otázky:

Kněz ve farnosti:

  • On musí dát první impulz.
  • Pak by měl ale ustoupit a nechat věci dělat ostatní lidi ve farnosti.
  • Jeho charizmatem by mělo být rozpoznat charizmata ostatních.
  • Bez kněze, který je schopný iniciativy, je další zapojování laiků těžké.

Nebát se malých věcí:

  • Malé věci vyrůstají z malého semínka.
  • Do malých věcí se lidé lépe zapojí.
  • Páry musí mít chuť něco dělat.

Společenství rodin:

  • Je třeba prohlubovat vztahy mezi lidmi.
  • Začíná to obyčejnou pomocí jednoho druhému.
  • Tím se pomalu začíná vytvářet síť a komunita.
  • Důležitá je tady konkrétnost pomoci.
  • Právě obyčejnou lidskou pomocí se subsidiarita nejvíce rozvíjí.
  • Dobré je také provazovat děti a mládež, a mládež a staré lidi. Tím se vytváří napříč generacemi síť vztahů.

Jít za každým:

  • Toto začíná prostým uvědoměním si, že vůbec máme vyjít. Že i my jsme posláni k dalším lidem.
  • V církvi je důležité vytvářet kanály komunikace, protože právě na komunikaci to často hodně ztroskotává.
  • K tomu je samozřejmě velmi vhodná farní rada.
  • Vědomí „jít ven“ je možné také podporovat farními akcemi pro okolí farnosti.
  • Ve farnosti je třeba znovu a znovu se ptát, aby si lidé vůbec všimli, že jsou dotazováni, že na jejich názoru záleží.
  • Jde o postupnou práci na změně mentality.
  • Je to vlastně proměna vnímání toho, co je církev. Abychom opravdu zakusili, že jsme tu pro svět.

Jak formovat rodiny k tomu, aby šly ven:

  • Je třeba mít nějakou konkrétní spiritualitu pro život rodiny.
  • Jsou různé materiály k rozvíjení rodin, je dobré je používat.
  • Často je dobré začít u obyčejných lidských věcí, třeba u pletení věnců.
  • Pomalu si zvykat na to společné.
  • Nevnucovat svoji spiritualitu okolí.
  • Očekáváme podporu na diecézní rovině. Například materiály z centra pro rodinu.
  • Nedostatek kněží může dát situaci do pohybu.
  • Jen je třeba mít trpělivost.

Další konkrétní zkušenosti z praxe: 

  • Kněz zapojuje i neaktivní, vymýšlí pro ně úkoly na míru podle jejich schopností a charizmat.
  • Důležité je, aby kněz pomalu předával zodpovědnost.
  • Bojuje se ze zvykem, že od laiků se vlastně nic nechce.
  • Opět zde platí, že čas je nadřazen prostoru. Tedy je třeba spustit proces a mít trpělivost, aby se mohl rozvinout.
  • Zapojování rodin do příprav snoubenců. Třeba tak, že je zvou k sobě domů na večeři.
  • Setkávání rodin těžko funguje automaticky. Je třeba je to pomalu učit, jak na to.
  • U salesiánských společenství se osvědčuje pyramidální struktura – přítomnost staršího manželského páru, který působí jako moderátor.

 

 

Tisk   |   Poslat článek známému